Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

3.část – Bloudění

Třetí cesta

Ale jak to tak v mém zatím krátkém životě chodí, vždycky se něco pokazí. Jistě, město bylo zabezpečeno na hodně dlouho. I když to Družina asi nikomu neříkala, ono se to nějak rozlehlo. Prostě najednou se ve městě objevily věci, které byly dlouhou dobu vzácné. V krámě tvrdili, že je to dovozové zboží, všechny ty zakejvalčí zázraky. Tuhle ta voňavka, tamhle zase nějaká malovátka, kovárna dostala tu sůl, ve které se nářadí tak senzačně zakalí, že mu není rovno. Smolaři obnovili produkci balzámu, co léčí kde co, začal se zase vyrábět ten vyhlášený místní klíh, květiny, trávníky a vůbec všecko místní rostlinstvo se už těšilo na jaro, protože zázračného hnojiva bylo až až. Doktor Šubrt jásal nad naplněnou lékárnou. A lidi nejsou hloupí, dovedou si dát dvě a dvě dohromady. Objevil se starý Vajgl, objevil se učitel Ludvík a obnovila se hojnost a blahobyt. Jak říkám, lidičky si to do hromady dali a ze mne byla vážená osoba. Ples kvůli nám neudělali, vždyť je před Vánocemi! Ale nálada všeobecně výtečná. Prostě všichni spokojeni…. Až na jednu osobu, na Špačka. Obdivovaný a obskakovaný hrdinný skladník a dodavatel chodí po městě jak kakabus. Akorát vrčí, cosi pod fusami v hubě žuje… Až potkal moji maminku.

„Dobrý den, pane Špačku. Jak se vám daří?“ to se neptá Ludvík, tedy moje maličkost, to se ptá sama maminka.

„Ále, paní učitelko, že se ptáte. Nestojí to za nic, abych pravdu řekl…“

„No, zdáte se mi jakýsi přešlý mrazem, abych pravdu řekla zase já. Co vás žere, že vypadáte, promiňte prosím, jako poslední kobzol ze sklepa…“

„Co Vám mám povídat, paní učitelko, všecko se jaksi na kravskou brusel obrací.“

„Ale ale, tož povídejte, pane Špačku, co vás žere?“

„Jako byste to nevěděla… a vůbec, co je to, ten poslední kobzol?“ „He, he, he… tož kobzol, to je vaše česká »brambora«… u nás se ale ta hlíza, ten zemák, jmenuje »kobzol«…“

„Jo, kobzol nebo brambora, stojí to všecko za vyliž brusel.“ „Pane Špačku, takhle přede mnou nemluvte, prosím! Všecko se dá přece říct slušně! Tož co vás teda trápí?… Ale že trápí, to vidím!“ „Paní učitelko, podívejte se na to mýma očima. Tak kolik moc roků trčím jak fialové jojo za Kejvalkou. Shromažďuju tam a syslím samé dobroty, šťávičky, je toho nejméně na tři, ale asi spíš na pět pořádně velkých sestav… Nakonec přešluglíme do města jednu! A to sedí v jednom pytli ještě i Vajgl, teda já! Co z toho? Jestli si někdo myslí, že z těch semen, co jsem zase přenesl, něco pořádného bude, ať na to zapomene! Všecko tu už bylo! Vytápěné skleníky, speciální atmosféra uvnitř, zvýšený tlak, tohleto se zkoušelo už někdy okolo čtyřicátého roku… nic nepomohlo. Ano, některé rostliny jakžtakž vyrostly, ale těch správných šťáviček, toho sósu, toho tam nebylo… Čert ví proč. Jestli to bylo zeminou, nebo světlem, nebo gravitací, nebo tím, že v Zakejvalčí není přirozené magnetické pole… A druhá věc. Abyste dostala ten správný výsledek, musíte mít kapku tohohle, zamíchat to v přesně v takovém a ne jiném lusku a přisypat drobet támhletoho…A některé špetičky přísad nosily jezinky z druhého konce jejich světa… Prostě chci říct, že se ty naše zdejší varny bez průběžného zásobování dlouho neobejdou.“

„Vážně?“

„A taky! Některé věci se tady, na téhle straně, hrozně rychle kazí. Třeba takový ten geopolymerisační sós… teď ho v pivovaru a v kamenictví ještě mají, ale za týden bude prostě po něm…nevydrží. Štěrk a písek máme prvotřídní, vodu taky. Té hlavní chemikálie máme skoro na pyramidu. Ale aktivátor se kazí před očima. Měsíc, dva, a máme po žížalkách… A ty kytky na duffo? Ani ten základ nevypěstujeme. Kdyby dneska přišel ten hitlerčik Willy, ten co tu byl za Německa, tak bychom ho mohli s celou slávou oblbovat, tu jeho blembeřici pucovat, tak dva tři měsíce. Nanejvýš! No, teď jsme toho ovšem s Vaším Ludvíkem přitáhli na dvě války, he he he… senzační kluk, ten Váš Ludvík…Jo, ještě tak medovinu. Toho enzymu tu máme dost. I smolu si můžeme vyrábět ještě dost dlouho. Ale už se mě ptal doktor Šubrt, jak to bude s tou jeho lékárnou. Teď má dost, ale pak? A ještě jedna věc, paní učitelko. Váš Ludvík tam natahal hromadu kovu. Jezinky jsou poctivé, a budou přinášet věci na výměnu. Kdo to tam převezme? Kdo si s tím poradí? Víte, ony třeba přinesou krásný košík. Ale co my tady, nebo i tam, s košíkem? Nepotřebujeme košík. Potřebujeme nějakou tu šťávičku, že…Kdo to tam bude organisovat? Když tam nejsem.“

„Pane Špačku, snad se nechcete vrátit tam, za Kejvalku?“

„Ano, pani učitelko. Chci!“

„Vždyť je to tam… strašné…!“

„Paní učitelko, zkuste se přece jen dívat mýma očima. Já to říkal od začátku, za Kejvalkou je úplně jiný svět! Ale to né… Pane Špaček, to se musí zkusit, nechceme být závislí na té druhé straně, můžeme si to vypěstovat tady, skleníky postavíme, argon přivezeme, co chcete obstaráme. A můžu patě-svatě vysvětlovat, že to bude k ničemu, že ani nevíme, jestli tam na druhé straně je ausgerechtnet argon …to si jenom myslím, ale nevím to. Ony ty holky v Družině si myslí, že vyrábět to, co dělají jezinky na druhé straně je jenom tak. Něco jako ukuchtit třeba guláš. A Ludvík má pravdu, když jim říká Vrchní Matriarchální Velitelství. Ony si holky myslí, že stačí poručit a už to bude všechno podle nich. Vy jste, paní učitelko, rozumný člověk. Vezměte si třeba zrovna ten guláš. Co potřebujete?“

„No hlavně pěkné přední hovězí, pak cibuli, papriku…“

„Jo, cibuli vypěstujeme, krávu odchováme. I trošku mouky na zahuštění máme. Ale co paprika? A sůl? A pepř? To jsou věci, které tu nerostou. I ten kotlík musíme mít, že… a naběračku…No, nejsem Rettigová. No, zkrátka. Kdybych Vám, paní učitelko, řekl, abyste uvařila guláš jezinkám, tak potřebujete tolika věcí, že si je ani my dva dohromady nedovedeme představit… A musíte je za těma holkama jezinčíma přinést! I kdybyste tam vychovala bejčka, i kdybyste tam vypěstovala třeba lán cibule, guláš nebude. …A to naše velitelství si myslí, že se podaří udělat zázrak. Už se to zkoušelo mockrát. A zkoušelo se všecko možné i nemožné. Něco vyrostlo, ale nic z toho nebylo. Pamatuju to! Duffa dělat neumíme, netuším ani, jak to jezinky dělají…“

„Pane Špačku, víte přece, že to za Kejvalkou není žádný med. Snad se tam opravdu nechcete vrátit?“

„A víte co, paní učitelko? Chci. Dívejte se na to ještě jednou mýma očima. Tady už nikoho příbuzného nemám. Jó, jsou tu nějací prasynovci, nějaké prapraneteře, nikdy jsem je neviděl a ty taky o mně slyšely jako o nějakém mytickém předkovi. Starý Stummel a hned před ním tak Žižka… A svět se hodně změnil. Tenhle svět není pro starého Vajgla! Připadám si osamocený. Jako starý strom na mýtině, všichni známí, kamarádi, jeho kolegové, rodina, děti, vnuci, všichni ostatní stromové jsou pryč. Starý Vajgl tu stojí sám. Je mi tady smutno, paní učitelko.“

„Hmm. Vlastně Vám rozumím, pane Špačku. Jak si to teda představujete? Jak byste to chtěl?“

„No, vidím to tak. Ludvíček, chlapec zlatá, skáče sem a tam ze světa do světa jako ta zelená kobylka v trávě. Já budu něco jako skladník a obchodník, tam v Zakejvalčí, Ludvíček bude pendler. Velkolepý pendler. Takového tu ještě nebylo! Nikdy! Kdyby se mi ukrutně stýskalo po tomhle světě, tož mne Ludvík šoupne sem jako nic. He, he, he, kdybych se chtěl třeba nechat zase ostříhat a oholit!… Ludvíček občas šoupne něco sem, něco tam. Všichni budou spokojeni. Tak to tady, docela podobně chodilo staletí. Teď máme výhodu, že je tu fenomenální pendler, teda Ludvík, a taky – he, he, he – ideální skladník, obchodník a faktor. Tedy já, Vajgl! Budu shromažďovat, třídit, ukládat, vyměňovat a hlavně posílat sem. Co už potřebuju tady? Co bych tak mohl chtít? Vím, že by se mi Družina velice ráda a bohatě odvděčila za dlouholeté služby rodákům. Peníze? Že bych si koupil nějakou novodobou vymoženost, které nerozumím, kterou nepotřebuju a kterou ani nechci? Ale co bych tak mohl chtít? Dům ve městě? A na co? Abych v něm spal sám? Když můžu spát za Kejvalkou kde chci? Nebo mám chtít nějaké šaty, parádu? A na co, když za Kejvalkou můžu chodit superpohodlně nahatý? Nebo mám chtít po družině jídlo? Proč? Nějaké pití? Nebo mám chtít, aby mi přihráli nějakou ženskou? Co bych s ní asi tak v mém věku dělal? Mám chtít cestovat, abych viděl pozemské podivuhodnosti, když jsem viděl a můžu vidět daleko podivnější věci docela jiného světa? A je tu zima. Lezavo. A dlouhé dny a ukrutně dlouhé noce. Odvyknul jsem. Zkrátka nechci nic. Chci se jenom vrátit domů. Domů, za Kejvalku. A úplně mi bude stačit a vyhovovat, že mi Váš Ludvíček, milá paní učitelko, bude čas od času dělat společnost.“

Podle toho, co vím, byla maminka z těch řečí docela štajf. Tak takhle to je vymyšleno! A tak jsme se byli my dva, teda maminka a já podívat na ta pokusná políčka. Pokusná políčka jsou, jak se dalo čekat, v pivovaru. Teda, to už víte, vlastně to žádný pivovar není. Ano, nádrže, tanky kónicko-cylindrické i obyčejné, kvasné nádoby, výroba horké a ledové vody, drtiče a mlýnek a čerpadla a pumpy, potrubí, sudy a vůbec takové ty věci, co k pivovaru patří. A taky moc a moc jiných věcí. Tady vznikají ty zázračné vodičky, šťávičky pro výrobu kamenickou, kovářskou, medovnickou, smolařskou. Tu vzniká základ pro barvy, nátěry, kosmetiku…. A pod halou, kde je »jako« stáčírna, jsou pokusná políčka. Teda políčka. Ono jsou to vlastně takové pokusné krabice. „No dívej, Ludvo. Myslím si, že z toho lautr nic nebude. Ale když to chce to VMV zkoušet, tak to zkusíme pořádně.“

Maminka se pousmála, když slyšela tu zkratku od Špačka, obočí pozvedla, ale neřekla nic.

„Nechci, aby mi někdo řekl, že jsem to sabotoval, že Vajgl něco ošidil. Tady v té řadě je stejná zemina, stejný typ světla, víš přece co je to prismatický rozklad světla, že… ale v každém kontejneru je různé složení atmosféry. Teda všade je argon, protože mě, ani nikoho jiného, nic dalšího nenapadá. Ale tuhle je ho víc, tuhle je ho ještě víc a tak dále. V téhle řadě zase zkoušíme na stejné zemině různé lampy, aby byl jiný druh světla. A tady zkoušíme různé zeminy. Vždycky jsou dva kontejnery stejné, aby se aspoň trochu vyloučila náhoda. A jak vidíte, ty změny děláme po pěti stupních. Teda například málo argonu, dva kontejnery. Trochu víc, zase dva, ještě víc, další dva. Tady hodně argonu a v těch posledních nejvíc. Takže máme celkem třicet políček s patnácti různými podmínkami. No, když se nestane zázrak, a všechno zázračně neporoste jak Lysenkovi, budeme podmínky měnit. Kolik pokusů musíme, Ludvíku, udělat, abychom vyzkoušeli všechny možnosti? No?“

„Řekl bych, že jich budete dělat tisíc! 10x10x10!“ „Špatně, pane učiteli, špatně. Starý Vajgl jich tolik dělat nebude, protože nemá tolik semen, a hlavně nemá tolik času a trpělivosti! Prostě jsem to začal, ukázal jsem, jak by to bylo podle mě správně, ale dělat to nebudu. Tolik zase to matriarchální velitelství nemiluju! A hlavně když vymýšlí holky hlouposti.“

No, musím uznat, že pan Špaček má asi hodně pravdy. Do každého kontejneru je ovšem vidět okénkem. A musím uznat, že většinou jsou záhonky úplně prázdné. Na některých „cosi“ vyrostlo, ale na první pohled je jasné, že ta mladá rostlinečka je už v posledním tažení. To už líp vypadal ten záhon, co jsem zničil hned ten první den… A čert mne popíchnul. Prostě jenom za to, jak ten dědula řekl: „špatně, pane učiteli…“ Nechtěl jsem si to nechat líbit, jaké „špatně“, tak jsem Špačkovi řekl: „No a co atmosférický tlak, ten byste měl taky zkoušet. A vlhkost, vy nezkoušíte různé stupně vlhkosti?“

Špaček se nadechnul, docela rozčilením zčervenal… a pak se rozesmál, protože jsem na něho dělal „tak-tak-všelijak“ a říkal jsem „pch, pch, pch“. Maminka na nás hledí jak sůva z nudlí…

Errata:

25.10.2021 23:06