Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Až do rána byl v pevnosti mrtvý klid; za svítání byl potom vyhlášen budíček a příprava k evakuaci. Rázem nastal ruch, který na pohled vyhlížel jako neuvěřitelný zmatek, ale velmi rychle se vyčlenily jednotlivé posádky, nastoupily do vozidel a připravily se k odjezdu. Vládní vojáci, včetně důstojníků, poněkud zaspali a začali jevit aktivitu, až když Armini byli dávno uchystáni, ale pak začali rovněž balit; bylo jejich povinností kolonu provázet a dávat pozor. Na co přesně, neměli tušení.

Roger, Chris a Sam nasedli do Samova džípu a vyjeli jako první. Za ně se řadily další vozy; dopředu a dozadu pak obrněné transportéry, které si jen tak laxně vypůjčili od vojáků. Asthřin létající talíř odstartoval a lítal nad nimi jako hlídací pes.

Sam Sheffield prožil nejnádhernější noc lásky, jakou si uměl představit; bylo to s Asthrou, ale i nějakými dalšími dívkami, nejkrásnějšími na světě, které navíc ochotně a s potěšením dělaly věci, jaké si v nevěstinci musel těžce zaplatit. Když se probral, chvilku nechápal, proč to nepokračuje, pak mu došla skutečnost a byl v náladě poněkud rozmrzelé; Asthra si ho nevšímala vůbec a co s ní v noci prožíval, ji nezajímalo.

Kaplan parašutistického pluku prožil zvláštní noc. Navštívila ho žena, která měla tvář jeho bývalé lásky, nyní jeptišky kdesi v dalekém klášteře, ale současně se dokázala proměňovat v různé další ženy, které se mu kdy líbily. Okamžitě poznal, že jej to pokouší ďábel; bohužel v náladě, v níž byl, jej nedokázal zahnat, ba ani odmítnout jeho svody. Podlehl té ženské a obcoval s ní tělesně, dokonce se mu to líbilo. Když se pak probudil, byl zalitý potem a třásl se hrůzou. Ještě, že to byl jen sen! Avšak může si být jist alespoň tím?

Generál Felipe Antonio Chavez Pereira také prožil zvláštní noc. Jako jednomu z mála se mu nezdál žádný erotický sen, ale poklidná až laskavá rodinná scéna. Večeřel se svými dětmi obyčejné jídlo, jaké jim připravila stará kuchařka, syn se nad ním ale neošklíbal a jedl všechno, dcera se usmívala a byla v příjemné náladě. To se už ve skutečnosti dlouho nestalo; když byly obě děti náhodou doma a podařilo se dostat je ke stolu, obvykle se o něco pohádaly a na otcovy připomínky reagovaly zarytým mlčením, kroucením očí k nebi a podobně. Nerozuměl jim, nechápal je, nevěděl, co říct. Rozhodně se nechovaly tak, jak si od nich přál.

Teď po ránu upíjel kávu a vzpomínal na syna. Málo koho měl tak rád, jako jeho; když se rozešli ve zlém, bylo to pro něj hrozné a strašlivě se ho to dotklo, ačkoliv to nedával nijak najevo. Oni se vlastně ve zlém nerozešli; jenom si najednou neměli co říct. Ten vysoký hubený klacek v brejličkách se ani trochu nepodobal hezkému dítěti, které don Felipe vozil na horské dráze nebo s ním lítal na kolotoči v lunaparku. Tehdy se malý Antonio smál, bezstarostně a s nadšením, kupoval si barevné balónky a vozil se na ponících... Ještě když studoval na nejlepším místním gymnáziu, chodil rád s otcem do restaurací, do divadla, na společenská setkání. Ale pak odjel do Států, aby začal studovat na vysoké škole; tam najednou přestal psát, pak i telefonovat, až náhle don Felipe obdržel znepokojivé zprávy, že se jeho syn vyskytuje ve společnosti podivných lidí, zvláště ekologických teroristů. Také se zabývá Zenovým Buddhismem a dalšími podezřelými naukami, které ho učí neubližovat žádné živé bytosti; divný předpoklad pro člověka, který by měl získat přední místo v politice!

Don Felipe se několikrát pokusil se synem promluvit, ale ten se s ním nehádal; v podstatě nereagoval nijak, mlčel a díval se na otce tak smutně, jako by ho litoval. Generál se rozhněval a řekl mu nějaké nepříjemné věci; syn na něj smutně koukl přes brejličky a neodpověděl nijak. Otce to zlobilo; měl ho tak nesmírně rád, že mu to toleroval, ale chystal se s ním rázně promluvit, jen co bude vhodná příležitost. Za takovou považoval třeba okamžik, kdy si Antonio řekne o zvýšení kapesného, ale po nějakém čase seznal, že se nedočká. Než by řekl otci, nechal se syn raději zaměstnat u různých dobročinných spolků, kde jeho plat činil míň, než don Felipe platil svému vrátnému. Neříká si už Antonio ani Ramon, jak ho nazývala babička. Teď je možno se na něj doptat jen jako na Luka, pokud se nepodepisuje Marrao; to znamená podsvinče a je to jeho krycí jméno při demonstracích.

Má se snad z jeho hodné malé Flores stát něco podobného? Říkali jí doma Pinta, kuřátko; ale žádné dítě už není, je to bystrá malá slečinka, kterou by hrozně rád rozmazloval, zahrnoval drahými dárečky a vodil do společnosti, nastrojenou a zářící klenoty. Ale co když je pravda to, čím hrozí Asthra, že totiž jeho dcera se právě teď rozhoduje odjet do Arminu? Mohla by to udělat, nedá se už věřit, že je tak nevinná...

V této náladě jej navštívil don Christian Everett, nepřátelský plukovník. Byl s ním nějaký mladíček v maskáčích bez hodnostního označení, černooký, snědé pleti, s krátkým černým ježkem. Usmíval se bílými zuby a vypadal velice sympaticky.

„To je Lodovico,“ představil chlapce Chris, „Pokud dovolíte, bude pracovat jako vaše spojka. Může se stát, že bude zapotřebí nějakého zásahu a on je velmi zkušený...“

Don Felipe silně pochyboval, že by takový klouček mohl být k něčemu užitečný, ale pokud se Chris domnívá... „Dobře, pojedeš se mnou.“

Lodovico přikývl a neřekl nic.

„Jaguár Arrgatsamwoogh mi hlásil, že v noci došlo někde daleko v horách ke slabému zemětřesení,“ pokračoval Chris, „Šelmy mají mnohem vyvinutější smysly než my, proto bych doporučoval postup co nejopatrnější...“

„Jste dostatečně zkušený, plukovníku, abyste si věděl rady.“ řekl generál poněkud popudlivě. Ten mladík mu šel na nervy.

„Ano, pane.“

Čelo kolony opustilo pevnost a zamířilo do hor; cesta vedla všelijakými průsmyky a úžlabinami, kroutila se nebezpečně nad propastí a nebudila velkou důvěru. Tu a tam byla silnice dokonce poškozená, ale nikdy tak, aby se nedalo s trochou strachu projet.

„Poslyš, ty!“ rozhodl se generál prolomit opovržlivé mlčení, kterým od počátku stíhal Lodovica, „Jakou máš hodnost?“

„Střelec, pane.“

„To znamená prostý vojín?“

„Pluk freefighterů nemá vojíny jako armáda. Jsem samostatný střelec. Mohu být nasazen do jakékoliv akce.“

„Znamená to voják nebo důstojník?“

„Jsem voják, stejný jako ostatní. Ale kdybych byl zařazen do pravidelné armády, můžu tam dělat důstojníka.“

„Tvoji nadřízení se domnívají, že to zvládneš?“

„Asi ano.“

„Kolik je ti let?“

„Sedmnáct.“

„V tom věku u nás kluci ještě chodí do školy!“

„Taky chodím do školy, když nejsem v akci.“

„Jak ses k té službě dostal?“

„Kamarádi potřebovali pomoc.“

„A jak dlouho budeš... tohle dělat?“

„Dokud bude potřeba.“

„Počkej! Neříkej mi, že jediný důvod, proč jsi tady, je touha pomoci svým kamarádům!“

„Ano, jo. Proto jsem přišel.“

„A oni sem přišli proč?“

„Aby si vydělali peníze. Platili je za to.“

„Jiný důvod než peníze pro tuhle válku nemáš?“

„Hlavně nemám ty peníze.“

„Proč ti nedají rodiče? Jsou tak chudí?“

„Proč bych žádal peníze od rodičů, když si je umím vydělat?“

„Vydělat bojem proti jiným?“

„Mně osobně o peníze nejde. Kamarádi to prostě zkusili...“

„Co kdyby tě tady zabili?“

Lodovico se usmál. „Doufám, že se to nestane.“

Generál podrážděně zafuněl. „Lodovico... no, dobrý jméno, ale já... mohl bych ti říkat třeba Luka?“

„Můžete mi říkat jakkoliv, generále.“

„Proč mi vykáš? Vaši lidé obvykle každému tykají!“

„Byl jsem poučen, že se mám chovat společensky.“

„Jmenuji se don Felipe Pereira. Tykej mi a chovej se, jako bych patřil do vašeho národa!“

„To by bylo trochu problematické, done Felipe. Nejsem si jist, zda bys s tím ve všech případech souhlasil.“

„Vaše čarodějka se mnou včera nezacházela v rukavičkách! Naopak to vypadá, že mi dost pokazila život!“

„To určitě neudělala. Ani nesmí. Naopak, její povinností je pomáhat každé živé bytosti.“

„Jde o to, jak si tu pomoc představuje!“

„Existuje jedna základní povinnost: jednat v souladu s vůli Boží. Kdyby tu povinnost porušila, způsobí si tak nepříjemné následky, že by to určitě neriskovala.“

„Jak se zdá, ty o tom taky něco víš!“

„Něco málo samozřejmě ano. Ale dokonale ten případ neznám.“

Generál si nemohl pomoci, ten kluk se mu líbil. Byl příjemný, sympatický, v očích měl veselé ohýnky. A může dost umět, nějaký důvod Chris k jeho použití určitě má.

„Co kdybych tě třeba požádal o pomoc? Myslím v osobní věci!“

„No... pokud by se jednalo o něco, co můžu udělat... ovšem mám obavu, že... jsou určitě lepší a schopnější než já!“

„Najal bych tě a zaplatil. Jsou tvoje služby drahé?“

„Jde o to, co bych měl udělat.“

„Mám syna. Žije ve Spojených státech a studuje... měl by tam studovat na vysoké škole. Bohužel to nedělá, potlouká se někde s jakýmisi ekology z Greenpeace a podobně! Potřebuju vědět, co to je za záležitosti a proč jim dává přednost! Zvládl bys to?“

„Nevím, možná ano. Ovšem... co hrozí tvému synovi?“

„Pár facek, až se uráčí ukázat doma. Kromě toho možná problémy, které si způsobí svými hloupými nápady. Ne, zapomeň na to; nic mu nehrozí, jen chci vědět, kde je!“

„Když mu nic nehrozí, proč ho mám chránit?“

„Nemyslím, že by potřeboval chránit. Ale chci vědět, kde je!“

„Proč se ho nezeptáš?“

„Za posledních pár let jsem ho skoro neviděl. Dává přednost velrybám a tulením mláďatům před svým otcem.“

„Nediv se mu. Velryby jsou majestátní a tulení mláďata hrozně roztomilá zvířátka. Ta práce by se mi líbila, ale co když nebude o čem podávat zprávy? Pokud vím, Greenpeace vydává bulletiny, tam se o všem píše. Dá se předpokládat, že tvůj syn dělá přesně to, co všichni ostatní...“

„Tak dobře! Chci, aby se vrátil domů!“

„Proč to chceš?“

„Je to můj syn, ne? Měl by mě poslouchat!“

„Třeba mu práce, kterou dělá, připadá důležitější.“

„Jsi stejný jako on!“ vybuchl generál.

„Možná bych měl ta slova považovat za lichotku.“

Dostali se do předhůří, kde ubylo skal a přibylo lidských obydlí. Většinou ubohé chatrče Indiánů; pokud se objevil nějaký výstavnější a lepší dům, pak to byla obvykle krčma a ta patřila míšenci nebo bělochovi, který se tu usadil a nelítostně odíral místní obyvatelstvo. Taky potkali policejní stanici, jenže policajti, jen spatřili vojenskou kolonu, vzali do zaječích.

„Co si myslíš o naší zemi?“

„Nevím. Znám ji příliš málo, abych si mohl něco myslet.“

„Nevadí ti třeba, jak jsme chudí a zaostalí?“

„Ano, to mi vadí. Bohužel asi nestihneme s tím něco udělat.“

„A kdybyste stihli? Co by to bylo?“

„Postavili bychom školy a nemocnice. Vyhledávali vhodné mladé lidi a poskytli jim vzdělání. Podporovali bychom vědu, umění...“

„Tohle všechno vláda dělá už pár století. S mizivým výsledkem.“

„Asi to nedělá dobře.“

„No samozřejmě, kritizovat umíte všichni! Seš jako Antonio, na všem hledáš jenom chyby!“

„Sám jsi definoval zemi jako chudou a zaostalou. Odpověděl jsem návrhy na řešení. Zatím jsem nic konkrétního nekritizoval. Že se ta práce vládě nedaří, to přece vidí každý.“

„No ovšem! Zrovna tebe si umím představit jako učitele malých indiánských dětí! Chtěl bych tě vidět...“

„Já bych asi dělal spíš lékaře.“

„Máš o to zájem? Chceš studovat na doktora?“

„Mám lékařskou fakultu.“

„V sedmnácti? Nezkoušej mě lakovat, chlapečku!“

„Mám univerzální vzdělání. Prošel jsem úspěšně testy a zkusil si pár lehčích operací. Tak mi dali diplom.“

„To seš asi mimořádně geniální!“

„Takový postup je u nás běžný.“

„Kdyby se u nás našel někdo jako ty, prvním letadlem by utekl do Států a nechal se zaměstnat v některé nemocnici. Vydělal by tam tolik, že by mohl podporovat svou rodinu a ještě kupovat nemovitosti. Pár takových znám...“

„No ano, ovšem. Dobře zacházet s penězi je důležité.“

„Ještě horší jsou ti, co jen co vyštudují, začnou strkat rypák do politiky! A samozřejmě proti vládě! Zakládají tajné spolky, buntují se a chystají revoluci. Ty taky nenávidíš svou vládu?“

„Ne, proč? Je důležité, aby stát měl dobrou vládu...“

„Ale snažíš se ji nějak ovlivňovat!“

„To samozřejmě ano.“

„Dělá vaše vláda chyby?“

„To je těžké říct. Občas dělá něco jinak než chci, samozřejmě. Ale takový stav zase vyhovuje jiným. Dá se říct většině, protože i u nás má hodně lidí odlišný názor od našeho.“

„Počkej! Ty připouštíš, že většina lidí s tebou nesouhlasí?“

„Ano. To říkají průzkumy veřejného mínění.“

„Proč se k té většině tedy nepřidáš?“

„Je to hloupá většina. Šúdrové a přistěhovalci.“

„Kdežto vy jste co?“

„Bojovníci. A bráhmani, samozřejmě.“

„V čem se projevuje ten nesoulad?“

„My máme zájem, aby se stát rozvíjel rychleji. Jim stačí taková úroveň, které už jsme dosáhli. Obávají se rychlého růstu.“

„Kdyby se vám povedlo vývoj urychlit, znamenalo by to nějaké změny i pro ně? Třeba zlepšení životních podmínek?“

„Ano, jistě.“

„Proč to tedy odmítají?“

„Bojí se, že jim ukradneme jejich děti.“

Generál sebou škubl. Podíval se na toho kloučka pozorněji a na chvíli se mu zdálo, že si z něj dělá blázny.

„Je ta obava reálná?“

„Ano, je.“

„Můžeš to vysvětlit?“

„Protože máme univerzální vzdělání, podařilo se nám vyvinout metodu, jak je předávat dalším. Rychle a efektivně, provázaným systémem technik mechanických i mentálních. Ovšem s důsledky pro ty, kteří do systému nezapadají.“

„Myslím, že rozumím! Vezmete jim děti do vašich škol. Vidím je jako internátní, bez možnosti každodenní kontroly rodičů, že? Tam jim učitelé důkladně vyperou mozek a naučí je nevážit si toho, co jim dali rodiče. Vrátí se nafoukaný, arogantní fracek...“

„Snažíme se, aby to tak nebylo. Občas se samozřejmě najde někdo tak pokleslý, aby pohrdal ostatními, ale jedna z našich zásad je soucit se všemi pokleslými živými bytostmi...“

„Jako bych slyšel svého syna! Zen Buddhismus?“

„Taky, samozřejmě. Ale já sám jsem spíš vaišnava.“

„To je co?“

„Oddaný Kršny. Vycházíme z Véd a...“

„Takový ten blázen, co pobíhá s bubnem po ulici a zpívá? Dali jsme pár takových před pár lety zavřít, pak toho nechali!“

„Asi nenechali. Jenom se důkladněji ukryli.“

„Hlavně přestali rozdávat ty svoje knížky!“

„Především toho určitě nenechali. Konečně, ve vězení se agituje dobře. Určitě tam získají řadu nových stoupenců.“

„Z kriminálníků? Vrahů, zlodějů a pasáků?“

„Převychovají je.“

„Jako bych slyšel svého syna! Vy dva byste si rozuměli!“

„Taky si myslím.“

„Zapomeň na to, co jsem říkal! Kdybych tě za ním poslal, asi bys jel s ním a pomáhal mu najíždět člunem mezi velryby a lodi, co na ně chtějí střílet harpuny!“

„Už jsem si zaznamenal do paměti: Najít ve Státech Antonia Pereiru a kontaktovat ho. Dám mu takovou kartu, na kterou může v Arminu získat bezplatně jakékoliv vzdělání. Další bude záležet na tom, co bude potřebovat.“

„Dám mu, jo? Ty máš právo rozdávat ze státního?“

„Doporučím ho pozornosti zodpovědných činitelů.“

„Třeba vašeho prince?“

„Když bude potřeba, tak i jeho.“

„Máš na něj nějaký kontakt?“

„Občas ho vidím.“

„Aha, už to chápu! Ty seš taky protekční synáček, co? Tvůj otec je určitě ve vysoké státní funkci a při penězích!“

„Ano, je.“

„Jak je spokojen s tím, co děláš?“

„Ne příliš. Právě teď zejména.“

„Souhlasil s tím, abys šel do Costa Negry?“

„Obávám se, že to ani neví.“

„A až se to dozví?“

„Bude řádit. Asi mi vynadá.“

„Je tady takových víc?“

„Většinou už jsou nezávislí. Ale někteří musí používat krycí jména, aby se to rodiče nedozvěděli. Já se taky jmenuji jinak.“

„Proč to tedy děláte?“

„Je to nutné.“

„Mluvíš o nutnosti, o povinnostech, o službě. Ale ty jsi přece ještě mladý a nemáš žádné takové povinnosti! Proč se tedy pleteš do věcí, které jsou vyhrazeny dospělým?“

„Proč tvůj syn bojuje za práva zvířat? Jsme možná mladí, ale nejsme slepí ani blbí. Když vidíme, že někde na světě něco není v pořádku a nikdo s tím nic nedělá, musíme to udělat my. Správně bys měl za práva zvířat bojovat ty, ale děláš to? Tak vidíš, tvůj syn tě zkrátka musí zastoupit!“

„Já bych měl... ty ses snad zbláznil! Co je mi po velrybách?“

„Někdo to udělat musí. Když se nenajde nikdo jiný, musí to být tvůj syn. A tvoje dcera.“

„Copak sám necítíš, jaká je to blbost? Moje děti mají napravit celý svět? Copak oni něco pokazili? To udělal někdo jiný, ne my!“

„Nevím, kdo co udělal. Pro mě se to stává důležité ve chvíli, kdy se k té věci dostanu. Když zabíjejí velryby někde daleko, měl bych to vědět, ale nemusím zasahovat. Ovšem když se to stane před mýma očima, je to moje věc!“

„Ty tvoje blbý velryby mi začínají jít pěkně na nervy! Ať si tam chcípnou třebas všecky, mně je to fuk, rozumíš!“

„Ale taková velryba velmi trpí, když umírá. A zoufale čeká, že se za její práva někdo postaví... ona sama to neumí říct, od toho jsme tu my lidé. Kdybys pocítil, co prožívá...“

„Jak bych něco takového mohl cítit?“

Lodovico se usmál. „Skutečně bys to chtěl prožít?“

Generál přimhouřil oči. „Tvoje otázka je divná! Kdybys mi řekl něco takového před týdnem, asi bych se zasmál, ale mezitím jsem se už setkal s vaší čarodějkou a vím, že něco chystáš...“

„Ano. Chci ti ukázat, co cítí umírající velryba.“

„Na nějakém filmu?“

„Ve vlastní mysli. Zhypnotizuju tě a dám ti to procítit.“

Don Felipe se hluboce zamyslel. V jeho nitru se svářila řada protichůdných tužeb a obav. Především měl pocit, že by si z něho takový kluk neměl dělat blázny, ale tušil, že nemluví do větru, že něco mu určitě ukáže.

„Jestli si mám zachovat zdravý rozum, měl bych to odmítnout! Ale ta dívka včera mi předváděla takové věci...“

„A tobě se to líbilo?“ usmál se Luka.

„Ty bys dokázal to, co ona?“

„To určitě ne. Ale něco menšího...“

„Tak dobře! Předveď! Snad mě to pobaví...“

Mladík vztáhl ruce a zlehka mu přejel prsty po spáncích. Felipe pocítil prudký úder energie a před očima se mu zatmělo; už nebyl v džípu, poskakujícím na nerovné silnici, byl náhle v moři a cítil, jak mocné vlny nesou jeho mohutné, dokonale přizpůsobené tělo. Byl velryba druhu keporkak; kolem plavaly další, povídaly si spolu zpěvem a jemu bylo dobře a příjemně...

Náhle dostal signál: pozor, nebezpečí! Lidé, velrybářská loď! Zachvátily ho obavy o jeho samice a mláďata, je přece vůdcem celé skupiny, jsou to jeho děti! Překvapeně poznal mezi svými mláďaty syna a dceru, byli obrovští, krásní a mohutní a on je miloval... Obrátil se proti lodi a chystal se s ní bojovat, ale moc neviděl, byla dost daleko. Usilovně volal, aby uprchli.

Potom se z druhé strany objevila jiná loď; byla jich celá flotila, obklíčily velrybí stádo a sháněly je dohromady. Teď se dalo dělat jediné: potopit se. Flores to stihla, ale Antonia zasáhla harpuna a zděšený don Felipe přihlížel, jak v těle jeho syna vybuchla, jak vystříkl mohutný proud krve. Antonio umíral, zoufale křičel a prosil otce o pomoc, ale Felipe byl stejně bezmocný jako on, plaval ze všech sil k němu, avšak nedokázal nic udělat. Potom i jeho zasáhla harpuna; cítil hroznou bolest, řval o pomoc, ale nebyl už nikdo, kdo by jej zachránil, někteří příbuzní se potopili a uprchli, jiní umírali všude kolem. Zápach krve, bolest, zoufalý řev – to vše viděl, slyšel, cítil a byl z toho naplněn strašným odporem. Pak se mu vědomí začalo kalit, už neslyšel křik svého syna ani ostatních, jen vlastní bolest ještě zůstávala. A pak přestalo všechno a on se vznášel někde nad mořem plným krve a viděl dole své tělo, mrtvé a ubohé...

Procitl. Chlapec Luka seděl naproti němu a sledoval jeho vizi; mírně se při tom usmíval.

„No... dobrý. Pěknej film! Jak jsi to dokázal?“

„To nebyl film. To byla vzpomínka.“

„Co, moje vlastní? Já že jsem byl někdy velryba a zemřel?“

„Myslím, že to nebylo ani tak dávno.“

„A můj syn se ke mně chová necitelně proto, že jsem ho nedovedl zachránit, když ho zabíjeli?“

„Možná se domnívá, že bys to dokázal, ale že jsi nechtěl.“

„Nesmysl! V životě jsem neslyšel nic blbějšího...“ don Felipe se upřímně rozhořčil, ale pak se zklidnil, „Myslíš vážně, že by se mohl něco takového domnívat?“

„Nevím. Musel bych mluvit i s ním. Třeba je ještě něco jiného. Třeba se setkáváte v mnoha životech a nepřestane to, dokud se nedokážete rozumně domluvit...“

Don Felipe se zamyslel. „To bylo už před lety... koukali jsme spolu na televizi, nějaký přírodní snímek. Antonio vždycky rád sledoval takové filmy, myslel jsem, že je to přechodný zájem a že z toho vyroste... konečně, není špatné mít rád zvířata. Jenomže jeho to nepustilo... Tehdy jsme viděli nějaký film o moři a on se tam moc chtěl podívat. Zrovna jsem neměl čas, tak jsem mu řekl, ať počká, až budu mít dovolenou! Jenže on čekat nechtěl, tak jel od školy s nějakými staršími kluky... Tehdy začal bláznit, že chce chránit přírodu. Kdybych ho byl radši nepouštěl!“

„Stalo by se to jindy a jinak. Ale vzpomněl by si.“

Generál delší dobu mlčel. „Tak dobře, velryby trpí. No a co? Prase to taky bolí, když ho zabijeme, ne? A přestane snad někdo kvůli tomu jíst maso?“

„Ano. Já a spousta dalších.“

„A Antonio, chceš říct? Já myslel, že ho pobláznila ta sekta! Až dostane rozum, odejde od nich a bude žít normálně...“

„On žije normálně. Nenormální jsi ty.“

„Protože jím maso a jsou mi lhostejný velryby?“

„Protože nepomáháš všem ostatním živým bytostem.“

„A co mám pro to dělat? Dát se ke Greenpeace?“

„Nedělej vůbec nic. Máš tak ušlechtilé děti, že svými dobrými činy dokážou očistit tebe i ostatní členy rodiny. To je veliké štěstí a měl bys na ně být hrdý!“

„Ty seš s ní domluvenej, co? S tou čarodějnickou holkou, co mi chce ukrást moji hodnou dceru... S princeznou Asthrou!“

„Nejsem s ní domluvený, ale líbilo by se mi to. Co přesně ti řekla, můžeš mi to opakovat?“

Generál se pokusil po paměti o rekonstrukci rozmluvy. Luka mu pozorně naslouchal a usmíval se. „Done Felipe, tvoje cesta už je jasná. Dovolil jsi Asthře, aby se tě dotýkala a mluvila s tebou; od té chvíle směřuješ ke svému probuzení. Během krátké doby se staneš bytostí myslící a cítící mnohem intenzivněji, než sis kdy představoval...“

„Nikdy! Nesouhlasím!“

„A bude se ti to líbit.“

„Co se ze mě konkrétně stane?“

„Vzdáš se funkce v armádě a začneš pracovat jako aktivista při ochraně přírody. Založíš nadaci pro chudé universitní studenty, budeš podporovat školství, kulturu, vzdělávání, nemocnice... Taky se staneš poslancem a později ministrem.“

„Ještě řekni, že přestanu jíst maso!“

„To ti bude trvat nejdéle. Ale tvá dcera Pinta se v Arminu naučí skvěle vařit, tak ti to nebude dělat tolik problémů...“

„Jenom proto, že jste to vy dva tak rozhodli?“

„Proto, že k tomu směřuješ. Ten život na tebe čeká, je pro tebe předurčen a ty se jen více či méně úspěšně vyhýbáš tomu, co tě stejně nemine. I toto setkání je předurčeno... Od této chvíle už nebudeš moci zapomenout. Budeš vzpomínat, jak jsi byl šťastný, když jsi byl vůdcem velrybí rodiny...“

„Ne! Tisíckrát ne!“

„Tak proč tak křičíš? Nesouhlasíš, ale není ti to lhostejné. Já vím, není lehké se změnit; budeš ještě mockrát bojovat sám se sebou, ale nakonec se podřídíš. Tím se zbavíš všeho, i strachu.“

„Strachu? Kdo tady má strach?“

„Ty. Bojíš se svých nepřátel, dobře to cítím.“

„Nepřátel? Nemám žádné nepřátele!“

Luka se jenom ušklíbl.

„Jsem osobní přítel presidenta! Nikdo si na mě netroufne!“

„Kolik osobních přátel presidenta během posledních let zahynulo za velmi podivných okolností?“

„Máš hnusné myšlenky na to, jak jsi mladý!“

„Nejsem zase tak mladý. Nic není tak malého, aby to nemohlo být zabito. To říká Kipling v Knize džunglí.“

„A ty jsi nevděčný, zlý a sobecký klacek! Stejný jako můj syn, mohli byste si podat ruce!“

„Určitě si je podáme, až se sejdem.“

„Ale teď pozor: Souhlasí tvůj otec vždycky s tím vším, cos právě říkal? Nebo má proti tobě nějaké výhrady?“

„S tím, co jsem říkal souhlasí. Ale nějaké výhrady má...“

„Tak! Blíží se jeho názory spíš těm mým?“

„To rozhodně ne! Ovšem... někdy strašně.“

„Skvělé! Myslíš, že bysme si rozuměli, kdybysme se potkali?“

„Asi jo. On je to taky někdy pěknej...“

Don Felipe se začal spokojeně chechtat. „Už jsme doma, co? Teď je mi to všecko jasný, chlapečku: vrána k vráně sedá! Nemysli si ale, že se něco mění, pořád seš mi hrozně sympatickej!“

„Protože ti připomínám syna?“

„Jo, přesně tak! Seš jako můj syn a já jako tvůj táta. Chudák. Je mi ho skutečně ze srdce líto. Neříkej nic! Chci vidět, jakýho budeš ty mít syna a jak s ním budeš spokojenej, až mu bude tak šestnáct a začnou se mu v hlavě honit nesmysly!“

„To budeš muset chvilku počkat. Ještě se nenarodil...“

„Cože, ty budeš mít děcko? Nejseš na to trochu mladej?“

„Na to snad ani nemusím zestárnout! Budu mít syna – a co?“

„Chlapče! Až tvá žena bude moci cestovat, vem kluka a přijeďte ke mně na haciendu! To už se snad smířím s těma svejma vejlupkama – napíchnem na rožeň vola, narazíme bečku a bude veselo...“

„To přece nejde, done Felipe! Bylo by to hezký, ale...“

„O co máš strach, o peníze? Pošlu ti na cestu, když nemáš, já mám takovej majetek, jakej jsi ještě neviděl...“

„No jo, jenže: zapíchnem vola, narazíme bečku! Co tam mám jíst a pít já? To si mám brát svačinu s sebou?“

„Co zase sakra... no jo, chápu. Dobře, pustím z kriminálu ty tvoje krišnisty, ať nám udělají oběd. Spokojenej?“

„Pro začátek jo. Ještě mi v tom nehraje pár drobností, ale snad by se to dalo opravdu uskutečnit...“

„Jo, už jsem na to přišel! Jestli tě váš princ pustí, co? Neboj se ničeho, pošlu ti osobní pozvánku s přípisem, že v rámci vztahů mezi našimi zeměmi žádám, abys přijel zrovna ty! Potom přece ten usmrkanej kluk musí dovolit, abys jel!“

Luka se zasmál. „Dobře, poradím se s princem.“

„Ale moc na něj nedej! Je to prej taky pěkný číslo, aspoň co píšou noviny. Divím se, že není tady...“

„Co by tu jako měl dělat?“

„Cokoliv. Ty ho neznáš, je schopnej... ale teď jsi mě dostal! Ty ho přece musíš znát daleko líp, říkal jsi, že ho vídáš!“

„No... jako spoustu jiných kamarádů. Spíš zdálky...“

„To dá rozum, že tě do štábu nepřizve. I když se divím, seš mimořádně chytrej kluk a asi dělá chybu...“

Luka neodpověděl; začala mu pípat vysílačka a když ji zapnul, vyřinula se kaskáda podivných slov. Chlapec se zamračil.

„Něco se děje?“

„Jo. Zdá se, že silnice je vpředu zatarasená. Ale ze vzduchu to jako nepřítel nevypadá...“

„Tak sakra co?“

Jeli ještě chvíli; don Felipe kývl na řidiče, aby předjel jiná vozidla a dostal se až k Rogerovu velitelskému džípu. Poslechl, takže se s troubením řítili vpřed až na místo, kde stál uprostřed silnice indiánský kluk s červeným praporkem a sveřepým výrazem v obličeji. Mával jím a vypadal vykuleně. „Nemůžete jet dál, seňore! Nedá se!“

„Co se tady děje?“ vyzvídal Roger.

Indiána překvapilo, že mluví jeho nářečím. „Nedá se! Není cesta!“

„Co se s ní stalo?“

„Lavina, seňore. V noci se chvěla země. Cesta je fuč!“

Roger nařídil koloně vyčkávat na místě. Sám vyjel s džípem dopředu, indiánského kluka vzal s sebou jako znalce poměrů. Džíp dona Felipa jel za nimi. Po chvíli narazili na druhou uzávěru, kterou byl vesnický policajt, dokonale bezradný. Na silnici se tyčila hora kamení a bahna, dole pod srázem se rýsovaly trosky nějaké vesnice. U silnice sedělo pár starých Indiánek, které zoufale kvílely; dva muži se snažili odstranit balvany a na druhé straně stál potlučený náklaďáček.

„Stalo se někomu něco?“ ptal se Roger.

Ačkoliv neměl hodnostní označení, policajt v něm neklamně poznal důstojníka. „Zemětřesení, pane! Podnikáme rázná opatření k zajištění průjezdnosti...“

„Pohov! A co se to děje tam dole?“

„Zavalilo to jednu vesnici... Totiž, co vím. Možná i něco dál!“

„To se o to nikdo nestará?“

„Místní lidé si pomáhají, jak umějí, pane. Proto nikdo nechce pracovat na tom závalu...“

„Chceš říct, že tam dole jsou zavalení lidé a ty nic neděláš?“

„A co s tím mám dělat, pane?“

Roger sprostě zaklel. Pak se ohlédl na Luku: „Jdi se podívat, pak mi dáš vědět! Já seženu chlapy na pomoc!“

„O.K.“ řekl Luka a začal přehrabovat nářadí džípu. Toužil po nějaké zákopnické lopatce a skutečně ji našel.

„Ty jim chceš vážně pomáhat?“ ptal se don Felipe.

„Kdybych nešel, ztratí smysl všecko, co jsem povídal.“

„Myslíš, že jim pomůžeš? Potřebují lékaře... dospělého!“

„Jsem lékař. A taky čaroděj.“

Roger dojel ke koloně, vyklonil se z dvířek a gestikuloval na velitele jednotlivých vozů; pak se rozjel zpátky, kolona za ním. Dojeli až k závalu; policajt na ně třeštil oči. Bojovníci ihned vyskakovali z vozů, protahovali se – svoje zbraně měli ovšem pořád po ruce. Velitelé se seběhli k Rogerovi na poradu.

„Dvě čety uvolní silnici! Tam dole je nějaká vesnice, zavalená lavinou; asi pod ní budou ještě živí lidé. Je potřeba dostat je odtamtud...“

„Není to nějaká léčka?“ ptal se někdo.

„Tohle ne. Asthra nás musí pohlídat, kdyby se někdo rozhodl využít situace. Ale nemůžem se vymlouvat na nebezpečí, když je potřeba pomáhat...“

Luka zatím sbíhal po svahu dolů, skákal po kamenech jako horská koza. Generál klopýtal za ním, nešlo mu to tak snadno, ačkoliv se vždycky považoval za svižného. V průběhu sestupu ho předběhla mohutná šelma: jaguár Arrgatsamwoogh, kterého se don Felipe dost lekl, ale neměl o něho žádný zájem. Pospíchal do vesnice, kde se skupina lidí snažila prokopat lopatami pochybné kvality.

Přítomnost velké šelmy Indiány trochu zarazila, ucouvli, ale jaguár na ně neútočil; očichával kupu balvanů, z nichž některé už vesničané odvalili. Vrčel něco, co znělo jako artikulovaná řeč.

„Je tam nějaká chatrč! Jaguár tvrdí, že jsou tam lidé!“

„Jsou,“ potvrdil kdosi, „Slyšeli jsme je, klepali na kámen!“

Armini pracovali rychle, odvalovali balvany, odhrabávali bahno. Luka napínal svaly a generál si všiml, že má nepřiměřenou sílu. Taky se dal do práce, přece se chlap jako on nenechá zahanbit dětmi! O jaguára jednou zakopl a utrhl se na něj, ať nepřekáží, jako by to byl nějaký velký pes.

Konečně se dostali ke dvěma balvanům tak obrovským, že s nimi nemohl pohnout nikdo kromě přírody; ty taky zachránily lidem život, neboť se vzpříčily a vytvořily dutinu, v níž teď byli.

„Tam se nedostanem!“ odfukoval Chris, který se pokusil pohnout horním balvanem, „Chtělo by to jeřáb!“

„Podhrabat?“ navrhoval někdo.

„Je tam skála.“

Luka potřásl hlavou, jako kdyby si odhazoval z obličeje vlasy.

„Nedá se nic dělat. Tak uhněte!“

Pozvedl zbraň, která generála zaujala už předtím, ale nechtěl se ptát, bylo mu jasné, že je to tajemství; vzal ji s sebou spolu s ostatními nástroji. Uhnuli, odvedli Indiány, kteří nechtěli dost rychle pochopit. Chlapec pozvedl lejzrovačku a namířil na balvan – vytryskl úzký pramínek narudlého světla. V balvanu se na místě, kam dopadl, vytvořila rýha.

„Neblbni, vyčerpáš si všecky zásoby!“ radil někdo.

Luka neodpověděl, dál rozbíjel balvan. Na chvíli přestal, aby mohli odstranit odlomené kusy, pak zase pokračoval. Konečně se mu podařilo odříznout takový kus, že vznikla díra. Odtud se ozvalo sténání, ale i výkřiky naděje.

„Zůstaňte ležet!“ volal na ně, „Musím udělat větší díru! Jenom mi nelezte do rány, řeže to!“

Přistoupil až těsně k balvanu; generálovi se zdálo, že jeho zbraň neřeže tak dobře jako před chvílí. Podařilo se mu prořezat se balvanem a ten řez byl čistý jako od leštičky, přes veškerou tvrdost kamene.

Někdo se pokusil nasoukat dovnitř; podařilo se mu to, ale zas se vrátil. „Udělej to ještě širší, nedostanu je ven!“

Luka to zkoušel; lejzrovačka už prskala a syčela, zdálo se, že jí dochází dech. Chlapec už více méně jen srážel okraje, ale i na to síla zbraně sotva stačila.

„No, a můžeš to zahodit!“ komentoval někdo, „Teď už s tím můžeš tak nanejvýš tlouct ořechy!“

Asi ano; Luka vytáhl ze zbraně uzávěr, z něhož se vysílal rudý paprsek, vyškubl nějakou pojistku a zahodil kus od sebe. Ta zbraň vybuchla a chvíli hořela; co zůstalo, rozbil kamenem. To vše udělal nejspíš kvůli generálovi; podal mu pažbu a zbytek zbraně a ušklíbl se: „Na, tohle ti dávám darem!“

V tu chvíli jej don Felipe poznal; podle toho úsměvu. Byl před časem ve všech novinách na spoustě fotografií, ale na všech měl dlouhé vlasy. Enkra Weston – princ Enkra! Když si uvědomil, koho má před sebou, okamžitě pochopil jeho podivné výroky a na okamžik zaváhal, zda by se z toho nedalo něco vytřískat. Ale asi ne; princ má kolem příliš mnoho lidí, kteří by ho v případě nezbytí ochránili. Takže radši po dobrém...

Ostatně, Enkra se už o něj nezajímal; dva kluci vlezli pod balvan a vzápětí už vysunuli ven prvního zachráněného: asi roční dítě ve špinavém povijanu z nějakých hader, vřískalo strachem a bylo celé od krve. Enkra, jak je uviděl, nezaváhal: „To bude chtít Živý Oheň – a radši hned!“

To už se svlékal, nechtěl zničit uniformu. Poklekl, celý se schoulil, jen před oči natáhl dlaně s vytetovanými spirálami. Soustřeďoval se chvíli, než mu pod rukama vyšlehl plamínek. Ještě ho chvíli držel při životě, než se rozhoří; pak už uchopil dítě a vsunul do plamenů i s tím špinavým povijanem. Maličké samozřejmě vřískalo, ale po pár vteřinách, když na něm shořelo vše, co nebylo živé, se velmi rychle uklidnilo.

V ten moment vylézala Indiánka; přesně řečeno vytáhli ji, měla přeraženou nohu a další zranění leckde po těle. Když viděla, co provádějí s jejím dítětem, začala zděšeně ječet, pokusila se dokonce vstát a jít svoje mládě chránit; ale to už se k ní Enkra obrátil s dítětem na rukou.

„Nekřič, nic mu není, je úplně zdravé. Mělo jen pár škrábanců, ty jsem mu zhojil.“

Řekl to v nářečí hor a Indiánka se zarazila. Prohlížela si dítě a cosi udiveně brebentila. Kluci zatím vytahovali další děti; desetiletá holčička a kluk tak třináctiletý vylezli sami, zhruba pětileté děvčátko museli vynést, měla horší zranění. Avšak nejhůř vypadal otec rodiny, který měl obě ruce několikrát přelámané a na levačce mu zůstaly jenom dva prsty. Když ho tahali ven, neříkal nic, jenom dvakrát omdlel.

Enkra se staral nejdřív o děti; malou holčičku do Ohně zanesl a srovnal k sobě otevřené okraje rány na jejích zádech, aby je mohl aspoň trochu zacelit. Bál se poranění páteře, ale naštěstí hýbala nohama, tak to snad nebude tak zlé.

Když pokynul dalším, chlapec přistoupil dost odvážně; sice zavřel oči, když vstupoval do plamene, ale nevykřikl, ačkoliv první pocit je příšerný. Pak vystoupil a prohlížel se; zřejmě už dávno nebyl nahý, ale taky hodně dlouho nebyl tak čistý. Hygiena zde v horách nebyla nikdy na vysoké úrovni, voda je ledová a nic jiného na mytí není k disposici. Domlouval ještě sestřičce, která se bála, styděla a nechtěla přijít o svoje vlasy, smolně černé a dlouhé až k pasu. Ale na těle měla řadu vážných odřenin, Enkra nediskutoval a nahnal ji bez slitování do Ohně. Když vystoupila, vypískla leknutím, odběhla a schoulila se jako zvířátko.

Žena přihlížela, jak Enkra přímo v plamenech rovná kosti rukou jejího muže. Indián zíral překvapeně, nechápal co se děje, ale zřejmě nabyl přesvědčení, že je to mocný kouzelník, kterému se nesmí odporovat. Enkra ho dal do pořádku jak to šlo; pak mu jiný voják přivázal ruce k dřevěným dlahám a prohlásil, že to zatím musí zůstat tak, víc nic se s tím dělat nedá.

Nakonec přišla na řadu Indiánka; měla při tom spoustu řečí a trvala na tom, aby jí nejdřív svlékli alespoň z těch svrchních sukní. Měla jich nejmíň šest, stáhli z ní dvě nejhořejší a pak ji zcela bezohledně zastrčili do plamenů. Když se vykřičela a oni jí srovnali nohu, složila se vedle dcerky, zabalila do zbytku oblečení a tlumeně huhlala jakési protesty.

Zatím k Ohni přinášeli další těžce raněné; Enkra se staral, jak nejlíp uměl. Nejdřív bral na řadu děti, jejich rodiče totiž měli obvykle větší strach a teprve při spatření, jak jsou jejich ratolesti na tom o mnoho líp, se sami uklidnili. Většině dětí koupel stačila a když se vzájemně domluvily o svých zážitcích, dohodli se, že se jim líbily a že by si to dopřáli ještě. Potom začali pobíhat po okolí a smáli se, docela bezstarostně. Taky je každý od jakékoliv vážné práce hnal pryč.

Takhle to trvalo, dokud Armini nevyprostili všechny, kdo sesuv půdy přežili. Naštěstí mrtvých bylo jen několik; ty prozatím ponechali osudu, šelmy velmi přesně poznaly, kdo ještě žije a kdo už ne. Taky se tu objevil nějaký vojenský vrtulník; don Felipe se ujal svých povinností a začal vydávat rozkazy, protože posádka patřila k jinému armádnímu sboru a neměla tušení, kdo jsou ti cizí vojáci a co tady dělají.

„Můžeme ty raněné vzít do nemocnice v Aquipě,“ navrhoval mladý poručík, „Ale nevím, je to tam přecpané. Taky tam došlo k nějakým otřesům, hodně domů je poškozených a spousta raněných...“

„Vezměte tam ty, co mají těžší zranění,“ řekl generál, „My se postaráme o ty ostatní naší technikou. A moc nekoukejte, asi to vypadá trochu zvláštně, ale...“

„To bych teda řekl, pane!“ třeštil letec oči na Enkru, který nahý a s rituálním tetováním vypadal jako nějaký šaman, „Můžete mi prozradit, jak to děláte?“

„Je mi líto, nemůžu. Naši hosté mají určité speciální znalosti, které jsou utajeny i mně...“

Bylo vidět, že by poručík měl ještě řadu otázek, ale netroufal si pokládat dotazy generálovi; ten zatím rychle a účelně vydával další příkazy, zejména postavit stany pro postižené, zřídit polní kuchyni a uvařit něco, co by je nasytilo. Roger zatím zjišťoval na mapě, kde a co je Aquipa: malé městečko, spíš větší vesnice. Jediný, kdo tam kdy zavítal, byl Sam Sheffield; definoval ji jako zavšivené hnízdo a vzpomínal, že velitel policie je tam kapitán, má k ruce deset mužů a kdysi se spolu opili při nějaké fiestě.

„Co tam můžou mít za nemocnici, proboha?“

„Nevím. Tak na blití nám zas nebylo, abysme hledali špitál!“

Generál Pereira procházel hlubokou vnitřní krizí. Už od rána se něčeho obával, teď to bylo tady: poznal a pochopil, že nepřátelé nejsou ani zdaleka vrazi a zločinci, spíš někdo, kdo přišel skutečně pomáhat lidu jeho země. A co horšího, začínal chápat, že on, don Felipe Antonio Chavez Pereira, je s touto zemí svázán tak mocnými pouty, jak dosud netušil. Kdokoliv prokáže službu jeho vlasti, stává se jeho bratrem; kdo jí ublíží, je nepřítel. To poznání není záležitost momentálního života, je to podstatně hlubší vědomí, které zdědil od svých indiánských předků. Cosi se v něm lámalo a velice to bolelo.

Je možné, aby se El Presidente, don Juan Carrasco, mýlil? Mohlo by být, že pravdu měli Kondoři, povstalci a rebelové, kteří sem tu zvláštní smečku dobrodruhů a čarodějů pozvali? Kdo vůbec jsou ti chlapci a dívky s tetováním po těle, kořistníci, nájemní žoldáci nebo rytířský řád, který přišel jeho zemi chránit? Byly to dvě ostře rozdílné možnosti, don Felipe stál uprostřed a chtěl se rozhodnout, ale informace byly zatím nedostatečné, takže ho akorát bolela hlava.

Co budu dělat, když se ukáže, že mají pravdu? Ta princezna, co nám teď lítá nad hlavou s talířem, don Roger s chytrýma očima a kluk Luka, ze kterého se vyklubal princ? Patří ke mně a já chci patřit k nim; jako k nim chce patřit můj syn, má dcera... a kdo ještě? Ty kameny a skály kolem?

„Enkro,“ řekl tiše, „Mohl bych taky zkusit... ten Oheň?“

Luka po něm šlehl pohledem, krátce se usmál. „Když chceš...?“

Generál svlékl blůzu se stužkami medailí. „Chci toho ještě daleko víc! Asi si budeme muset ještě hodně promluvit!“

„Já vím. Čekal jsem to.“

Jak se svlékal, náhle dona Felipa přepadlo ohavné podezření. Nedokázal je tajit: „Není to nakonec tak, že jste tohle všechno udělali schválně? Abyste nás přinutili vám podlehnout?“

Enkra neodpověděl okamžitě, ani tak, jak by se dalo čekat. Nad svou odpovědí delší chvíli přemýšlel. „Neudělali jsme to my. Ale nevylučuji, že se to stalo v souvislosti s námi.“

„A tomu mám rozumět jak?“

„Jednou ze součástí naší mise je používání magie. Ta se skládá z tahů a protitahů. Kromě nás je ve hře řada dalších osobností, z nichž některé mají snahu nám schválně ubližovat. Zejména ten, komu ta země doposud patřila a nechce se jí vzdát.“

Pereira k němu přikročil, dokonce mu položil ruku na rameno. Oči mu blyštěly. „O kom to mluvíš? Řekni to!“

„Někteří ho nazývají Pán Světa. Svědkové Jehovovi Satan Ďábel. My ho zase tak často nevzýváme, ale...“

„Proč říkáš, že mu naše země patří? Costa Negra je křesťanská země, obyvatelstvo řádně chodí do kostela a...“

„Ano. To mám právě na mysli. Ale ty ses chtěl očistit Ohněm; tak to udělej, pak si sedneme a můžeme hovořit!“

„Tvůj oheň taky souvisí se Satanem?“

„Všechno souvisí se vším. Bojíš se?“

„Nikdy jsem se ničeho nebál.“

Generál už byl nahý; až doposud si neuvědomil, jaká je tady ve velehorách zima. A to většina Arminů chodí nahá skoro pořád, líbí se jim to a jsou navyklí; i Enkra má kůži opálenou do tmava, jen hlavu trochu světlejší, občas nosí vlasy...

Pak prožil první setkání se Živým Ohněm; uchvátilo ho to a na chvíli zapomněl na svoje obavy, ale když se vzpamatoval a zase oblékl, vrátily se. Enkra zatím ošetřoval další raněné; pak zavolal nějakou holku, předal jí Oheň a sám usedl s generálem kousek dál, odkud mohl všechno sledovat.

„Satan Ďábel,“ opakoval to jméno se zřejmým zalíbením, „Také mu říkají Luciper, Syn Jitřenky, ochránce trůnu Božího a všelijak jinak. Mocný, Pán Světa, Nejvyšší Cherubín...“

„To všechno byl, než zradil a byl svržen s nebe!“

„Byl svržen kam, done Felipe? Sem na zem?“

Generál jenom ponuře zavrčel.

„Ať je to jak chce, přišel sem se Španěly, s otci křesťanskými misionáři. Do té doby patřilo toto území indiánským bohům. Byli krutí, omezení, měli zvláštní zvyklosti, mezi které patří rovněž pomsta vetřelcům. Ale ta země byla jejich! Teď najednou přišel kdosi, kdo jim ji bral; zabíjel indiánské obřadníky, šlechtice, dokonce samotného Inku! Stejný boj jako na zemi probíhal také na nebi; přesněji v prostorech nadřazených našemu. Indiánští bohové byli poraženi a Satan se ujal vlády.“

„Lžeš! Vládu převzal Bůh!“

„A ty se mýlíš. Bůh přišel rovněž; ale hořce plakal, když viděl hrůzy, jež dopustili misionáři. Bůh si nelibuje ve vraždění ani v upalování kacířů; a nemusí bojovat s bohy země, aby jim dokázal svoji moc. Bůh je nade všemi; Bůh je Živý Oheň a Bůh je přítomen v každé žijící bytosti. Ti, kdo vraždili, upalovali, zavírali do kobek vězení, to všechno činili Bohu a on to trpně snášel!“

„Co to plácáš, kluku?“

„Když vezmu nůž a vbodnu do tvého těla, bodám tím zároveň do těla Boha – a On to cítí. I když zabíjím králíka, je to stejný živý tvor, stejný Bůh. Každý takový čin je činem proti Bohu, On vše cítí a vše nám odpouští, protože to jsou pouze potyčky mezi dvěma částmi jeho samého. Jeden zvítězí, druhý zas prohraje – ale kdo může říct, který je lepší? Jaguár uloví kozu; ale v jaguárovi je Bůh i v koze je Bůh, z jeho vůle se narodila, z jeho vůle vyrostla a z jeho vůle poskytne potravu druhému tím, že zemře. Bůh se nevměšuje do potyček svých živých tvorů, pouze je sleduje a zaznamenává do paměti...“

„Vrať se k tomu, co jsi říkal! O mé zemi!“

„Patřila starým bohům; byli to Pánovi služebníci a spravovali ji dlouhá staletí s Jeho souhlasem, dle Jeho vůle. Věděli o tom, ačkoliv netvrdím, že o tom věděli lidé, kteří je uctívali. Potom přišli Španělé; a s nimi Satan, kterého tak často přivolávali. Vražda, násilí, bolest jsou službou Satanovi; kdokoliv ubližuje jiné živé bytosti, koná tím obřad Knížeti Zla a posiluje tím jeho moc. Stačí vyslovit jeho jméno, aby to zaslechl a ohlížel se, kdo ho volá a potřebuje od něho něco – a misionáři mluvili o ďáblovi často, viď? Ještě teď to rádi dělají...“

„Bůh by nedovolil, aby jeho nepřítel zvítězil!“

„Satan není žádný jeho nepřítel. Jeden ze služebníků, nic víc. Takovou moc nemá a takovou čest si nezaslouží. Ale má právo žádat vládu nad zemí, skropenou krví nevinných. Té krve tu bylo prolito dost, ne? Zkrátka, bohové země ustoupili, odešli, ukryli se do skal; vládu nad dobrými převzal laskavý Bůh a tady na zemi začal vládnout ďábel. Tak to trvalo s různými výkyvy staletí...“

„A pak jste přišli vy?“

„Ano, jsme tady. Že sloužíme Nejvyššímu, je sice pravda, ale to dělá každý, to není žádná zásluha. Jiná věc je, že s námi přicházejí mocní Ochránci, polobozi, andělé či jak jim chceš říkat. Mnozí z nás jsou zkušení čarodějové s velkou mocí: Asthra, Roger, Bello, Mike...“

„A ty?“

„A já. Taky jsem se něčemu přiučil.“

„Co jste provedli?“

„Probudili jsme bohy země. Vykonali jsme určité obřady, které změnily poměr sil. Satan Ďábel, náš oblíbený soupeř, zbystřil pozornost, zaržál nadšením a vrhl se do boje...“

„S Bohem?“

„To ne; stále hovoříme o hrách mezi jednotlivými služebníky! Aby se to týkalo Pána, to by musela být daleko zajímavější hra! Ovšem zdejší indiánští bohové postřehli šanci a začali ožívat; já sám už jsem to poznal, ještě jsem ani nebyl tady. Možná je to ten důvod, který mne sem přivedl. Určitě sem přivedl Asthru...“

„Kdo je Asthra?“

„Dědička této země. Potomek Inků – a cokoliv chceš.“

„A ty?“

„Já jsem pověřen, abych vládl Ostrovu. Budoucí císař, inkarnace Boha, které se lidé mohou dotknout. Dostal jsem spoustu možností, jak vstoupit do dějin, dobrých i špatných. Mám možnost změnit budoucnost světa a za každý svůj čin budu příkladně potrestán. To je výsada králů. Říkám ti to, protože i ty jsi král.“

„Cože?“

„Ještě to nevíš? Já už jo: jsi ze stejného rodu jako Asthra, na rozdíl od ní však patříš této zemi, narodil ses v ní a máš právo jí vládnout. Asthra po tom netouží, přijde, vykoná svou povinnost a odejde. Ty zůstaneš. Můžeš prokázat své zemi hodně dobrého...“

„Jak?“

„Naslouchej bohům své země. Jsou tady, hluboko pod námi. Hovoří k tobě slovy tvých poddaných, těch ubohých horských Indiánů, co vidíš všude kolem. Když se naučíš tu řeč vnímat...“

Don Felipe vybuchl: „Jdi do pekla i s těmi řečmi!“

Enkra zmlkl. Jenom se potměšile usmíval.

„Promiň...“ řekl vzápětí generál.

„Není co. Zasáhl jsem?“

„Až moc! Neměl bych tě poslouchat, měl bych dělat, co mi nařídí president, dovést vás do Guayaquilu, naložit na loď a vyhnat co nejdál od naší země... vy bastardi čubky a prasete!“

Enkra se smál. „Ještě chvilku nadávej! Zní to moc hezky!“

„Co jiného mám říct lidem, co pro svou zábavu rozházeli celou rovnováhu v zemi? Způsobili, že spolu bojují bohové? Máme čekat, že se tohle bude opakovat každou chvíli?“

„Tohle už ne. Sami poznali, že to přehnali; a kdyby ne, řeknu jim to. Zemětřesení už nebudou, doufám... ani jiné katastrofy. To jenom vaši indiánští bohové neumějí ještě používat své zbraně.“

„Jaké budou další kroky?“

„To kdybych věděl! Na našich hrách je krásné to, že nevíme, co si vymyslí soupeř. Někdy ani to, co uděláme my. Děti mají takovou hru Pán jeskyně: bojovníci a čarodějové se pustí na cestu za nějakým pokladem a ten nejzkušenější jim vymýšlí překážky. My tu hrajeme něco podobného, jenom nevíme, kdo je Pán Jeskyně. Jestli je to Satan, máme šanci nad ním vyhrát. Jestli už jsou to staří bohové, bude to těžší, ale zábavnější, neznáme jejich finty. Pak je taky možné, že to převezme sám Pán...“

„Jak to poznáš?“

„Nepoznám. Občas to dělává, ale hlavní jeho finta je, že nikdy nevíš, na čem jsi. Teprve tehdy je to ta správná hra; to se může stát prakticky cokoliv. A každý, kdo si s Ním zahraje, jde prudce nahoru. Moc po tom všichni toužíme...“

„Kdo je to my?“

„Templáři. Tohle je nejoblíbenější hra našeho řádu. Vlastně jediná hra, kterou hrajeme.“

„Ještě že nejsem Templář.“

„Aby ses nedivil. Zařadil jsem tě do hry. Vlastně, zařadila tě Asthra, abych jí neupíral body. Jedeš v tom, Felipe Pereiro. Nic tě nezachrání, ani smrt. Bůh si tě zapsal do své knihy...“

„A co kdybych hrál proti?“

„V pořádku, potřebujeme i soupeře. Dělej si, co chceš.“

„A co kdybych tě dal zabít?“

„Zkus to!“

„Ne, počkej a nesměj se! Co kdybys skutečně v tom boji zemřel?“

Enkra začal hbitě přemýšlet. „Byla by to zajímavá hra! Hlavně by to znamenalo, že jsem nebyl ten správný král; že je zapotřebí hledat jiného! Naši kluci by museli zase začít znovu; otřáslo by to zemí, všecko by se převrátilo... nepříjemná situace! Roger by to možná ukočíroval, ale kdyby zahynul i on, Asthra a Mike... jo, položil jsi správnou otázku. Opravdu jde o všechno!“

„Je tak lehké změnit osudy světa?“

„Lehčí než myslíš. Naštěstí jsme hráči i figurky zároveň; jsou ještě vyšší než my, ti nás chrání. Nezastírám, trochu jsme to rozpohybovali... leckdo se může zlobit. Satan především, on fandí nejspíš vašemu presidentovi. A ty naše legrácky...“

„Uvedl jsi mě do strašného zmatku, princi Enkro!“

„To jsem chtěl.“

„Doufám, že tě za to stihne patřičný trest!“

„Jako za všechno, co dělám. Neva. Beru!“

„Co teď očekáváš, že udělám?“

„To nevím. Nejspíš si to budeš muset promyslet. Doporučoval bych jít se najíst, tvoji vojáci uvařili nějaký blaf, který já zcela jistě nesmím, protože je to z masa, ale voní to až sem. Teď jsem ve vrcholně trapné situaci: když si to dám s vámi, vykonám oběť Satanovi a přijdu do pekla. Když nedám, urazím tím Pánova služebníka, to jest tebe, tím polichotím Satanovi a přijdu taky do pekla, ovšem možná do jiného. Co bys mi poradil?“

„Nemám chuť ti radit. Mám chuť tě nakopnout.“

„Taky dost dobrý řešení. Dělal jsi nějaký bojový sport?“

„Karate, box... a capoeiru. Boj údery nohou!“

„Bezva, to vyzkoušíme. Ale teď pojď na to jídlo. Právě jsem se rozhodl, že spáchám kastovní přestupek.“

Během jídla přiletěl vrtulník z Aquipy, který přinesl jednoho tlustého majora, zástupce velitele. Major se sháněl po generálu Pereirovi a byl silně v rozpacích, když jej objevil, neboť generál seděl na zemi a dlabal lžící z ešusu, oblečený jen do své čepice s bohatým zlacením a všelijakými odznaky. Vedle něho seděl Enkra a znamenitě se tím bavil.

„Pane, dovolte mi... jste skutečně generál Pereira?“

„A kdo – snad svatej Petr?“ zamračil se don Felipe. Major ho osobně neznal a i kdyby, těžko by ho poznával v chlapovi, který na sobě nemá nejen žádné šaty, ale ani jediný chloupek na hlavě či jinde. A vypadá o hodně mladší než generál.

„Jsem generál Pereira a vypadám takhle, protože jsem se očistil Živým Ohněm,“ dodal, když viděl majorův duševní zmatek, „Vidím, že to nechápete, ale pochopíte, když se vykoupete taky. Ovšem to počká, zatím klidně řekněte, co chcete!“

„Pane, ukázalo se, že rozsah zemětřesení je mnohem větší, než jsme původně předpokládali. Stav v Aquipě je katastrofální a já nevím... prosím vás, nešlo by nám nějak pomoci?“

Don Felipe se podíval na Enkru, ten kývl.

„Šlo, chlapče. Ale budeš se asi trochu divit mým rozkazům. Nebo možná ani ne... jak se zdá, je to tam opravdu zlé!“

„Vypadá to asi takto: naše hlídky, posílené o policisty, hasiče a různé dobrovolníky, projíždějí krajem a pokoušejí se pomoci všem, kdo byli postiženi. Raněné svážejí do nemocnice, ale... je to místní misie Clarissek s kapacitou asi čtyřicet lůžek, ovšem nemocných je zatím přes tisíc a přivážejí stále další... Lékaři jsou tam čtyři, včetně matky abatyše. Všichni provádějí operace, vojáci jim asistují. Spojení s hlavním městem je přerušeno, naše spojky o sobě zatím nedaly vědět. Vojáci jsou vyčerpaní a...“

„Chápu. Potřebujete moje vojáky. Done Rogere, mohl bys vydat svým mužům rozkaz, aby s námi spolupracovali?“

Major pohlédl nevlídně na mladíčka, který přistoupil a usmíval se jako měsíček. Nebudil naprosto žádnou důvěru.

„Jistě, s radostí.“ řekl přívětivě.

„Kolik tvých lidí má lékařské vzdělání?“

„Každý druhý. Všichni s Univerzálkou a mnozí další.“

„Majore, pojedou s vámi moji vojáci a někteří důstojníci, kteří pocházejí z ostrova Arminu. Jsou tady jako... zkrátka, jsou tady. Zastávají funkce expertů, tedy doporučuji plnit jejich rozkazy, pokud se budou týkat... ech, k čertu! Majore, ti chlapi toho mají v hlavě asi pětkrát tolik, co my dva dohromady, tak koukej, ať se od nich naši chlapi co nejvíc naučí, než vypadnou. Jsme s nimi právě teď na válečné noze a dost mě to mrzí...“

„Obávám se, pane, že skutečně nechápu, ale poslechnu.“

„Moment,“ řekl Roger, „Claudio! Mohl bys letět napřed a zkusit tam ošetřit nejhorší případy Ohněm?“

„Jistě!“ usmíval se modrooký klučina, kterého major odhadoval tak na čtrnáct; až na to, že byl dost vysoký, ale tak vychrtlý, že na něm byla vidět každá kost. Měl nádherné barevné tetování, zřejmě asijského původu. Jako většina byl zcela nahý.

„Toho kluka máme vzít vrtulníkem do Aquipy?“ ptal se major.

„To snad ani nebude potřeba,“ řekl Claudio, „Poletím sám!“

„Hele neblbni, žádný nezdravý experimenty!“ brzdil ho Roger, ale Claudio se už rozhodl: „Je bílej den! Myslíš, že nezvládnu proměnu v kondora?“

Potom před očima všech přidřepl k zemi, roztáhl ruce a všichni viděli, jak mu na nich začíná růst peří. Důstojníci jen zírali; během pár okamžiků obrostl černohnědým peřím, nos se proměnil v zobák, nohy ve stojáky; zakrákoral, zamával perutěmi, vznesl se do vzduchu a nabral to přímo do slunce.

„Co... co to bylo?“ vyjektal zděšeně major.

„Tohle nám dělají pořád,“ mávl generál rukou, „Pro váš vnitřní klid, nejspíš hypnóza. Zvyknete si.“

„Ale... on skutečně odletěl!“

„Levitace, příteli. Nevěřte všemu, co vidíte.“

„Ale proč dělá takové věci?“

„To je snad jasné. Přece aby se dostal do Aquipy!“

Don Felipe si natáhl kalhoty a blůzu, aby vojáci líp poznávali svého dobrotivého tatíčka; potom všem nařídil uvést do provozu co má kola, a vyrazit do Aquipy. Několika jednotkám vydal rozkaz navštívit okolní vesnice a ke každé přidělil jednoho arminského instruktora. V této vesnici nechal další četu pod patronací asi šestnáctileté mulatky, začínající čarodějky, jejíž kvality dosud nebyly plně prozkoumány.

Generálův džíp vyrazil asi uprostřed kolony. Enkra jel s ním a v duchu uvažoval, co podniknout dál.

Matka představená misie v Aquipě se jmenovala Simplicita, ale víc jí slušelo původní jméno Gertruda; za jakých okolností se před lety stala jeptiškou, lépe nepátrat, ale tvrzení některých špatných lidí, že mládí strávila v Hitlerjugend, je zcela jistě ohavná pomluva. V Aquipě měla dlouhá léta klid, narušovaný jen trapnou bezbožností většiny obyvatel, dávajících přednost láhvi tequily před návštěvou chrámu Páně. Otec Jeroným, místní farář, byl laskavý stařeček, který už jedním okem nahlížel do Věčnosti; občas zapomněl nejen pokárat hříšníky, on zapomínal daleko závažnější věci. Matka Gertruda měla oprávněný pocit, že je kromě podřízených sester jedinou služebnicí Boží v kraji.

Když se v noci rozezněly oba zvony na misijní věži, vyletěla ze svého lůžka a na chvilku se obávala, že je nálet jako za mlada v rodných Drážďanech. Pak si uvědomila skutečnost a začala rázně organizovat; byla to ona, kdo osobně probudil velitele hasičů (samozřejmě namol ožralého!) a přinutil ho svolat mužstvo, neboť některé domy ve městě hořely. Asi se v nich topilo, když dřevěné části stavby napadaly do ohniště. Jiné přežily ve zdraví, hlavně misie. Matka Gertruda měla pravdu, když trvala na její důkladné opravě a pevných kamenných základech.

Potom se už nezastavila; musela se starat o všechno, ti chlapi kolem byli trapně neschopní nebo neměli zájem plnit povinnosti, ke kterým byli určeni. Ještě že se tu ukázali vojáci; taky žádné vzory rozumu, ale aspoň vycvičení k poslušnosti. Matka abatyše od rána řezala raněné a přitom jim německy nadávala, aby jí nikdo nerozuměl. Měla smůlu, její výrazy už v kraji zdomácněly.

Právě seděla (zcela vyčerpaná) na terase, kouřila darovanou cigaretu a meditovala o tom, že by si zas někdy dala pořádné pivo. Měla smůlu, v tom kraji se vyskytovaly jen odporné břečky, vhodné k podávání domorodcům. Když obřadně proklela všechny místní pivovary i s jejich majiteli a přifařenými krčmáři, snesl se náhle doprostřed dvora obrovský kondor. Matka abatyše cigaretu málem spolkla, něco takového v životě neviděla. A ještě víc se jí protočily panenky, když se začal měnit v člověka, modrookého blonďáčka, který jí živě připomněl první lásku doma v Německu.

„Ahoj, já jsem Claudio Mendoza!“ usmál se na ni. Prohlédl si své (zcela nahé) tělo, prohrábl kštici a dodal: „A hele, vlasy! Hm, to se mi stává, když se měním ve vlka. Teda leoparda. Jsem tady dobře v místní nemocnici?“

„Jo, to seš,“ souhlasila abatyše, „A já už asi blbnu z vedra. Co tady chceš, kluku?“

„Prej mě tu potřebujou. Jsem čaroděj a umím se Živým Ohněm. Tak máš tady nějaký těžce nemocný?“

„Kam oko dohlídne!“ ukázala na řadu lůžek, „Ale počkej, co to plácáš? Můžeš mi vysvětlit, co to všecko znamená?“

„Vysvětlit – těžko. Předvést – hravě. Jenom potřebuju... tady na tom betonu to půjde. Moudrá hlava, co to zařídila!“

Ta hlava byla Gertruda, takže ji ocenění potěšilo.

„Přece jenom bys mi mohl říct, co to má znamenat! A taky by sis mohl vzít aspoň něco málo na sebe. Přece jenom, jsou tady dámy, malé děti a tak... chápeš?“

„To bych nemohl. Ani by to nemělo smysl, protože předvedu Živý Oheň, ten všecko spálí. Na tobě taky, takže kdybys to chtěla zkusit, tak si zatím odlož.“

„No, fajn! Uvědomuješ si, že jsem zdejší matka představená?“

Claudio si ji prohlédl. Měla na sobě bílý plášť zastříkaný krví, bílé kalhoty a bílý šátek kolem hlavy. Na krku nosila kříž, ale to v tomto kraji skoro každý.

„Myslel jsem, že jsi doktorka. Ale takhle to bude lepší.“

Přešel na vybetonované místo; obvykle tam stával landrover, ale s tím teď jedna sestra jezdila po okolí a občas přivezla další várku raněných. Většina dvora byla zarovnaná provizorními lůžky, na nichž leželi ranění, mnozí v bezvědomí. Částečně k tomu přispěly léky, které ošetřovatelé rozdávali, dokud měli. Teď už neměli skoro nic a čekali na zásilku, zatím marně.

„Hej, co si myslíš, že děláš?“

Claudio poklekl, složil ruce dlaněmi k sobě a ukázkově mezi nimi probudil Živý Oheň. Položil jej na beton a přihlížel, jak spokojeně plane a mocně se rozhořívá.

„No, hezký,“ řekla Gertruda, „Vystupuješ s tím někde?“

Claudio se usmál a vstoupil do plamene. Abatyše viděla, jak mu ohořely vlasy; pak vystoupil a přejel si dlaní po hlavě.

„No, už je to zas normální. Můžeme začít s těmi raněnými. Mohla bys mi pomoci s nějakými lehčími případy, oni mi potom pomůžou s těžšími. A někdo by jim měl sundat, co nechtějí spálit.“

„Počkej, kluku! Je mi jasný, že už na mě došlo a haraší mi v palici; jednou to přijít muselo a dneska toho na mě bylo fakt dost. Ve svým stolku mám takový růžový prášky, mohl bys mi dávat jeden třikrát denně, ale až to fakt nebude k vydržení – jo?“

„Jo. Ale zatím na tobě nepozoruju žádnou duševní poruchu!“

„Ne? A že ses tady zjevil jako kondor, proměnil se v člověka a čaruješ tu s ohněm, to je normální? Už jsem viděla všelicos, ale že bych si anděla představovala zrovna takhle...“

„Já nejsem žádnej anděl. Jsem Claudio Mendoza, čaroděj. Dělám doktora v pluku svýho brášky Sebastiana. Ale unavená jseš hrozně, to vidím... nechceš se taky vykoupat?“

„Nevadilo by ti... až za chvilku? Nejdřív to chci vidět!“

Claudio s tím souhlasil; věnoval se nejbližšímu pacientovi. Ten už na něj chvíli koukal, byl mladý a docela inteligentní, hlavu měl rozbitou a obličej popálený. Byl to jeden z hasičů, jak došlo k jeho zranění, je snad jasné.

„Sundej si ten řetízek z krku,“ doporučil mu Claudio, „Kalhoty snad ani... jsou dost špinavý, žádná škoda.“

„A ty obvazy?“ ukázal mladík na svoji hlavu.

„Ty shoří samy, čert je vem.“

Tak mu pomohl do Ohně a držel ho tam, dokud plamen nevyčistil všechny jeho rány. Pak mladý muž vystoupil a prohlížel se; ani se nedivil tolik, jak Claudio předpokládal.

„Hele, já jsem Paco. Celej život koukám v televizi na sci-fi filmy a čtu fantastický knížky. Co by mě ještě mělo překvapit? Ty seš mimozemšťan, to je jasný, ne?“

„Nejsem, jenom trochu z daleka. Ale to je fuk, jako bych byl.“

„Tak jo. Co mám dělat?“

„Vyber ještě někoho, abyste byli aspoň dva. Budete mi nosit ty nejhůř zraněný, já je šoupnu do Ohně a srovnám, co se dá. Potom je zas uložíte. Když najdete někoho schopnýho, tak ho vemte taky, budem potřebovat nějaký lidi na pomoc.“

„Jasný, šéfe! Jdu na to...“

Gertruda si zapálila novou cigaretu a přihlížela. Začínala se pozvolna vzpamatovávat; poznalo se to podle toho, že drsně klela v několika jazycích, převážně německy.

„Ty seš Němka, jo?“ ptal se Claudio tou samou řečí.

„Co, ty snad taky?“

„Ne, Španěl. Tedy převážně, jinak spolupracovala řada dalších národností. Mezi šlechtou se to dá těžko definovat... ale máme tu jednoho kluka, Kurta, ten si s tebou rád pokecá.“

„Můj strejda Werner lítal ve Španělsku za války s bombardérem.“

„No, nemyslím, že bych mu zrovna za to byl moc vděčnej!“

„On už je taky hodně roků po smrti.“

„Patří mu to!“

„Tvoje rodina bojovala asi na straně republikánů, co?“

„Mendozové bojujou vždycky jen na své straně!“

Za této příjemné konverzace Claudio ošetřil další dva mladíky, Pacovy kamarády; kromě nich holku, která za normálních okolností točila pivo v hospodě, kam chodili večer posedět. Nebyla to žádná světice, ale ani řemeslná prostitutka; prostě neměla muže a bylo jí v noci často smutno. Že přišla o vlasy a spodní prádlo, ji ani moc nenaštvalo; spíš chtěla, aby s ní udělali ještě něco.

„Koukej, můžu s tebou dělat ledacos, ale teď musím pomáhat těm raněným! Kdybys nám třeba chtěla pomáhat...“

„Jo, ráda. Mohla bych třeba sbírat ty věci, co nemají shořet a dávat pozor, aby se někam neztratily...“

„Jo, na to budeš určitě ta pravá.“

Matka Gertruda se konečně vzpamatovala. Svlékla zakrvácený bílý plášť i ty části oděvu, které považovala za způsobilé, odložila křížek i růženec. Její tělo už hodně let nespatřil žádný muž, ono taky už dlouho nebylo o co stát. Vstoupila do plamene a když vyšla, se spokojeným úsměvem si ohmatávala hlavu. „No, takhle jsem vypadala, když jsem skládala řeholní slib! To je v pořádku, jeptiška má být dohola. Jenom jak teď poznám svoje sestřičky od ostatních děvčat, jako od týhle...“

„Co třeba podle křížku?“ navrhl Claudio.

„Já jsem náhodou taky křesťanka!“ chlubila se barmanka.

„Ty máš po těle spoustu křížů a stejně to vypadá, že jseš spíš pohan!“ povzdychla si Gertruda a zapálila novou cigaretu. Vzápětí se rozkašlala a urychleně ji típla.

„Jo, to bych nedoporučoval,“ souhlasil Claudio, „Po očištění Ohněm totiž... radši pojď zpátky a zkus ho vdechnout. Spálí ti to sice plíce, ale zas je zregeneruje...“

Abatyše to skutečně poslušně udělala. Dost to bolelo, ale to jí nevadilo, byla to hodně odolná žena.

„Ty, poslyš...“ oslovila Claudia německy, když v přísunu nastal jakýsi zmatek, „Můžu mít... něco jako dotaz? Když jsem byla v tom Ohni, viděla jsem... tady všude kolem raněných... jakési zjevy. Co ty si o tom myslíš?“

„Jo? To je v pořádku. To jsou strážní andělé.“

„Počkej!“ zachytila ho za rameno, „Já jsem dost věřící, ale... tohle? Ne, že bych nikdy... ale já je teď viděla, chápeš? Viděla na svý vlastní oči! Dívali se na mě, usmívali se...“

Claudio se k ní otočil a v jeho očích postřehla jistou úctu.

„Ačkoliv to tak nevypadá, matko abatyše, seš asi v očích Božích dost velká svatá. Když vidíš takový věci.“

„Počkej, čaroději!“ sevřela jeho ruku ještě víc, „Já jsem se tak hrozně vylekala... teda ne jako jich, jenom... ty povídáš, že svatá, jenomže já jsem spíš stará megera, co šikanuje nemocný, svý sestry a celý město! Vím, že mám spoustu chyb a...“

„Jo, vidím. Jak dlouho děláš tuhle práci?“

„Tady v Aquipě? Ani ti nevím, sedm... osm let?“

„A předtím? Myslím celkem v řádu!“

„Od jednapadesátýho. To bude... kterej je teď rok?“

„Hm! To jsi už hodně lidem pomohla, víš? Proto teď vidíš takový věci. A když u toho vydržíš, uvidíš jednou anděly i ve dne.“

Myslel to vážně, to jasně cítila. Povzdychla si.

„No jo. Tak dík... ale stejně si vezmu něco na sebe. Oni sice žádný šaty nemají, dokonce ani těla... a jsou tak krásní...“

Usmál se. Ale potom, protože přinášeli dalšího raněného, musel se zas věnovat své práci.

Kolona se probojovala do Aquipy až pozdě odpoledne. Skutečně to bylo městečko, které nezasluhovalo sebemenší soucit ani v lepším stavu; vypadalo jako ze Sedmi statečných. Mělo náměstíčko, na něm rozpadající se paláce ze španělské éry, řadu hospod dost malých pro armádu, ale velikých pro místní opilce a katedrálu, kterou se marně snažilo udržovat. Misie byla trochu bokem a kolem ní zmatek a ruch; když vojáci zaparkovali svoje kamióny a džípy všude, kde to jen trochu šlo, bylo to ještě horší. Spousta objektů byla více či méně poničených, lidé zakrvácení, skleslí, vyděšení.

Dosavadní velitel byl plukovník, který pobíhal po městě jako ovčácký pes a vykřikoval ochraptělým hlasem rozkazy. Když viděl generála, spadl mu ze srdce veliký kámen, už všechno neleželo na něm. Don Felipe mu dovolil jít si odpočinout a nechal vše na Rogerovi, Chrisovi a Sebastianovi. Ti vyslali vhodné odborníky na patřičná místa, takže se všechno začalo obracet k lepšímu.

Sam Sheffield hledal velitele policie, se kterým se minule tak pěkně ožrali. Kapitán nebyl zraněn ani unaven, jenom ohluchlý od spousty telefonů, které během dne vyřídil. Nejdřív to nemělo cenu, vedení bylo někde přerušeno; teď už to spravili, ale zas se nedalo nikam dovolat a když, tak s nikým dohodnout pro jejich trestuhodnou lenost a pitomost. Postěžoval si Samovi a ten to zkusil sám po vojenských linkách; nedopadl o moc líp. Vyžahli při tom zbytek kapitánových zásob, ale Sam ho uklidňoval, měl u sebe vždy několik pohotovostních láhví a Armini mu moc nevypili.

Někteří lidé, když se opijí, přestane jim to myslet. Samovi se naopak rozbřesklo a začal pod vlivem alkoholu docházet k různým pozoruhodným zjištěním. Třeba k tomu, jak lidé mají tendenci brát Arminy jako rozhodující instanci; jakmile se objevili a ujali velení, všichni ostatní okamžitě rezignovali a šli si ulehčeně odpočinout. Abatyše Gertruda, plukovník, kapitán policie... a Sam vlastně taky! Když si uvědomil, že od začátku na slovo poslouchá lidi, kteří jsou vlastně nepřátelé, hořce zaplakal; ale kapitán už nebyl v tom stavu, aby jeho znechucení chápal.

Místní obyvatelstvo bylo ve stavu nepřiměřeného nadšení. Napřed nemocní a potom i zdraví prošli koupelí v Ohni; raněným nenapadlo o tom vůbec diskutovat, zdraví se chvíli zdráhali, zvláště ženy kvůli vlasům, ale když slyšeli nadšené komentáře těch co to už zkusili, přidávali se jeden po druhém. Večeře byla tentokrát podle arminských zásad a šéfkuchaři byly čarodějky; tak se stalo, že přestože se podával jenom bylinkový čaj, byl každý rozjařený jako po litru kořalky. Sesedli se k velikým ohňům, smáli se, hráli na kytary, zpívali a mladí dokonce tančili. Děti nemusely dneska výjimečně jít spát a když zjistily, že jim ohromné šelmy neublíží, ochotně je hladily a hrály si s nimi, nadšené, že se dokážou domluvit. Sam si dokázal představit, jak to může později v noci pokračovat, ale už mu to bylo fuk.

Jediné mrzutosti tropili Kondoři, kteří přežili všechny boje a očekávalo se, že odjedou s ostatními do Arminu, protože milosti se od dona Juana nadít nemohli. Doposavad se chovali ukázněně a byli tiše jako myšky z obavy, aby je někdo 'nevychmátl' a ještě nenechal doma. Ale teď, když viděli pomoc Arminů obyvatelstvu, nadšený ohlas domorodců a blížili se ke spásnému přístavu, zase jim stoupl hřebínek. Potulovali se temnými kouty, usilovně štvali a agitovali nic nechápající Indiány k boji proti vládě.

„Je mi líto, Pedro, ale seš pytlík.“ řekl Roger, když se o tom dozvěděl, „Dokážeš otevřít oči a pochopit, že jsme to projeli? Teď už nám jde jenom o to, jak rozumně odjet!“

„Ale copak nechápeš tu šanci? Jsme v dost velkým městě, vojáci jsou všichni nalitý nebo zfetovaný a my ovládáme davy! Kdybysme teď vyhlásili, že potáhnem na hlavní město a svrhnem diktátora, půjdou všichni s náma! Zvlášť, když viděli, co umíme!“

„A co ty umíš?“ zasyčel Roger jako had, „Akorát slíbit peníze, který nemáš! My umíme pracovat s Ohněm, my umíme bojovat; vás to teprve učíme, drahej bráško! Možná za deset let budeš tak dobrej, abys mohl zkusit nějakou revoluci! Ale do tý doby drž hubu, protože i naše trpělivost má svý meze!“

„Tak ty od teďka fandíš El Presidentovi? Tomu uzurpátorovi?“

„Nefandím nikomu a když, tak sobě. Chci odtud vypadnout, jak nejdřív to půjde, už chápeš? Když chcete, tak se tu pomlaťte mezi sebou, ale nechtějte, abych u toho byl taky!“

Pedro odešel a bručel. Roger spolu se Sebastianem navštívili místního pošťáka a za mírný úplatek se s ním domluvili na použití jeho telefonu. Za další obnos dosáhli toho, že ty telefonáty ani nikam nezaznamenával, ač se jednalo o hovory mezistátní. Během noci nebyl takový provoz a poštmistr se znal s děvčaty v centrále – takže se Sebastiano spokojeně usmíval.

„Mluvil jsem s naší spojkou. Kid Mňoukačka je na druhý straně i s prachama. Klaplo to a navíc otestoval dobrej přechod...“

„Už jsem se divil, že ho nikde není vidět! Kde je?“

„Touhle dobou už v Rio de Janeiru. Taky některý další lidi se taktně ztratili; pro jistotu jsem je nechal zmizet taky ze všech seznamů, kdyby se Sam náhodou probral z opice...“

„Neboj. Toho uklidníme.“

Enkru nejvíc zajímalo, kde a v jaké situaci se nachází jeho vlčí smečka. Měl přímý kontakt s Artie, dokázal ji kdykoliv najít v prostoru a vidět okolí jejíma očima. A protože Artie do něj byla mírně zamilovaná, toužila zprostředkovat mu nejzajímavější zážitky; někdy to byly zajímavé věci.

(Přirozená mírná zamilovanost je stav mysli, který definoval Roger jako situaci většiny arminských chlapců i dívek. Projevuje se tak, že dva lidé, kteří k sobě kdysi vzplanuli láskou prudkou a vášnivou, a dali ji najevo lidem i božstvům, když nádherným milováním roztančili klenby vesmíru, později zmírní svou vášeň na únosnou mez a jsou přichystáni vzplanout zase k někomu jinému. Původní partnery ovšem milují i nadále, jsou ochotni kdykoliv se s nimi spojit a předávat jim to nejlepší, co v nich je. Taková je podstata často vytvářených řetězců.

Artie se v současné době sžívala se svým tělem šelmy, učila se používat je ve všech jeho možnostech. Enkra byl pro ni ideálním partnerem, prvním a nedostižným, ačkoliv to přirozeně vyzkoušela i s ostatními vlky; doposud se s ním však nemilovala v lidském těle, velice po tom toužila a obávala se, že to nedopadne. Každé tělo se používá jinak, má jiné smysly, jiné cítění... je to dost jasné? Usilovala, aby se mu co nejčastěji připomenula, byla pro něj žádoucí a případně vytlačila další možné konkurentky. Byl to pro ni zdroj silného stresu, ale většina bojovníků má ráda, když je pod určitou dávkou stresu, stimuluje to jejich odvahu, připravenost k boji a tak. Artie byla navíc čarodějka, viděla kolem démony a občas se s nimi s potěšením servala. Podoba šelmy umožňuje řadu zábav. Ale to jen tak na okraj.)

Enkra dospěl k určitým závěrům; navštívil tedy Sheillu, složil jí obřadnou poklonu a požádal ji: „Něco bych od tebe potřeboval. Je to v souvislosti s tvou funkcí čarodějky.“

Taková žádost dokáže většinu dívek přivést do extáze. Okamžitě byla zvědavá, o co půjde.

„Jde mi o generála Pereiru. Než se rozejdeme, potřeboval bych mu předat co nejvíc informací; je momentálně ve stavu, kdy by je ochotně přijal, ale to nemusí být za několik dní. Nejlepší by na to byla Asthra, ovšem ta to neudělá...“

„Nemusíš dál nic říkat!“ vypjala se Sheilla, „Nejsem tak dobrá jako Asthra, ale na předávání toho, co znám, možná lepší! Taky už mi napadlo, že bysme ho neměli nechat zhynout v nevědomosti!“

„Ale bacha na něj! Je to zločinec a jeho dosavadní karma...“

„Nejsem malý dítě, nemusíš mě poučovat! Jdu do akce a jestli ho neočistím úplně, tak mu určitě vylepším profil tak, že v příštím životě bude určitě velkým světcem!“

„A co mám dělat já?“ ptal se Cvrček, kterého myšlenka na připojení další osoby do jejich řetízku nadchla stejně upřímně jako Sheillu, „Mám se vrhnout na matku abatyši?“

„To bych snad ani nedoporučoval,“ zamítl Enkra, „Ona pochází přece jen z trochu jiné kultury a těžko bys jí vysvětloval, co je to hermetická svatba. Nech ji tak.“

„Najdi si nějakou hezkou mladou holku!“ radila Sheilla.

„S mladejma a hezkejma spím pořád!“ namítal Cvrček, „Momentálně se ve mně probouzí touha po zvláštních zážitcích, často s osobami nějak defektními, psychicky či fyzicky. Starými, zmrzačenými, s mimořádně ošklivými těly... myslíte, že jsem perverzní?“

„Zcela určitě!“ souhlasila Sheilla, „To je vidět podle toho, co provádíš se mnou, když se náhodou sejdem v jedné posteli. Přijal bys někdy naše pozvání, Enkro, abychom ti to předvedli?“

„Děkuji, spíš ne. Mám obvykle hodně práce jinde...“

Přijali jeho omluvu a Sheilla se odebrala za donem Felipem. Byl momentálně v pozoruhodně roztoužené náladě, vzpomínal na svoji manželku, která ho opustila pro rozkoše světa, ponechala mu na starost obě děti a občas se na krátký čas vrátila, aby si u něho odpočinula, zregenerovala znavené tělo, vyškemrala nějaké peníze a zase zmizela v nenávratnu. Rozvedený nebyl, společnost to neviděla ráda a církev teprve ne, ale žili každý samostatně, jen majetek měli společný. Právě teď velice toužil po ženě; až ráno, když o tom přemýšlel s chladnou hlavou, mu došlo, jestli to není zas nějaký trik čarodějů. Jisté je, že Sheillu přijal velmi nadšeně a v prvním momentu jí dovolil, aby si prosondovala jeho mysl do všech detailů. Objevila řadu zločinů a zvráceností z dob mládí, ale jak velí povinnost čarodějkám, začala je okamžitě překrývat svým záznamem, takže ho v mnoha ohledech změnila.

Cvrček poslechl dobře míněné rady a našel si nějakou dívenku, která byla mimořádně zmatená a váhala, co s načatým večerem. Jak si při tom počínal, se neví, ale je tu instrukce zanechávat svůj genetický kód pro zlepšení budoucí populace...

Enkra se během noci v meditaci spojil s Artie, sledoval ji při jejích vlčích hrách a byl se všemi velmi spokojen. Kromě toho se zkontaktoval s vyššími dimenzemi a předával tam nějaké zprávy. (Ne, že by to nevěděli, ale má se to dělat.)

O Sama se této noci nepostaral nikdo, takže se mu jako jindy zdály hrozné sny o jeho dřívějších zločinech; probudil se zbrocen potem a zase si umínil, že už nikdy nebude spát sám.

President don Juan Carrasco rovněž nespal. Procházel v těchto dnech rozsáhlým systémem duševních krizí, které začaly revolucí, ale vrcholu dostoupily až nyní, když zvítězil. Soustavně se mu na mysl vracely otázky: Existuje vůbec někdo, kdo mne má rád? Můžu se na někoho spolehnout? Kdo mne příště zradí, podrazí, svrhne, spáchá atentát? Kdo z lidí kolem, kteří se na mne usmívají a blahopřejí mi k vítězství, tím jen zastírá svoji zradu?

Uvědomoval si, jak hrozně by si přál mít kamarády, jako jsou Armini. Přátele ochotné přejít půlku světa, aby zachránili druhým život; obětavé, oddané, držící spolu za všech okolností. Jak skvělé to bude mít jejich princ, až nastoupí na trůn! S jakou chutí by si s ním vyměnil místo!

Bohužel, nemůže věřit absolutně nikomu. Američané mu sice dali k disposici svoji námořní pěchotu, ale zároveň jasně zdůraznili, že za to očekávají vstřícnost při posuzování svých investic, což znamená ještě větší podřízenost jejich zájmům. Soukromá armáda, taky amerického původu, požadovala plat v tvrdé měně a don Juan je podezíral, že víc než boje s Arminy je zajímá kořistění v oblastech, kde žádný nepřítel není. Armáda se sice s nadšením vrhala do boje proti slabšímu nepříteli, ale stejně rychle utekla před silnějším. Kdyby těch Kondorů nebylo tak málo nebo kdyby jim přišla pomoc ze zahraničí, kdoví, jak by to dopadlo!

Zahraniční diplomaté se k situaci vyjadřovali opatrně. Většinou se rozhodli vyčkávat; opatrně připomínali, že Costa Negra touží získat rozsáhlou pomoc od různých humanitárních organizací; ta se nedává zemím, jež otevřeně porušují lidská práva. Na námitky ohledně činnosti opozice krčili rameny; dobrá je podle nich země, která se v tisku objevuje jen v souvislosti s přírodními krásami, zajímavým folklórem a barvitými festivaly. Čím méně se bude o Costa Negře psát v novinách, tím lépe.

Diktátor celkem správně usoudil, že nejvýhodnější pro něho bude dostat Arminy ze země co nejrychleji, i kdyby jim měl zaplatit cestu. Ještě víc by se mu líbilo je nějak tiše zlikvidovat, ale to by se neobešlo bez tvrdých bojů. Spoléhal na generála Pereiru, že situaci zvládne; ale poslední zprávy, ač nepříliš ověřené, zněly divně. O Pereirovi neměl velké iluze, považoval ho za muže schopného, ale zaměřeného výhradně na zvyšování vlastních zisků. Jeho rodina patřila k nejbohatším v zemi a díky vrozené hrabivosti majetek soustavně zvětšoval; vynakládal jej pouze na dary svým rozmazleným a nevděčným frackům. Don Juan byl poměrně dobře informován o mladém Antoniovi; na rozdíl od otce souhlasil s jeho ekologickými a humanitárními zájmy, je to daleko lepší než kdyby intrikoval a pletl se do politiky. Dcera je ještě mladá, ale velmi hezká; v krátké době vstoupí do společnosti a jistě se na přání rodičů brzy vdá za někoho bohatého a vlivného. Další sňatky si už bude organizovat sama, pokud nepůjde ve šlépějích své matky a nebude rozhazovat peníze ve společnosti pochybných milenců, v hernách a módních salónech. Pereira ji miluje natolik, že jí to nejspíš bude tolerovat; ony si ostatně děti dnes těžko dají v něčem poručit.

Don Juan si povzdychl. Odmítal si přiznat, že tomu Pereirovi vlastně jeho potomky závidí. Je ale jeho vina, že nemá děti? Měl přece syna, skvělého, nádherného chlapce, svou naději a radost, bohužel příliš dobrodružného a zbrklého. Proč právě jeho syn musel zahynout při nehodě ve sportovním letadle? Don Juan dal sice zastřelit celou směnu mechaniků a synova instruktora, ale to situaci nevyřešilo a ani ho nijak neuspokojilo, dobře věděl, že jsou nevinní. Jeho žena (to ji ještě měl dost rád) se po této tragédii stáhla do sebe, omezila styky se společnosti a posléze zemřela na některou z četných nemocí.

Neoženil se podruhé, stačilo mu, že si občas pořizoval mladší přítelkyně. Ta poslední, herečka Nasstassia, se bohužel ukázala jako dokonalá slepice. Po celou dobu povstání se strašně bála, že ji ostříhají dohola, natřou dehtem a budou nahou honit ulicemi. Žvanila o tom tak často, že měl skoro chuť jí to potěšení dopřát, ale nakonec to neudělal. Zaplatil jí pobyt na Bahamách, tam se teď válí někde u bazénu a čeká, jak to dopadne.

Mělo by smysl najít si nějakou jinou? Obvykle si dával pozor, aby nebyla příliš chytrá, takové ženy bývají náročné. Ty mladé jsou obvykle bez nebezpečí, myslí jen na parádu, na peníze, na všechno příjemné, co jim bohatý a vlivný muž může dát. Když se staly příliš náročnými, nějak se jich zbavil. A co kdyby jednou zkusil seznámit se se ženou inteligentní...? Jenže po zádech mu přeběhl mráz, když něco hluboko v něm dodalo: Třeba čarodějkou?

A další hrozné pomyšlení: co když Pereiru už dostali? Ta jejich vrchní čarodějka je prý dost dobrá, navíc krásná a vášnivá... a Pereira je stále ještě muž na vrcholu sil! Mohlo by se stát, že by podlehl a stal se nepřítelem? Spojil se s nimi nebo oni s ním, slíbili by mu podporu, když to nevyšlo s Rodriguezem... Musí se don Juan začít bát i svého přítele Felipa?

Během posledních hodin se však všecko zvrátilo. Zemětřesení; kdo mohl počítat s takovou událostí? Přírodní katastrofa, k níž v horách dochází často; vždy znamenala příjezd televizních štábů a několika part novinářů, kteří vyprodukovali tu lepší, tu horší reportáže. Nějakou dobu zůstali a když se dál nic nedělo, zase odjeli. Humanitární pomoc přišla obvykle pozdě, když si už obyvatelstvo pomohlo samo; horští Indiáni jsou drsní a uvyklí přežít i horší věci. Většina by přežila i teď, někteří samozřejmě s většími těžkostmi – ale co se dá dělat?

Ovšem Armini se zachovali, jak jim velí mrav a zvyk: nedali si ujít příležitost předvést své mimořádné schopnosti. President už dostal tolik zpráv o podivných událostech v okolí Aquipy, že některé určitě musí být pravdivé. Lidé měnící se v kondory, létající ve vzduchu, dokonce pobíhající v podobě vlků! Něco jsou samozřejmě výmysly, něco hypnóza, ale... ten jejich Oheň! Indiáni budou jejich činnost považovat za zázrak; oživí to dávné legendy, posilované zjitřenou fantazií. Ti lidé sice vypadají zcela lhostejně, jako by žili trvale v letargii, ale po večerech si vyprávějí podivné pohádky; novináři se po nich začnou shánět, budou se rozepisovat o všemožných nesmyslech, oficiální orgány budou muset zaujmout stanovisko a ostuda se bude zvětšovat každým dalším článkem! A za všechno může president!

A Pereira pochopitelně boduje, teď dostal šanci být důležitý! Co udělá, jak jí využije? Jsou tisíce možností a všechny špatné pro presidenta... proč? Kdo mi připravil tak mizerný osud, kdo mě podvedl, zradil, uvrhl do téhle mizérie? Nebo jsem si to způsobil sám svými špatnými činy? Ale kdo je soudcem kromě Boha?

A za koho mluví ti z Ostrova? Často zdůrazňují, že jsou sluhové Boží, Templáři, ozbrojená ruka církve. Jak se zdá, skutečně jim Bůh přeje, i těm, kdo se s nimi dají do spolku. A co já? Byl jsem zvážen, shledán lehkým a odsouzen jako ten babylónský král? Budu také svržen a vydán do zapomenutí?

Don Juan Carrasco náhle pocítil, že by se možná měl pokusit si vzpomenout na nějakou modlitbu. Alespoň takhle:

„Už dost, Pane! Probůh, copak jsem ještě dost nezaplatil? Co mě ještě čeká, než budu mít klid?“

Komthur Mike von Cross měl rovněž rozmluvu, ale ta probíhala ve snu a jeho partnerem byl někdo, koho na vlastní oči nikdy neviděl a nebyl by nadšen, kdyby mu to někdo nabídl. Jaké jméno náleží tomu, kdo jich má tolik? Raději nevědět...

„JEŠTĚ TOHO NEBYLO DOST, BRATŘÍČKU? MYSLEL JSEM, ŽE JSI DOSTAL ROZUM, ALE JAK SE ZDÁ, NESTAČÍ TI TO!“

„Asi považujeme každý za rozumné něco jiného!“

„JSI SMĚŠNÝ BLÁZEN! POKAZIL JSI ZASE JEDNU ŠANCI, VÍŠ TO?“

„Pokazil jsem řadu šancí.“

„VÍM, JAK SILNĚ SI PŘEJEŠ DOSÁHNOUT KONCE CESTY, OSVÍCENÍ NEBO OSVOBOZENÍ, JAK TOMU ŘÍKÁŠ. MĚL JSI MOŽNOST TO DOKÁZAT, ALE TYS DAL PŘEDNOST SVÉ VÝSTŘEDNÍ TOUZE PO ZÁBAVĚ. JAK CHCEŠ!“

„Co mi vyčítáš?“

„ZMĚNIL JSI BUDOUCNOST SVĚTA. VE TVÉM SVĚTĚ MĚLO BÝT VŠECHNO JINAK – TAKHLE JSEM TO NENAPLÁNOVAL! PŘICHYSTAL JSEM TO TAK, ABY SES ZACHRÁNIL, ALE TYS MÝM DAREM POHRDL. TO NENÍ HEZKÉ!“

„Jak já můžu změnit budoucnost?“

„UDĚLAL JSI TO. TY A OSTATNÍ, TVOJI DRAZÍ ŽÁCI! TAKY ONI SI TO ODNESOU, JEN SE NEBOJ. TY SI HLAVNĚ PAMATUJ: JE SVĚT, VE KTERÉM SES PRÁVĚ V TÉTO CHVÍLI STAL DOKONALÝM!“

„Jak?“

„ZBAVIL SES VŠECH PŘÁNÍ. SETRVAL JSI NERUŠENĚ NA MODLITBÁCH, I KDYŽ TVÝM PŘÁTELŮM HROZILA SMRT.“

„Zemřeli?“

„NE. VLASTNĚ ANO, V JEDNÉ REALITĚ JE GENERÁL PEREIRA NECHAL BOMBARDOVAT Z VRTULNÍKŮ A ZALÍT NAPALMEM. ZNIČIL CELOU PEVNOST SALINAS, BUDE ZA TO VYZNAMENÁN, ALE ZA ŠEST LET PROVEDE STÁTNÍ PŘEVRAT A STANE SE PRESIDENTEM. CHCEŠ VĚDĚT, CO DÁL?“

„Ani ne.“

„V JINÉ SE DÍKY TVÝM MODLITBÁM ZACHRÁNILI. DOKONALÝ OSVÍCENÝ DOKÁŽE OČISTIT CELÝ VESMÍR, TO PŘECE VÍŠ...“

„Vím. Ale podezírám tě...“

„JÁ NELŽU! PRESIDENT JE DOKONCE PŘIJAL DO SVÉ GARDY!“

„A oni to přijali?“

„CO JIM ZBÝVALO?“

„Všechna tvá řešení jsou ohavná. Nechci ani jedno. Co takhle zůstat v té realitě, kterou jsme si sami vybojovali?“

„JAK CHCEŠ. ALE JÁ JSEM NA TAHU, VÍŠ TO?“

„Vím to velice dobře. Co plánuješ?“

„NECH SE PŘEKVAPIT. ZATÍM SI VYCHUTNÁVEJ VÍTĚZSTVÍ, ALE PAMATUJ SI: JSEM NA TAHU. JEŠTĚ JSME NEDOHRÁLI!“

„Nebojím se tě. Zmiz!“

„TAK POUVAŽUJ: VRÁTÍŠ SE DO SVĚTA, ZE KTERÉHO JSI ODEŠEL?“

Mike se zatřásl zděšením. Ten druhý se rozesmál; jeho chechtot hřměl všemi sférami a postupně zanikal v dálce, zatímco nebohý komthur se propadal ze sna do skutečnosti, která ani zdaleka tak příjemná nebyla. Vzbudil se zbrocen potem a chvíli se třásl, než se mu podařilo přijít k sobě.

„Ty hnusná bestie!“ zachroptěl, ale nikdo už mu neodpověděl.

Errata:

30.05.2021 11:43