Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jezinčí kapela

„Holky, pojďte sem. Vytvoříme orchestr, teda aspoň kapelu. Ludvík bude kapelníkem, Mrkt bude dělat koncertního mistra, nebo něco jako náš děda Poles, co hrál první hlas na křídlovku.“

To se ví, nejde to samo. Vidím, že některé jezinky, teda vlastně ty původní loupežnice, co ještě nemají vlásky obarveny „na zlato“, jsou proti. Vytahuje z úkrytu ten velikánský vetřelec jejich naloupený majetek a chová se k němu jako k vlastnímu! Nu, ale co můžou dělat? A když ty zlatovlasé jsou navíc samé „pche, pche, pche“… Kvůli inštrumentům beznadějná vzpoura nevypukne, to vidím. Ono se vůbec snažím – co to jde – nějak ty jezinky propojit. Ať se na to dívám jak chci, pořád tu jsou aspoň tři party. V první řadě moje pokrevnice, v čele s Mrkt. Pak ty chuděrky, co jsme je našli ucmrndané, ušlé a hladové nahoře na planině, a nakonec ty místní, ty původní loupežnice. Učili jsme se o tom ve škole, v sociologii, dělali jsme sociogramy, kdo má koho rád, a kdo je komu šuma-fuk, kdo koho nenávidí a kdo se koho obává…

Je to tady celkem jasné: Ty »poutnice z planiny« nenávidí partu původních »loupežnic«. Jsem si jistý, že cestou vzhůru na planinu je »loupežnice« okradly a je možné, že některou jejich kamarádku nechaly sežrat hlídacím hopperům. No, a zdá se, že by se »poutnice« docela rády připojily k mé partě »pokrevnic«, které obdivují a kterým závidí. »Pokrevnice« – zdá se mi – pohrdají oběma skupinami, ale s tím, že tu partu »poutnic« trošku litují. A »loupežnice« se zlobí na »poutnice«, protože z pomsty zařízly a snědly jejich dvě kamarádky a zlatovlasých »pokrevnic« i samotného Ludvíka se prostě bojí…

To koukáte, co jsem vypozoroval z jejich chování, co? Tomu jejich brebentění opravdu nejde rozumět, ale když jsem tím intuitivním empatikem? …

To skupinkaření mi pod fousy nejde, to by se nemělo trpět, učili jsme se to ve škole. Ale jak to mám zvládnout, když doopravdy domluvit jim nemůžu, protože „domluvit se“ jaksi pořád nedokážu… Ještěže mi může pomoci moje nakadeřená Mrkt! Jednou jsi velitelka, holky tě načesaly, holky tě uznávají, smíš mi ležet hlavou na břichu, když se spí, tož se snaž! Možná, že i ta společná orchestrální hra společnost jezinek poslepuje dohromady… Nemusíte mi věřit, to se ví, ale jde to. Jde to čím dál tím líp! Nástroje jsem vytahal z jeskyňky, hezky rozestavil, přivedl Mrkt za ruku: „Tož co, Mrkt, na co budeš hrát?“ No a pak jsem vodil k nástrojům po jedné další jezinky, aby si vybraly… To se ví, že jsem na »loupežnice« nezapomněl, chci aby se cítily vítány… Asi se zeptáte, který instrument si vybral Ludvík… Správně: Syrinx! Jezinky na to hrát nemohou… vlastně hrát… dovedete si představit aspoň nějakou hru na syrinx? To není nástroj hudby, v mém podání je to nástroj zkázy, zhouby, trouba jerišská je proti syrinxu v Ludvičích rukou nedomrlý chcípáček! Trouba jerišská je jen něžnou tichoučkou okarinou proti mému syrinxu! A zvláště tady, v hlubokém úvoze, který sám působí jako přírodní ozvučník. A s ohledem na to, že už zde začíná být znát hustý a těžký vzduch z dolejšího pralesa… no efekt syrinxu je neopakovatelný, jedinečný…

Jestli jsem opravdu tím intuitivním empatikem, pak Mrkt, je buď empatičkou fenomenální, nebo mi čte myšlenky, nebo mi prostě rozumí… nevím a nepoznám, co a jak to je. Ale fakticky to očividně a evidentně funguje. Prostě a jasně a zkrátka! Máme kapelu! Řekl bych bez vychloubání, že každá jednotka jezinky má asi desetkrát víc hudebního nadání, než má jedna desítka Ludvíků. Jde jim to senzačně. Jistě je to muzika jezinčí, taková se doma neslyší. Táhlé tóny s nepravděpodobnou intonací, rytmus jako… no, docela jiný než pozemský… Harmonie zvláštní… tedy znám ta slova víceméně jenom teoreticky, ze školy, nerozumím tomu vůbec, neslyším to…

Ale! Jezinky se od Mrkt naučily onen pracovní nápěv: „ééj úúchněm, ééj úúchněm, ííšťo ráázy, ííšťo rááz…“ Prostě Rěpin by měl radost… No a pan učitel se snažil jezinky naučit melodii: „kočka leze dírou, pes oknem…“ s ohledem na mé pěvecké kvality a s ohledem na jezinčí interpretaci podle jejich, pro nás cizího světa, není tak úplně jasné, zda hrají tu „kočku přes díru“, nebo prvních pár taktů Smetanovy Vltavy, nebo dokonce pár taktů Ha-tikvy, teda židovské hymny. Nikdy jsem ty melodie od sebe nedokázal rozlišit. Tož nevím co to vlastně můj jezinčí orchestr vyhrává. Jako kapelník bych to ale měl poznat, že? „No, tak jak bych vám to holky moje vysvětlil, objasnil, nebo aspoň nastínil? Pohádku o Budulínkovi asi neznáte, že? Jde o to, že hudba má velikou sílu. Nejenže rozehnala křižáky u Domažlic, ale dokonce vylákala i liščata z nory a…no prostě teď budeme muzicírovat! A hlavně kdybychom viděli na nebi nějakou vzducholoď. Je vám to jasné?“

No věřit mi nemusíte, ale za pár dní – teda těch zdejších – se moje kapela za převelikého brebentění sama od sebe sbíhá, jezinky samy berou instrumenty a už to jede! Něco jako moje „Ééj úchněm“, chvílemi jako „kočka co leze dírou“, ale většinou typicky jezinčí kvílivá a táhlá muzika s podivnou harmonií a tím jejich rytmem-nerytmem. Ovšem hodně hlasitá muzika, opravdu hodně, hodně hlasitá!

„Jo! A tamhle je vzducholoď! Jo! A otáčí se k nám! Výborně! Hurá! To je to, co jsem vymyslel. Prostě: nemáme sice housličky a bubínek, ale přesto leťte k nám, milé jezinky cestovatelky a obchodnice! Tady, tady jsme!“

Takže napřed, hned po přistání, obvyklé brebentění, obvyklé hemžení, potom ukázka zboží a zlatý hřeb nakonec. Šest jezínků! Holky na ně hledí vytřeštěně, jak hladový na řeznický krám, jak žíznivý cestovatel na Sahaře na metr vychlazených, orosených radegastů…

Napřed ticho… pak takové to užaslé „ch-ch-ch-ch“… a pak výbuch brebentění, výbuch nabídek… No a v té chvíli, v tom hlučném okamžiku, vstupuje do té mely sám Ludvík. Vytasím se s překvapením: „Milé jezinky, všichni tito jezinkové mohou být vaši. Vyřešte jenom tenhleten problémeček, tuhle hádanku…“

Jasně, že jsme si už prve tuhle situaci s Mrkt přehrávali, zkoušeli, tohle je ovšem premiéra… jasně, že na Mrkt spoléhám. Snad to vyjde… Zatím to začíná dobře: Mrkt přináší diorámu. Vlastně ani nevím jestli je to opravdová „dioráma“, ale myslím, že se tomu tak říká… Zkrátka je to model, plastická mapa, nebo jak to nazvat. Dal mi velikou práci. A k tomu ještě nějaké figurky, model vzducholodi… Vlastně celá výprava pro loutkoherecký divadelní kus.

Jsem si docela jistý, že Mrkt mi rozumí, to není možné, aby v této chvíli, rozhodující chvíli zklamala… předváděl jsem jí to mockrát, ten její part… Ona ta jezinka mi dozajista rozumí už drahnou dobu… jo, věřím tomu… no, řekl bych, že to dělá moc dobře…

A začíná představení.

Dioráma představuje kus krajiny Rrssff. Dílko ukázáno a odloženo bokem. Pak následuje model vzducholodi, loutky představující zlatovlasou velkohlavou Mrkt, zlatovlasého Ludvíka a figurky všech šesti našich jezínků. Pak na diorámu položí Mrkt sadu barevných kousků té místní modelíny. A pak ji odstraní. A položí znova… No a nakonec naloží na vzducholoď figurku Mrkt a Ludvíka a šesti jezínků a přenese je vzducholodí na diorámu. Maličkatá Mrkt a Ludvíček vysedají, kdežto model vzducholodě odlétá se všemi panáčky jezínků. A celé představení doprovází usilovné brebentění Mrkt.

Obchodnice ze vzducholodi evidentně přemýšlejí, modelínu mačkají, ale očividně nevědí jak dál. Rozuměly, co mají udělat? Vědí, na co se ptáme? Vysvětlila to Mrkt dobře? Pochopily otázku? Nalákala je nabídka? Co když vzduchoplavkyně brebentí jiným jezinčím jazykem? Na modelu jsem si dal tak záležet!

„No, když teda nevite, tak nic!“

To teda říkám a odnáším plató s krajinkou pryč. A Mrkt zase bere loutky a model vzducholodi a taky ho odnáší. Zklamání těch cestovatelek je naprosto viditelné. Jakoby říkaly: „My to nevíme, my to neznáme!“ Kéž by to tak bylo, kéž by to jejich zklamání neříkalo: „My tomu nerozumíme, co vlastně po nás chcete?“ To by bylo po všech mých nadějích…

Ale co, tentokrát to bylo poprvé, určitě ne naposled. Třeba se to mezi jezinkami rozlehne, třeba tyhle jezinky řeknou těm ostatním, které někde potkají něco jako: „Jeden nesmírně bohatý Člověk nabízí šest, představte si ŠEST! krásných mladých jezínků za hádanku: co chybí na té mapě?“ Je to jako v pohádce, co mi moje maminka kdysi čítala. „A ten král nechal rozhlásit, že kdo správně odpoví na otázku, dostane království a půl princezny k tomu.“ No, ale Ludvík nabízí daleko víc. Nabízí šest celých jezínků! A to v době, kdy se podle všeho blíží jezinčí říje!

Asi bych měl říct, jak jsem došel k tomu, že se říje blíží. No jak, pozorováním. Teď vlastně nemáme co dělat. Žijeme si jako pánbu ve Frankrajchu, náš všeobecný universální jezi-orchestr vyhrává tak často, že už mě to ani nijak nebere. Jasně, jezinky to očividně či vlastně „uchoslyšně“ baví. Kdyby naši muzikanti byli do zkoušek tak žhaví, to by se děda Poles radoval… Vlastně ty zkoušky kapely přeruší jenom sem-tam nějaká ta naše „celnická činnost“, častěji ovšem nějaký obchod se vzduchoplavkyněmi. A samozřejmě, u té příležitosti vždycky přehráváme obchodnicím tu scénku s plató, s plastickou mapou, s tou diorámou, a ovšem se super lákavou nabídkou jezínků.

Doufám, že jsem pochopil jezinčí mapování: obrázek toho, co vidí pod nízko letící vzducholodí a označení toho, kde při pozorování krajinky viděly přibližně východ a západ. Ze všeho nejvíc ten jejich jezinčí způsob připomíná itinerář, co ho u nás čtou spolujezdci v automobilových závodech, v těch rally. Zatím se zdá, že všechny jezinky, které nás navštívily, pochopily co se po nich žádá, na co se ptáme. Ale zpátky k té říji. Jak jsem řekl, dohromady nemám teď co dělat, tož jednak pozoruju okolí, teda jezinky, jednak se snažím porozumět jejich brebentění. No a jak jinak, pozoruju taky jezinky.

Samozřejmě nevím jestli ty změny jsou doopravdy příznaky blížící se říje, nebo si to jen namlouvám. Pravda, ten smraďoch Beron mi to vysvětloval, ale dorozumění s ním… kapitola sama pro sebe.

Zkrátka nejenom chování, ale i vzhled jezinek se malinko pozměňuje. Třeba že se jim mění vlasy. Barva ne, ty vlasy si barví nějak jinak než u nás v kadeřnictví co má paní Fijáková. Kdepak. Jak je jednou zbarví, tak v té samé barvě vlasy i rostou. A třeba každý pramen v jiné barvě. To by tady každé kadeřnictví zkrachovalo. No a teď mají ty jezinky vlasy o hodně delší. Nějak víc jim rostou. A taky mi připadají pevnější, hustější, nebo jich mají víc, nevím. A znatelně se jim prodloužily bradavky. No nemyslete, že je mají jako nýty na Titanik, to ne. Ale trčí jim hezky dopředu. No a taky se jim nějak zvýrazňuje to… však víte co… takové to… u lesní zvěře se tomu říká svírka… to prostě tam to. A taky se zajímají víc o jezínky. Co chvilka některého zapojují do svých zábaviček, lechtají je, přenášejí je, hladí… Ale nevypadá to, že by jezínci byli nějak nadšení ze zájmu a projevované náklonnosti… Nu a co je nepříjemné, jezinky začínají tak trochu dotírat i na mě.

„Holky, okamžitě toho nechejte! Ludvík není žádný jezínek a s ním nic mít nebudete. Mějte rozum! Za prvé jsme docela jiný živočišný druh, za druhé s vámi obcovat nemůžu. Podívejte na ten rozdíl. Chcete, abych některou potrhal? Tož neprovokovat a nedráždit! Nebo se rozčílím a budou chlupy lítat!“

Aha, jaké chlupy? To se mi zase plete nějaká pohádka, ach jo. No a tak se rozčiluju že, docela se stydím, jsem určitě červený jak tomátko a jezinky ze mne mají bžundu.

„Pche, pch, pch!“

Rozjívené holky.

Errata:

25.10.2021 23:06