Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zpátky na Zemi

Probudila jsem se večer. Ležela jsem na kamenném štěrku na mýtince, co by kamenem dohodil od obrovského balvanu. Pro mě už to nebyl balvan s obrazem svastiky na vrcholku. Věděla jsem, že má jméno golovyrg a měla jsem už i představu, co je to zač a jak funguje. Trochu jsem se přitom zachvěla, ale hned jsem vyskočila na nohy.

Jsem doma, na Zemi!

Na okamžik mi blesklo hlavou, že už to nejsem já, ale moje kdovíkolikátá kopie. Když jsem se ale štípla do ruky, zabolelo to velice přesvědčivě. Kopie jsem vlastně od chvíle, kdy se pode mnou hákový kříž rozevřel poprvé. Tehdy jsem si to ani neuvědomila.

Vedle mě ležela kniha, encyklopedie, vypůjčená ve školní knihovně. Golovyrg ji asi nepotřeboval, vrátil mi ji a tím mi ušetřil její shánění. Tužka a papír tu nebyly, ani mé staré obnošené šaty. V pořádku, neměly pro mě cenu. Můj první kouzelný oblek zůstal doma. Před svým výletem ke golovyrgu jsem si umínila věnovat jej Jarmilčině bratříčkovi Jirkovi. Uměl s ním zacházet, proč mu neudělat radost?

Byla jsem opět oblečená do kombinézy a když jsem zajela rukou kolem límce dovnitř, vytáhla jsem předmět zavěšený na stříbřitém řetízku.

Nebylo to ale sklíčko betoripku. Spíš se to podobalo bílému holubímu vajíčku. Věděla jsem ale, že na barvě nezáleží. Ani jsem se nikoho nemusela ptát, věděla jsem, co je to za věc a k čemu je dobrá. Mimozemšťané mi během transportu cosi přidali nejen na krk, ale i do paměti. Už bych jim snad ani neměla říkat ďáblíci, ani mimozemšťané, znala jsem přece jejich skutečné jméno, národ Rygyň. Věděla jsem ale také, že jejich vejčitý dar voikosit může od základů změnit tvář naší Země.

Pak jsem ale pohodila hlavou a voikosit ukryla pod novou kombinézu. Poděkovala jsem golovyrgu za cestu, kterou mi umožnil. Inteligentní bytost může ocenit zdvořilost. Věděla jsem, že mě i bez očí pozoruje, má přece lepší smysly než my. Pak jsem se ale k němu obrátila zády a s knihou pod paží spěchala ke svému trabantu.

Stál tam pořád, jak jsem ho tam zanechala. Usedla jsem za volant a nastartovala. Tentokrát jsem nenechala parkovací světla zapnutá, baterie byla nabitá, motor naskočil a já se rozjela. Na okamžik mi to přišlo k smíchu. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně přesedla z jednoho dopravního prostředku do jiného. Zatímco golovyrg mě v neuvěřitelně krátké době přenesl přes více než osm tisíc světelných let ze vzdáleného světa Rygyňú zpět na Zem, trabant se mě právě snažil dýchavičně dopravit zbytek cesty pouhých pár desítek kilometrů. Ale i to bylo lepší než jít to pěšky.

Dorazila jsem domů v pořádku. Neměla jsem hodinky, ale podle sílícího šera bylo tak kolem deseti večer. Okna okolních stavení slabě svítila do tmy, ale všude bylo ticho a klid. Nikdo si mě nevšiml, nikdo netušil, že jsem se právě vrátila z dálek, o jakých se nikomu ani nezdálo. Právě tak nevšímavě předtím všichni kromě nás přivítali Jarmilku.

Před naší chalupou jsem zabrzdila, vystoupila a otevřela vrata do stodoly. Zajela jsem opatrně dovnitř, vypnula motor a zhasla reflektory.

Opět doma!

Jíra už mě čekal. V sednici bylo teplo a na plotně se vařila voda na kávu pro dva.

„Dobrý večer!“ uvítal mě. „Kdepak ses dneska toulala?“

Mohl si to zjistit, byl přece jasnovidcem, ale mohl mě sledovat jen ke golovyrgu. Tam veškeré stopy končily. Jíra si z toho nic nedělal. Podle něho to bylo bezpečné, sám tu cestu občas podnikl jen aby získal oblek, který později rozřezal, neboť s ním neuměl zacházet.

„Dáš si kafíčko?“ nabízel mi.

„Dám,“ přikývla jsem. „Hádej, kde jsem byla!“

„V balvanu ďáblíků,“ odtušil. „Četl jsem, cos jim psala na ten kus papíru. Setkala ses s nimi? A pamatuješ se na něco?“

„Setkala,“ vydechla jsem. „A pamatuji si všechno. Jen nemám zdání, jak dlouho jsem tam byla.“

„Slabých šest hodin,“ odtušil. „Zase nějaká výjimka!“

Trochu mě to překvapilo. Ale Jarmilka se také vrátila neobvykle brzy. Najednou jsem si uvědomila, že ty čtyři dny vůbec nesouvisí s cestou. Týkají se zkoumání každého tvora golovyrgem tady na Zemi. On to zkrátka rychleji nezvládne. Je to asi hodně složité!

„Takže jsem ani nic nezmeškala,“ oddychla jsem si.

„Vrátili tě nějak brzy,“ podotkl. „Vyprávěj aspoň, jaké to tam bylo? Co jsi tam viděla? Byla jsi v jejich světě, jako předtím Jarmilka? Opravdu mají tři měsíce?“

„Byla jsem tam jen krátce,“ přikývla jsem. „Viděla jsem všehovšudy dva Rygyně a kousek jejich krajiny. Jejich svět nemá jen tři měsíce, jak tvrdila Jarmilka. Byla jsem tam ve dne, takže vím, že mají i dvě slunce, rudé a zelené. Možná i víc, ale viděla jsem jen dvě. Ptát jsem se jich na to nemohla, měla jsem na srdci přednější věci a na podružnosti nebyl čas.“

„Co je to – Rygyně?“

„Tak se jmenují ďáblíci,“ ujistila jsem ho. „Budu je raději nazývat jejich jménem. Název ďáblíci se pro ně nehodí. Je příliš pozemský – a příliš zlý.“

„Dobrá, to se snad také naučím. Ale povídej, jaká mají města, kolik jich je...“

„Žádná města jsem neviděla,“ ujistila jsem ho. „Objevila jsem se pod obrovským stromem, jaký náš svět nikdy neviděl.“

„Nikde jsi neviděla ani jedno stavení?“

„Nikde,“ zavrtěla jsem hlavou. „Není snad důležité, zda si Rygyňové staví paláce, nebo žijí na stromech.“

„Na stromech? To snad ne...“

„Kdoví...“ usmála jsem se. „Pro nás to neznamená nic, my máme jiný svět než oni. Důležité je, že jsem se s nimi domluvila. Ačkoliv to nebylo snadné.“

„Tak povídej! Což nevidíš, jak hořím netrpělivostí?“

„Ale prosím tě... nech mě trochu vydechnout.“

Osladili jsme si kávu a posadili se proti sobě.

„Jíro, tou cestou se toho změnilo strašně moc,“ zvážněla jsem. „Nejenže jsem se s nimi v pohodě domluvila, dokonce jsem je možná přiměla změnit jejich mínění o nás. Nebudeš se asi divit, že nás považovali za primitivy, ale to by bylo pro nás ještě příliš lichotivé. Asi se ti bude zdát přehnané, že nás až do dneška považovali za smečku krvežíznivých šelem a byli jsme pro ně jen o málo víc než obtížný hmyz.“

„To přece odpovídá tomu, co víme,“ nedivil se tomu.

„Vyčetli mi i těch pár mrtvých, které zabili na náš návrh. Myslím tím Boží soudy.“

„Tak proto to tak neodvratně fungovalo!“

„Ano, jenže i my jsme potom byli v jejich očích také trochu vrahové.“

„Neviděli jsme asi jinou možnost...“

„Oni také ne. Každé prokletí znovu posuzovali, ale pak je až na pár výjimek splnili. Pamatuješ se ale, jak tě proklel Ignác? Jeho kletba se přece nesplnila! Ale ne proto, že jsi fext! Spíš protože se Ignác zmýlil a nebyl jsi vinen.“

„Takže oni to vždy znovu posuzovali...“ zamyslel se. „To znamená, že se musíme setsakra rozmýšlet, než je o takovou nepříjemnou službu zase požádáme.“

„Nebudeme je žádat,“ zavrtěla jsem hlavou odhodlaně. „S Božími soudy je konec. Musíme si poradit sami. A jinak.“

„To nevypadá dobře... Ne že bych to dělal rád, ale když jsem viděl, jak to působilo na ty menší lumpy... Ztratíme na účinnosti působit na lidi.“

„To se ti jen zdá. Naopak, máme větší možnosti než dosud. Dostala jsem od nich něco, co bude znamenat... já si ještě ani představit neumím, co to bude znamenat...“

„Něco jako druhý medailón?“

„Něco mnohem významnějšího.“

Ukázala jsem mu to malé bílé vajíčko voikositu.

„Co to dovede?“ natáhl se ke mně, aby lépe viděl.

„Raději se mě zeptej, co to nedovede,“ vzdychla jsem si. „Nedovede to vychýlit Zemi z její dráhy. Nedokáže to potopit do moře celé kontinenty...“

„Počkej, tak hrozné katastrofy sem nepleť! To nemůže být v silách toho vajíčka.“

„To není vajíčko, ale voikosit,“ sdělila jsem mu. „Máš ale pravdu, katastrofy takového rozsahu jsem připomínat nemusela. Existují i menší pohromy. Hurikány, tajfuny, výbuchy sopek, ničivé vlny tsunami, zemětřesení.“

„I to je trochu silné kafe. Raději mě nenapínej a řekni mi, co ta věcička dovede.“

„To jsem ti právě řekla. Tyhle katastrofy už v jeho silách jsou, rozumíš? Může je rychle vyvolat i potlačit.“

„Opravdu?“ zvážněl.

„Ano,“ ujistila jsem ho. „Dovedeš si to vůbec představit? V rukou zločinců by to bylo prokletí. Asi jsi slyšel o výbuchu sopky Krakatau, proti kterému byly i atomové bomby prskavkou na vánočním stromečku. Voikosit dokáže způsobit i sopečný výbuch srovnatelný s pověstnou Krakatau nebo i horší kdekoliv na světě, třeba i na místě některého velkého města. Zničil by je důkladněji než Hirošimu. Dříve se lidé báli, že by atomové zbraně mohly zničit svět, ale když si odmyslíš radioaktivitu a zkázu na místě výbuchu, Zemi jako takové by to neublížilo a odolnější druhy hmyzu by to přežily. Tohle by dokázalo zničit svět tak dokonale, že by nepřežili ani škorpióni.“

Okamžitě pochopil, že nemluvím do větru.

„Pak bychom se měli postarat, aby se to nemohlo nikdy dostat do rukou nějakého zloducha. Což takhle to někam schovat? Zakopat hluboko pod zem?“

„Naštěstí to není nutné,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ta věcička neposlechne nikoho kromě mě, tak jako medailónek není nikomu platný mimo majitele, na kterého je naladěný. Své medailónky můžeme ovládat i na značnou vzdálenost, pokud se na to pořádně soustředíme, ale nikdo jiný u nich nemá šanci. Nehraje roli, je-li dotyčný fextem nebo ne. Právě tak je tomu i s voikositem. Tenhle je zkrátka naladěný na mě. A je jediný na světě.“

„To by znamenalo, že jsi vlastně vládkyně světa! Králové a císaři jsou proti tobě pouhé loutky!“

„Máš pravdu,“ přikývla jsem. „Až na to, že nevím, k čemu by mi bylo být královnou. Nedostala jsem to, aby se mi ostatní lidé klaněli, spíš abych zabraňovala zlu. A měla bych to udělat.“

„Jen škoda, že jeden člověk svět nepředělá,“ odtušil na to zamyšleně.

„Myslíš? No, jeden asi ne, ale teď mě napadlo, že jediný člověk může strhnout tisíce a uvést do pohybu tolik lidí, že se dá mnohé změnit!“

„Většinou to špatně končí,“ potřásl hlavou Jíra. „Vzpomeň si na Napoleona, Hitlera, Lenina, Stalina, předsedu Mao-ce-tunga nebo na Chomejního. Co po nich zůstalo? Milióny hrobů, svět v rozkladu, všude pachuť krve a puch spálených mrtvol.“

„Zapomínáš na Gándího,“ namítla jsem. „Po něm nezůstaly hroby nevinných, ale svoboda Indie.“

„Gándího nakonec jeden z Indů zastřelil,“ připomněl mi.

„Mě nikdo nezastřelí,“ uvažovala jsem.

Jíra se na mě podíval tázavě.

„Snad nechceš napravovat svět?“

„Měla bych!“ prohlásila jsem odhodlaně.

„Myslím, že nedávno bylo v rádiu něco o Africe,“ odtušil váhavě. „Můžeš si to vyzkoušet...“

„Dobrá, podívám se na to,“ prohlásila jsem. „Necháš mě na chvíli se soustředit?“

„To se rozumí. Mohl bych ti nějak pomoci?“

„Mohl,“ přikývla jsem. „Vezmi za mě případy, které mi tu nechal pan Smetana.“

Dopili jsme kávu výjimečně rychleji než obvykle. Jíra se nabídl, že umyje hrníčky a já jsem zatím upalovala lehnout si do postele. Nutno přiznat, že Jíra s nádobím mnoho času neztratil, ale než stačil přijít za mnou do komory, ležela jsem s otevřenýma očima a jen jsem zhluboka oddychovala.

„Mám to,“ oznámila jsem mu.

„Co máš?“ otázal se.

„Prakticky jsem ukončila válku. Seslala jsem na ně něco, co by mělo to šílenství zastavit.“

„Proboha! Snad ne nějakou katastrofu? Vždyť by to byla pohroma především pro obyčejné lidi! Zadrž!“

„Nejsem cvok,“ zamračila jsem se. „Nikoho si nevezmu na svědomí, to by se Rygyňům nelíbilo. Nebezpečné to není. Žádné zemětřesení, žádný tajfun. Ačkoliv jim se to jako katastrofa jevit bude. To se teprve uvidí.“

„Co jsi jim vlastně provedla?“

„Nic moc... Jen menší magnetickou anomálii, nebo spíš pořádnou magnetickou bouři.“

„Promiň, ale tomu nerozumím. Vůbec nic mi neříká pojem magnetická anomálie. Co to je a jak se to projevuje?“

„Viditelně na kompasech. Ty se tam teď otáčejí ve vysokých obrátkách.“

„Toho by si vojáci nemuseli vůbec všimnout. A určitě by to bylo poslední, co by jim vadilo...“

„Jenže jim nefunguje nic, co má něco společného s elektromagnetismem. Vysílačky, radary ani telefony nefungují. Benzínové motory se zastavily, protože vysadilo zapalování. Dieselové motory by sice běžet mohly, ale nikdo je nenastartuje. Veškeré elektromotory po zapnutí vyhodí pojistky, fungují jen osvětlovací žárovky na baterie. Všechny elektrárny se právě jedna po druhé zastavují. Kdyby pro nic jiného, nedají se ovládat.“

„To také uškodí především civilistům.“

„Myslíš? Ti si už dávno odvykli spoléhat se na elektřinu z veřejného rozvodu. Ale představ si, jaký zmatek panuje na všech štábech, když jim nejdou ani polní telefony.“

„Budou to řešit pomocí kurýrů.“

„Bez aut, bez motocyklů, bez letadel?“

„Určitě mají koně. Případně je mohou zrekvírovat pro válečné účely sedlákům. To se dělalo a dělá.“

„Dnešní farmáři nemají dost koní, aby to armádě stačilo. Automobily, traktory ani lokomotivy nejezdí, letadla nelétají. Vojákům brzy dojde střelivo – snad to na ně bude platit. Nemají možnost přivézt si munici, nemají jediné provozuschopné auto.“

„To armáda vyřeší. Munici budou dopravovat stovky mužů na kolech a s batohy. Jestli to nemá vliv na samopaly a ruční zbraně, budou se zabíjet dál.“

„Pak by mi nezbylo než použít něco silnějšího. Třeba nějaké mírnější zemětřesení. Myslíš, že by to jako varování nepochopili?“

„Zemětřesení?“ znejistěl Jíra.

„Je to v mých silách,“ ujistila jsem ho.

„Nevím... Aby ti to nepřerostlo přes hlavu!“ strachoval se.

„Mohla bych udělat něco opravdu nepříjemného. Mohla bych nad územím, kde se válčí, rozprostřít blánu pohlcující světlo. Rázem by byli ve tmě. Bez slunečního tepla by i v Africe uhodily třeskuté mrazy, horší než v Antarktidě. Myslíš, že by nezastavili boje ani pak? Kdyby to nestačilo, mám ještě horší prostředky! To už bych je litovala.“

„Ty mě úplně děsíš!“

„Zatím jim nechám jen tu magnetickou anomálii,“ rozhodla jsem.

Nedočkavě jsme se ten večer těšili na zprávy, ale bylo to pro mě zklamání. Z válečné oblasti přestaly docházet veškeré zprávy. Samozřejmě, bez elektřiny nemohli reportéři své dojmy sdělit ostatním. Nejistota mohla znamenat cokoliv.

Zprávy pokračovaly. V Plzni začal proces s pěti nájemnými vrahy. Tihle profíci neudělali jedinou chybu a přece se ocitli před soudem. Netušili, že policie na mé označení rozkope kus silnice a najde tam klíčové důkazy jejich zločinu. Vyšetřovatelé tam objevili mrtvoly a zajistili důkazy.

Jeden policista jim ale prozradil, že stopy k jejich zločinům dodala Policii jasnovidka. Neuvedl sice mé jméno, ale dal jim aspoň vysvětlení. Dozvěděla jsem se, že mi všech pět přísahalo strašlivou pomstu, až se opět dostanou na svobodu. Nedivila jsem se jim. Pro ty vážené občany musel být kriminál pořádný šok. Zejména když si byli jistí, že se na jejich zločiny nikdy nepřijde. Na pomstu jsem se ale měla těšit až za pětadvacet let. Tolik jim každému vyměřil soud. A jestli je nenapadne nic lepšího než střelná zbraň, pak se vůbec nic nestane. Sebevraždy lumpů přece Rygyňům nevadí.

„To bychom měli za sebou,“ pochvaloval si Jíra při večerní kávě. „Co dál?“

„To samé co dosud,“ odtušila jsem. „Budu učit ve škole, ty máš zaměstnání a když budeme mít nějaké detektivní případy, budeme je řešit společně po večerech.“

„Nic víc?“ vzal mě jemně za ruku.

„Zatím nic víc,“ stiskla jsem mu ji. „Samozřejmé věci ani nepočítám...“

„Napadlo mě, že bychom mohli a asi měli do toho zapojit ostatní fexty, co jich po světě je. Každý má svůj medailonek a měl by jej využít,“ pokračoval.

„Dobrý nápad!“ souhlasila jsem. „Máš na ně spojení?“

„Obrátím se na Františka, ten ví o každém. Kromě toho bych mohl některé objet, vím kde bydlí. Franta mi poví o dalších, o kterých zatím nevím.“

„Myslíš, že se k nám přidají?“

„Uvědom si, všichni prošli balvanem a ten přece lumpy včas a bezpečně odhalí.“

„Ano, ale od té doby uplynula fůra let. Kdo z nich tou zkouškou prošel znovu? Jen ty, znáš přece tajemství golovyrgu. Sebe a Jarmilku nepočítám, jsme mezi vámi fexty krátce. Lidé se časem mohou změnit.“

„Přesto si myslím, že jim mohu bez výčitek věřit. Vezmi si, co jsi říkala o Božích soudech. Kdokoliv z nás někoho vyzval, splnilo se to, až na jednu výjimku. Znamená to, že nepozemský národ Rygyňů o našich činech stále ví. Kdoví, možná všichni ve svých hlavách nosíme něco jako telepatické vysílačky, nebo něco takového.“

„Myslíš, že jsme jen takové chodící sondy?“ zamrazilo mě.

Pravda, to mě dosud nenapadlo a přitom jsem ze všech lidí nejvíce věděla o všem, co se národa Rygyňů týkalo. Zůstala jsem na chvíli jako omráčená. Jestli si nás tak uzpůsobili, a bylo by to logické, pak právě my fextové sloužíme civilizaci vesmířanů k průzkumu našeho světa. Jsme nejdokonalejší roboti, jaké si mohla vymyslet. Pomyšlení, že jsme jen o málo víc než chodící a mluvící panenky, by ale otřáslo i tvrdšími náturami. Něco na tom bude, uvědomovala jsem si. Živý-neživý balvan golovyrg každého, kdo se dostal dovnitř, rozpustil na atomy, takže já už jsem třetí kopie původní učitelky Martiny Kodětové.

Jíro, Jíro, tys mi pěkně zamotal život!

Jíra mlčel. Kdybych své myšlenky vyslovila nahlas, snad by mi odpověděl, ale takhle nemohl vědět, co se mi honí hlavou. Horší je, že kdesi daleko ve středu Galaxie někdo...

No dobře, napadlo mě, tak ať si ten někdo poslouží, když chce vědět, co se u nás děje... Vlastně je chápu, neměla bych se jim divit. Je to sice nerovnoprávné, neboť my o nich nevíme nic, kdežto oni získávají o našem světě dokonalý obraz, o jakém se nám ani nesní, ale na druhou stranu musím přiznat, nedostávají jej zadarmo.

Například já bych bez jejich pomoci byla už dávno mrtvá. Asi by mě už v tamté kůlně zastřelil grázlík Žorž. Pro něho jsem byla nepohodlný svědek. Dovezla jsem darebáky do bezpečí na smluvené místo, ale zbytečně jsem doufala, že mě budou i pak potřebovat jako šoféra. Nejspíš by si se mnou ještě užili jako se ženskou, ale až by na místo dorazil ozbrojený doprovod vedený tatíčkem, zbavili by se mě hned v té kůlně. Nebýt Jíry...

A co půlkilová nálož trhaviny, kterou mi pověsil na krk druhý z brášků, Jaroslav? A všechny velkorážné střely vypálené zblízka! Každá přece spolehlivě zabíjela, i když jiného, než komu byly určené. Také za to bych měla být Rygyňům vděčná. Nebýt jejich pomoci, už bych vůbec nebyla.

Jenže vědět, že mě někdo sleduje i v posteli...

No a co, napadlo mě. Kromě exotiky nás určitě sledují jen jako odlišný živočišný druh. Vzpomněla jsem si, že naši vědátoři nedávno v rámci jakýchsi pokusů promítali lidoopům pornofilmy. A co se stalo? Šimpanzi, orangutani a gorily se na to znechuceně dívali, ale brzy se opět věnovali vzájemnému probírání blešek. Bylo pro ně zřejmě zajímavější.

Tak se tedy poučte, Rygyňové!

Udělala jsem si v rychlosti přípravy do školy pro příští týden a pak jsme se s Jírou věnovali jasnovidectví. Smetana se bude divit, pomyslela jsem si.

My o vlku a on byl v té chvíli na cestě k nám.

Dorazil v nezvyklou dobu, ale přinesl případ, který bylo potřeba urychlit.

Týkal se malé ztracené holčičky a Jíra se nabídl, že se tomu věnuje, abych mohla návštěvě uvařit kávu. Samozřejmě jsem uvařila hned tři a než se voda začala vařit, povídala jsem si s panem Smetanou o nejnovějších událostech.

Brzy se dostala na přetřes i válka, odtud přestaly přicházet veškeré zprávy. Zprvu jsem jen poslouchala, co mi pan Smetana vyprávěl, ale dlouho mě poslouchat nenechal.

„Co vlastně o tom víte vy jasnovidci?“ obrátil se na mě, když zhruba shrnul, co jsme znali už ze zpráv.

„Kdybych vám nakrásně řekla, co se tam děje, neuvěříte mi,“ usmála jsem se.

„Vy o tom víte víc?“ díval se na mě zkoumavě. „Mělo mě to napadnout. Když si to můžete ověřit nadpřirozenou cestou...“

„Mohli bychom,“ přikývla jsem. „Ale nepotřebovala jsem si nic ověřovat. Já jsem totiž tu ztrátu spojení způsobila.“

„To snad ne!“

Ujistila jsem ho, že je tomu tak a popsala mu, jaké obtíže tam právě mají.

„Vy můžete i tohle? Začínáte mě děsit!“

„Zneužití se snad nemusíte bát,“ ujistila jsem ho.

„Vám bych věřil, ale ty neznámé síly může zneužít někdo jiný a to by bylo zlé.“

„I kdyby se někomu podařilo zmocnit se zdroje, nebude mu nic platný. Ty síly poslechnou na celém světě jedině mě.“

„Víte to tak určitě?“

„Vím. Vzpomínáte, jak jsem vám nabízela zkusit si amulet a jak vás neposlechl? Dnes o tom vím více. Vím například, že každá taková věc poslouchá na světě pouze toho člověka, komu byla svěřena. Je dokonale naladěna na jeho mozkové vlny, všechny ostatní ignoruje. Vlastně jsme to společně zjistili už tenkrát, ale dnes mám v tomto směru naprostou jistotu.“

„Odkud ji berete?“

„Dostala jsem podrobné školení,“ odvětila jsem. „Nebylo z tohoto světa.“

„Ze záhrobí nebo z jiné planety?“ zeptal se věcně.

„To druhé,“ přikývla jsem. „Věříte mi? Vypadám asi jako případ pro psychiatry, ale u nás byste se neměl divit ničemu.“

„To máte pravdu. Ale už jste mě přesvědčila tolikrát, že si nedovolím pochybovat. Kde to školení bylo?“

„Na návštěvě v jednom velice vzdáleném světě,“ ujistila jsem ho vážně. „Osm tisíc světelných let od Země. Využila jsem možnost dostat se tam a také se vrátit.“

„S pomocí vesmířanů?“

„Ano. Ale nechtějte vědět víc.“

„Proč? Také bych se chtěl odvážit něčeho podobného. Ale o to snad ani nejde. Víc by mě zajímalo, jaké úmysly mají ti vesmířané s námi.“

„Žádné nebezpečí Zemi nehrozí, můžete klidně spát.“

„Tvrdíte to, jako byste měla důkazy. A zatím můžete být pod nějakým vlivem, ani si to neuvědomujete.“

„Na to potřebujete jen obyčejný selský rozum,“ usmála jsem se. Dotkla se mě ta nedůvěra k Rygyňům, ale budiž, vždyť je neznal. Vymysleli jsme si celé plejády vetřelců z vesmíru a ostražitost bych měla pochopit. V jednom měl pravdu. Jsem pod vlivem Rygyňů. Ale vím o tom a dokonce jim to schvaluji!

„Vezměte si, kdy se zde poprvé objevili. Bylo to na sklonku doby ledové, vládla tu doba kamenná a na Zemi žili nevzdělaní barbaři. Myslíte si, že by se mohli lidé vesmířanům postavit na odpor luky a šípy, když oni odrážejí střely z rychlopalných zbraní a mohou vyvolat zemětřesení? Kdyby nás chtěli ovládnout, nebo i zlikvidovat, měli k tomu dostatek příležitostí. Nic takového tenkrát neudělali a to nám dává naději, že nic takového neudělají ani v budoucnosti.“

„Jenže to vám tvrdili oni. Co když je to jinak? Co když jsou tady jen krátce a připravují invazi?“

„Pak vás možná přesvědčí Jíra. Ten se pamatuje na jejich poslední návštěvu, odehrála se krátce po Bílé hoře.“

„Od té doby tu nebyli?“ podíval se na mě pátravě. „Není to podivné? Mít takovou možnost cestování my, určitě bychom ji nenechali celá staletí ležet ladem.“

„Asi se budete divit, ale nestojíme jim za návštěvu. Na Zemi už byli a všechno co je zajímalo si prohlédli. Mají nás v seznamech, cesta sem je pro ně vlastně maličkost, ale snad právě proto se k nám nikdo nechystá. Kdybyste jen tušil, kolik je ve vesmíru zajímavějších světů, nedivil byste se.“

„No, nevím,“ bručel si vážně. „Jste pro mě čím dál tím záhadnější. A já jsem vám chtěl navrhnout, abyste se dali do služeb policie... Oba dva...“

„A co tomu brání?“ podívala jsem se na něho. „Od našeho posledního shledání se moje možnosti zvětšily, až se mi z toho trochu točí hlava,“ přiznala jsem. „Nemuselo by to ale vadit.“

„Nevím... jde o to, zda budete mít ještě zájem, když můžete takové věci...“

„Proč by ne? Povídejte,“ vybídla jsem ho lakonicky.

„Podle současných předpisů vás ani nemůžeme přijmout,“ začal zdlouhavě. „Nikdo od vás nebude vyžadovat, abyste se účastnili akcí jako řadoví členové. Uvažovali jsme o vás v užším kruhu pár zasvěcených kolegů. Chtěli bychom vás zaměstnat jako odborné poradce detektivy, ale povedeme vás v anonymitě.“

„Proč si myslíte, že bychom se my dva nemohli zúčastnit skutečné akce? Vzpomeňte si, co jsem vám řekla o naší podstatě. Střelné zbraně fextům neškodí. Mohli bychom bez nebezpečí zasahovat i proti nejnebezpečnějším ozbrojeným zločincům.“

„Věřím, ale to nebude vaše starost. Zaměstnáme vás i tak dost, nebojte se. Asi bychom mohli v jistých případech využít všech vašich schopností, ale nechali bychom si to pro krajní případy. Určitě by nebylo dobré, kdyby o vás eventuální protivník předem věděl. Proto bychom spolupráci s vámi nezveřejňovali. Vaši existenci zatajíme, veřejnost o vás nebude vědět, ale pokud jsem dobře pochopil, o slávu vám beztak nejde.“

Mezitím přišel Jíra. Ztracené děvčátko objevil, ale bylo prý na pokraji sil a bylo nutné okamžitě jednat. Pan Smetana to ale zajistil mobilem a tím jsme opět měli klid. Zopakovala jsem Jírovi nabídku, abychom se oba dali do služeb policie.

„To jsme sami chtěli,“ řekl Jíra. „Dokonce bychom mohli přemluvit pár dalších.“

Dohodli jsme se, že do oficiálních služeb policie vstoupí Jíra. Nesouhlasil ovšem s tím, že by se neměl účastnit žádných nebezpečných akcí.

„Velkou část života jsem byl vojákem,“ přesvědčoval pana Smetanu. „Určitě déle než jste naživu. Ve všech bitvách jsem se pohyboval co nejvíc vpředu, nikdy jsem se neschovával. Setkání s německým tankem dopadlo špatně pro posádku tanku. A vy mě chcete někde schovávat, aby mě neofouklo?“

„Dobrá, mohl bych zařídit, abyste dostal kursy pro zacházení se zbraněmi a tak...“

„Myslíte, že je budu potřebovat? Kdybych musel zabránit vraždě rukojmí, ujišťuji vás, že umím střílet ze všech typů ručních palných zbraní, co se kdy v Evropě objevily od Třicetileté války! Od mušket po stengun.“

„Prozatím jsme se dohodli, že vaši existenci zatajíme,“ trval na svém Smetana.

„Proboha proč? Vždyť právě to by muselo největší lumpy dokonale odstrašit. Dosud se mohli spoléhat na to, že se na jejich lumpárny nepřijde a v nejhorším že se prostřílejí pomocí rukojmí. Koho by napadlo páchat zločiny, kdyby se vědělo, že proti jasnovidcům a fextům nemá nikdo z nich nejmenší šanci?“

„Nechtěli jsme, aby naopak někdo objevil, jak by se vám dalo uškodit. Jako jasnovidci máte pro policii větší význam. Nebojte se, lumpové brzy poznají, že se jejich šance prudce zmenšily. A kdyby nastala chvíle vyžadující nezranitelného bojovníka, vzpomněli bychom si na vás včas.“

„No dobrá, tohle přijímáme, viď, Martino?“

„Pro mě za mě, ale školní rok ještě dokončím jako učitelka. Není dobré, aby se dětem měnili učitelé jinak než o prázdninách.“

Errata:

11.08.2021 15:07