Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jezinky

Na plošinu vylézala, jedna po druhé, řada jezinek. O tom, jak jezinky vypadají, mi vyprávěla už i Ulrika a hlavně Markéta. Ale jak by je mohla ta děvčata bezchybně popsat, když je nikdy neviděla? A jak bych si je mohl představit z tak nedokonalého nějak zprostředkovaného popisu?

Skoro jako lid�... jen�e to nejsou lid�...

Vypadají ti tvorečkové jako malí lidé. Asi jako afričtí pygmejové, které jsem ve skutečnosti taky neviděl. Ale liší se od nich poměrem rozměrů těla. Dosti dlouhé končetiny, krátká a subtilní tělíčka. Na rukou i nohou po šesti prstech, přesně tak jak mi vyprávěla děvčata. Ale co je od nás lidí nejvíce odlišuje, jsou oči. Veliké, celočerné oči bez duhovky, bez bělma, bez zorničky… prostě velké černé kuličky…

A pak vlasy. Ano jezinky mají vlasy. Některé je mají dosti dlouhé, některé zkracované. A ty vlasy jsou různobarevné. Jedna má vlasy tmavé. Druhá červené a třetí žlutomodré. Je na první pohled jasné, že jsou to všechno samičky, až na dvě mláďata, které jsou – stejně jistě – samečkové. Nenosí žádné šaty, ale zato některé z nich nesou něco, co vypadá trochu jako husitská sudlice. Teda sudlice, spíše než sudlice tak »sudlička«. Zkrátka: dřevcová, bodno-sečná zbraň. Tak jsme se to učili ve škole, tak zní odborný, historika hodný název – a tak to musí být pravda i u téhle legrační zmenšeniny. Strach mi ti tvorečkové, kteří mi svou výškou dosahují sotva po prsa a kteří odhadem by ani na Zemi nebyli těžší než patnáct, dvacet kilo rozhodně nenahnali.

I s těmi svými sudličkami. Stáli jsme s panem Špačkem proti nim, a když se pan domácí lehce uklonil, roztáhnul prsty na rukou a začal dlaněmi otáčet „tak-tak-všelijak“, opakoval jsem to po něm. Znáte to, jak se ptáme malých dětí: „jak se máš?“ No, i na Ludvíka to platilo, mám se taky tak: Tak-tak. Všelijak.

I jezinky se měly „tak-tak-všelijak“, neboť i ony dlaněmi pilně otáčely. A opravdu, mají po šesti prstech! Měla ta děvčata, teda Ulrika i Markétka, pravdu. Vypadají ručky těch jezinek, jakoby měly dva vratiprsty, dva palce. Na každé straně dlaně jeden. A všechny ostatní čtyři prsty stejně dlouhé… To vrtění dlaněmi je asi jejich pozdrav.

Takže pozdrav pánbů, milé jezinky…

Chvíli jsme stáli proti sobě a vrtěli a vrtěli. Trochu mi ta stvořeníčka připadají jako starší děti někde u vody, na výletě. Když už odložily ty sudličky a ranečky a košíky a co to vlastně všechno ještě nesly. A jako děti se daly do řeči. No, řeči… je to vlastně spíš řeč ptačí, než lidská. Jakési cvakání, mlaskání, usykávání, zapísknutí… Už jsem říkal, že jsem vystudoval a promoval na pedagogické škole, že? Učili jsme se i o anatomii dítěte a o tvoření hlasu. No, řekl bych, že z jejich zvukového projevu je patrné, že nepoužívají hlásky, kterým se odborně říká vokály. Mají vůbec hlasivky? Všechny zvuky dělají výhradně v pusinkách… Ještěže jsem tím promovaným odborníkem… Hmm a co ten počet prstů? Jakpak asi počítají? Vyrábějí, tož počítat určitě musí… Počítají po dvanácti? Sakra, ale lidi mají prstů deset a taky počítají po tuctech. Anglicky je každé číslo až do dvanácti originál až pak přijdou ty „teens“… jezinky určitě počítají po tuctech. Spíš je zajímavé, proč počítáme občas po dvanácti i my, lidi. Že bychom se s jezinkami už někdy, kdysi, potkali? Soustavy početní mohou být různé. Francouzové počítají třeba po dvaceti, že. Devadesát dva se řekne francouzsky: Dvakrát čtyřicet a tucet: »quatre-vingt douze«… Hmm a taky nám říkali v informatice, že jsou soustavy šestnáctkové, osmičkové a ovšem i dvojkové… No, a jsou ty jezinky všechny docela nahaté, vypadá to, že prostě vůbec neznají ani náznak oblékání… i když tady, v tomhle klima…Špaček má pravdu. Jen by to vadilo, překáželo a užitek žádný. Obleček z trávy a člověk vypadá jako oživlá kupka rychle hnijícího a zapařeného sena…

Ludvíku, řekl jsem si, jsi moc chytrý kluk… takhle se občas povzbuzuju, a kdyby vedle mne nestál starý Vajgl, povzbuzoval bych se hlasitě. Může to někdo mít za zlé zdrcenému, nahatému junákovi, který uvízl v cizím světě? Horkém, mokrém, tmavém, úplně cizím, neznámém a dozajista ukrutně nebezpečném světě?

„Ludvo, teď dávej pozor, prosím tě,“ řekl pan Špaček vážně. „Už se určitě rozlehlo, že jsi tady. A bude o tebe zájem. Hmyzáci, počítám, dají pokoj, když jsme tu dva. Ale ty jezinky zpoza vody by mohly přijít. Takže bacha.“

„Pane Špačku, nestrašte mě, co se zase chystá? A jaký zájem?! Ausgerechnet o mě! Copak jsem nějaký Smolíček-pacholíček? Ještě jelena se zlatými parohy a bude to tak všechno. Ano, jsem vysokoškolsky vzdělaný člověk, ale Yankeem na dvoře krále Artuše určitě nebudu. V tomhle podělaném světě… Jaký můžou mít nějaké místní jezinky zájem o bambulu, jakým jsem? V tomhle podělaném světě jsem docela k ničemu! Na co jsem študoval? Ještě jsem si ničeho pořádně neužil, ani s holkou jsem se doopravdy nepomiloval a tady?! Tady mě nanejvýš něco sežere! A zpátky nemůžu!“

Zase mě to bere. Budu rád, když se hned teď zase před Vajglem a i před těmi jezinkami nerozbrečím. Jak by asi znělo bulení basovým hlasem? Hrdina teda nejsem. To už vím. Vyrostl jsem u maminky a u dědy, pak škola, no a pak pajdák. Byl jsem tam mezi holkama a bylo mi tam dobře. Vzpomínám, že v prvním ročníku, kterási lektorka řekla, že je dobře, že studuju pajdák, že by mne přijali i bez přijímaček.

„Tohle je, milé dívky, Kluk. Naše učební pomůcka…“

Špaček se tvářil docela vážně a ve mně byla malá dušička. Tak malinká, že by se ta dušička v trávě ztratila.

Tohle je ovšem už moje druhá noc »za Kejvalkou«. A stojí za to o ní vyprávět, protože první noc se počítat nemůže. Jednak jsem poprvé vlastně nespal. To nebyl spánek, to bylo bezvědomí. I když s hezkým erotickým snem. Zalezli jsme zase všichni, teda my dva a banda těch jezinek pod ten samý list. Místa tam bylo pořád dost a dost. Jezinky si tam odnesly i ty svoje ranečky, košíčky, sudličky a pytlíčky. Když jsme se uvelebili my, rozložily se kolem nás tak, že jsme byli polehávajícími jakoby obklíčeni. Obloženi jezinkami jsme byli nejen my dva, tedy Vajgl a Ludvík, ale i ti dva jezinčí kluci. Pak jedna z nich otevřela košíček a z něho vyletěla světluška. Takovou světlušku jste dozajista neviděli. Jasně, o tomto hmyzu mi vyprávěla i Markétka, ale znáte to, jak by někdo popisoval jinému třeba velblouda, kdyby sám velblouda nikdy neviděl? A jakou představu by si o tom hrbatci vytvořil poučovaný? Takže jsem na světlušku hleděl dosti vykuleně. To zvířátku má sice dva páry křídel, ale jsou to křidélka od pohledu jaksi kožovitá, má to jenom čtyři nožky, ale veliké je to jako asi kotě. A ty oči! Ty oči nejsou dozajista složené oči hmyzí, kouká to stvoření pohyblivýma očima. Vypadá, jako by si kus podoby vypůjčilo z knížek o Ferdovi. A co je úplně úžasné: tomu zvířátku svítí, nebo spíše světélkuje bříško. Světluška se zachytila nad námi na listu a zelenkavým světlem osvětlovala naše ležení. Jezinky se pustily do jídla a pití a hlavně do brebentění, popiskování, pomlaskávání, vrčení a cvakání. Občas některá odběhla k té samé trhlině, kterou mi pro mou úlevu ukázal pan Špaček. Příkladně srozumitelným pohybem nám nabízely to své občerstvení a musím říci, že si ty potvůrky baští a pijí skvostně. I další duffo jsem dostal. Tenhle svět je plný překvapení. Prohlížel jsem si totiž ty jejich sudličky. Ty hlavice nejsou z kovu! Je to nějaký kámen. Řekl bych porfyrický granit. Nejsem geolog ani mineralog, tak se možná pletu. A možná taky, že tady je všechno docela jinak. Ale nějaký kámen je to určitě. Krucipísek, ale jak dokázaly tvrdý kámen takhle jemně opracovat? A nabrousit! Proboha, čím ten nádherný kámen skoro do zrcadlového lesku naleštily? No a ty násady, teda dřevce, jak říkáme správně odborně my, historici. Nejsou tuhé, ale velice pružné. Jak s nimi ta jemná stvořeníčka asi zachází? Vzal jsem tu věc do ruky, zatočil nad hlavou jako Jánošík valaškou.

„Jajajííí!“ …Moje rozpustilé zavýsknutí se rozlehlo jako zahoukání zámořského parníku… Všechny jezinky ztichly, stály, dívaly se svýma celočernýma očima na mne a pilně ukazovaly, že se mají „tak tak všelijak.“ Co to do slušně vychovaného a vzdělaného šohaje, jako je Ludvík, vjelo? Asi to duffo. Nebo ta dobroučká šťávička? Odložil jsem sudlici a začal jsem taky ukazovat, že se mám „tak-tak-všelijak.“ Asi se mi to zdálo, ale řekl bych, že se začaly usmívat. Rozhodně se zase rozbrebentily, posedaly si, polehaly.

Uvelebil jsem se na své původní místo uprostřed ležení, vedle brumlajícího Vajgla: „Co to děláš, Ludvo? Víš, jak jsi je polekal? Na druhou stranu jsi zabodoval… stoupl jsi v ceně. Doufám, že toho nebudeš litovat.“

Pak se otočil na druhý bok a dal tak najevo, že rozhovor se mnou skončil. Jezinky ale se mnou neskončily. Kterási z nich, nedovedu je rozlišit, než podle těch barevných vlasů, mě začala hladit. Trochu mě to polekalo a hodně překvapilo. Snad nechtějí Ludvíka hladit do úplného vyhlazení? Co to má znamenat? Jak se mám zachovat, jak reagovat? No, nereagoval jsem nijak. Počkám si, co z toho bude. Pak se k tomu hlazení přidala další a pak ještě jedna jezinka. Držel jsem statečně. Ono to hlazení bylo příjemné, ale bylo i dost divné… a vlastně nepříjemné? No, celkem jsem se i trochu obával… představte si, že vás po cemru a hřbetě šolíchá šest šestiprstých ručiček. Teda, když to nejsou lidi, mají ručičky, nebo pacičky? Tlapky? Ale po tlapkách by se chodilo. Ne, ne… Jezinky chodí po těch svých dlouhých nohách ty … no ty horní končetiny mají na něco jiného. Po skalním slezišti a po těch rostlinách se pohybovaly naprosto perfektně… že by to byly místní opičky? Ovšem ony nepochybně pracují, obchodují, vyrábějí nástroje, zbraně… Práce polidštila opici: tak jsem se to učil ve škole, tak musí být pravda a basta. Ale lidi to nejsou…Takže práce pojezinčila… koho vlastně? No teda? Normálně si mne položily na záda a začaly mne zpracovávat zepředu. Mám si to nechat líbit? Kdybych se řádně ohnal tak je setřesu jako nic. Jsou fakt lehké. Těch dvacet kilo nemají ani náhodou. Ale hele, ony mne nehladí! Ony mne něčím mažou. Holky tak dost! Tohle místečko byste mohly vynechat! To není nic pro vás, vypadáte tak nějak nedospěle! No proto! Aha, a už jsou na mých nohách… Nelechtejte! No, konec konců to tak nepříjemné nebylo, že. A co teď, teď budu modrý? Zelený? Čím mne to napatlaly?

I pes se um� sm�t!

Kdo má psa, dobře ví, že to zvíře má smysl pro humor, že se umí smát, když něco vyvede, nebo když se zrovna obzvlášť silně raduje ze života. Směje se, i když neroztahuje tlamičku od ucha k uchu. Nevím, jak to naše Linda dělá, ale bezpečně poznám, kdy se směje. Asi jsem opravdu »intuitivní empatik«, neboť i u těch jezinek jsem poznal, že se smějí, že jsou v dobrém rozmaru. Jejich štěbetání se rozumět nedá, ale stejně vím docela určitě, že jsou v dobré a spokojené náladě. Cítím to bezpečně. Co mě trochu překvapuje, jsou ty jejich dvě děti, ti kluci jezinčí… Ti jsou z nich nejméně aktivní. Brebentit jsem je neslyšel, obyčejně jen tak posedávají a koukají. Nejsou nakonec nemocní?

Ale teď se něco děje. Jezinka, která postávala u toho „sleziště“ začala z ničeho nic velmi hlasitě brebentit a tleskat. Jejich svatojánek se doslova rozzářil, na chvilku osvětlil to naše ležení pod listem, ale pak přeletěl nad tu čím dál tím víc aplaudující jezinku. Ostatní jezinky posbíraly své zbraně a rozutekly se. To dá rozum, že nemohly utéci daleko, protože ta jejich plošina není nijak rozlehlá. Zkrátka se poschovávaly do tmy. Prostě jasný alarm! Zůstali jen ti dva jezinčí kluci. Kruci písek, co to zas je? I pan Špaček se probudil a celý mrzutý prohlásil:

„Tak a je po spaní… Ludvo, jdeme!“

Bulava - historick� rekonstrukce

Vytáhl zpod té listnaté podestýlky pořádnou hůl pro sebe a podobný, skoro dvoumetrový klacek i pro mne. Viděl jsem, že kromě těch holí tam leží schováno i něco jako opravdu mohutný palcát, něco jako přerostlá bulava. To jsem se učil ve škole, palcátem se taky bojovalo, ale byla to zbraň spíše podtrhující význam jejího nositele. Ale bulava, to je něco jiného! Opravdový bojový kyj… No, sakra… co nás čeká? Ještěže tu zubatou palici nebudeme asi potřebovat.

Šel jsem i se svou holí za panem Špačkem. Postavil se na okraj sleziště a opřel se o tu palici. Ta vřeštící jezinka se rázem uklidnila, uklidnil se i svatojánek, sedl na totem, zavěsil se rovnou pod lebku. Bříškem svítil pod čelist tak, že se přízračně rozsvítily oční důlky. Aha, chybí té lebce kosti patra… Zdá se, že čekají na něco, co vyleze nahoru. Proboha, aby to tak byly ty hrůzostrašné housenky, o kterých jsem slyšel od Markétky i Ulriky ještě ve městě!

Nahoru nelezly naštěstí lidožravé housenky, ale objevila se další světluška, docela stejná, jako ta naše. Ludvíku, sakra, opravdu »naše«? Copak jsem jezinka? Nebo už se cítím opravdu příslušníkem téhle jezinčí tlupy?

A zatímco se tahle cizí světluška vznášela a osvětlovala sleziště, drápaly se nahoru nové, cizí jezinky. Zkrátka, jiná tlupa. Taky vyzbrojená těmi sudličkami a ověšená ranečky, košíky, měchuřinami, pytlíky a vůbec kdoví čím. Ta strážná jezinka, která ten alarm vyvolala, začala táhle pískat. Opravdu pískat. To jejich brebentění v místním vzduchu znělo ovšem spíše jako jakési brumlání, ale tohle byl plnotučný pozemský pískot! Až uši bolí! A do toho kraválu zaduní jakýmsi halekáním nebo spíš jódlováním ještě i Vajgl: „Hólárióó!!“ – Až jsem se sám lekl – a tiše dodá, přes rameno, ke mně, co jsem se za ním zatím schovával: „Ludvo, teď ty!“ Při tom kraválu mě strach docela přešel, a tak jsem po Jánošíkovsku vyskočil do výšky, zatočil tou holí nad hlavou a pak mocně jako z parníku zadunělo vyzkoušené a osvědčené hulákání: „Jajajíí! Jupííí!!“

Hotový Titanic!

A nastalo ticho. Ty cizí jezinky v tichosti a bez brebentění odkládaly sudličky a svá zavazadla a urputně ukazovaly, že se mají tak-tak-všelijak. I naše vylezly ze tmy, taky pomalu skládaly zbraně a ukazovaly příchozím, jak se mají: tak-tak-všelijak.

Když na plošinu vylezl zbytek nové tlupy, ukázalo se, že jich je asi tolik, jako těch domácích. Pochopil jsem, že aspoň některé z nově příchozích znají pana Špačka. Jestli je poznal on, nevím. Rozhodně se k nim nijak nehlásil. Naše i ty nové jezinky se nakonec taky rozložily pod listem. Místa tam je dost a dost. I pro ty nové, i pro ty jejich děti. Taky jsou to kluci a taky tak jaksi zaražení, no, jsou na novém místě, v nové společnosti. Světlušky má ta nová tlupa dvě. Tož se nějak rozvěsily na spodek listu všechny tři. A asi soutěží, která z nich bude svítit míň. Ještě chvilku se ozývalo obvyklé brebentění, ale pak postupně vypuklo ticho, protože všechno usnulo. Včetně Ludvíka. Přemýšlel jsem o tom, co jsem viděl, co jsem zažil, přál jsem si ukrutně, aby to byl jen sen, ze kterého se probudím nejlépe doma u maminky, nebo aspoň ve městě, kde budu panem učitelem a kustodem musea, kamarádem milé a chytré Markétky, nebo aspoň potřeštěné malé Ulriky. A když už nic, tak jsem si přál, aby se mi tohle to aspoň zdálo. No, snu neporučím. Asi pod vlivem té noční invaze se mi zdálo, že je válka, že mým úkolem je vymyslet nějaký tajný kód, nějakou šifru. A tak jsem najímal jezinky, aby do rádia brebentily tak, jako ti američtí šifranti, ti Indiáni. No, co mám povídat. Snové nesmysly…

Když jsme se ráno probudili, cítil jsem se naprosto skvěle. Necítil jsem žádnou tíseň z horka a dusna, vjela do mne jakási síla a elán a vůbec chuť do života. Dýchá se mi výborně! Asi to dělá ta zdejší strava. Ovoce všeho druhu a chuti a hlavně ty různé šťávičky a mošty. Mají ty jezinky toho dost a dost. Tak nevím, dělal ten Pacholíček dobře, když volal paroháče? Neměl by se s jezinkami lépe? Třeba tak, jako Ludvík? Jako já? Když to tak uvážím, mám se vlastně jako haluška v másle. Krmí mne jak bravka, napájejí, duffo mi nabízejí každou chvilku. A že ta duffo jsou! Už jsem si všimnul, že je každé trošku jiné, jiné příchuti… A dávají ta duffo skvělou náladu! Samy jezinky asi moc neduffní, dělají ta duffo, myslím, hlavně pro lidi. No, a ty masáže, nebo to byly „nátěráže“? Mazaly Ludvíčkovo tělíčko čímsi, takže „mazáže“? Ještě i nad ránem se mi takhle věnovaly. V každém případě se mi to líbilo. No, ta intimní místečka by mohly jaksi vynechávat, cítím se hloupě, tak trochu… no ale asi víte…Už si asi začínám zvykat. A už si taky začínám všímat rozdílů mezi těma holkama… teda… chci říci jezinkami… rozeznávám je… A taky vidím, že je Ludvík mezi těmi jezinkami docela oblíbený, populární a přiznávám velice rád, i obdivovaný. Řekněte mi, jestli znáte nějakého třiadvacetiletého junáka, kterému by obdiv stádečka holčin nelichotil! Jsou ty jezinky holčiny, ne, že ne! Začíná mi to tady vyhovovat. Ani žádnou práci pro mne nemají… Sežrat mne nechtějí, lidi nebaští, to by tu ten Vajgl tak dlouho nevydržel… Hmm, ale proč si nás teda vydržují? Doslova na nich parazitujeme. A jim se to líbí… A taky se mi zdá, že Vajgl začíná na mne žárlit… No jo, jsem mladý, a on je starý… Jsem pro ně perspektivní… ale na co? K čemu nás, nebo teda mne potřebují… na ozdobu to nebude… K jezinčatům jim nepomůžu, to jsme se učili ve škole, ty chromozómy a tak… mezidruhové křížení… ne, ne… o tom to nebude… a navíc, ten rozdíl ve velikosti… jsem mnohem větší než ony… však víte jak to myslím… Ále, Ludvík je mladý, silný, pružný, hbitý, v nejlepší kondici… Kdo to ví líp než já? A kdo mě, Ludvíka, umí líp chválit? A kdo by mě chválil, kdybych to neudělal sám? Jezinky asi jo, vypadá to tak, ale nikdo jim nerozumí. To jejich brebentění… Chvilku to trvalo, než jsme se nasytili, než jsme postupně, jeden po druhém, obohatili výměšky tu trhlinu a než jsme se osvěžili rosou. Docela se holky předháněly, která nás dva, tedy Vajgla a mne, bude otírat. A pak jsme lezli dolů. Tentokrát jsem, stejně jako Vajgl, nesl bulavu. Zacházet s ní neumím, ale vypadal jsem určitě aspoň úžasně nebezpečně a ozbrojeně. A lezl jsem lehce, směle a s radostí… že bych byl trošku zdrogovaný?

Prales z ciz�ho sv�ta - Max �vabinsk�

Dokonce i v tom houští, v tom lese bylin, v tom vzduchu, ve kterém i argonu – nebo čeho vlastně – v nížině mocně přibylo, se mi dýchalo dobře a cítil jsem se komfortně. No jo, ony ani ty bosé nohy nepíchají a netlačí! Aha, to mi určitě udělala ta mazáž-natěráž. Ty holky mají asi Ludvíka rády… nebo po něm něco chtějí… Začínáš si Ludvíčku zvykat. No, zvyknout by sis měl, když nechceš zpátky… Fakt nechceš? Ale chceš zpátky, a jak! Ale nechce se ti do toho Kejvalčího chřtánu, do toho hnusného kanálu, do té příšerné klaustrofobní díry! Ludvíku, aspoň sám sobě si to přiznej!

Takhle si uvažuju… jak jsem si vzpomenul na Kejvalku a ten průlez, tak se mnou otřeplo… znáte to, „šlápnul mi někdo na hrob“, nebo „sáhla na mne smrt“… ne, ne… maminku chci vidět, i Markétku a dokonce i Ulriku, ale tu díru? Tu nikdy!

Průvodem jsme mezi tou zeleninou došli na místo, které se jezinkám bůhvíproč líbilo. Určitě to tady znaly, bylo to asi jejich místo, protože jsme se s panem Špačkem mohli usadit u veliké, rovné a bezvadně vyleštěné kamenné desky. To rozhodně nebylo samo sebou, žádné dílo přírody, to byla přenádherná kamenická práce. Zase to kamení! Vypadá jako deska na ohromném hrobu…

Jezinky se rozlezly po tom býlí. Škoda, že nejsem botanik. Jsem jenom „botanic“ …bota-nic… teda bosý vyjukaný kluk. Vajgl si tu duffní jakoby nic a není mu blbé, že ty naše holky lezou po stvolech a listech jako opičky a my, silná chlapiska, si tu sedíme. A dokonce vlečou jakési lusky, či co to vlastně je. „Jé, nechcete pomoct?“

„Ludvo! Proboha zticha! Teď seď, mlč a ani nedutej“, přímo do ucha mi – ovšem krapánek dunivě – zašeptal Vajgl. No jo, ty jezinky jsou vlastně teď taky jako myšky, žádné brebentění. Ale copak jsem „dutal“? A jak se vlastně „dutá“?

Jezinky zvedly lusk na desku, kterási vytáhla jakousi čepel, ani nemusím říkat, že kamennou, a pěkně lusk nařízla. Z toho přerostlého lusku se hrne jakási bělavá šťáva. A naše milé holky to rozmazávají po tom kamenném stole. Jo ták! Není to hrobová deska obra Hromburáce, ale normální jezinčí pracovní stůl! Ludvíku, už fakt blbneš! Zamysli se nad tím, co myslíš: »normální, jezinčí«… Je ten kamenný stůl normální? Normální stůl má maminka ve své kuchyni… Jsou jezinky normální? A co ty Ludvíku! Jseš normální? No a ten můj hovězí nápad nabízet těm našim jezinkám pomoc… česky!… ach jo… kdepak, nejsem normální. Buď jsem za dva dny totálně zhloupnul, nebo jsem dočista zfetovaný…

Na stole zasychá rozetřená šťáva. Vypadá to teď jako želatina, jako velmi tenká vrstva rosolu. No jo! Z toho budou ty blány, materiál na ty měchuřiny! Je to jasné… Je zajímavé dívat se, jak ty holky spojují nařezané pruhy folie do vaků, žoků, i docela malých pytlíků. My lidi uděláme na své ruce jednu „špetku“, tedy ty tři prsty… a protože jsme většinou praváci, nebo leváci, chci říct vlastně „jednoručáci“, platí pravidlo: Jeden člověk-jedna špetka. Jezinky nevypadají na to, že by preferovaly jednu ruku, takže protože mají na každé ruce dva palce, udělají na ní dvě špetky a jsou teda čtyřikrát špetkovatější než kterýkoliv člověk. Ty sáčky jim pod ručičkama přibývají přímo zázračně. Některé nosí stonky a kolíky a jiné tyče, hole… a jakási semena, nebo jsou to pylové kuličky? Dvě se pustily do výroby košů, nebo nůší, nebo jak to nazvat… Pilné holky… a my si tu s Vajglem jen tak postáváme…

Upřímně řečeno, čekal jsem od člověka, kterému se muselo ukrutně stýskat, větší chuť mluvit, konversovat… No co… Jenže teď se to pilné a tiché stádečko nějak rozbrebentilo! Odněkud se objevily ještě další cizí jezinky a za nimi, světe div se – člověk! Rozhodně starší než Vajgl, skoro úplně plešatý, nevysoký a docela při těle. Ta sudlice, nebo naginata, nebo jak ten nástroj vlastně nazvat, v jeho rukách vypadala hóódně nepatřičně. Celý udýchaný na nás volá: „Už jdou, už jsou za námi!“

Všechny jezinky se nahrnuly k nám, ty legrační sudličky z hračkářství posbíraly a vypadaly na to, že se chystají s někým bojovat. I ti dva dědkové se očividně na něco chystali. „Tož Ludvíku, s pomocí boží – jak říkáme my ateisti – HRR na ně!“ „Ale kde jsou? A kdo? Ty lidožravé housenky?“

A jsou tady! Potvorové neopísaní! Hrozní! Ze všeho nejvíc mi připadají postavou koně, kteří běží jen po zadních nohou… vypadají, jakoby ty potvory měly kolena vzadu… jakoby…

Na předních nohách mají nějaké prsty? Nebo jsou to klepeta?… Tak tyhle obludy rozhodně nejsou savci, a asi nebudou ani poctiví obratlovci. Vypadá to na přerostlý hmyz. Fujtajbloví hmyzáci! Fujtajblový svět! Místo tlamy to má naprosto plnotučná hmyzí kusadla a žene se to na naše jezinky, které dost beznadějně napřahují ty své zbraně dětské velikosti.

A to zase ne! „Ajajaj jí!“ Má bulava zahvízdla vzduchem… a prásk! Tlapa s klepety se zlomila, rána zaduněla o krunýř té zubaté velekobylky luční a z trhliny se vyhrnula krev. Červená krev. Jak to, že ti hmyzouni mají červenou krev?

Ale Ludvo! Nedumej nad barvou jejich krve a do nich! Jsem berserk! Zdá se, že svět divně zpomalil, jen já se pohybuji normálně. Rána, obrat a ještě jedna pumelice! Neohnu svou hrdou páteř obratlovce před trapnými členovci! Na ně! Svoje jezinky vám, vy zrůdy ze špatného filmu, Conan Ludvík nedá!

„Ajaja jí!“

Sakra, Ludvo, ty se do toho mordování nějak vžíváš! Tobě se to dokonce líbí! Prásk a prásk! Masakruješ to nepozemské živočišstvo ve velkém… to si říkáš humanista…? Jo! Jo, jsem člověk, a taky jsem zrovna teď berserk! … ale tahle pecka taky sedla! A tahle taky! A hele, tomuhle jsem docela urazil palici! Jo! Jsem lidumil, tedy jezinkofil! Na ně! Jsem stokrát silnější a desetkrát rychlejší než vy, hnusné zelené potvory s červenou krví! Ho, ho! Jak vám ta červená na těch zelených břichách sluší! Pojďte si k tatínkovi! Upravím vás do krásy! Břink! Kde jsou další? Proč už tu nejsou? Ludvík chce boj! Chci boj! Boj!

Vzniklo kolem mne přímo smetiště-mrchoviště…Šlapu po ulámaných nohách a kusadlech těch zubatců, po zemi se válí uražená klepeta, ještě v křečích se cukající, a pomalu mě přechází ten amok, to bojové běsnění. Už není do koho bušit, nemám, kam bych bulavu vrazil. Ty, co moje řádění přežily, poskakují pryč. Hmm moc jim to nejde… asi je nějaká ta nožka tak trošku přeražená… no jo… nemají si začínat… jsem king, Arnold, Barbar Ludvík!!

Dědkové stojí jako vyřezaní svatí za dědinou, ani si nemáchli… No a jezinky stojí taky a koukají, co to bylo. Co by to bylo, holky moje. To byl přece váš Ludvík! A teď jsem taky pochopil, k čemu mne ty jezinky mají.

Errata:

25.10.2021 23:06