Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Uzdravení

„Berte, vyprávěj mi ještě něco o té Velké jezinčí válce…“

„Hele, a O Smolíčkovi pacholíčkovi bys nechtěl? Takový velký kluk, prý učitel a chtěl by, abych mu vyprávěl pohádky. Styď se.“

„No jo, stydím se. Ale něco povídat mi můžeš, vidíš, že stůňu.“

„A co kdybys mi povídal ty, stejně se mi zdá, že jsi docela v pořádku. Povídej mi podrobně, cos dělal tady, na Rrssff, nebo jak říkáš ty, v Zakejvalčí. Má to význam, každá maličkost může být důležitá, zajímavá.“

„Ale jo. Ale řekni mi prosím tě, k čemu ti to bude, myslíš si, že se dostaneš domů? Na Zem?“

„He, he, to víš, že ne. Zaprvé – co bych asi tak dělal? Léčit lidi nemůžu, dneska je dozajista všechno v medicíně jinak, penzi nedostanu, nemám odpracované roky, našetřeno nemám, příbuzné a známé také už dozajista ne. Fakticky jsem nejenom dezertér z armády Jeho Císařského Veličenstva, ale i dezertér z našeho světa. Teda z tvého světa. Mým světem je už dávno Rrssff, nebo chceš-li, Zakejvalčí. A zadruhé, nejsem takový hrdina, abych v tom průchodu riskoval život. Lézt tím průchodem, to je pro hodně lidí taková „ruská ruleta“. Ovšem, jsou pendleři, kteří procházejí sem a tam. A jsou i kobylky, jako jsi, kdovíproč právě ty. Skáčeš si ze světa do světa, jako ten luční koník. To jsi ale asi úplně první v celé historii pendlerství… Ale řekni mi, kde jsou všichni ti slavní pendleři, ti borci, rekové a hrdinové, kteří tahali sestavy do města a sem? A dělali to za Marie Terezie, za Josefa II, za Leopolda, Františka, Dobrotivého Ferdáčka a dělali jsme to i my… Kde jsou? Buď je Kejvalka přece jen spolkla, nebo ztratili odvahu do průchodu vlézt, nebo už se jim průchod ani neotevřel. Ti jsou na tom ještě nejlíp. A co se stalo s těmi, které Kejvalka spolkla? Nevím. A neví to nikdo. Možná se dostali do ještě jiného světa, ze kterého nemůžou. Možná, že se dostali na místa, kde nepřežili. Někde je ten průchod mohl vyvrhnout do skály, do hlubokého moře, nebo co já vím, třeba na Měsíc… A já to, milý Ludvíku, riskovat nechci a nebudu. Nemám důvod. Zkrátka jsem si tady zvykl, nic mi nechybí kromě lidské společnosti, a když tu jsi teď ty, tak mi nechybí už vůbec nic. Kdybych zůstal na Zemi, tak bych už dozajista dávno hnil v hrobě. Kdybys viděl tu hrůzu u Przemyslu…“

„No tak pardon, Berte, nemyslel jsem to ve zlém. Jenom mě trochu překvapilo, že ses tak vyptával na ty maličkosti, že jako mají význam. Jaký význam? Význam pro tebe? Proč? Nebo pro mne? Proč?“

„Pro slepičí kvoč, chytrolíne učitelskej! Sám ses holedbal, že zkoumáš tento svět. Tak já taky zkoumám. A pro zkoumání je nejlepší nic neopominout, všechno vzít v úvahu. Chápeš? Jsem lékař, a protože lidi léčit nemohu, když tu je ze všech lidí jenom jeden simulant, který chce, abych ho bavil bajkami, tak chci léčit jezinky. Jsou zrovna taková boží stvoření, jako jsi ty, Ludvíku.“

„Berte, tak se už nečerti… nemyslel jsem to ve zlém… Ale víš co? Co si myslíš o tom, co mi jezinky udělaly? Proč to dělaly? Málem mě to zabilo… Myslíš, že to byl atentát?“

„He, he, he… No jistě, atentát! Ludvíček je velký, slavný POTENTÁT a udělali na něho hrozný ATENTÁT. Atentáty se dělají na veliké lidi, třeba na nějakého Luise kdovíkolikátého by mohl být spáchán atentát. No, netvař se jak boží umučení. Hele, víš, co si doopravdy myslím? Ony ty holky se cítí být nějakými výzkumnicemi, nebo osobami přes tu jejich „vědu-pavědu“… Já si myslím, že jsou to šarlatánky, žádné lékařky, nebo tak něco. Doktorem jsem já, Herbert Birtek! Ony jsou nanejvýš nějaké veterinářky. Od nich bych si ani nehty ostříhat nenechal! No, Ludvo, nic ve zlém, ale myslím, že to bylo asi takhle: Chtěli na tobě vyzkoušet ten prášek. A ta bambule jezinčí, ta falešná veterinářka, co bys ji asi nazval Foukalkou, to prostě zkonila. Možná se tě polekala, nebo možná špatně odhadla dávku, kdo ví. Říkám to pořád, tohle nejsou žádné felčarky, žádné lapidušky, to nejsou ani veterinářky! Nanejvýš mizerné miškářky, nunvářky nebo tak něco! Fuj!“

„Panenkomariáquadelupská! Ony mne chtějí… víte co… no přece to??“

„Ale ne, to víš, že ne…Ony jsou prostě nevzdělané, navíc dozajista méněcenné bytosti, které nemůžou za to, že je pánbu tak stvořil. I mozek mají menší než my, lidé. Řekl bych, že jsou rozumově tak na úrovni nějakého Ašanta, Hotentota, Papuánce, nebo tak něco. Němci říkají: untermensch, nebo řečeno vědecky: creatura infrahumanea…“

„To snad ne. Mám jezinky docela rád!“

„Jo, to jsem si všiml. No, nejsou úplně špatné, to ne, konec konců, co bych si tu bez nich počal, ale ať se mi aspoň nepletou do řemesla! To nesnáším!“

Teda hádat se nechci, Bert je přece jen starší pán, vlastně by mohl být mým pradědečkem, kdysi se svět točil jinak. A žárlí na jezinky. Jistě, ony jsou tady doma, znají to, znají byliny a vůbec. Doktor Schubert může povídat, s jakým super úspěchem používá jezinčí léčiva…Ne ne, do toho lékařsko-farmaceutického sporu se Ludvík pouštět nebude.

„Víš, Ludvíku, něco mají docela jinak, než my. Nemyslím teď na jejich anatomii, fysiologii et cetera. Tomu ony nerozumí a ani rozumět nemohou. Ony hlavně docela jinak uvažují. Viděl jsi třeba, jak se řídí synchronicitou? A vychází jim to ohromně… Nebo i ty jejich tuhé vzducholodě, to je něco! To by ani Graf Zeppelin nevydumal. Anebo to jejich polní hospodářství a chov dobytka, to je něco na Zemi nevídané. No, i jejich lékoznalectví, teda jejich primitivní pseudofarmacie, bylinkářství, kořenářství, zkrátka herbaprodukty všeho druhu… má to něco do sebe. Věda to není, to ne… taková lidová znalost, řekl bych…“

„Počkej, Berte, počkej, prosím. Co je to ta synchronicita, jaký chov dobytka a jakého? Proboha jaké polní hospodářství, když tu žádné pole není a ani být nemůže!“

„A víš, co? Půjdeme se mrknout. Není to daleko a stejně se potřebuješ trochu pohnout, ležel jsi dost dlouho.“

A to má pravdu. Ležel jsem opravdu dlouho, když se moje skvělé, pečlivě opatrované a každý den natahované automatické hodinky zastavily.

„Ty brďo! Co to je? Co to tam dole ty holky dělají? A tady? No, teda…“

Takhle hlasitě žasnu! Představte si to. Stojíme na takovém viklavém zavěšeném můstku, na takové nitěné lávce. Kolem nás, pochopitelně a samozřejmě, houf jezinek. Maminka by asi řekla „krdél“. Opravdu „K“! Krdél. Tak se to tam u nás říká… koukají holky na nás jako na nějakou vzácnost, jako bychom u nás doma hleděli třeba na růžového slona se dvěma choboty. A my dva se díváme dolů do propasti, kde skupina jezinek souká na jakémsi věžovitém lešení šňůru. Výhled máme krásný a snažím se aspoň trochu zaslechnout, co říká Bert. Bert má hlas silný a hodně dunivý, ale jen tak-tak uplatnitelný proti vřískotu a brebentění jezinek. Opravdu je jich kolem jak mravenců na rozhrabaném mraveništi. A všechny chtějí něco říct. Zrovna teď.

„Tak Ludvo, tohle je jejich fabrika. Do široka místa tady nikde nemají, tož to dělají nastojato. Já vím, co tak asi mohou vyrábět, že. Kovu nemají, šaty ani boty nepotřebují, domy taky ne, vozy a lodě taky ne… A zbraně? Pche, viděl jsi sám… Co já vím, Ludvíku, dělají hlavně ty šňůry, v tom jsou výborné, ten materiál je IA kvality. No, ještě barvičky, to by jim šlo, ale jinak je to bída, zaostalost, divošství.“

„To jsi, Berte, na moc věcí zapomenul. Třeba blány, které jezinky dělají, ty sósy všelijaké, šťávičky, a hudební nástroje, a koše, košíky, kameny a kamenné nářadí a vůbec… a co takové vzducholodě? No a taky duffo, a všelijaká mazání a léky…“

„No, zrovna léky ani nezmiňuj. Prý léky! Jaké léky to jsou, když to patlají nevzdělané, nahaté divošky! Hrají si „na doktory“, hanba, hanba…fujtajbl!“ Aha, takže na další, jinou dílnu, se Ludvíček nepodívá, kamarád se naštval… …no co, nepodívá se teď, podívá se jindy. Jdeme obhlídnout zdejší polnosti. Jak jsem říkal, kousek roviny tu není, ten jejich „aderšpach“, to skalní město nemá konce-kraje… a pole? Pole jsou na těch strmých skoro svislých plochách. Kdejaká plošinka, výstupek, římsa je osazená. „Řekni mi, Berte, prosím tě, co je to za rostlinu, co to tu pěstují, ani tam u nás, u té RRrssffí Kejvalky, nic podobného tam neroste. Vždyť se podívej, na jedné kytce a jsou tam různé druhy listů. Jedny bych tipoval na nějakou trávu, ty druhé vypadají docela jinak.“

„He, he, he… Ludvo a to si říkáš vzdělanec, jo? Historie a zeměpis? A o našich severoamerických indiánech jsi slyšel?“

Podle tónu řeči dokážu jasně poznat, že pan doktor je ještě naštvaný… no, moje chyba, neměl jsem mu ty léky připomínat…

„Co mají indiáni společného s jezinkami, asi tak! Ptám se na ty listy, a ty tu něco o jakýchsi indiánech…“

„No, víte, pane učiteli, historiku, vědče, badateli, učenče et cetera, oni ti naši indiáni dělali totéž, co vaše milované jezinky. Pěstují různé druhy rostlin společně, a pak můžete, pane Ludvíku výzkumníku, s velikým překvapením pozorovat různé listy na jednom místě.“

Kruci písek, že jsem nedával na tu botaniku ve škole větší pozor. Nějak mi to do hlavy nelezlo. Hmmm… vzpomínám si, že jsme ve škole dostali úkol. Měli jsme přes prázdniny udělat malý herbář. Usušit a určit všechny rostliny, bezpečně je rozeznat a něco o nich říct. No, mě se zdálo, že jsou všechny ty kytky skoro stejné. Dopadlo to tak, že kytky určovala maminka, ještě s jednou svou bývalou kolegyní, napsaly mi ke kytkám názvy a tak. A studentík Ludvík to suché seno přilepoval na zdobené barevné stránky, ze kterých byl herbář tvořen. A barva papíru a ty ozdůbky byly poznávací znamení, podle kterých šizunk Ludvíček jakoby rozpoznal rostliny a spustil naší profesorce příslušné »nadrnčené« říkání.

„Berte, nech toho, prostě jsem se ukecl, promiň. Nebuď už naštvaný. A řekni, proč ti indiáni sázejí různé rostliny na jedno místo, to jim přece komplikuje život, při sklizni a tak. I to sázení musí být problém.“

„Jo ták, ty si myslíš, že takový rudoch jezdil po svém políčku kombajnem, jo? Ne, ne. Uvědom si, že všechno na poli dělaly indiánky a ručně! A tak zasadily kukuřici a k tomu fazole a k tomu ještě něco. Kukuřice rostla a po jejím stvolu se vinula ta fazole. Indiánka sklidila fazol, a když zmizela i ta kukuřice, tož konečně dozrálo to něco, co se celou dobu krčilo až dole. Celou dobu to sbíralo sílu a čekalo, až se dostane na pořádné světlo, aby mohlo bleskově dozrát. Název té dolní rostliny jsem zapomněl a mám na to nárok, protože jsem starší, než tvůj dědeček. Tak!“

No výborně, Bert se už zase usmívá, už je to dobré.

„A tvoje oblíbená strašidla to dělají stejně. Navíc některé rostliny se dokáží navzájem jaksi podporovat, symbiosovat. A hlavně. Tady nejsme na Zemi, tady může být všechno docela jinak. A asi taky je! A víš co, pojď se mrknout na ten jezinčí dobyteček. Co říkáš.“

„Márjápanno, Bertíku! Vidíš to co já? Jó? Vidíš?“

„No co, vidím, co bych neviděl. I slepý by to viděl.“

„Bertíku můj milý, tam dole jsou hejna housenek! Je jich tam snad sto! Nebo dvě stě, nebo kolik! Co budeme dělat?“

„A co bys tak chtěl dělat, kamaráde? Prostě koukej na ta boží zvířátka a kochej se….“

„Vždyť to jsou ty hnusné lidožravé housenky!!!“

„No, je to jenom dobytek, neboj se zase. Hele, kluku, ty si zase celý zpocený! He, he, he… to jsi teda hrdina! Aby ses tady nepotentočkoval! He, he, he!“

Housenky jsou dole, na dně strže. Lezou sem a tam, zvedají víc než poloviny svých ohavných těl nahoru ke skalám a žerou a žerou. Stěny skal jsou už většinou holé až tam, kam tu zrůdy z děsivých snů dosáhnou. Dno strže je naopak už naopak skoro úplně docela pokryto jejich výměšky a čpí to až sem, nahoru, na tu fórovou provázkovou lávku, co na ní stojíme. A co se tu na ten můstek houpavý nasáčkovalo jezinek! Kdyby se tak lávka utrhla! Kdybychom spadli mezi ta hnusná zvířata… fuj! Až se mi zvedá žaludek. Housenky chroupají zbytky obrostu stěn, té zeleniny opravdu hlasitě. Takové jakési mohutné mlaskavé křupání. A taková hrůza je přímo ve městě. A jezinkám je to jedno? Ony se nebojí, neutíkají? Ty potvory hnusné housenčí se asi nahoru vydrápat neumí, ale mohly by přece lézt tím údolím dál… údolí je úzké, ale dlouhé, někam vede, nekončí nějakou překážkou… někam vede…všechna údolí někam vedou… a co když ty housenky polezou dál a dál? Rozlezou se po celém světě, po tomhle Rrssff Zakejvalčí a sežerou všechno… i Ludvíka! Že se bojím, dokázal nějak uhádnout, nějak vycítit, i náš jezinčí doprovod. Ta jezi-tlupa, ten krdél zvědavých čumilek. A ony se mi smějí. Zase to jejich „pch, pch, pche“… Nebo se jenom přidaly k posměchu, co mne jím častuje Bert?

„Víš co, Ludvo, nebudu tě strašit. Ta pastvina je z obou stran střežená. Neboj se, housenky se nerozutečou, Teda nerozplazí. Tady zůstanou. Až to tu vyžerou, tož je zaženou na další místo, některou porazí a bude.“

„A kdo tu housenčí armádu uhlídá? Kdo tu hrůzu může zadržet?“

„No kdo asi. Co myslíš? Kdo tu má kusadla jak nože? Koho jsi viděl zaútočit na tu divokou svobodnou housenku?“

„Myslíš hoppery?“

„Bingo! Samozřejmě, ovšem! Vycvičení hoppeři.“

„No, počkej, Berte. Ty si vážně myslíš, že by nějaký hopper dokázal zadržet takovou spoustu housenek? Takovou armádu? Kolik by těch hopperů asi tak muselo být? Na tuhle sílu těch potvor? Sto hopperů? Tisíc?“

„Jo, tak panáček je učitelem zeměpisu a dějepisu, že? A o texaském rohatém skotu panáček slyšel? Ludvo, kdo je asi silnější, texaský býk, nebo texaský cowboy? A kdo je silnější, parta cowboyů, nebo stádo skotu? A kdo koho žene na jatka až do Chicaga? Ha? Ti hoppeři jsou ochočení a vycvičení jako honáci.“

„Víš, Berte, když já jsem se potkal s hoppery, kteří, jestli byli cvičeni, tak byli cvičeni, aby žrali jezinky a možná i lidi. Však jsem ti to už vyprávěl. Nevzpomínáš? Jako cvičení mi ti hoppeři rozhodně nepřipadali!“

„Ludvíku, pojď sem, sáhnu si na tebe… a víš co, půjdeme zpátky, nějak se mi nelíbíš… abychom ty vycházky hned na začátku nepřehnali…“

No fakt je ten, že se cítím slabě. Cítím se jako ten poslední kobzol ve sklepě. Ten škaredý, strupatý a šišatý, co ho už nikdo nechce. Už jsem rád, že si zase na chvilku lehnu… Horký jsem, žíznivý, ospalý… zkrátka ještě nemocný. Čertisko černé z pekla horkého aby tu foukalku vzalo! No, usnul jsem nakonec, usnul. Zase jsem žáčkem ve škole. Kolem školy je nasazena alej moruší, tak jak si to pamatuju. A paní učitelka přírodopisu zase chce, abychom chovali bource. Housenky chováme v takových lískách a musíme jim nosit morušové listí. Housenky rostou a rostou. Křupe a chrupe to ohromně, čím jsou housenky větší, tím větší rachot ty potvory hnusné dělají. Už by se mohly zavěsit a omotat! Ale ne! Pořád rostou! Už to nejsou ty tlusté bourcové housenky, už lezou, tlusté jako hasičské hadice-savice po zdech. Pomoc! Tahleta tě chce sežrat! Ludvíku uteč! Hrůza! POMOC!!!

„Ludvíku, chlapče, probuď se!“

„Berte, marjápanno, to byl hnusný sen!“

„Hmm, máš asi návštěvu, chlapče. Koho sem čerti nesou? A to se podívejme!“

A opravdu. Na návštěvu maroda přišlo rovnou hejno jezinek. Dokonce i ta „Foukalka“! A nějaké „damstvo“ s těma velikýma hlavama… jak jim je dělají ty prstýnky na pramenech vlasů… a barevné jak ty vlásky mají… a jak se velkodamsky nesou! Ty brďo! Co mi asi chtějí? To musím říct, ono je pro nás pro lidi dost těžké jezinky od sebe rozeznat. Jasně, Mrkt, tu poznám vždycky. Ale ostatní jezinky by se mi jevily stejné… Tak jako by mi bylo zatěžko rozeznat třeba nějaké Asiaty… U jezinek jsou nejdůležitějším znakem rozpoznání vlasy. Jak jsou různě barevné. Ale když jsou všechny nabarvené stejně, tak je to problém. Rozeznat je – to je kumšt. Možná to dělají i schválně. Tak jako vojáci nosí uniformu. Není důležité, kdo je kdo. Ale jaké nosí šaty, to se počítá. A protože jezinky šaty nenosí, tož stejně nabarvené vlásky, to je jejich uniforma, to říká člověku: Není důležité, kdo přesně jsem, jak se jmenuju, co si myslím, o čem sním, co bych chtěla. Důležité je, ČÍM jsem. Jsem vojandou, nebo jsem vzduchoplavkyní… pestrobarevné vlásky mají osoby civilní, ty s trčícími prameny jsou docela určitě nějaké papalášky. Podle barvy vlásků jezinky rozeznám… teda většinou… no dobře… někdy… Tak jo: občas.

A teď se celá ta příchozí skupinka zajímá o Ludvíka. „Berte! POMOC! POMOC! Nechte mě být! UÁÁÁÁÁ! AÚÚÚ! Auvajs! POMÓÓÓC!!!“

Pár jezinek odstrkuje Berta, a zbytek se vrhl na mě. „Mrrkt! Nenechávej mě! Prosím tě, pomoz mi!“ „Auuu!“

Hulákání tentokrát nepomáhá. Jezinky jsou v jasné přesile. Prostě: Powerplay! Jedny mě drží na zemi, a ta „Foukalka“ ta mě nějakým trnem bodá. Bodne a trnem zavrtí. Bodne jinde, a buď zavrtí, nebo tam trn nechá a bodá zase jinde. Některá bodnutí nebolí, některá bolí málo, ale některá bolí jako sedm čertů. Dovedete si představit, jak bolí čert? A sedm? Hrozně!

Konečně je klid. Ale že to bylo! To bolelo!

„Mrkt, není ti hanba takhle mě nechat trápit? Berte, to si říkáš kamarád? To jsi mi nemohl pomoct? Nestydíš se?“

No a teď mi to damstvo velkomožné, vlasama načepýřené, obarvené a nahaté přistrkuje zase ty kotoučky, ta semínka dvoubarevná. Jo, jasně! Drápky! Vyhodit, chytit, damstvu předat. To Ludvíček zná, to už hrál. A pozor! Damstvo skládá semínka ne jen tak na zem, ale na jakýsi nepochopitelný hrací plán, na jakousi hrací desku… No počkejte, Ludvík vám zamotá šišky! Vyhazuju semínka schválně vysoko, aby se rozletěla… a jezinky udělají něco jako: „ffffff…“ A jde celá ta parta pryč. Konečně. No, celá parta… Mrkt zůstává, Oštěpářka taky i ta Lízalka… A samozřejmě zůstává i Bert.

„Berte, krucipísek, co to bylo? Proč jsi mi nepomohl, bývalý kamaráde! Víš, jak to bolelo? Hrozně!“

„No, pomoct jsem ti nemohl. Držela mě ta strašidla, ruce mi zkroutily, jezinky jedny! Čarodějnice!“

„No dobře, ale co ten tyátr měl asi tak znamenat? Co chtěly? Teda kromě toho, že mě chtěly trápit a mučit…?“

„Ludvo, už jsem ti říkal, že jsou to nevzdělaná a zaostalá stvoření. To jak tě bodaly, byl podle všeho barbarský a divošský způsob jejich léčení. Bodnou tu, bodnou tam a myslí si, že to pomůže. Mimochodem, Ludvíku, i u nás doma na Zemi jsou divoši, kteří ten způsob užívají. Bodají se, pálí se, tuhle a tamhle, na různá místa přikládají třeba včely, aby bodly… Prostě nevědecký, pověrčivý, šamanský způsob… Slyšel jsem, že to dělají v Číně, Indii a v jiných zaostalých zemích… A to druhé? Ta semínka? To mají asi taky ze Země… Podle všeho je to naučil nějaký bláznivý pendler… No zkrátka, věří na náhody. Znáš to asi sám, někoho náhodou vzpomeneš, a on náhodou zrovna přijde. Něco náhodou řekneš, a ono se něco náhodou stane. A když totéž řekneš podruhé, tak se náhodou stane podruhé i to druhé. Tahle pavědecká myšlenka je rozšířena i na Zemi, říkají tomu synchronicita… do úplných nesmyslných podrobností to dotáhli v Číně, „Kniha proměn“ se ta hloupost jmenuje. Házejí tyčkami a pak si určují, co se stane, a co se už stalo, a co mají dělat…. No, a tyhle divošky to dělají podobně. Akorát místo nějakých tyčinek házejí semínka… To bych rád věděl, jestli to Číňani mají od jezinek, nebo jezinky od Číňanů… Nemůžu jaksi uvěřit tomu, že by dvě úplně stejné hlouposti vznikly stejné ve dvou různých vesmírech.“

„No, máš pravdu, taky jsem o tom slyšel. Ale ten způsob už pronikl i k nám, do Evropy. Říká se tomu akupunktura, nebo presura, nebo tak nějak. A prý to opravdu pomáhá, ale nikdo neví proč. Dneska je na Zemi jiné uvažování. Když je o něco zájem, tak se to zavádí. Někdy je to evidentní nesmysl, to samozřejmě jako vzdělanec vím, ale prostě to tak je. Představ si, že kdosi vymyslel, že když je zemědělské nářadí, teda pluh, motyka, rýč hrabě a tak, vyrobeno z mědi, tak jsou dalece lepší pěstební výsledky. A to měděné nářadí se opravdu vyrábí a prodává. Říkali nám ve škole, že je to typicky psychologický efekt, že totiž když si někdo obstará měděný, hrozně drahý vercajk, tak s ním pracuje důkladně, pečlivě… že… taková drahá věc… No a pak i úroda je měřitelně lepší. No a lidi si prý potom myslí, že je to tím materiálem…Víš, kdyby někdo vymyslel, že na zálivku záhonů je nejlepší svěcená voda, tož buď si jistý, že by se někde začala vyrábět v průmyslovém měřítku, po vagónech. Taková je doba. Svěcené-nesvěcené, vrchním pánbíčkem teď na Zemi není Jáhve, nebo Zeus, ale ZISK…No a nekřižuj se, Berte, stejně seš katolík na ploché baterky“…

„No víš, ono je to asi tak. Někdo klepe na dřevo, někdo si pro ochranu docela pohansky uplivuje přes rameno, no a mě zůstalo to pokřižování… je to k ničemu, ale co už… neškodí… A víš, proč už nejsem katolík ani nic jiného? Tam u Přemyšlu, tam jsme byli docela blízko u Rusů. A když měli ruští vojáci polní bohoslužbu, tož jsme slyšeli toho jejich popa, jak se hlasitě modlí za vítězství ruských zbraní… A náš feldkurát se k tomu samému pánbíčkovi modlil, abychom co nejvíc Rusů pobili… Ten Bůh by se z toho musel zvencnout, kdyby měl ty panáky poslechnout! Ten chce to, ten chce tamto… hlavně co nejvíc lidiček ubezdušit! A slyšels někdy vojáka s roztrženým břichem, kterému střeva přimrzla k zemi? Ke komu se modlí? Volá Mama! Mutter! Nebo Mamočka! Mamočka!… Ať jdou všichni fráteři a ostatní černoprdelníci rovnou k tomu čertu nejčernějšímu!… Hele, Ludvíku, neplač… tu maminku jsem vzpomenul jen tak…“

„A vůbec, co jsou to ploché baterky? Má to něco společné s baterií kanónů? Nebo Haubitze batterie? Placatá?“

„Nebrečím, jenom se mi tak trošku potí oči.“

Ještě chvíli takhle klábosíme, a musím říct, že se mi ulevilo. Určitě je ta jezinko-čínská, nebo čínsko-jezinčí metoda účinná! Tož kdo ví, jak je to vlastně.

A pak jsem se přestěhoval.

Errata:

25.10.2021 23:06