Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kustod a historik

Tak a stal jsem se kustodem musea. Naštěstí žádná velká sláva, žádné důstojné a oficiální předávání funkce. Pan Weigel není, tož se mi dostalo jen seznamu exponátů a inventáře, prý si to mám projít a zkontrolovat… No, moc toho není, pár ubohých exponátů, police, vitríny a stoly… no a staré obrázky a fotografie z nanicovaté historie městečka. Museum chudé jak kostelní myš. Doufám, že tu myši nejsou. Sbírky se mají před škůdci chránit, to je samozřejmé, to nám ani ve škole nemuseli vysvětlovat… takže, jsou nebo nejsou tady myší bobky? Hmmm… nejsou, ale mají tu krásnou kamennou dlažbu… to je asi čedič, a do vzoru jsou vloženy leštěné žulové dlaždice… ta dlažba je sama o sobě unikátní exponát, to se hned tak nevidí, fakt krásné… jedna taková dlaždice by mohla být za patnáct set. Kolik jich v té musejní „hale“ je? No, tak jsem ty kamenné desky spočítal… Kruci, to je nějak málo! Kývalka je věž nízká, ale o to bachratější… No jasně… to jsou ty tlusté zdi, enormně tlusté… Už jsem chtěl jít ven. Už jsem byl u dveří… moment, tady přece tu tloušťku zdí můžu zjistit, aspoň odhadnout… asi tak metr dvacet, řekl bych. Tak to by mohlo sedět… nebo ne? No co, zjistíme, co můžeme. Kývalka je věž očividně válcová, takže když zjistím obvod, třeba tak zjistím i vnější průměr, od toho odečtu dvakrát metr dvacet a měl bych se dostat na velikost toho mého výstavního sálu. Proč jsem to dělal? No, ani nevím. Student má prázdniny, tož se nějak zabaví… Sakra, jaký student, jsem přece pan učitel! Skoro historik! A Kustod!… Teď hlavně Kustod… No, zkrátím to. Nesedí to ani velice přibližně. Podle všeho má Kývalka zeď proti vchodu aspoň tři metry tlustou. A spíš tři a půl. Měřil jsem to opravdu jen přibližně, krokoval jsem obvod několikrát, ale prostě to nevychází. Půdorys věže má mnohem větší plochu, než je součet plochy půdorysu musejní síně a plochy, kterou ohraničují zdi sto dvacet centimetrů tlusté.

Jo, vzpomněl jsem si na pohádku, jak princ celý rok hledal ve hradu komůrku, kde je schována princezna… Už tehdy, jako chlapec, jsem mu v duchu radil: „Princi, měřte! Počítejte!“ A teď mám ten úkol sám… Pro dnešek toho nechám.

Ráno jsem si vzpomínal na sen o princezně, jak na mne mávala z vikýře a prosila, ať ji najdu a osvobodím… Takové sny se mají zdát chlapcům a ne historikům …teda pánům učitelům dějepisu. A pak mi to došlo. Vikýř! Nu ano, nějak se přece chodí do podkroví, na půdu! Zvenku žebřík není, takže tam musí být nějaký průchod uvnitř, a asi v té mnou objevené veletlusté zdi. No, zkrátím to, byl tam, našel jsem ho. Dvířka úplně románově schována za skříní. A za nimi uzoučké, strmé a temné přímo klaustrofobní schodiště. Kupodivu bez zatuchliny, bez pavučin, akorát schody naprosto excelentně zasypané nějakým tím prachem. A prach bez šlápot… to jsem se díval zvlášť pozorně… Proč mi paní tajemná tajemnice nic o té věci neřekla? Že by nevěděla? No, možné to je… Nějak mne to ale uklidnilo, a protože jsem se na půdu a do toho prachu rovnou nehrnul, nechal jsem to být.

Prozatím.

Kdysi se moji synovci holedbali svým vysvědčením, že mají jedničky z dějepisu i zeměpisu. Jistě, moje obory. Tož jsem se jich ptal, mladých geografů, které čtyři řeky protékají naším městem. Hmm, nevěděli, řekli mi, že se to neučili, ale že vědí, kde pramení Nil. Tak jsem se ptal, kdy byly založeny místní železárny. Taky nevěděli, a mají to werky vepsáno přímo v jejich znaku. Nechtěl jsem vypadat v očích místní mládeže přihlouple, neznale, tož jsem začal pátrat po lokální historii. Pravda, něco mi už řekli místní lidé, ale jak říkáme my historici: „Ku pramenům!“ A nastala potíž… tohle město snad žádné prameny nemá! Tohle město má snad jen malinkaté pramínečky… čůrek… Kroniky města prý byly odevzdány „na okres“ jak velí zákon…

Ale! Veliké ale… jak velí zase zvyk, archiv byl ve sklepě, který, jak velí zákon velikého Parkinsona, byl co? Byl zaplaven! A nikde ani zmínečka. Jediný pramen poznání historie, zaplaven pramenem vodním! Takže jediné „cosi“ je moje muzeum! Kromě vzpomínaných exponátů ještě pár starých fotek… asi z konce devatenáctého století… hasičský sbor, lidová beseda, ochotníci v kostýmech jakéhosi kusu… celkový pohled na město…Tady je fara a kostel, náměstí s jakýmsi průvodem… Co se o historii téhle díry dozvíš, Ludvíku? Takže jak dál? Tož vzhůru na hřbitov! Z nápisů na tom místě se dá všelicos usoudit. Hřbitov malý, nezajímavý. Jména na náhrobcích česká a hodně německých. Jediné co mne zaujalo, že se skoro nevyskytují obyčejné hroby, většinou rodinné hrobky a z hezkého kamene. Na takové město dost malý hřbitov. A prý bývalo větší, kde jsou sakra nebožtíci? Tolik jich přece u Stalingradu nezůstalo. A navíc se zdá, že letopočty pohřbů jsou jaksi rovnoměrně v časové ose rozloženy… divné. A jiný hřbitov město někde na okraji, tedy předměstí, nemá. Ono totiž tohle město vůbec žádný okraj, vůbec žádné předměstí nemá! Úhledné ulice prostě končí… a dost. Vzpomenul jsem si na obrázek, který se mi jako chlapci velice líbil: pasáček hraje svým ovečkám na píšťalku a opírá se o poslední kandelábr v ulici. Za ním město, před ním krajina a ovečky. Takové místo bych tu určitě našel. A ne jedno. Ještě jedna věc. Viděl jsem kdysi dávno film „Pán prstenů“… Co tam bylo zvláštního? No, kromě domova těch roztomilých Hobitků tam nikde neměli pole… Velkolepou krajinou se přesunovala ohromná vojska, vojáci a různí filmoví potvorové jedli, pili, nebo tedy spíš žrali… a nikde žádné pole, nebo sad, vinice… A tady je to podobně… Jakési záhony po panu Weigelovi, okrasné stromy a trávníky na ulicích a za domy, kolem města louka, nebo asi pastvina, opravdu hodně nanicovaté políčko, keříky a hlavně les a les… Takhle krajiny obyčejně nevypadají… »Ludvíku, tohle není jen tak. Tohle město jen tak neprokoukneš… a to sis myslel, že za dva dny… aby ti ty dva měsíce stačily…!«

Errata:

25.10.2021 23:06