Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Evosinóo Evosinóo   Science fiction Václav Semerád © 2021 Václav Semerád Nakladatelství: Autobus Stěhování

Máma brečela a ani se to nesnažila skrývat. Jitka se dlouho nemohla rozhodnout, jestli bude mámu utěšovat, nebo se připojí vlastním brekotem. Pepek se mračil jako deset čertů, což mu sice dodávalo sveřepého výrazu, ale uvnitř byl též blízko bezradnému a neúčinnému vzlykání. Jen táta zachoval dekorum, i když se jistě musel hodně přemáhat, aby vypadal aspoň nezúčastněně.

Strýc Jožin, který je sem přivezl, jim odemkl, rukama ometl z veřejí pavučiny a otevřel skřípající dveře. Zevnitř na ně vanula zatuchlina, všude ležel prach a visely pavučiny.

„Á – je tady!“ řekl radostně strejda.

Z příšeří jakéhosi výklenku vytáhl dlouhé, značně ometené rýžové koště, které snad pamatovalo dobu Rakousko-Uherska.

„Než si tu zametete, budu zpátky a přivezu vám sem nějaké starší ložní prádlo,“ sliboval jim. „V komoře jsou jen dvě postele, ale děcka se vejdou za pec, nějak se tu musíte směstnat. Co bude dál, to budeme řešit potom.“

Koštěte se zmocnila máma. Zřejmě považovala jakoukoliv činnost za obranu proti úplnému zmalomyslnění. Táta je zavedl do sednice, potom prohlásil, že jde zkontrolovat střechu, odkvačil a své nejbližší zanechal v sednici, aby se s nastalou situací nějak sami vyrovnali.

„Dá se tu někde rozsvítit?“ protrhl nakonec ticho Pepek.

„Nedá,“ vzchopila se máma. „Slyšeli jste přece, že sem ani nevede elektřina. Takže konec televize, konec počítačů, večery teď budou jen při svíčkách a to ještě opatrně, strejda nám jich tu nechal jen pár.“

„A proč nás strejda radši nevzal k sobě do domu?“ mračila se Jitka. „Barák má jako hrad a žijou v něm s tetou sami! Co by mu vadilo, kdyby nám nechali celé horní patro?“

„To není tak jednoduché,“ vysvětlovala jí trpělivě máma.

„Nejspíš se strejc s tetou bojí, že bysme tam dupali a křičeli a oni by neměli klid,“ navrhl Pepek.

„Tak to není,“ odmítla máma ihned Pepkův názor. „To by jim asi nevadilo, ostatně vědí, že jste slušně vychovaní a žádný brajgl byste jim v domě nedělali. Ale je to horší, než si myslíte. Už to, že nám zapůjčili tuhle chalupu, je od nich odvážné. Mohli by o ni přijít. Kdyby se pan exekutor dozvěděl, že tady bydlíme, mohl by ji přijet zabavovat.“

„Vždyť už nám zabavili úplně všechno!“ zavrčel Pepek. „Nejen to naše, ale tátovi zabavili firemní počítač, který mu přece vůbec nepatřil.“

„Ten počítač si bude muset firma vysoudit,“ jen si vzdychla máma. „Jenže firma je přece jen těžká váha, ta se může pustit do křížku i s exekutorem. Ale kdyby nám exekutor přišel zabavovat i tuhle druhou střechu nad hlavou, obral by i strejce o chalupu.“

„Já si myslím, že firma radši odepíše počítač, než aby se pustila do soudu s exekutorem,“ přidal táta, který se právě vrátil z podkrovní prohlídky stavu střechy. „Nejspíš by ji ten soud přišel dráž než nový počítač. Dnešní soudy jsou nemravně drahé a když exekutor pokrytecky prohlásil, že to máme dát do »vylučovací žaloby«, je si jistý, že na tu žalobu nebudeme mít. Už protože nám peníze zabavil a ví o naší finanční nouzi všechno.“

„Ale firma snad peníze má,“ namítala matka.

„Firma je nebude zbytečně utrácet, když má nižší naději na úspěch než je současná škoda,“ řekl trpce otec. „Z pohledu firmy by to byl prodělečný podnik. Pro ni bylo výhodnější vyhodit mě na dlažbu, než mi svěřit další počítač a riskovat, že přijde i o něj.“

„Ale co teď budeš dělat?“ zajímal se Pepek.

„Nemáme mnoho na výběr,“ vzdychl si otec. „Práci v oboru neseženu. I kdyby o mě měla nějaká firma zájem, jakmile zjistí, že jsme trvale v exekuci, oficiálně bydlíme jen na adrese našeho dřívějšího obecního úřadu, což znamená, že žádné trvalé bydliště nemáme, rychle z nabídky zaměstnání vycouve. Nikdo nechce mít problém s případným dalším zabavováním. Chtě nechtě se tedy přesuneme do takzvané »šedé ekonomiky«. Budu i s mámou dělat na krátkodobých brigádách, kde dostaneme výplatu na ruku a ne přes banku, kde by ji exekutor ihned zabavil, zkrátka se budeme protloukat, jak to jde. Oficiálně jsme bezdomovci bez majetku, takže už na nás exekutor nemůže. Bohužel se nemůžeme vrátit mezi normální lidi, v tom je celá naše bída.“

„A to máme takhle... živořit... napořád?“ zděsil se Pepek.

„Jestli nepřesvědčím soud o protizákonných metodách pánů finančáků – pak by nás to opravdu čekalo,“ připustil otec. „Jenže jejich jednání musí přece odsoudit každý, to bylo evidentně proti jakémukoliv právu!“

„Každý to odsoudit nemusí,“ podotkla odevzdaným hlasem matka. „Jeden soud už přece byl a tam snadno dokázali, že přece jednali »podle zákona«, takže ani nemohli jednat jinak.“

„V tom případě je to chyba banky, ne naše,“ řekl otec.

„Banka se nám oficiálně za ten omyl omluvila a soud jí to uznal jako dostačující,“ vrtěla hlavou matka. „Spíš si přiznej, že to byla past na mamuty, do které jsme žuchli. Bohužel to odnese celá rodina. Já jsem ti to říkala včas, nepleť se do politiky, špatně to dopadne. A tady to máš!“

„Co sem zase cpeš politiku?“ nesouhlasil otec. „Přece to byl normální účetní omyl!“

„Normální účetní omyl?“ ušklíbla se matka. „Pouhý účetní omyl to není, to bysme neseděli tady!“

„Jenže nastala nějaká nepříznivá shoda náhod,“ snažil se to nějak pochopit otec. „Náhoda je zkrátka blbec!“

„Náhody se jen tak nedějí,“ odpálila ho matka. „Náhoda by mohla být, že nám banka omylem připsala na konto ty miliardy, to by se ještě stát mohlo. Však taky na ten omyl přišla a zase nám je rychle odepsala. Ale nevěřím, že finanční úřad kontroloval naše konto zrovna tou dobou čirou náhodou. A že nám dokázal během jediného dne doměřit daň z příjmu a mastnou pokutu za zatajený příjem, ještě než nám banka ty peníze smázla. Potom už to jelo samospádem. Daně z miliardového příjmu může zaplatit jedině miliardář, pro nás byly likvidační. Zvlášť s těmi pokutami! Tak už si konečně přiznej, že to bylo velice dobře zorganizované a že tím pádem nemáme šanci!“

„Ale finančáci měli uznat, že o žádný příjem nešlo, natož o »zatajený«!“ trval na svém otec. „Zatajené by to bylo, kdyby nám ty peníze zůstaly a já bych je neuvedl v nejbližším daňovém přiznání, ale nemohu zatajit příjem, který vůbec nečekám a navíc tam byl sotva den! Všechno to byl pouhý účetní omyl banky, která poslala peníze na špatné číslo účtu! To se snad dalo vysvětlit lidsky, to by se mohlo stát každému!“

„Stát se to může každému, zejména když se cpe do politiky a šlape někomu na kuří oka,“ řekla matka jedovatě. „Pořád si nechceš přiznat, jak hladce tě vyřídili, když jsi měl přece vždycky pravdu, co? Ale to snad nebudeme řešit tady před dětmi!“

Na poslední argument táta neodpověděl. Rodiče si vyměnili pár nesouhlasných pohledů, ale v sednici se rozhostilo ticho.

„Pepku, Jitko, dojdete do vsi nakoupit!“ rozhodla matka.

„Tak daleko?“ zakňoural Pepek.

„Za chvíli sem přijede strejček, vezme vás do vsi autem,“ připomněla mu máma. „Zpátky musíte pěšky, strejda vás nemůže pořád vozit tam a sem. Aspoň se trochu projdete!“

„Strejda nás sveze dolů, ale zpátky pomašírujeme do kopce a navíc s nákupem!“ remcal Pepek.

„Nebudete toho brát moc,“ ujistila ho máma. „Všechno se vám vejde do jednoho batůžku. A můžete se v nesení střídat.“

„Pěkně děkuju!“ řekla kysele Jitka.

„Ať už to chcete nebo ne, jakože spíš ne, tady na vsi nás nečekají pečení holubi, co sami lítají až do huby,“ řekl rázně otec. „Nebude tu telka, počítače, tablety, jedinou smysluplnou činností bude posilování vlastní fyzičky. Konec gaučové kultury, konec lenošení a sladkého nicnedělání. Já bych to přirovnal k vojně, jak nám o ní děda vyprávěl. Buzerace a pohyb, tak to tady bude.“

„Zbytečně je nestraš!“ okřikla ho máma.

„To není strašení, to je proroctví!“ opáčil táta. „Sama jistě tušíš, že to tak prostě bude!“

„Nemusíš jim zbytečně přidělávat psychické problémy!“

„Psychické problémy z nich rychle vyženeme!“ věštil otec.

„Jsi odborník – psychiatr?“ zeptala se ho jedovatě mamka.

„Na psychické problémy nebudou mít chuť ani čas,“ řekl klidně otec. „Čím větší fajnovka, tím má neřešitelnější psychické bolístky. Podívej se na prince Harryho! Princátko by potřebovalo žít rok na pustém ostrově bez komorníků a služek, aby se muselo živit vlastníma rukama, i kdyby šlo jen o trhání ovoce! Hned by bylo po psychických problémech! Zato ve dvacetipokojovém bytě se jim to psychickými problémy jen hemží.“

„Naše děti snad nejsou žádná princátka!“ namítla matka.

„A ve zdejším prostředí ani nebudou,“ přikývl otec. „Třeba je to tak dobře,“ dodal.

Příjezd strejčka Jóžina konfrontační atmosféru v chalupě přerušil právě včas. Strejček rodině přivezl nejen slíbené postarší ložní prádlo, ale i pytel brambor, pár šrůtků uzeného masa a dvě hlávky zelí.

„Co s tím masem tady?“ váhala matka. „Vždyť tu ani není lednička, zbytečně se to zkazí!“

„No jo, městská ženská!“ odfrkl si Jóžin. „Bez ledniček to šlo tisíce let, ale pro městskou ženskou bez ledničky končí svět! Kde takové věci uchovávali lidi dřív? Prozradím za pět korun⁰⁰¹ – za domem máš ve svahu ukrytý studený sklípek, lepší než deset ledniček. Víš co? Pojď se mnou, všechno ti tam rovnou odnesu!“

Vnutil mámě do ruky papírovou tašku s uzeným, sám si na záda hodil pytel brambor a vedl švagrovou z chalupy dozadu na zadní dvorek.

„Takže vlastně nemusíme na nákup!“ napadlo náhle Jitku.

„To ještě uvidíme!“ krotil její počínající nadšení otec.

A bylo tomu tak, k velké nelibosti obou dětí. Když se matka se strýcem vrátila do sednice a strýc se začal loučit, matka mu obě děti přistrčila, aby je dovezl do vsi nakoupit.

„Aspoň jim ušetříš pochodování na jednu cestu.“

„Já je klidně přivezu i zpátky, případně bych vám mohl sám nákupy udělat,“ nabízel se ochotně strýc.

„Nám jde spíš o to, aby se podívaly po vsi,“ řekla matka už zcela otevřeně. „Jen ať si prohlédnou, do čeho jdou, ať se otrkají! Ať se podívají na školu, kam budou po prázdninách chodit, ať se poohlédnou po jiných dětech. Být větší, poslala bych je seznámit se třeba i do hospody!“

„Tak to jo!“ souhlasil strýc. „To jim bude užitečné! Já jen, máte na ten nákup dost peněz?“

„Nebudou kupovat majlant,“ řekla matka. „Pět kilo mouky, dvě krabice mléka a krabici vajíček, aby bylo na placky. Když tam uvidí droždí, mohly by být i lívance.“

„S tou moukou souhlasím,“ řekl strýc. „Ale mléko a vajíčka z obchodu? To je radši zavezu k sousedům, co tu ve vsi prodávají své přebytky. Mají je levnější a čerstvější.“

„Když to půjde, nebudu proti,“ odvětila matka. „Ale nech je jít zpáteční cestu pěšky, ať si zvykají!“

„Ty jsi fakt krkavčí máma!“ komentoval to vzpurně Pepek.

„Ani bych neřekl,“ zarazil ho strýc. „Možná to tak prozatím nevidíš, ale bude to jen pro vaše dobro!“

Pepek se jen ošklíbl. Jasně, je to pro naše dobro, pomyslel si. Kdejaké buzerování je pro naše dobro! Měl tisíc chutí odseknout, jestli i ta exekuce byla pro rodinné dobro, ale včas si uvědomil, že by to bylo hodně přes čáru, za kterou nesmí.

Taky by mohl slíznout pohlavek.

A taky – pro jeho dobro...

Netušil, že i exekuce může být jejich dobrodiním... 

Cesta do vsi autem netrvala dlouho, i když si Pepek i Jitka představovali, jak to za chvíli spolu pošlapou do kopce pěšky. To už tak vesele nevypadalo. Chalupa vysoko ve svahu vypadá jistě romanticky, ale šlapání k ní bude za trest. Vlastně za »výchovný« trest! Ten je ještě horší!

Strejda zastavil před vesnickým obchodem.

„Půjdu tam s vámi,“ řekl. K Pepkovu údivu ani nezamkl auto, prostě vystoupil a hurá do krámu. Pepek se nesměle opovážil tuto chybu strejdovi připomenout, ale strejc se jen usmál.

„Tady na vsi se auta nekradou!“ prohlásil.

Což mohla být docela pravda. Kradené auto by tu asi každý poznal a aby na vsi začal řádit nějaký gang zlodějů aut? Cizinci jsou na vsi nápadní jako papoušek a to je pro zloděje nevýhodné. Takže si venkovani nemusí zamykat auta... on ten zapadákov má jistě i své výhody...

V krámě se dlouho nezdrželi. Nejvíc zdržoval Pepek, neboť si musel hned po vstupu do krámu otřít zapocené brejle. Strejc ale věděl, co tu kde je, takže je zavedl nejprve k poličce s moukou a pak jim sáhl do chladicího boxu pro droždí, ale tím považoval nákup za ukončený a mléko a vejce jim slíbil lepší jinde.

„Zastavíme se u Kolomazníků,“ rozhodl. „Jednak vám to ušetří kus štrapáce, ale hlavně, Kolomazníkovi mají ve vsi dobrý zvuk. A navíc se můžete seznámit s jejich děcky, však uvidíte!“

Auto se šplhalo po úzké asfaltové cestě do kopce. Pepek si uvědomil, že jedou vlastně stejným směrem a po stejné cestě, kudy by se vraceli ze vsi domů, takže jim strejc jejich pochodové cvičení každým metrem zkracuje. Zastavili před další chalupou. Kromě obytné části s okénky měla připojenou větší hospodářskou část bez oken – stodolu a jakési chlévy.

„Tak pojďte!“ vyzval zaražené sourozence. „Ale až teď mě napadlo – vy vlastně nemáte na to mléko bandasku, že? No, snad tam Kolomazník vyštrachá nějakou pet-flašku...“

S těmi slovy už zvonil na zvonek u dveří. Po chvilce čekání mu otevřel zamračený vousatý chlap ve strakaté flanelové košili, kalhotách s maskovacími skvrnami, na nohou černé holínky.

„Hele, Jóžin!“ přivítal ho. „Co tě sem vede? A co to máš s sebou za haranty?“

„Mám tady synovce a neteř, jak jsme se o nich tenhle tejden bavili v hospodě,“ ukázal mu strýc děti, stydlivě se schovávající za něho. „Budou bydlet ve Staré Hlásce a potřebují koupit mléko a vejce. Máš nějaké volné, že?“

„Už jsem se bál, že mi sem vedeš nějaké lufťáky,“ zamračil se Kolomazník. „Víš dobře, že...“

„Je to ještě horší,“ vzdychl si Jóžin. „Exekutoři tu rodinu oškubali tak dohola, že jsou to teď bezdomovci. Neboj se, ti to nikam roznášet nebudou.“

„Vo to přeci de,“ řekl Kolomazník. „Jak víš, lufťáky ženu od zdejšího prahu svinským krokem!“

„Tohle nejsou lufťáci, ale nešťastná rodina,“ opáčil Jóžin. „Budou nám jedině vděční. Jejich děcka budou chodit do naší školy, staří budou podělkovat kde se dá. Běžná zaměstnání pro ně nebudou, exekutor by jim všechno obstavil.“

„Tak to jo,“ řekl Kolomazník. „Říkáš, potřebují zatím vejce a mléko? A nebude jim vadit modrá? Já přece bílé ani nemám.“

„Zvyknou si,“ řekl Jóžin. „Přece vím, že jiné nemáš.“

„A mají bandasku?“ staral se Kolomazník.

„Nemají, protože počítali s krabicovým mlíkem,“ řekl Jóžin dobrácky. „Snad někde najdeš pár pet-flašek, ne?“

„No dobře,“ změkl Kolomazník. „Kolik toho mlíka chtějí?“

„Maminka říkala dvě krabice mlíka a jednu krabici vajec,“ odvážila se podotknout Jitka.

„Takže dva litry,“ přikývl Kolomazník. „A deset vajec. Než pojďte dál, nebudeme jednat přes dveře.“

Otočil se a vešel do domku. Strejda Jóžin vykročil za ním, ale ještě ve dveřích se otočil, aby pozval děti dál.

Předsíň byla dlážděná starými červenými dlaždicemi. Podle ošoupanosti bylo znát, že už něco pamatují, ale v předsíni toho moc nebylo. Na stěně jeden věšák na oděvy, pod ním na zdi velká deska umakartu, aby se oděvy nezabílily o vápno omítky. Dole byla polička na boty.

„Tady se nezouváme,“ obrátil se pan Kolomazník na děti, když viděl, jak naznačují sundávání bot.

Vešli tedy všichni čtyři do sednice obutí.

„Jirko, Lenko, pojďte sem!“ obrátil se Kolomazník ještě ve dveřích a zavolal kamsi dozadu. Nečekal ale, kdo se na to objeví a návštěvě tak nezbývalo než ho následovat do sednice.

„Posaďte se, ať nám nevynesete spaní!“ řekl Kolomazník a ukázal k velkému dřevěnému stolu. „Hned to bude!“

Do sednice nakoukly dvě děti. Starší Lenka byla zhruba ve věku kolem dvanácti let, podobně jako Pepek, mladší Jirka vypadal asi na osm až devět, takže byl mladší než desetiletá Jitka. Obecně ale byla Kolomazníkovic děcka vrstevníky nových venkovanů.

„Lenko, naplň v přípravně nějakou čistou dvoulitrovou petku mlékem,“ nařídil pan Kolomazník dceři. „A navíc přines velkou bandasku mléka. Napijeme se na seznámení.“

„Ale tyhle my přece neznáme!“ odvážila se dívčina namítat.

„Tak je poznáte!“ rozhodl otec. „Budou bydlet natrvalo ve Staré Hlásce, jsou to příbuzní tady Jóžina, žádní lufťáci. A budou s vámi chodit i do školy, tak se s nimi rovnou seznamte.“

„To by šlo...“ připustila Lenka. „A budou s námi chodit pást na Modré?“

„To se ještě uvidí, nebudou přece sedět pořád doma,“ řekl pan Kolomazník.

„A ty skoč ke kurníku, najdi ve skříni obal na deset vajec a přines je sem,“ nařídil pan Kolomazník synovi, když jeho sestra Lenka odběhla.

„Modrý?“ zeptal se pro jistotu Jiřík.

„Jistě,“ přikývl jeho otec. „Ať si na ně zvykají!“

Jirka rovněž odběhl, poskakoval přitom jako kůzle, zatímco pan Kolomazník si sedl proti strýci Jóžinovi.

„Je nějaká zlá doba,“ řekl zachmuřeně. „Doufám, že nás s tou rodinou seznámíš.“

„Večer to ještě probereme v hospodě,“ souhlasil Jóžin. „Teď ti řeknu jen že to vypadá na politický proces. Nová vrchnost jde na to jinak než dřívější. Nemusí pořádat žádné monstr-procesy, ale nevinného člověka zničí, aby neměl čas na rebelie, takže si ani neškrtne. Bude mít starost co bude jíst a kde složí hlavu. Ti hadi spolupracují velice efektivně. Švárova rodina se do smrti z dluhů nedostane a i jejich vnuci budou ze společnosti vyloučení. Nechci vidět, aby se tohle začalo rozmáhat.“

„A jak jsi k nim vlastně přišel?“ zajímalo Kolomazníka.

„Zatelefonovali mi,“ odvětil Jóžin.

„To jim exekutor nechal mobily?“ divil se Kolomazník.

„Ne, ale ještě jsou na světě dobří lidé, kteří ti půjčí mobil, když je pěkně poprosíš,“ řekl Jóžin. „Zajímavé bylo už to, jak se na nás dostali. Květoň si za vyžebrané peníze půjčil v internetové kavárně notebook – to v Praze ještě občas funguje – a našel si na internetu povinnou stránku naší obce. Pak si od nějaké dobré duše půjčil mobil, tím se dovolal na obecní úřad, aby mu sdělili moje číslo. Já sice mobil nemám, ale měl štěstí, že jsem tam právě byl, takže mi ho starosta předal. No a pak už mi nezbývalo než si pro ně zajet, zvlášť když mi sdělil, že jim hrozí odebrání dětí. V tom jsem je přece nemohl nechat!“

„To ne, ale... tím ses vlastně za ně zaručil, je ti to jasné?“

„A šlo to podle tebe jinak?“ opáčil Jóžin.

„Asi ne,“ připustil Kolomazník. „Buď jak buď, jsou tady, lamentovat nad tím nemá smysl.“

Mezitím přiběhla Lenka s velkou zelenou plastikovou láhví plnou mléka v jedné ruce a s velkou bandaskou v druhé.

„Tak nám všem nalej!“ vybídl ji pan Kolomazník. „Všem, tedy i vám. Ťukneme si na zdraví. Škoda že je máma ve vsi!“

„Hned to bude, tati,“ slíbila Lenka.

Sáhla po paměti do skříně, vytáhla podnos a narovnala na něj šest sklenic. Potom opatrně otevřela víko bandasky a začala nalévat mléko. Jenže Pepkovi i Jitce přitom údivem málem vylezly oči z důlků. To mléko bylo – modré. Nádherně šmolkově modré, jakoby v něm někdo rozmíchal šmolku. V zelené láhvi se to ještě neprojevilo, tam divný odstín přičítali barevné láhvi, ale v čirém skle modrá barva mléka dokonale vynikla.

„Ježiši...“ vzdychl si Pepek. „Tohle že je mléko?“

„Jo, mladej pane, tohle je »modré mléko«,“ pousmál se pan Kolomazník, očividně potěšený rozpaky obou cizích dětí. „Na to si brzy zvyknete. Je lepší než bílé, co družstvo posílá mlékárně. Až je ochutnáte, zeptám se, jak vám chutnalo.“

Lenka se chovala jako profesionální číšnice. Donesla podnos se sklenicemi na stůl a začala rozdávat sklenice všem kolem stolu až jí zbyly dvě poslední, které postavila na stůl k dlouhé lavici u roubené stěny. Pak odnesla podnos a když se vrátila, vklouzla za stůl ke stěně na lavici.

V té chvíli přišel i Jirka s normálním papírovým pouzdrem na desítku vajec. Podle váhy nebylo prázdné. Jirka položil vajíčka před tátu, ten je přistrčil před Pepka a pokynul Jirkovi, aby se posadil na lavici vedle sestry. A teprve když byli na svých místech, pan Kolomazník s Jóžinem obřadně povstali, což byla pobídka, aby vstaly i děti, pan Kolomazník zvedl sklenici s mlékem a prohlásil:

„Ať nám slouží zdraví!“

Pepek se ušklíbl. Normálně tohle chlapi dělají s půllitry nebo ještě lépe s panáky. Ale nač ty cavyky s mlékem? I když není zas tak obyčejné... Ale protože se všichni té modré kapaliny napili, ochutnali ji opatrně i Pepek s Jitkou. Nejprve s nedůvěrou, Jitka na to dokonce pevně sevřela oční víčka, aby tu modř neviděla, ale když zjistili, že to chutná velice dobře, skoro medově mandlově, vypili oba plnou skleničku.

„Až přijdete domů, je vaším úkolem přesvědčit rodiče, že je modré mléko lepší než bílé,“ řekl Kolomazník. „Neproděláte, když je u mě budete kupovat. Cenu mám stejnou jako krabicová mléka v koloniálu. Kdyby vám připadala vyšší než v krámě, pak je to tím, že naše mléko je opravdu hodně tučné. Když rozředíte litr modrého mléka dvěma litry vody, bude pořád tučnější než to, co dostanete v krabicích.“

„Vy nám je nabízíte?“ zeptal se Pepek.

„Jistě,“ přikývl Kolomazník. „Prodávám mléko ve vsi všem kromě lufťáků – ti by to všude rozkecali. Modré mléko se nedá prodávat do mlékárny a tam bych to nabízet ani nechtěl. Víte, že ve vsi nemáme nemocné? Já tvrdím, že je to tím mlékem.“

„Je to jisté?“ zeptal se Pepek.

„Jisté jsou v našem světě jen daně a smrt, jak se dnes říká,“ připustil pan Kolomazník. „Je ale fakt, že v naší vsi už dlouho není ani jeden nemocný. A čím se od jiných vesnic lišíme? Akorát modrým mlíkem. A další fakt je, že tu máme šest stoletých. Taky víc než jinde. A když si člověk dá ty věci k sobě...“

Mléko bylo dobré, ale Pepek s Jitkou se museli rozloučit, aby se o ně rodiče nebáli. I když Pepek nazval mámu krkavčí, rodiče se o ně jistě budou strachovat, kdyby se někde kromobyčejně zdrželi a nevraceli se. Přece jen jsou to rodiče.

Pan Kolomazník i strejc Jóžin to ovšem chápali. Strejc ještě pomohl Pepkovi uložit všechno do batohu, aby vejce přežila cestu vcelku. O láhev mléka měli menší obavy, ale právě ta láhev by mohla při nějakém nárazu rozbít vajíčka. Mouku dali dospod, aby vajíčka trochu chránila. A pak se Pepek s Jitkou vydali na cestu.

Jitka si jen povzdychla: „Co na to řekne máma?“

To byla ovšem otázka...

Errata:

28.11.2021 12:33