Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Narozeniny princezny Asthry navzdory obavám proběhly v klidu. Tedy, přiměřeném okolnostem.

Když na ně dorazily sestry Monroesovy a začaly vykládat z auta spoustu předmětů, už to vypadalo, že hřívám nejdřív Asthry a následně celé party hrozí akutní nebezpečí. Dany však rázně prohlásila, že se na Asthře sice hodlá vyřádit, ale přála by si, aby výsledky viděli všichni kdo přijdou, takže zásadní ostříhání nepřichází v úvahu. A hned se dala do práce.

Rozdělila Asthře vlasy na patnáct pramenů a každý nabarvila na jinou barvu, kontrastující se sousedními. Trvalo to několik hodin a všelijakých slovních provokací padlo tolik, že je nelze vypsat. Zbytky barev vypatlala na všechny holky, které byly zrovna při tom nebo třeba jen přišly se podívat, co s princeznou dělá. Pouze na Asthřiny důrazné prosby vyhověla jejím perverzním sklonům a mezi jednotlivými prameny jí vyholila proužky, ne však širší než pár milimetrů. Taky jí sem tam hřívu prostříhala a provzdušnila, když se jí někde něco nelíbilo, nůžky prostě cvakly a Asthra jen sladce zavrněla. Postup práce sledovala v zrcadle a byla odhodlána k daleko ráznějším zásahům, ale Dany chtěla dokázat, že je dobrá kamarádka a chce, aby Asthra byla na svoji oslavu tak krásná, jak jen to půjde.

Když byla Asthra hotová, prohlédla se pozorně ze všech stran a přesvědčila, že její proměny byly řádně fotograficky zdokumentovány. Potom se oklepala jako pes, rozhlédla se po přítomných kamarádkách a sladce se na ně usmála.

„Tak! A teď se dáme do holek!“

„Já teda ne,“ odpověděla unavená Dany, „Já se natáhnu do horký vody a budu relaxovat. Kromě toho někdo říkal něco o hostině...“

„Ta bude, spolehni se. Vůni z kuchyně cítím až sem. Ale chtěla bych, aby taky moje dvorní dámy zářily...“

„Jo ták! Ona nám panenka musela dlouho držet ručičky v klidu a cuká jí v nich, že? No prosím, máš tady všecko co potřebuješ a dívala ses, jak to dělám, tak můžeš začít. Zkušebním potkanem může být Jeane a v nejhorším já, když se ti podaří mě vytáhnout z vany. Ségru nešetři, já ji taky používám na všecko, co mě napadne...“

Asthra se do práce zas tolik nehrnula. Daleko nadšenější byly její kamarádky. Když ji viděly, kámen jim spadl ze srdce a pochopily, že tentokrát jim nic zlého nehrozí. Napevno počítaly s tím, že po tomhle mejdanu se nebudou muset půl roku česat; teď to vypadalo, že naopak budou muset o svoje hřívy pečovat víc než kdy jindy. Teď měly jiný problém: stanovit pořadí, v jakém budou upravovány. Ještě jim do toho kecala Jeane, která měla zkušenosti z Kingtownu – tam je už dlouho stanoveno pořadí klanů i pořadí jednotlivých členů v klanu, a to klukovské i dívčí. Přesuny nejsou vyloučeny, ale vždy musí být něčím konkrétním zdůvodněny...

Problém: v Iron-city v podstatě nebyly šlechtické rody. Okolo Asthry se hemžila spousta děvčátek mezi deseti a dvaceti lety, všech možných barev pleti a divných kombinací původu, všechny byly půvabné jako exotické panenky a odhodlané k čemukoliv. Jejich rodiče však byli chudí a mnohdy ani neměli přesný přehled, jak ke které přišli. Pokud mělo dítě nějaké bělošské znaky, bylo často důsledkem prostituce nebo znásilnění. Jiné neměly potuchy, kdo by mohl být jejich otec a nijak jim to nevadilo.

Za války bylo město Iron-city obsazeno nepřítelem dřív než zbytek území, velení armády tam soustředilo většinu vojáků a vysílalo je odtamtud do akce. V těch časech vzniklo všeobecné mínění, že každá žena ve městě je prostitutka, a vojáci s ní jednali podle toho. Po pravdě, většina žen neměla zásadních námitek proti sexu, dokonce je překvapovalo, že jim za to někdo chce něco dát. Pokud některá nechtěla, vžil se zvyk odstranit její nechuť pár fackami. Samozřejmě nikdo z vojáků nepoužíval ochranu, když otěhotní, je to její problém.

Potom válka skončila. Nová vláda začala do Ironu verbovat přistěhovalce, byly tam průmyslové podniky a potřebovaly pracovité ruce. Bohužel se ukázalo, že kvalifikované a zkušené. Svět se rozdělil na techniky a dělníky, kteří vydělávali dost, a pomocné síly, které vydělávaly málo a když je podnikatel nepotřeboval, prostě je vyhodil na dlažbu. O jejich manželky a dcery nebyl zájem vůbec žádný. V toulání po ulicích a navazování známostí děvčatům naopak nikdo nebránil, a rychle pochopily, že za trochu pomazlení dostanou víc než za celý den pilné práce. Rychle se vynořili pasáci, barmani, majitelé heren, šmelináři se vším možným. Zločin vtáhl do města na rychlých koních, zákon za ním přikulhal pěšky. Iron-city proslulo jako město zločinu a neřesti, kde je k dostání, cokoliv si vaše úchylná dušička zamane.

Dětská prostituce je mimořádně ohavná věc. Vysvětlete to holčičce, jejíž matka i babička jsou prostitutky a šťastné mamince ještě nebylo patnáct, když ji přivedla na svět. Za otce považuje matčina pasáka, a ten už se postará, aby se zbytečně neflákala.

Do tohoto světa přišla princezna Asthra a její okované nunčaky, jimiž ochotně zdůrazňovala svoji koncepci. Žádný zločin! Žádné prostitutky, žádní pasáci, žádné herny, žádné drogy! Zpočátku jí kryl záda brácha Pedro, potom okolo ní vykrystalizovala tlupa děvčátek, která si taky nechtěla dát nic líbit. Nedávno se zúčastnily likvidace drogových band, tím jim stouplo sebevědomí a nahrnula se k nim spousta dalších, které se přestaly bát a byly odhodlané udělat ve městě pořádek. Tahle slavnost měla všem ukázat, kolik jich je a jak jsou silní.

Chvilku to vypadalo, že se holky porvou mezi sebou, pak se situace uklidnila a bylo rozhodnuto, že všechny mají rovná práva a nikdo nemá právo na přednostní obsluhu. Vhodnou oběť tedy nebude vybírat ta, která chce být zkrášlena, ale ta, která má konkrétní nápad, co s kamarádkou udělat. Tak se na křesle všelijak střídaly a ostatní hlídaly, aby nebyly překročeny meze slušnosti.

Jeane byla hodná holka. Když vypadla Dany i Asthra, začaly z ní ty ostatní tahat rozumy a Jeane žasla, jak příšerné pomluvy se o jejich rodu šíří. Nikdo nepochyboval, že jakmile někdo překročí práh Monroesova paláce, jde mu o život. V jednom sklepení je přepychově vybavená mučírna, kde jsou hosté nataženi na skřipec, krutě mučeni a znásilňováni. Holky překvapovalo, že Jeane vůbec má nějaké vlasy a nemá o moc víc tetování než jiné dívky. Ani jizev po bičování neměla tolik, jak by se slušelo. To proto, že ji Dany šetří?

Jeane je ujistila, že mučírnu sice mají, ale z dávných časů a co její paměť sahá, nikdy ji nikdo nepoužil. Určité záměry s ní má Roger, který by tam docela rád trýznil zajatce, ale jeho vrchní kat Sonny Albert nad nástroji jen pohrdavě ohrnul nos. Dany sice kamarádky stříhá, ale nikdy žádnou nevzala strojkem, ani to nikdy neudělá, dokud nebude napadena. Jenže pohledem kolem sebe zjistila, že se na to holky těší jako malé dítě na stromeček, tak položila zásadní otázku. Že by si to nechaly líbit a s chutí to provedly nejlepším kamarádkám, je jasné – ale která se odváží přivolat na sebe věčnou hanbu a vykonat to první? Na to nálada poněkud ochladla a nikdo se nepřihlásil.

Jeane bystře obrátila jejich pozornost na jiné místo: většina dívek v Kingtownu si holí nohy, někdy i ruce. Nohy oholené měla, magický trojúhelník zarostlý jemným tmavým kožíškem, lákajícím k pohlazení. Ironské dívky si tělo neholily a jejich kluci to nevyžadovali. Ony byly taky mladší a těch kluků neměly tolik, ačkoliv se těšily, že v průběhu slavností rozšíří repertoár. Jeane navrhla začít s depilací hned, holky nadšeně souhlasily a tím se zabavily, dokud je nepřešly všechny hloupé nápady.

Ráno došlo k mírnému konfliktu ohledně vhodné doby vstávání. Asthra měla jasno: budíček za úsvitu, koupel pro osvěžení ve studeném bazénu, rozcvička a výcvik se zbraní, většinou tyčovou. Dnes navíc vyhodnocení a pochvala těch, které měly krásně vyholené tělo. Potom snídaně a rozchod do zaměstnání, školy atd. Dany a Jeane měly jasno taky, a není vůbec pravda, že spávaly do oběda. Jejich systém (i po mejdanu) byl následující: budíček ve vhodnou dobu, třeba i opláchnutí ve vodě, resuscitace kávou či posilujícím čajem, snídaně skládající se z pamlsků, návrat do ložnice a vykopání toho kluka, se kterým strávily noc, pokud se ještě neuráčil vstát. Potom se přemístily na terasu, natáhly se do lehátka a líně projednávaly včerejší události. Pokud si některá kamarádka zdřímla, ohleduplně ji nerušily. Když jim bylo horko, ošplouchly se v bazénu nebo se přemístily do stínu i s lehátkem. Kolem oběda skutečně ožívaly a začaly plánovat, co dělat večer. Tento styl Asthra neuznávala; naopak během rána přišla na spoustu dobrých nápadů, jak vyzdobit celý svůj dvůr a hodlala to realizovat.

Její oblíbená kultura byl starý Egypt. Původně počítala s tím, že všichni budou zcela vyholeni, což v Egyptě bylo normální. Sama si uchystala několik korun ve stylu královny Kleopatry, které hodlala různě střídat a ty přebytečné nainstalovat na hlavy nejlepším kamarádkám. Šatů měla podstatně míň, než by se u princezny čekalo, a taky si na ně moc nepotrpěla. Oblíbený oděv: široký náhrdelník se spoustou ozdob, který ale nesmí zakrývat prsa, sukýnka pošitá zlatem, drahokamy, perlami atd, pokud možno tak úzká, aby byla vidět, ale nic moc neskrývala, opasek se zbraněmi a dalšími potřebami, na kterém ta sukýnka visí a zakrývá klín. Těch sukniček měla víc a taky je rozdala kamarádkám. Potěšilo ji, že se tak pečlivě vyholily, v kombinaci se sukýnkou to je moc pěkné. Náušnice, náramky na rukou i nohou, prsteny, případně další ozdoby. Byla ochotná si nechat propíchnout bradavky, aby si do nich mohla nasadit zvonečky či rolničky. Holky se smály a vyptávaly, kde má jakou látku, vlastně byla oblečena jen do šperků. Předvedla, že ty šperky jsou našity na látkové podložce, aby vůbec držely pohromadě.

Tehdy se holky vytasily s dárkem, který jí přivezly. Úprava vlasů byl taky dárek, ale ne jediný; přivezly pár hrstí šperků, které už delší dobu překážely v jejich klenotnici, a teď budou překážet v Asthřině, než je dá dál. A potom předmět, který objevila v paláci Dunbarů Kate, přesněji někdo z jejích kámošek, a zpočátku nikdo netušil, co by to mělo být. Pak na to přišly: zdobička. Přinesly tu věc Dany, chvilku zkoumaly a potom zjistily, jak ji použít. A hned vyzkoušely jedna na druhé.

Čelní strana byla tak tři palce velká a rovná. Nad ní bylo jakési mechanické zařízení, ne však kovové, nýbrž... neurčité. Na vhodném místě páčka. Rovná strana se přitiskla ke kůži a když se páčka stiskla, vysunul se mechanismus, který vyleptal do kůže obraz: stylizovaného okřídleného koně, tančícího na zadních kopytech a cenícího zubatou tlamu. Taky to mohl být drak. Nebo cokoliv. Každopádně to příšerně bolelo a to dlouho, ať se rána ošetřovala čímkoliv. Kresba nebyla odlišnou barvou, jen odlišným odstínem kůže, takže byla dobře vidět, ale detaily jen velmi zblízka. Zvíře se dalo otočit, aby koukalo doprava či doleva; možná by se dala najít i jiná kresba, ale nikdo nevěděl kde a jak. Holky se shodly, že to byl zřejmě dar odněkud z altisvěta, obdarovaní si s ním chvilku hráli a pak ho pohodili tam, kde ho holky našly.

První si to vychutnala Kate, chtěla na rameno, ale měla tak tenké ručky, že spíš na plece. Do očí jí vhrkly slzičky a chvilku lapala po dechu, než se odhodlala potvrdit, že je to nezapomenutelný zážitek. Ale napadlo ji, že když lze vytvořit dvě protilehlé kresby opačně orientované, nejvhodnější místo je dívčí zadeček, obvykle nejmasitější část těla. Zdobičku držela v ruce zrovna Dany, takže vhodná oběť byla Jeane. Při druhé aplikaci měla povoleno řvát, čehož využila. A trvala na tom, že to musí Dany oplatit, protože když si zítra nebude moci sednout ona, neměla by ani... Dany se ani na chvíli nezdráhala, naopak předstírala, že se těší. Pak si sedly... ale kdepak! Obložily si postižená místa ledem a začaly přemýšlet, na kom by tu novou hračku ještě se zdarem vyzkoušely.

Asthra zaržála nadšením a prohlédla si výsledek. Problém byl, že bylo těžké zjistit původní barvu kůže. Holky se často a rády opalovaly, různě se pomalovávaly a tak. Každopádně byla kresba ostrá a jasná, dokonce ještě trochu citlivá na dotek. Asthra ji chtěla okamžitě, ale trochu výš na bedra, pro případ, že by zase někdy dostávala na zadek rákoskou. Podle stop už někdy dostala, a hodně. Vyšlo najevo, že sázky se v Ironu uzavírají na deset až pětadvacet ran, splatno veřejně za přihlížení lidu. Nejhorší varianta je 3 x 25, tedy pětadvacet tři dny po sobě, což se ale vykonávalo jen jako mimořádně přísný trest kdysi v historických dobách. Dany i Jeane byly okouzleny.

Jeane upozornila, aby se před vyleptáním kresby řádně vymočila, jinak si bolestí ucvrkne. Asthra se zasmála hahaha, ale pro jistotu se přemístily ven na trávník. Při prvním dotyku zasténala, ale odvážně žádala pokračování. Takže se vzápětí přesvědčily, že na ten trávník nepřešly zbytečně. Když se vzpamatovala, začala vyzvídat, na jaký je to vlastně pohon, protože nějak se to dělat musí. Nikdo neměl tušení a rozebírat tu věc nebylo radno, obvykle je už nikdo nedokázal dát dohromady.

Pochopitelně se okolo shromáždila spousta čumilů, a okamžitě požadovali stejnou výzdobu. Asthra okamžitě rozhodla právem, že tato kresba se stane upomínkou na její oslavu a vrhla zdobičku do placu. Co s ní bylo dál, se nikdo nezajímal, ale večerní hostina se odehrávala uctivě ve stoje a v noci spala většina lidí na břiše.

To vše se odehrávalo v jejich paláci v Kasbě. Slovo palác lze použít jen proto, že patřil šlechtickému rodu. Jinak to byl obyčejný dům, mírně opevněný proti venku, uvnitř se zahradou. Kromě sourozenců a jejich nejbližších přátel se tam nevešel nikdo, všichni ostatní museli odcházet domů. Pedro měl v úmyslu... měl mnoho úmyslů. Asthra rozhodla, že oslavy budou uspořádány v Rossa Blance, vesnici na břehu moře, konkrétně v houštinách mangrove asi půl míle od velké pláže. Někdo navrhl postavit tam provizorní opevnění, o které se povede válka, v jejímž závěru budou holky pochytány a použity, jak se sluší. Asthra zdráhavě souhlasila. Na Pedrův příkaz kluci skutečně vysekali kus divočiny a vybudovali pevnost, ale ani zdaleka ne provizorní, naopak schopnou dost dlouho odolávat.

Asthra změnila názor. Když se chystala na ztrátu hřívy, měla s oholením padnout veškerá morálka a každý si s ní mohl dělat, co by chtěl. Nyní se situace změnila a Asthra dala najevo, že nebude nic. To se některým dívkám nelíbilo, na dívčí válku se docela těšily. Asthra neměla námitek, ať si klidně zahrají, ale ona se nezúčastní. Taky chtěla znát názor Dany a Jeane; potvrdily, že všelijaké varianty Lovů se konají často, ale obvykle se nikomu nestane nic, co by nechtěl.

„To víš,“ vysvětlila Jeane, „Kluci moc dobře vědí, že se s náma budou zítra zas potkávat ve škole...“

„Kluci jsou srabi,“ řekla Dany, „To bysme je musely příšerně ožrat. Nebo nadopovat ještě něčím horším!“

Asthra stáhla nespokojeně obočí. Měla husté, výrazné a krásně vykroužené, navíc si po egyptském zvyku namalovala víčka a obočí protáhla až ke spánkům. S oholením hlavy se smířila, ale obočí by si asi namalovala, i kdyby jí je opálil Oheň.

„Budeme tam muset co nejdřív odjet,“ řekla nejistě, „Jinak uspořádají tak brutální mejdan, že... ani nechci mluvit!“

„Opovaž se!“ zasáhla rychle Dany, „To jim nedopřeješ trochu zábavy? Víš, jak se na to těší?“

Asthra se zamračila ještě víc. Nevím, co všechno chtěla říct, ale bylo toho hodně.

„Víš, kočičko moje, s tebou totiž nebude žádná zábava. Ty se totiž neumíš pořádně odvázat. Tvoji poddaní potřebujou pustit ze řetězu. Určitě se strašně ožerou a hrozně pomuchlají holky. Doufám, že i některý, co nechtějí. Nezapomeň tam poslat všecky ty porcelánový panenky, co oxydujou tady všude kolem. Doufám, že za půl roku budou mít pěkně kulatý bříško...“

Asthra zaváhala. Nezamračila se, ale taky nezasmála.

„Já nemám děti, protože beru léky. Proč je nemáš ty?“

Teď sebou Asthra škubla. Odpovídat se jí nechtělo, ale Dany trpělivě vyčkávala.

„Nevím. Nikdy jsem se nechránila. Spousta holek už děti má, mladších než já. Ne že by je vyloženě chtěly, ale...“

Dany přikývla. Ženy z nižší kasty se nad takovými otázkami nezamýšlely. Narození dětí byl přirozený důsledek sexu a sex přirozenou součástí života. Když holka povyrostla a začala být pěkná, chlapi si toho dozajista všimli a udělali jí to. Občas i dřív, než se slušelo. Ne že by byla nějak moc proti, spíš doufala, že se jí ten kluk bude líbit a že si slušně řekne. V očích veřejnosti byla jednoznačně zodpovědná za všecko, měla se chovat tak, aby nepřišla do pokušení. No co, tak přivede na svět dalšího parchanta. Jako by jich na světě nebylo už dost.

Zatímco Asthra byla zásadně proti jakékoliv prostituci, širší okolí to tak přísně nebralo. Prostituce se dělila na řemeslnou a příležitostnou. Ta první byla důkladně organizována a propojena s jinými oblastmi zločinu, ale využít příležitosti byla ochotna kdejaká holka i spousta kluků. Probíhalo to takto: do země přijel relativně sympatický cizinec. Za jakýmkoliv účelem, ale ochotný si zpestřit pobyt. Seznámil se s někým místním a když spolu seděli a popíjeli, postěžoval si na nevalnou úroveň místních lehkých žen. Domorodci to rychle zacvaklo do správné dírky a navrhl, že ho seznámí se svými přáteli. Nejlepší bude uspořádat (zaplatit) pořádný mejdan. Cizinec je ochoten. Během večera teče alkohol proudem a pod jeho vlivem se do něho přítomné dívky krátkodobě zamilují. Ráno se vedle některé probudí a když si vzpomene, co se dělo v noci, třeba se stydí. Dívka se nestydí vůbec, docela se baví a navrhuje, že by si to mohli občas zopakovat. Což se stane. Cizinec možná není přehnaně bohatý, ale rozhodně má víc peněz než všichni ostatní a je náchylný zapojit se do podivných finančních transakcí. Časem to dopadne tak, že živí celou partu, postupně ztrácí zájem o svoje podnikání a připojuje se k značnému množství těch, co se flákají po barech a žijí ze dne na den.

Tento systém velmi nevyhovoval šéfům organizovaného zločinu. Proč by měl bohatý cizinec cpát peníze nějakým mladým flákačům, když je může docela dobře utratit v jejich baru, herně, nevěstinci? Mladí byli naopak nadšenými přívrženci Santanuevy, dívky obdivovaly Asthru. Ta neměla námitek proti zábavě jakéhokoliv druhu, kamarádky byla ochotna podpořit. Považovala za přirozené, že dívka během dospívání vyzkouší všecky kluky v dosahu a nebrání se seznámení s někým novým. Žádný chlap není natolik špatný, aby mu nevěnovala aspoň jednu noc. A když jí za to něco hezkého koupí, proč se bránit? Však kvůli tomu nezchudne, aspoň ne hned.

Když na sebe obě strany narazily, mohlo snadno dojít k boji. Kluci jsou bojovníci, ochotní rozbít hubu komukoliv, kdo se jim nelíbí. Organizovaný zločin je zlo, to je jasné. A proti Zlu bojujeme vždy a všude. Asthra nemohla nosit do školy meč ani nic podobného, tak jí kluci darovali parádní červené nunčaky, na konci okované stříbrem. Rychle se s nimi naučila, je to zbraň a Asthra zbraně miluje. Trvala na tom, aby taky dívky z její družiny uměly dokonale bojovat, zbraněmi i holýma rukama. Vlčice není slabší než vlk! Holky to pochopily okamžitě a zařadily se. Ostatně, sex je taky docela dobré posilování tělesné kondice a když holka zvládá nějaké akrobatické polohy, bude jí to k užitku. Tyto názory se šířily ve vlnách, až se nakonec všichni přiklonili k názoru: když holka cvičí s kluky, je sex přirozená odměna za dobrý boj.

Na Asthřinu oslavu se plánovaly velké bojové hry, kterých se kromě jejich smečky měla zúčastnit spousta mládeže, která se zatím nezapojovala, jen Santanuevy zdálky obdivovala. Situace byla příznivá: hry se budou odehrávat dost daleko od města, mimo dohled rodičů a všech dospělých, kterým by se to třeba nelíbilo. Přítomní nebudou k poznání, kromě oholení se taky všelijak pomalují, takže nikdo nebude vědět, kdo s kým. A hlavně: přestane platit zákon. Samotná princezna se dopustí nejstrašnějšího zhanobení, jaké může dívka připustit. Co bude potom? Nikdo netušil, ale nastane nový zákon a nové pořádky. Jenže...

Ha, sklaplo ti, sluho vodní!

Bleskem se rozšířila zpráva, že Asthra se ostříhat nenechá. Mnoha dívkám spadl kámen ze srdce, ale zároveň je zamrzelo, že monstrózní mejdan nebude. Jasně, jakési oslavy budou, ale zákon platit nepřestane. To je ta Asthra tak vznešená, že se nemůže ponížit až na samotné dno? Za to asi může ta mrcha Dany Monroesová, ty vychytralé potvory z Kingtownu, plné neřesti, smilstva a krutosti! Dany, která se oddává nepřirozenému sexu se školačkami, a za odměnu je pak nechá natáhnout na skřipec ve své mučírně, vypálí jim na kůži svoje znaky a nakonec je nechá znásilnit svými milenci. I Asthře přivezla jakýsi strojek, který vyleptá na kůži nádherného okřídleného koně! Je parádní a taky bych takového chtěla, akorát že pak holka nemůže tři dny pořádně sedět ani ležet na zádech, a když ji kluk bere odzadu, tak... oj joj!

Vzápětí po první zprávě (katastrofické) se rozšířila druhá: vlasy se stříhat nebudou, ale jinak se sluší oholit celé tělo. Správně, budeme přece chodit nazí. I na veřejnosti, což je zpráva docela příjemná. Od chvíle, co přišly do školy, byly děti masírovány intenzivní propagandou: nikdo nikdy nesmí být vidět nahý, nahé chodí opice! I když se jdete koupat, měli byste mít na těle plavky! Tento nátlak přirozeně zesílil v době dospívání. Malým dětem to bylo jedno, ale puberťáci se svlékali velmi rádi a často, a nejradši když mohli provokovat. Na plážích byli nazí běžně, ale ve městě mohli být pokutováni, když je strážníci chytili. A teď opravdu můžeme? Pravda je, že rozumnější strážci pořádku si drobných provokací nevšímali, ale předpisy zůstávaly v platnosti, a mohly být kdykoliv využity.

A po městě se šířily drby. O kus výš na pobřeží je jedno město: Indiopolis. Staré, velice staré město. Někteří se domnívají, že jeho základem je legendární Dváraka, kde před tisíciletími vládl král Kršna, samotný bůh v lidské podobě. Město patřící bohyni Ecsxatli, která se zjevuje v podobě stříbrného delfína. Město, kde vládne Garda. Když městští strážníci chytí nějakého výtržníka, ať kluka či holku, zavlečou ho do svých kobek a tam podrobují zkouškám. Mučení, souboje, zvrhlý sex, alkohol. Pokud projde zkouškou, zařadí ho do Gardy, a od té doby patří k nim. Gardisté nosí nápadné přílby fantastických tvarů, v běžném provozu černé uniformy nebo jejich součásti. Každým dnem jich přibývá, a kdyby Indiopolis někdo napadl, roztrhají ho na kusy. V jejich městě se nikdo neodváží spáchat zločin, protože by po něm šli všichni od malých dětí po starce. Vypráví se, že před Gardou si není nikdo jist, ani když uteče do ciziny, i tam ho pronásledují a rafinovaně týrají, dokud se sám neoběsí.

V Iron-city je klíčová otázka, kdo patří k Santanuevově smečce a kdo ne. Jednoznačně kluci a holky z Kasby, barevní ze vznešených rodů. Trochu méně smečky z dělnických čtvrtí a předměstí, jejich náčelníci sice patří do rady, ale jsou relativně nezávislí. Potom je tu mládež ze slumů, která se neodváží ani pozvednout oči k princezně, když ji někdy zpovzdálí spatří. Ve slumech neplatí žádné zákony, i policie se tam odváží jen s těžkou výzbrojí a ve skupinách. A potom jsou úřednické čtvrti za řekou, kde žijí slušně vychované děti světlejší pleti, které by Santanuevové brali, ale oni dávají přednost zábavným bojům a podrobit se nechtějí. Děti ze slumů nikdy nebojují pro zábavu. Od malička se rvou proto, aby uhájily větší kus jídla, postavení, vlastní život.

Ale Asthřiných slavností se mohli zúčastnit všichni. Stačilo se oholit. Ještě teď můžou přijít, když se zbaví ochlupení po těle. Taky by se měly umýt, nejlíp v kašně někde ve městě. Ve slumech není vodovod a koupání není běžná součást života. Taky je možné se koupat v řece, ale ta není tak čistá, aby to mělo smysl. V Rossa Blance je moře, ale bylo by lepší tam přijet už očištění.

Rossa Blanca je vesnice vzdálená zhruba dvacet mil. Dneska už míň, město se rozšiřuje tím směrem a vesnice mu jde vstříc. Po dálnici tam jste za půl hodiny. Tramvají to trvá déle, zastavuje na každém rohu. Taky tam jezdí vlak, ale většinou nákladní nebo dělnické motoráčky. V Rossa Blance jsou kromě jiného loděnice, kde pracuje spousta lidí. Když se tam vypravíte rozhrkanou dodávkou, kam se nacpe co nejvíc kamarádů, může taková cesta trvat klidně celý den a zažít při tom spoustu dobrodružství.

S tím oholením těla je to všelijaké. Děvčata vcelku souhlasí, mají ve zvyku holit si nohy a všelijak o sebe pečovat. Ale kluci? Jsou podstatně chlupatější a doposud to nikomu nevadilo. Začíná to už na tváři; okolo třinácti začnou některým růst po obličeji podivné chlupy a slušelo by se, aby se buď holili, nebo nosili vousy. Minimálně knírek. A kotlety až k bradě. Praxe je taková, že nechají všechno růst volně, leda když se chystají na nějakou slavnost, nechají se oholit. Od své dívky, samozřejmě. Při nejhorším od kamarádovy dívky, ale některé dívky jsou (mohou být) společné. Vlastní dívka taky pečuje o vlasy, které kluci nosí dlouhé, ale nejsou proti různým úpravám. Nyní vyvstala potřeba oholit celého člověka. Na koho se obrátit jiného, než na osvědčenou kamarádku?

Pravda je, že to holky bavilo. Další pravda je, že jejich šikovné ručky probouzely v klucích různé pudy, které způsobovaly překvapivé tělesné reakce. No, tak velké překvapení to zas nebylo a holky si vyhrály. Jenže taky kluci měli ruce a holky nebyly nepřístupné vůči něžnému dráždění. Konec konců, docela dobrý trénink na večer, ne?

Takže se nelze divit, že řádná úprava zevnějšku trvala dlouho a všem se líbila. Jenže potom kluk předstoupil před zrcadlo, prohlížel se a žasnul, jak ve skutečnosti vypadá. Jenže někteří si prohlíželi hlavu, všelijak přihlazovali vlasy a váhali, až se některý odvážil říct:

„Mohla bys mi taky udělat něco s hlavou? Třeba bojový cop?“

Kluci z Kingtownu nosí dlouhé vlasy, protože jim to sluší a jsou parádníci. Kluci z Ironu nosí hřívy, protože je to zvykem a všichni by se jim smáli, kdyby vypadali jinak. Jenže z Ironu pocházel taky proslavený náčelník El Torro, který poražené nepřátele stříhal a jejich skalpy si našíval na štít. Později ho porazil Pedro Santanueva, ale jeho názory přežívaly dál. Když se měli všichni ostříhat, kluci nebyli proti. Leda že by se před tím řádně porvali, ale to oni kvůli čemukoliv. K zachování slušnosti postačí chomáč vlasů, visící z oholené lebky dozadu nebo trčící nahoru, o slavnostech nějak vyzdobený. Konečně, i v Kingtownu už lze takové věci vidět.

Holky se nedaly dlouho přesvědčovat. Nejdřív vzaly kluky, kteří moc škemrali. Potom všechny ostatní. Zkontrolovaly svoji práci a usoudily, že to klukům sluší. Akorát ty bílé odstálé uši... co s nimi? Každá správná holka má spoustu přebytečných náušnic, co je lepšího než je rozdat klukům? Jednu hodně parádní, s výrazně barevným kamenem či perlou, aby visela dolů. Jednodušší kroužky či cvočky vedle a když se nevejdou, třeba do nosu, do obočí... Kluci trpělivě drželi a ještě děkovali.

Jenže holky to začalo bavit a rozhlížely se, koho ještě... Ne, nedošlo k masovému stříhání mezi děvčaty. Ale málokterá si nechala ujít příležitost něco se svými vlasy udělat. Barevné proužky, vyholené ornamenty... prostě, co se kdo odvážil.

Upravit hlavu několika kamarádům trvá dlouho a nadělá se při tom spousta řečí. Koho nejlépe zkritizovat? Oslavenkyni, samozřejmě. Navíc když se dopustila tak odporného přečinu a nenechala se ostříhat, když to slíbila? Všichni se tak těšili... jenže proč to udělala? Jenom proto, že jí nějaká holka z Kingtownu řekla, že by neměla? A udělala jí barevné copy? Kdo vůbec je Dany a Jeane? Princezny z Baarfeltu. Všichni z toho rodu mají znalosti magie. Takže není vyloučeno, že to byla vyšší moc, co donutilo Asthru změnit záměry?

Když se řekne magie, každá správná holka zvážní a v očích se jí objeví nebezpečný svit. Je mnoho magických škol, co jedna přísně zakazuje, to je pro druhou základ vší moudrosti. Každá správná holka o tom něco ví. Nejvíc Asthra, samozřejmě. Ale my taky nejsme blbý!

Netuším, kterou důvtipnou hlavu to napadlo první, ale rozneslo se to jako požár. Zlé Kingtownské čarodějnice to Asthře zakázaly, neboť obětování vlasů velkého množství lidí by způsobilo nepředvídatelné mocenské přesuny v astrálních sférách. Jaké? Těžko říct. Iron-city vždycky patřilo zlým bohyním. Za války Kálí Tisíciruké, Ničitelce Světů. Po válce nějaký čas Tiámat, babylonské bohyni Chaosu. Asthra slouží bohyni Astoreth, známé také jako Lvice Ištar nebo Isis, dárkyně vší moudrosti.

Neslouží. Ona sama je Astoreth.

Normální holka by dostala strach. Ironské holky napřímily záda a stouplo jim sebevědomí.

Ona je Astoreth a my jsme její kněžky. Cokoliv řekne, my vykonáme! Kluky, kteří Jí budou oddaně sloužit, odměníme nádherným sexem. Kdo se jí postaví do cesty, toho spálíme očistným plamenem!

Podaly si na to ruce a mohly vyrazit na mejdan do Rossa Blancy.

Jak už bylo řečeno, do Rossa Blancy jezdí tramvaj. Šalina nebo šmirgl, v místním jazyce. Děti by měly platit, ale zkuste něco vyrazit z tlupy rozchechtaných puberťáků! Taky by se měly v tramvaji chovat slušně, tedy ne se honit, prát, ani hrát hry, jejichž podstatou je postupné svlékání veškerého oděvu. Vzhledem k tomu, že normálně nosí tričko a trenýrky, netrvá svléknutí dlouho, stačí dvakrát prohrát. Než tramvaj opustila střed města, svlékli se a hadříky nacpali do báglů; obléknou se, až se do města vrátí.

Kluci, kteří si nechali udělat skalpovou kadeř, vypadali trochu směšně, s mléčně bílou hlavou, krkem a ušima. Kdo oholený nebyl, tiše záviděl. Hitem byly velké odstávající uši, do kterých se pěkně zezadu cvrnkalo. Některé dívky měly taky vyholené proužky, ale ne tak brutálně, takže jejich uši nebyly tolik v nebezpečí. Diskutovalo se, že se s neopálenými částmi těla bude muset něco udělat, nejspíš něčím namazat. Ale to se vyřeší až v Rossa Blance, tam na to bude správná nálada!

Tramvaje jezdily v intervalu patnácti minut. V jedné si děti všimly kapesního zloděje, který zrovna okradl starou babičku a chystal se předat její peněženku své společnici. Děti spustily křik a dvojici chytily. Teď je pomalu lynčovaly, přivázaly je zády k sobě a cvičily si na nich vysoké kopy. Zvykové právo říká, že zločinci má každý občan právo dát jeden úder denně, přičemž muž by nikdy neměl udeřit ženu. V Ironu ty zákony zas tolik neplatí, takže se děti cvičily na obou a instruktoři dohlíželi, aby se učily zasahovat nejcitlivější místa. Kde jinde si může desetiletý kluk zkusit kop do břicha, nebo do zubů ve výskoku? Zločinci se napřed hádali, vyhrožovali, nakonec prosili o milost. V tramvaji byl přítomen taky jeden policista, momentálně mimo službu, ale jelikož byl původem Korejec a vrozeným rysem jeho povahy byla krutost, smál se a jenom dohlížel, aby dvojici neublížili tolik, že by nebyla schopna výslechu, až je v Rossa Blance předvede na stanici.

Rossa Blanca je spousta věcí. Je tam rybářská vesnice, loděnice, přístav, bažinatá delta. A začínají se šířit rekreační chaty.

Nejstarší a nejpůvodnější jsou malebné rybářské domky, častý objekt fotografování. Včetně obyvatel, starých rybářů, převážně z různých etnik. Usadila je tam císařovna Diana a nechala žít, jak sami chtěli. Jejich potomci už ovšem chodili do školy, pochopili hodnotu peněz a zapojovali se do pracovního procesu. Vnoučata však strčili dědečkovi a babičce, aby je naučili vyjíždět na moře a lovit ryby. Děti jezdily na moře rády, nejmenší sedělo na přídi a jak se člun zmítal na vlnách, nechalo se vymrštit do výšky a skočit šipkou do vody. Děti byly opálené, rozesmáté, dokázaly ulovit rybu harpunou, v nouzi i nožem. Jenže když jim skončilo bezstarostné dětství, musely odejít a žít jinde. Třeba v loděnici nebo přístavu.

Loděnice byly důležité. Během císařské vlády tam postavili celou válečnou flotilu a ještě spoustu dalších potřebných věcí. Část flotily kotvila v přístavu, druhá v Indiopolisu. Jenže pak přišla okupace, a s ní úpadek. Ještě se stavěly obchodní lodě, ale hlavně opravovaly ty staré. Dnes výroba stagnuje a neví se, co bude dál.

Když obyvatelé hledali, čím by si vylepšili rozpočet, pochopili brzy, že největší výnosy jsou z turistů. Karnevaly se v Rossa Blance pořádaly vždy, ale ne tak slavné jako teď. Rybáři byli vcelku jednoduchých mravů; když dívka přišla do jiného stavu (podstatně dřív, než rodiče chtěli), zašla s tím klukem za jejich knězem a ten je bez cavyků oddal. Když odešla sloužit do města, vrátila se obvykle těhotná s někým, koho si vzít nemohla, tak se dítě narodilo bez otce a patřilo dědečkovu rodu. Pokud se proslechlo, že se holka ve městě zvrhla a snížila k placenému sexu, rod se za ni styděl a dědeček jí trochu nadával a vyhrožoval vyhnáním z rodu, ale pak se uklidnil. O karnevalu otěhotněly všechny ženy, které nebyly těhotné už předtím, většinou s někým cizím, za což dostaly trochu výprask, ale méně, než zasloužily. Chlapi zahýbali taky, ale u nich to nemělo tak zřejmé následky. Děti se rodily soustavně, rostly a běhaly kolem, dokud rodiče neusoudily, že už jsou dost velké, aby šly do školy.

Staří rybáři postupně vymírali a jejich malebné domky by se rozpadly, kdyby je nezakoupili bohatí občané Iron-city. Samozřejmě je přestavěli, ale někteří měli dost vkusu, aby jejich vzhled zachovali. Jiní boháči si stavěli podivné novostavby ve stylu podnikatelského baroka. Taky tu rostly hotely, kasina, dokonce i několik obchoďáků. Starousedlíci nadávali, ale jinak nemohli dělat nic.

Oslavy se měly konat uprostřed divočiny, v mangrove, kde kluci postavili tábor. Teď se usilovně snažili vytvořit bahniště, větší než obvykle, aby se tam mohly pořádat zápasy v bahně. Uprostřed dosahovalo až k pasu a kdo tam neskočil dobrovolně šipkou, byl tam hozen násilím a ještě vyválen. Při tom zjistili, že řadu výhod mají ti kluci, co si nechali vyholit hlavy, protože z copu se dalo bahno vymýt lehčeji než z hřívy. Takže když dorazily holky, něžně je namatlali, trochu pomuchlali a začali přesvědčovat, aby je taky upravily. Holky se nejdřív bránily, ale kluci umějí přesvědčovat. Našly se taky patřičné nástroje, a bylo možno na vhodném místě pláže zřídit kadeřnický salón.

Depilace celého těla nebývá klukům příjemná. Je však velmi zábavné sledovat, jak to dělají kamarádovi. Náčelníci se dohodli, že se depilace stane součástí mučení zvláště významných zajatců, rozhodně kluků z Kingtownu, Indiopolisu atd. Holky vyslechly jejich požadavky a zásadně odmítly – leda že by je kluci začali brát s sebou na výpravy. To zas odmítli kluci, leda že by se jim dobrovolně staraly o vzhled a trochu rozptýlení. Vznikla z toho nádherná hádka a nic se nedohodlo, ale dalo se tušit, že k nějaké dohodě dojde.

Při tom všem jen tak mimochodem vykonaly vše, co od nich kluci chtěli, v podstatě je stříhaly jako na běžícím pásu. Pár holek se s nimi taky svezlo, ale rozhodně méně a jejich úpravy nebyly tak výrazné. Ačkoliv...

Když pak odpočívaly, padla taky věta: „Před chvílí, jak jsem tě stříhala, jsem musela překonávat strašnou chuť pokračovat. Zajela bych ti dál a za pár minut bys měla hlavu jako vajíčko. Co bys dělala?“

Kamarádka odpověděla bez rozmyšlení: „Držela. Ale nechtěj vědět, co bych potom udělala s tebou!“

„Taky bych se nebránila. Ale něco mi napadlo. Víš, v souvislosti s Asthrou. Že nám to někdo dělá.“

„Co jako?“

„Ty nápady. Někomu se strašně moc nelíbí, že to princezna nespustila. Chce nás to prostě donutit.“

„Myslíš něco mimo nás?“

Zamyslely se. A přivolaly k tomu ještě pár zkušenějších. Všechny konstatovaly, že je podobné věci napadají, aniž by věděly proč.

„Ale proč to dělá? Myslíš, že si chce jenom hrát?“

„To záleží na zásadní otázce: Je to dobré nebo zlé?“

Na takto postavený problém se nedalo dělat nic než mlčet.

Jenže: mezi mládeží se volně pohybovali kluci a holky ze slušných rodin. Definice: slušná rodina je, když je bílá a zámožná. Otec úředník nebo technik, matka v domácnosti, děti navštěvují lepší školu. Rodina si postavila v Rossa Blance sídlo s bazénem, zahradním grilem a vysokou hradbou, aby jim chudí a barevní nečuměli přes plot. Mladí jsou vedeni, aby se nemísili s chudou pakáží, když doma mají všechno. Jenže mladí namítají, že doma je především neskutečná nuda. Kdežto venku jsou diskotéky, bojové hry, zábava všeho druhu. Rodiče povolovali pomalu, ale mladí útočili soustavně a leccos si vynutili. Proč nemůžem chodit nazí jako ostatní? Můžeme se opalovat doma u bazénu, ale to není jako načančat se, vyrazit někam kde to žije, muchlat se s kluky při ploužáku a hrát hry, při kterých postupně přijdem o těch pár hadříků, co musíme nosit! Jsou tam daleko mladší holky a mají každou chvilku jinýho kluka, pokaždý hezčího než ten předtím! No dobře, tak budu brát prášky. Ale...

Kluci byli bez problémů zaintegrováni do smeček, stačilo nechat si vyholit skalpovou kadeř. V potyčkách sice prohrávali, ale nálada byla všeobecně vstřícná a ostatní je brali. Holky se taky rády připletly k všelijakým úpravám a byly často odvážnější než princezny. Nedivte se, tmavá holka z Kasby nemusí nikomu nic dokazovat, má svoji urozenost napsánu přímo na kůži. Bílá holka musí dokázat, že je princezna a má nárok na titul čarodějky. Cože? No tak ne, ale ráda bych se tu vaši magii naučila! Tak mi něco řekněte, ne?

Setmělo se, holky se choulily u ohníčku a na obloze zářil kulatý měsíc. Těšilo je, že jsou náhle, celkem bez zásluh, považovány za zkušené čarodějky, tak začaly říkat i věci, které tak docela neovládaly. Asthra přistupovala ke svým magickým pokusům maximálně opatrně. Bílé holky byly odhodlány vrhnout se do jakékoliv akce po hlavě a bez váhání. Taky hodně četly rady z magazínů pro dospívající dívky, a všemu věřily. Třeba že každá holka z Kasby ovládá magii na špičkové úrovni, jenom jim nechce nic prozradit.

„Tuhle jsem byla na takovým táboře, a bylo tam pár holek z Indiopolisu. Ty jsou tak prosáklý magií... Povídaly, co všecko se v tom jejich městě zjevuje. Třeba o úplňku vystupují z moře všelijaký bytosti...“

Domorodé holky moc nevěřily, ale byly ochotny si o tom povídat.

„Když je úplněk, chodí se všichni o půlnoci koupat do moře. Potom se milují přímo na pláži až do svítání... Občas se mezi ně vmísí někdo, kdo není tak docela člověk!“

„No nevím! Že by to nepoznali?“

„No jasně, že to poznají! Když má nějaká holka modrozelenou pleť a dokáže dejchat pod vodou, je to jasný. Nebo kluk, kterej dokáže uspokojit čtyři, pět holek za sebou a není vůbec unavenej...“

„To něco takovýho vážně existuje?“

„No, já v Indiu v životě nebyla. Ale ty holky to tvrdily. Jenže je to nebezpečný. Pak se občas naroděj všelijaký mutanti...“

„Něco ti nakecaly. Viděly, že seš blbá, tak plácaly, co je napadlo. To bych taky uměla!“

„Tak mi zkus něco nakecat, když seš tak chytrá! Vy z Kasby toho hodně víte, jenom nechcete nic prozradit!“

„Až na to, že já vůbec nejsem z Kasby. Moji předkové byli Číňani, Indové a Malajci, ale třeba o tátovi nevím vůbec nic. Máma sloužila u pánů...“

„Ale máš tetování jako princezna! A chodíš s takovým krásným klukem... nosí náhrdelník z krokodýlích zubů!“

„Cože, Ronny? To je brácha! Chodila jsem s Bradem a Leonem, ale... no, už to skončilo.“

„Tak to je tvůj bráška? A seznámila bys mě s ním? Je hezkej...!“

„Především je to neskutečnej pitomec. Jasně, má svaly jak orangutan a moc rád se rve. Holky si ho chválej, že má dlouhýho ptáka a skočí na každou, která před ním neuteče. Jenom nevím, jestli je vůbec rozezná od sebe...“

„Takže je dobrej bojovník? Já jsem teda tomu svýmu absolutně věrná, ale kdyby si mě někdo vybojoval v souboji... Co bych mohla dělat? Jasně že bych se bránila, pokaždý se bráním, ale kluci jsou silnější...“

„A ty se s nima tak ráda pereš!“

„Jasně, že se peru! Každou chvilku přijdu s modřinou pod okem, naši mi nadávají... Ty máš taky na ksichtě parádní jizvu...“

„Tohle? To není ze rvačky, prostě mě shodil kůň a narazila jsem na větev. Myslíš, že jsem to chtěla?“

„Já bych chtěla vypadat jako ty! A hlavně být taková... suverénní! Ničeho se nebát, vyznat se v magii...“

„Počkej, zklidni se. Nevyznám se v magii a že bych se ničeho nebála... prostě se neženu do průserů!“

„Náhodou! Vykládala si, jak si byla s klukama lovit žraloky...“

„No, tak to je pravda. Kluci lovili, my jsme se cachtaly u skály a smály se jim, když jim některej utek...“

„Žraloci snad útočej, ne?“

„Tak blbý zas nejsou. Jak zmerčej kluka s harpunou, berou šmíra a už je neuvidíš. Ale blbý bílý turistky sežerou, to je jasný!“

„A to brácha taky lovil?“

„Kterej, já mám tři... Jo Ronny? Ten zabije všecko, co se hejbá. Říkám ti, že je to pitomec.“

„To by zabil i člověka?“

„Byl v boji o plantáž. Tvrdí, že dostal tři lumpy, ale asi se jen vytahuje. Jednoho ale ulovil, má po něm parádní revolvery...“

„Takže je hrdina, jo?“

„Jo, hlavně v hospodě, když se vytahuje. Zabít lumpa není tak těžký...“

„Nekecej, že si taky někoho zabila!“

„Zatím nebylo potřeba. Ale kdyby přišla válka... co můžeš dělat?“

„A to bys zabila kohokoliv? Třeba holku – jako jsem já?“

„Tobě bych prokousla krk. Takhle bych si tě podržela a...“

„Tak kousni! Ale ať jsou pořádně vidět stopy po zubech!“

„Jseš vážně tak pitomá? Jasně, že bych ti neublížila. Ale jestli si to chceš zítra rozdat v bahně na pěsti... říkalas, máš ráda modřiny, tak ti můžu rozmlátit ksicht, že tě doma nepoznají...“

„Tak jo! Ale když vyhraješ, ostříháš mi vlasy! A ten tvůj hezkej brácha mě surově znásilní!“

„A ty se budeš zoufale bránit, že?“

„Jasně, já se pokaždý bráním! Jenže kluci jsou silnější.“

Povídaly si, dělaly si legraci jedna z druhé a všelijak provokovaly.

„Hele holky, bude půlnoc a je skoro úplněk. Kdybysme si šly zaplavat do moře, myslíte, že by něco přišlo?“

„Ty máš vážně chuť provokovat?“

„No, když už jsme tady... dokázaly byste to přivolat?“

„Nesmysl. Jak to myslíš, přivolat?“

„Nekecej, že to neumíš. Nakapat do vody trochu krve... žralok to ucítí na dálku. Promění se v člověka...“

„To jsou pohádky pro malý děti.“

„Tys ale žraloky lovila. Možná bys je dokázala i nalákat...“

Ani ta nejrozvážnější dívka není zcela odolná proti lichocení. Samozřejmě neznaly tajné mantry, ale něco tajuplného pronést...

A ještě ke všemu přišli kluci. S patřičným hlukem.

„Hele, co tady děláte? Jdeme si zaplavat, nechcete s náma?“

Chtěly.

(Komentář jedné z účastnic druhý den ráno: „To bylo fantastický! Lana zašla po pás do vody, nám to nařídila taky a řekla, abysme to pustily přímo do vody. Mumlala při tom takový zaklínadla... Moře začalo šplouchat a šly vlny... Potom vzala žraločí zub, co nosí na krku, a každou z nás škrábla tadyhle na rameně, koukej, jakou tam mám ještě jizvu! Trochu krve jsme taky nakapaly do vody. A ještě vyškubla každý pár vlasů a hodila po větru. Potom už jsme se mohly začít potápět. Krásně jsme si zaplavaly, a když nás rozklepala zima, vylezly jsme a řekly klukům, aby nás zahřáli. Nedali se prosit. Já měla tři a ani jednoho jsem neznala, nevím, kde se všichni vzali. A bylo to nádherný!

Seš kráva, žes tam nebyla.“)

Asthra přijížděla do Rossa Blancy s celou družinou, nahá na neosedlaném koni. Bylo to příjemné; srst koně příjemně šimrala, slunce a vítr příjemně hladilo kůži. Za chvilku si dopřeje další příjemné zážitky: vodu, bahno, dotyky rukou. Zachvěla se, když si to uvědomila: má ráda, když se jí lidé dotýkají. Má ráda, když se může dotýkat druhých. Lechtat je, dráždit, provokovat. Mazlit se.

Meditovala. Vnímala. Babička jí odjakživa povídala, že jednou začne vnímat, co cítí a myslí druzí. Neuměla si to představit, pouštěla to z hlavy jako spoustu věcí, které říkala ta stará slepá žena. Babička byla mírně pomatená, ale znala spoustu krásných pohádek. Maličká Ass pohádky milovala. Slib, že je někdy bude prožívat, nebrala vážně.

První člověk, s kým to zažila, byl Sid. Nepřekvapilo ji to, myslela, že to tak má být. Byla do něj zamilovaná a její tělo toužilo, aby bylo hlazeno. Tak se rozhodla, že vše, co s ní udělá, bude příjemné – a bylo. Byl trochu překvapen, ale příroda jej ovládla a udělal, co mu poroučela. Byl velký, silný a měl dost energie, aby přemohl drobnou třináctiletou holčičku. Když si uvědomil, co udělal, ovládla ho hrůza, v jeho světě to byl zločin. Asthra byla spokojená, prožila vše, co očekávala. Chvilku jí trvalo, než ho přesvědčila, že je to v pořádku, že nikdo mu nebude nic vyčítat, že naopak prokázal jí i smečce významnou poctu. Řekla mu to ona, mluvil s ním Pedro, vysvětlil mu to Mike. Sid chápal pomalu, ale nakonec se dal přesvědčit, že od teďka je jeho povinností každý večer udělat Asthře všechno, co bude chtít. A nešetřit ji.

Vnímala, co pociťuje, a snažila se mu vyhovět. On necítil nic. Nemluvili o tom. Vůbec málo mluvili. Ona jeho jazyk znala, ale najít výstižná slova nebylo lehké. Nebyl hloupý, byl chytřejší než většina jedinců jeho druhu, ale nemohl chápat čarodějku. Nikdo na světě ji nechápal. Pokusila se to říct babičce, ale ta jen pokyvovala hlavou: „Ano, tak to začíná. Brzo ti nebude stačit nikdo z lidí.“ Tehdy nechápala, co tím myslí. Dnes to chápe.

Po nějakém čase se Sid vrátil domů, docela šťastný, že odjíždí. Každovečerní milostné rvačky s Asthrou ho vyčerpávaly a ničily. Ona se smála, vůbec neměla pocit, že by ho ničila. Jistě, usínal vyčerpáním, ale ona měla taky dost, usínala spokojeně a netrápily ji žádné sny. Kvůli tomu snad milování je, ne? Měj se tam v dálce hezky, můj milý. Má láska je s tebou.

Jenže potom byla sama. Nikdo ji nestiskl, nikomu nemohla darovat svoje vzbouřené city. Jistě, mohla to poručit komukoliv ze smečky, každý kluk by bezpochyby poslechl a ještě se cítil poctěn. Dávné čarodějky to tak dělaly. Jenže ať se rozhlížela jak chtěla, nikdo se jí nelíbil natolik, aby si ho vybrala jako prvního. Nelíbilo se jí jen tak se předhodit davu. Kdyby to nařídila jednomu, mohla by se už nabídnout všem. Možná to jednou bude muset udělat. Ale dnes ještě ne.

Genetická paměť jí opět pomohla. Co dokázala tělesně, dokázala stejně dobře v mysli. Nejen to, v mysli to dokázala ještě líp. Ze začátku se sice trochu zmítala a křičela, ale bylo to v jejím pokoji a nikdo to neslyšel. Tloukla hlavou o zeď, bičovala se vším, co jí padlo pod ruku, vrážela si jehly pod nehty na rukou i nohou. Nechala si vylepšit tetování. Bolest nebyla přesně to, co jí působilo rozkoš, ale když skončila, uvolnění bylo příjemné. Později se naučila prožívat vše v meditaci. Hrála si sama se sebou. Topila se v moři, létala ve vzduchu, tančila na žhavých uhlících. Rozpouštěla se v kyselině. Nechala si do těla vniknout jed a sledovala, jak jí ochrnují svaly až k srdci. Prožívala kosmický mraz i pekelný žár. Opakovaně hořela na hranici. Nechala se žrát divokými mravenci. Hnila a rozpadala se na atomy. To všechno byly ale jen dětské hry.

Její dětství skončilo ve chvíli, kdy zabili otce. V té chvíli se změnila v útočný meč. Navenek byla pořád mírná, trochu zakřiknutá dívenka, která ani moc nebrečela, jen tak smutně koukala. Pedro vedl válku, mstil se, velel svým oddílům. Asthra vystřelovala blesky. Ležela ve svém stanu, nebo seděla ve stínu, vypadala že podřimuje. Jenže někde v dálce, kam nikdo nedohlédl, se najednou nějakému muži udělalo špatně. Byl to mocný boss, obklopený svalnatými tělesnými strážci, vyzbrojenými spoustou pistolí a samopalů. Jenže náhle se velký šéf zhroutil a přivolaný lékař konstatoval srdeční infarkt. Taky uměla mozkovou mrtvici, prostě postavila krvi v některé žilce překážku a počkala, až praskne. Nebo ve chvíli, kdy ten chlap střílel po nepřátelích a potřeboval být hodně rychlý, mu na chviličku ochrnuly svaly. Byla spokojená, patřilo jim to.

Jenže potom dlouho tiše brečela. Dovnitř, nic nebylo vidět.

Vrátil se Sid, vedl válku mezi nepřáteli, moc se neviděli. Jenže když se sešli na jednom lůžku, už to nebylo ono. Moc se na něj těšila, zase bude prožívat ten slastný pocit uvolnění, sladké bolesti ve všech svalech, totálního vyčerpání... Jenže už to nebylo ono. Snažil se, dělal co mohl. Asthra ho chápala, odpouštěla mu... nesmysl. Nebyl schopen ničeho víc. Nikdo z lidí. Věděla to. Ale pořád ještě ho milovala. Ne. Milovala vzpomínku na to, jak ho milovala, když ještě byla dítě. Jak ji to nádherně bolelo, když se do ní dral, jak ji drtil a tiskl.

Za poslední rok udělala spoustu prudkých skoků. Snažila se si toho nevšímat. Potřebovala silné emoce. Mohla by si chytit otroka a přinutit ho, aby ji miloval až do smrtelného vyčerpání. Nějakého zločince, kterého není škoda. Nemusela by nic dělat, umřel by sám. Nikdo by to nevěděl. Jenom ona. A ten, kdo si jednou přečte její vzpomínky.

Za dávných časů ničemové říkali: Radši chcípnout, než se dostat do drápů čarodějkám.

Všechno to byly myšlenky, které zaháněla. Nikdo o nich nevěděl. Než potkala Dany.

Dany Monroesová je sestřenice, princezna Baarfeltovského rodu. Má stejnou paměť jako já. Je starší, to všechno už prožila. Není tak dobrá jako já. Fuj, co si to myslím? Nepotkala žádného Sida, do kterého by se zamilovala. Jak vůbec o to přišla? To byla někde na akci a hráli apol, ragby s tenisovým míčkem. Bezva rvačka o míč, ze které nikdo nevyjde bez modřin. Správná holka, když jí uděláte loktem, kolenem nebo čímkoliv pěkný monokl, zatne zuby a rve se jako pitbul. Jediná možnost, jak ji uklidnit, je přejít plynule z rvačky do sexu. To napadlo některého kluka z party, hned to realizoval a ostatní se přidali. Dany jenom zavřeštěla a snažila se si to co nejvíc vychutnat. Ten kluk se lekl, když ucítil krev, ale tolik jí zase nebylo a nezdálo se, že holka je proti. Potom někdo navrhl střídání. Nebyl tam nikdo, kdo by rozdivočelou mládež uklidnil. A Dany se smála.

Nikdy nechtěla vědět, kdo to byl. Ten kluk se jí přišel dokonce omluvit, ale zakřikla ho, aby jí neříkal jméno, natož rod a kastu. Nechtěla vidět ani jeho tetování. Naopak navrhla na večer co nejrozsáhlejší orgie, střídačka každý s každým, aby nikdo nic nevěděl. Princezně není radno odmítat. Když se jí pak někdo zeptal, s kým o to přišla, řekla: se všemi.

Od té doby Dany vyhledává rozkoše těla i mysli. Co nejdivočejší emoce. Baví ji prožívat bouřlivé zážitky, ale ještě víc nahecovat na to ostatní holky. Některé má zvlášť oblíbené, Asthru k nim přidala. Ještě nikdy nikomu neublížila, nepřinutila nikoho udělat něco proti své vůli. Ale jakmile postřehne touhu po něčem neobvyklém, hned ji povzbudí. Taky vnímá emoce druhých. Není jasné jak moc, ale...

Asthra touží být přinucena. Mučena, zhanobena, znásilněna. Chtěla si to dopřát o těchto oslavách. Dany odmítla, příliš dobře jí rozumí. Zahraje si s ní, ale až bude správný čas. Chce být dvojka v Sesterstvu, kde Asthra bude jednička. Nebo možná ani ne dvojka. Chce být uvnitř, ale taky tak trochu venku. Vést válku čarodějek, když bude mít chuť, ale nevyvolat dlouhodobou nenávist. Jednou skončí obě kočičky na jednom lůžku a budou se mazlit tak dlouho, až si navzájem proniknou do mysli a prosondují ji do nejmenších detailů. Jsou stejné. Jsou natolik odlišné, aby pro ně bylo zajímavé se zkoumat. Potom přiberou do hry další Sestry. Jako první Jeane, mladší sestru, nádherně talentovanou. Další sestřenky z klanu Therlowů, Diettermannů, Albertů, celý cowen, který se momentálně lísá k Dany jako k velitelce a mnohé členky jsou zde přítomny. Taky Asthra má cowen, nejlepší je z nich Deborah, Židovka z rodu velekněží, která by se jednou ráda napojila na klan Therlowů, jen co na ni Jackie dostane chuť. Jenže je příliš mladý a než dospěje, třeba se situace ještě nějak zajímavě zauzlí. Dany by ráda situaci pěkně zauzlila...

Teď si například pěkně vychutnává jízdu na neosedlaném koni. Srst příjemně lechtá na čerstvě vyholeném klíně... Moment! Dany jezdí nahá na koni od dětství, pro ni to není žádná novinka. Baví se cizími emocemi... vzala s sebou několik bílých holek, z přistěhovaleckých rodů nebo dokonce cizinek, pro ty není normální depilace těla ani vlnění koně mezi stehny. Kdybysme je trochu pošťouchly, třeba se některá udělá...

Dany k ní obrátila oči a škubla koutkem úst. Vnímá?

Asthra se pokusila poprvé v životě vyslat myšlenku. Ahoj, sestřenko!

Dany neodpověděla, nejspíš neumí. Ale za pár okamžiků začalo Asthru nesnesitelně svědit pravé chodidlo. Zvedla nohu a podrbala se, svědění se uklidnilo, ale přesunulo výš, na lýtko, stoupalo ke koleni. Samozřejmě tohle umí taky, ale v bdělém stavu? Když bojovala, musela se ponořit do transu, opustit vlastní tělo a hledat... nepřátele vyhledávala podle barvy jejich aury, ale to bylo... sakra počkej! Svědění stoupalo a už pochopila, kam dojde... tak ty takhle? Zkoncentrovala se, zkusila si vzpomenout jak se to dělá a oplatit... Dany zkřivila tvář, asi to bylo moc, spíš bolelo než svědilo, ale to A nechtěla, stáhla to na únosnou mez a prošlehávala D krátkými impulsy, jenže to už svědění dorazilo k cíli a stávalo se nesnesitelným, bylo nutno zajet tam rukou a usilovně se drbat... A kňučela a vrčela, bojovala s touhou skočit na tu mrchu a pořádně se s ní porvat... Cítila, že D chce přesně tohle, byla by z toho parádní rvačka a zapojily by do ní všecky ty křehotinky kolem...

Jenže vjely do mangrove a zachytily další zajímavé emoce. Asthra stihla jen vyslat: To si ještě vyřídíme! Potom toho bylo kolem moc a bylo nutno si to roztřídit. Příval vjemů ji zahltil, dělo se toho moc najednou. Totiž, jak očekávala, v noci se spousta lidí všelijak spárovala. Odpoledne tvořili to bahniště a kluci si nedali ujít rvačky v bahně, ve dvojicích i hromadné. Holky se taky nedaly odradit a když narazil kluk na holku, byl to parádní nájezd na noční hry. Někteří si dokonce vybudovali soukromé pelíšky na dostřel od hlavního sídliště, aby nebyli rušeni. A bylo to fajn.

Potom přišlo ráno a začalo se řešit, jak odměnit soupeře za vítězství. Nejpřirozenější je hezky vyzdobit. Kdo ještě nemá vyžíhaného okřídleného koníčka? Kdo ještě nemá tělo úplně bez chloupků? Kluci přišli na to, že mít na hlavě jedinou, byť slušně dlouhou kadeř je výhodnější než být celý zarostlý, zvlášť když se chci rvát v bahně. A to teda chci, musím ještě utopit pár kamarádů! Takže hodná kamarádka vezme nějakou ostrou čepel a pěkně mě oholí. Nebude to tak příjemné jako mýdlem, ale chlap něco vydrží! Počkej, to chceš říct, že my holky nic nevydržíme? Tak to bysme si mohly dát soutěž, kdo vydrží víc!

Nějakou důvtipnou hlavu napadlo, že by bylo hezké uvítat Asthru špalírem ztýraných obětí podél cesty. Když jelo turecké poselstvo ke knížeti Vladovi Draculovi, nechal kolem cesty napíchat zajatce na kůly a dost se tím proslavil. Kolem cesty k pevnosti rostla řada všelijak pokroucených stromů, jejich větve visely dost nízko... proč se k nim nepřivázat za zápěstí, ale ne tak, abych si potrhal šlachy, můžu stát na nohách, ale pořádně našponovanej, třeba i na špičkách. Samozřejmě mi každej bude moct dělat co ho napadne, bránit se můžu leda kopáním, ale na to se musím pořádně chytit větve... Hlavně děti si vyhrajou! To je bezva, uvažte mě taky!

Takže Asthra se svou družinou projížděla mezi všelijak zmučenými kamarády a bavila se jejich zážitky. Někteří už toho měli dost, chtěli se nechat odvázat a jít si odpočinout, ale další chtěli dokázat, že ještě vydrží. Mezi nimi pobíhaly neúnavné děti, které mohly kohokoliv beztrestně lechtat a pošťuchovat, kopům vždycky včas unikly a z výhrůžek si nic nedělaly. Starší a odvážnější uvažovaly, že by se taky nechaly přivázat, aspoň na chvilku. A vyžíhat toho koníčka na tělo, aby se po letech vědělo, že jsem tady byl!

Asthra zjistila, že bez obtíží vnímá, kdo s kým v noci spal. Stačilo se přiblížit. Ne že by ji to tolik zajímalo, leda u lidí, které znala, ale jejich emoce byly příliš silné a neodbytné. U některých dokonce vnímala, koho se chystají dneska večer sbalit. Trochu předpokládali, že se připojí taky. Dany by to udělala, kdyby to byla její oslava. Dany by se taky rychle zbavila toho směšného ježka, co má na hlavě. A se ohlédla, D se ušklíbla a pokrčila jedním ramenem. Spousta mladých taky očekává, že se Asthra možná ještě nechá ukecat a udělá to. Hodně kluků a některé dívky mají už takové účesy, že stačí odříznout skalpovou kadeř a bude vymalováno. Taky by se to mohlo vyzkoušet na dětech, za trest!

Asthra se zhluboka nadechla a vydechla, aby se zklidnila. Napřed chtěla vyslat všeobecný impuls, že nic nebude a přestaňte otravovat, ale potom ji napadlo, že ji samotnou láká lehnout si a nasunout hlavu pod břitvu. Koukla po Dany, ale nezdálo se, že jí tu myšlenku podsunuje ona. Napadlo ji taky, že jí to dělá někdo mimo cowen. Nejlíp kdyby nějaký zlý démon, s tím by mohla bojovat!

Sakra, démoni! Spousta lidí na ně nevěří. Asthra jejich existenci připouštěla, ale nechtěla o nich slyšet. Zatím ji neobtěžovali, leda že se jí o nich občas zdálo. Jenže, za to můžou asi všelijaké pohádky a hloupé filmy. Žádný démon se nemůže zjevit v těle, aby do něj mohla pořádně sekat mečem nebo ho ztřískat nunčaky. Ale vychutnala by si to.

Dany se opatrně pokusila o první směrovanou myšlenku. Co se od ní dalo čekat? Pojďme se taky nechat uvázat!

No jasně, miluje mučení. Vychutnává si, když je svázaná, nemůže se hnout a můžou si s ní dělat, co chtějí.

Asthra naopak promluvila nahlas a velitelsky: „Jedem! Chci vidět tu pevnost!“

Jeli. Ta pevnost byla kolová ohrada, přes jakou se schopný bojovník dostane za pár vteřin. Uvnitř stany a všelijaké přístřešky, kde mladí strávili noc a občas uzavřeli krátkodobé manželství. Někteří byli partnery už dlouho. Někteří... Asthra potřásla hlavou a odmítla se tím zabývat.

Bahniště bylo zato parádní, dost velké a z čistého bláta a vody. Uprostřed dosahovalo dospělému muži do pasu, drobné Asthře mnohem výš. Bez váhání sklouzla s koně a s potěšením se nořila do bahna. Probíhaly tam nějaké potyčky, ale bojovníci to stopli a sledovali, co ona. Po pár krocích tam byla po pás, neskutečná rozkoš! Šla dál, jak nejhlouběji to šlo, ale o něco zakopla a natáhla se. Původně se chtěla elegantně zanořit, ale to se jí nepodařilo. Tak aspoň přiměřeně zavřeštěla a párkrát se převalila, aby dala najevo, jak se jí to líbí.

Dany skočila do bahniště šipkou. To byl pokyn pro všechny, vrhli se do bahna a zahájili všeobecnou rvačku. Asthra se s nadšením vrhala do nejhustšího chumlu a nešetřila nikoho. Vychutnávala si dotyky rukou na těle. Dany milovala osahávání, nejvíc v kluzkém prostředí. Asthra neměla vyhraněný názor. Jako dítě se mazlila ráda, později ubývalo lidí, kteří si troufli na ni sahat. Sid, samozřejmě. Jiní kluci ji objali a políbili, ale další něžnosti si odpustili. Těžko říct, jak by reagovala. Dany má ovšem ve zvyku, když se jí přijde pochlubit kamarádka, zalézt si s ní do horké vody, omatlávat se, povídat si, co s ní dělal její nový kluk a předvádět si to navzájem. Slyšela, že existuje něco jako lesbický sex, ale nechápe to. Mazlení mezi děvčaty je přece přirozené, sex je výhradně koitus s penisem ve vagíně, nic jiného. Spousta hezkých věcí se dá dělat taky prsty a jazykem, ale to ještě není nic závazného. Osahávání od kluků je roztomilá něžnost, možná výzva k milování, ale ne vždycky to vyjde. Dany netouží milovat se s úplně všemi kluky, ale aspoň zkusit by se to mohlo.

Asthra se proti takovým návrhům ostře ohradila, ale občas na to myslela. Konečně, přesně to jí Dany prorokovala. Rvačka v bažině se jí líbila, sahalo na ni hodně rukou a bylo to příjemné. Není jasné, zda ji kluci poznali, byla celá zablácená. Ona by je snadno poznala podle aury, ale neměla zájem. Ještě hezčí by bylo, kdyby všichni byli vyholení a neviděli, buď že by byla tma, nebo by jim ochromila zrakové nervy... Fuj, démone hnusný, padej odtud a už se nevracej! Nic nebude, ani stříhání, ani orgie! Ale ty ruce na těle jsou tak příjemné!

Když toho měli všichni dost, vylezli z bahna, seběhli k moři a očistili se. Byla tam malá písečná pláž a správné vlny, které občas někomu podrazily nohy a chvilku ho mlely v příboji. Opodál rostly velké stromy s rozvětvenými kořeny, dalo se po nich lézt a skákat z takové výšky, jaké se dotyčný odvážil. Asthra lezla po stromech jako opice, vyšplhala kam až to šlo, zhoupla se na větvi a nechala se vymrštit, aby padala dlouhým obloukem. Ve snech létala a padala do neskutečné hloubky, teď to zkoušela po nohách, šipkou se složenýma rukama i sbalená do vajíčka. Kluci měli označkované vhodné větve a dlouhé liány, na kterých se dalo houpat a nechat se hodit co nejdál do vody. Když se to správně povedlo, zanořila se tak hluboko, až jí bolelo v uších. O kus dál byly pod vodou útesy, kde se dalo potápět s otevřenýma očima, zkoumat všelijaké úkryty a chytat ryby do ruky. Kdysi tu byli i žraloci, ale kluci je tak dlouho obtěžovali, až i tak tupé zvíře pochopilo nebezpečí a uprchlo někam jinam. Šikovní lovci nosí dneska na krku náhrdelník ze žraločích zubů, ti méně šikovní jizvy po žraločích zubech.

Asthra konečně vylezla, vytřásla vodu z vlasů a přesvědčila se, že tam nezůstalo žádné bahno. Ještě lepší by bylo, kdyby měla těch vlasů míň. Ještě párkrát se v bahně vyráchá a kdyby třeba měla jedinou kadeř... Tedy dvě po stranách, je děvče. Kdysi se tomu říkalo wingy a byla to velká móda. Kdyby ji pak přestaly bavit, stačí udělat dvakrát šmik... Zmiz, démone, naposledy tě varuju!

Jednu věc Asthra věděla. Tohle jsou jen opatrné žertovné náznaky. Skutečný útok přijde se setměním. Jestli je to opravdu démon, tak to nevzdá a bude se vracet. Nabízet nevídané rozkoše. Vtírat se nejdřív kamarádkám, však podívej, nic to není, všechny to dělají! Asthra byla rozhodnuta tvrdě bojovat. Ale nebyla rozhodnuta, že nepodlehne.

Najednou jedna holka vstala a natáhla ruku k obzoru: „Hele!“

Blížila se odtamtud plachetnice. Krásná, dvojstěžňová, tak na pět až deset lidí. Obsluhovaly ji tři dívky, velmi šikovné plachtařky. Skasaly většinu plachet, a když se přiblížily, zapjaly motor a přibrzdily. Na správném místě vyhodily kotvu, vyskočily a brodily se na břeh.

Byly z Indiopolisu. Vypadaly tak, a měly na rameni vyžíhaného stříbrného delfína, znak bohyně Excatli. Jinak vyhlížely jako naklonované, lišily se leda tetováním. Pleť přecházela z hnědého opálení přes mléčně bílou a šedivou až k namodralé, podle toho, z jakého úhlu se na ně člověk díval. Vlasy krátké, ale nebyl to pozůstatek žádného určitého účesu. Barva? Vyšisovaná sluncem a mořem, ani ne blond, spíš špinavě světlá. Bylo na nich vidět, že jsou zvyklé se často potápět. Neměly plovací blány mezi prsty, chápavé dolní končetiny, koketní ocásek ani velké špičaté uši, takže asi byly lidé. Oči měly modrozelené a výraz podivně zasněný, jako by se vynořily přímo z moře.

Představily se jako Thea, Lea a Nea. Řekly která je která, ale nepočítaly, že si to někdo zapamatuje. Oznámily, že přišly předat Asthře dar Sester z Indiopolisu, nepoužily však elfské jméno Telporontost. Ale ten dárek lze předat jenom někde, kde je velká nádrž na vodu, jaké bazén.

Jedna z bílých děvčat dostala šanci zabodovat. Upozornila, že v Rossa Blance je zcela nové rekreační středisko, které bazén vlastní. Majitelem je samozřejmě přistěhovalec, komerčně založený, ale dal by se ukecat k pronajmutí. Thea kývla, že může být. Navrhla, aby se co nejvíc děvčat nacpalo k nim do lodi a zkusí plachtit po moři, ostatní můžou jet na koních. Asthra souhlasila.

Majitel bazénu byl mírně v šoku. Byl přistěhovalec a smečky děvčat se polekal. Thea mu nabídla peníze, ale vypadala při tom tak, že jenom blázen by je od ní vzal. Taky znal Asthru a slyšel o princeznách Monroesových. Ochotně nabídl svůj bazén k disposici a nic za to nechtěl.

Jedna z dívek přinesla z lodi kanystr s nějakým roztokem. Před očima několika málo hostů, slunících se na terase (v parádních plavkách) nalily obsah do bazénu, pak Thea nařídila: „Zamíchat!“ a jedna po druhé skočily do vody. Plavaly, potápěly se a hrály si jako delfíni. Po chvíli vylezly a Thea řekla: „Sleduj!“

Na vzduchu začala jejich kůže pomalu zlátnout. Za pár okamžiků byly celé zlaté, kromě vlasů, prořídlého obočí a možná pár chloupků po těle.

„Skvělý!“ řekla Asthra a skočila tam.

„Jak dlouho to vydrží?“ neodolala a položila otázku Dany.

„Týden až čtrnáct dní, jak u koho.“ odpověděla Lea, „Ale recept ti nedáme.“

„Mrcho!“ řekla Dany a skočila do vody.

Naskákali tam všichni přítomní. Postupně dojížděli další, ti zlatí zase mířili zpátky, pochlubit se. Barva nebyla stejná, u černochů měla nejtmavší odstín. Hodně mladých bylo zvědavých, jaký odstín bude mít zrovna jejich kůže, tak vznikaly různé zábavné spory. Zlatá barva nepřekryla tetování, naopak krásně vystoupilo. Vyžíhaný koníček taky. A dalo se na kůži taky krásně malovat.

Dívky z Indiopolisu usoudily, že je to v pořádku. Thea řekla: „Ta loď je taky tvoje. My zpátky doplaveme.“

A chystaly se na to. Jenže Asthra se zarazila: „Snad s námi zůstanete aspoň na slavnosti?“

Domluvily se pohledy. Potom jedna z nich řekla: „Zůstaneme.“

Sotva princezny zmizely z dohledu, začal majitel koumat, jak nenadálého daru využít. Jako první mu napadlo začít vybírat vstupné, neustále sem přijížděli kluci i holky a hned se vrhali do bazénu. Součástí dohody bylo, že nechá vykoupat všechny, dokud bude zájem, ale nebylo pochyb, že se přidají i zcela cizí lidé, kteří k Astřiným hostům nepatří. Po krátké úvaze ten nápad zavrhl, mohl by udělat chybu a chtít peníze od někoho, kdo by to práskl princeznám. Nebylo pochyb, že by se naštvaly. Čelit rozzuřené princezně je šílenství. Ještě nebezpečnější je čelit princezně, která si chce hrát a hledá někoho, na kom se vyřádit. Takže z toho nic nebude.

Je možno prodávat nápoje, ty jsou jeho. Ten pán se jmenoval jinak, ale v rámci image si vymyslel jméno Ellias a snažil se chovat jako šlechtic. Na domorodce tím dojem neudělal, ale jeho klientela byli turisté. Mladí měli žízeň i chuť na chladné nápoje, ale žádné peníze. Což je logické, když byli nazí, neměli kam je dát. Lord Ellias se zachoval jako gentleman a rozhodl se pohostit je limonádou zadarmo. Ostřejší nápoje ovšem... Přijali to bez komentáře, teda řečí měli spoustu, ale žádné proti. Naopak, chovali se vstřícně.

Turisté ten mumraj sledovali a bavili se. Přibylo jich, z okolních penzionů. Nebyla sezóna a zařízení moc neprosperovaly, ale nějací turisté tady přece jen byli. Momentálně namítali, proč jim nikdo o nové atrakci neřekl předem. Ellias neprozradil, že to taky nevěděl, snažil se vypadat chytře a svést všechno na princeznu Asthru. Měl některá ustálená vyprávění, kterými oblboval zákazníky. O čarodějkách taky.

Někteří turisté zahájili pozoruhodné stížnosti. V rámci zábavy navštívili všelijaká kasina, se striptýzem a společnicemi. Když si teď prohlíželi tu partu mládeže, došli k poznání, že chlapci i děvčata jsou daleko krásnější než profesionální tanečníci. Proč tedy nevystupují v kasinech ti hezčí? Proč jsou prostitutky v Ironu i Rossa Blance nic moc, některé vyloženě nechutné? Proč pan Ellias nezajistil...?

Pan Ellias za nic nemohl, ale byl si vědom, že v očích turistů může za všechno. Kecal, co mu slina na jazyk přinesla. Prohlásil, že dívky jsou tak krásné proto, že jsou buď samy čarodějky, nebo je kamarádky magicky vylepšují. Naopak klukům, se kterými se milují, magicky prodlouží a zesílí penis, takže další ženy s nimi prožívají neskutečné rozkoše. Kromě toho umějí vložit na svoje milence zakletí, aby každý, kdo s nimi prožije noc, byl naplněn štěstím a radostí. Na holky taky, pochopitelně. Turisté nebyli úplně hloupí, aby věřili všemu, ale výsledky viděli přímo před očima, tak v nich přece jen něco podvědomého zůstalo.

Samozřejmě se mohli taky vykoupat. Bylo jen zapotřebí odložit plavky a ostych. Tedy, mohli do bazénu i v plavkách, ale mladí by se jim smáli. Když získali nádherně zlatou barvu, zlepšila se jim nálada a dostali chuť se bavit. Někteří mladí po vykoupání spěchali zpátky do lesa, ale jiní se zdrželi, obsadili telefonní ústřednu a volali do Kingtownu i leckam jinam, že je tu fajn zábava a když skočíš hned na rychlík, ještě to stihneš. A vem si s sebou peníze, ten majitel hotelu je příšernej zloděj a za každej hlt šťávy chce neskutečný prachy.

Slyšel to pan Ellias, ale slyšeli to taky někteří významnější hosté. Takže zahájili opatrný dialog:

„Vidím, že jste dostala na něco chuť, slečno. Dovolíte, abych vás pozval do místního baru?“

Slečna zamrkala dlouhými řasami a chvilku vyhodnocovala, co řekl. Byla z přistěhovalecké rodiny, ale od malička v Arminu a vychovaná místním prostředím. Ohlédla se na kamarádky a řekla: „Máme chuť? Chceme jít do baru?“

Pán sice pozval pouze ji, ale došlo mu, že ji oslovil v množném čísle. I když, ty ostatní byly taky hezké.

Co pro ně bylo sprostě drahé, byl pro něho pakatel. Vylezly si na barové sedačky a začaly studovat nápojový lístek. Neměly sebemenší zkušenosti, zato se všemu nepřetržitě smály. Z jejich štěbetání by slabší povaha dostala záchvat. Objednal jim krásně barevné koktejly, každé jiný. Byly sladké, osvěžující a alkoholu tak akorát. Vymlaskly to a chtěly vědět, co měla kamarádka. Objednal další.

Holkám se zlepšila nálada a začaly být zvědavé. Pán sdělil, že se jmenuje Sam a je majitelem firmy Export – Import, dovoz a vývoz čehokoliv. Pak jim vysvětlil, co to znamená. Je tady na dovolené, ale taky okouknout, co by se dalo, kdyby se dalo.

Přišel nějaký kluk a chtěl vědět, co tady holky dělají a jak dlouho tu chtějí ještě oxydovat. Dostal velkou whisky a přisedl si.

Pánův původní záměr byl dostat tu nejhezčí do baru, trochu ji opít a zatáhnout do postele. Problém byl, že reagovala jinak než všechny ostatní, se kterými se mu to povedlo. Především vše, co řekl jedné, bylo záležitostí celé smečky, nejen zde přítomných, ale snad stovky dalších. Nebyla proti sexu zásadně, ale zatím se dobře bavila a nechtěla opouštět partu. Naopak by jí nevadilo, kdyby ostatní byli při tom a sledovali, jak to umí. Tedy on, ona nepochybuje, že je dobrá. Lechtivé řeči měli rádi všichni a s chutí vyprávěli o svých dobrodružstvích. A až přijedou kamarádi z Kingtownu, to bude teprve mejdan! Sam povadl a začal se obávat, že se jeho záměry neuskuteční.

Kluci byli zvědaví na tu jeho firmu. Když z něj vypadlo, že obchoduje také s léčivy, zarazili se. „Drogy?“

„Léky! Existuje spousta farmaceutických firem a ty potřebují suroviny. Jasně, dají se zneužít, ale tohle jsou solidní firmy!“

Nastala mezi nimi diskuse. Po vítězství nad gangstery zůstala uprostřed plantáží rafinerie, ve které se dříve vyráběly drogy, nyní... co vlastně? Byla založena společnost, kterou vytvořili přední odborníci a značný podíl v ní měl i Pedro Santanueva. Protože však výrobě nerozuměl a neměl čas se do toho plést, spokojil se s výnosem a starosti nechal odborníkům.

Ačkoliv Sam tvrdil, že jeho firma je naprosto čistá a solidní, mladí nabyli dojmu, že určité problémy tu přece jen jsou. Taky se prokecl, že má jisté potíže s konkurencí, které je jeho dokonalá bezúhonnost trnem v oku a rádi by ho zlikvidovali. Ne že by po něm rovnou stříleli, ale vyskytují se různí pochybní jedinci, zaměstnanci jsou lhostejní a ochranka neschopná. Taky s ochranou zásilek jsou potíže...

Kluci po sobě mrkli. Něco někam převézt není problém. Někteří už mají i řidičák a spolehlivě ovládají vše, co má motor a kola. Taky umějí rychle a přesně střílet a ovládají šestadvacet druhů bojového umění. Že z nich jde hrůza na první pohled, nemuseli říkat, to viděl. Holky jsou navíc schopné rozjet divoký mejdan, jak zakrátko uvidíš, pokud objednáš ještě jednu rundu dokola.

To už Sam chápal něco, co by se dalo nazvat Mejdanové zásady. Správné je, když se do hry zapojí všichni v dosahu. Ne každý musí mít sex s každým, ale měl by být při tom a dostat příležitost. V takovém případě si nemá kdo na co stěžovat, ani kdyby se mu to později rozleželo v hlavě. Že byla nějaká holka znásilněna? Ostatní taky, tak co? A v tu chvíli jsi vypadala, že tě to docela baví!

Sam si nebyl jist, co na to říct. Kdo by si mohl stěžovat? Nedalo se nic dělat, museli mu vyložit politickou situaci. Existují dvě mocné strany. My jsme přistěhovalci, kdysi strana Bílých, ale to se už nesmí říkat. Jasně, většina se narodila už na Ostrově, takže jsme šlechta, ale nejsme takoví blázni jako Černí. Jižané, potomci starých rodů. Jistě, spousta jich je taky náplava z ciziny, ale patří k Černým, chápeš? Taky existují Rudí, teda jako komunisté, Zelení, to jsou všelijací vandráci, ekologové a tak. Na křesťany zbyla Žlutá. Taky existovali Modří, to byli lautr cizinci, co se odmítali přidat ke šlechtě. Už to chápeš?

Ovšem že nechápal. Tak teda, když na sebe narazí Černí a Bílí, tak se vždycky porvou. Asthra patří k Černým. My jsme Bílí, takže se porvem, jen co bude šance. Černých je míň než nás, ale ovládají magii. My taky ovládáme magii, ale míň. Uměli bysme víc, kdyby nás čarodějky něco naučily. Možná to udělají, když je donutíme. Černým nikdo nesmí sáhnout na vlasy, jsou posvátné. Nám taky ne, ale kdyby se stalo... konečně, to co mám na hlavě já, je bezpečnostní minimum. Kdybysme je ostříhali, tak je přejde pýcha a třeba se nebudou tak nafukovat. Nejlepší by bylo, kdyby všichni přišli o hřívu, byla by sranda a nikdo by neměl proč se vyvyšovat. Jenže my to spustit nemůžeme, to by musely princezny...

Sam už neobjednal nic, ale někdo jiný z hostí. Bar byl přecpaný, v koutě už se nějací lidé omatlávali a zejména dámy se zajímaly, jak urostlí jsou místní chlapci. Kluci neměli nic proti, navíc měli v úmyslu způsobit jim hezké překvapení za devět měsíců. Slyšeli, že existuje něco jako ochrana proti početí, ale nic takového zásadně nepoužívají. Holky používají antikoncepční žvýkačku (zelené zuby), a některé nemají zásadní námitky ani proti dítěti. Když se to povede, rychle se vdají a rodina s tím souhlasí. Taky existuje interrupce, ale to by žádná žena neudělala; i potrat z lékařských důvodů je neštěstí a hanba pro celý rod a všichni truchlí jako při úmrtí drahého příbuzného.

Dívky měly zajímavé dotazy. Nedávno se profláklo, že jistý mezinárodní gang prodává krásné dívky bohatým arabským šejkům do harémů. Taky obchoduješ s děvčaty? Dalo by se nějak proniknout do toho systému? Jako že bys mě třeba prodal, smečka by šla po mojí stopě a až by mě našli, osvobodili bysme holky, co tam už jsou, a ty lumpy rozsekali na nudle. V takovejch palácích je zlata, drahokamů a všeho, to by byla kořist! Jasně, šlo by mi o krk a zažila bych trochu brutálního sexu, ale bylo by to fajn dobrodružství!

Sam čuměl jako Bú. Ta dívka vypadala tak křehce a bezbranně, jako něžná květinka vyžadující ochranu.

Nějací kluci začali vzadu řvát: Rež a rúbaj do krve, nebude to poprve...

Už dávno tu nevelel Ellias ani Sam. Někteří mladí odešli, další přišli, vyznat se v nich nedalo, když byli všichni zlatí. Všichni pili jako o život a nebylo radno je žádat o placení. Vlastně nebylo jasné, kdo co objednává, většinou cizinci. Ellias se rozhodl nechat věcem volný průběh, po skončení spočítat škody a přirazit každému z hostů adekvátní částku k účtu. Klidně trochu víc, oni to překousnou.

Sam dosáhl částečného úspěchu. Jeho vyvolená už dávno nepila koktejly, lila do sebe tvrdé drinky, nechala se omatlávat a něžnou ručkou ho hbitě zbavila nežádoucího přepětí. To se naučila dělat kamarádům v šesté třídě. V sedmičce už byla společensky nemožná holka, která by se zdráhala vzít ho svému klukovy do pusinky a pěkně vykouřit. V osmičce soutěžily, která líp dokáže udělat to samé, co viděly na videu. Komu rodiče koupili videokameru, natáčel s kamarády vlastní pornofilmy a předváděl je spolužákům.

Sam žasnul. Dívky postřehly, že ho to baví, a začaly vyprávět o svých zkušenostech z diskoték. Vyhlášené podniky jsou na předměstí, uprostřed města by přece jen vyvolaly pohoršení. Zhruba do půlnoci je tam docela bezpečno, pak se zábava patřičně rozproudí. Po druhé hodině ranní je už trochu o hubu zajít na dívčí toaletu, ukrývají se tam různí úchyláci a než holka stačí zařvat o pomoc, přimáčknou ji ke zdi a vrazí to do ní. Rozumná holka se nechá doprovázet svým klukem a je úplně fuk, jestli na holčičí nebo klukovskej záchod. Stejně ze všeho nejdřív zrušili kabinky, tam mohl někdo holku zatáhnout a vážně jí ublížit, třeba i zabít. Jsou tací úchylové a na pohled je nepoznáš. Zatímco to dělá, kluk stojí nad ní a hlídá, a kdyby někdo něco, serve se s ním. Rvačky na hajzlíkách jsou bezva věc a každé holce polichotí, že se o ni kluci rvou. Občas taky dostane pár přes držku, ani neví jak a od koho, natož proč. Větší bitky se konají venku před diskotékou a mívají dozor. Jasně, každá diskotéka má ochranku, ale právě ti kluci z ochranky jsou sprostí rváči a myslí si, že všecky holky patří jim. Kdyby tak narazili na nějakou jižanku, ta by z nich nadělala trhací kalendář! Správná holka má přijít ze zábavy s pořádným monoklem, aby měla v pondělí co vyprávět spolužačkám. Z týhle akce se ale chci vrátit dohola a s parádním tetováním! Vůbec by neškodilo, kdyby to bylo tetování přímo na hlavě. Máma má fotku, jak vypadala bez vlasů, když jí bylo šestnáct...

Zatímco poslouchal jejich vytahování, jeho dívka se tiše vytratila a už se nevrátila. Naopak některé další dávaly najevo, že by si daly říct, i když se nemůže vyrovnat klukům, se kterými chodí normálně. Což ostatně viděl kolem sebe.

Neznámo kdy a jak vnikla v tom čase do hotelu jakási ženština. Malá, snědá, tváře divé, pod plachetkou osoba, o berličce, hnáty křivé, hlas vichřice podoba. Ve skutečnosti to byla starucha neurčité národnosti, svraštělé tmavé pleti, vlasy spletené do rastafariánských copánků, na sobě potrhané hadry, bosé špinavé nohy, na krku náhrdelník z podivných předmětů, taška s předměty ještě podivnějšími. Na jediný pohled prodavačka pochybných amuletů. Nejspíš příbuzná někoho z personálu. Pan Ellias takové neviděl rád a hned by ji hnal, kdyby nebyl poněkud pod vlivem. Svým podřízeným zakázal jakékoliv návštěvy příbuzenstva, ale co platno, byl tam zadní vchod pro zaměstnance a nedalo se zabránit, aby ženské z kuchyně nestrčily pár dobrot svým hladovým dětem. Ty děti samozřejmě hned objevily, co se děje, a naskákaly do bazénu, čímž získaly stejnou barvu jako všechny ostatní děti, které tu byly právem, snad trochu tmavší, ale to Arminům nevadilo. Ovšem tahle ženská, to bylo moc.

Mírně podnapilí hosté ji okamžitě vyhodnotili jako čarodějnici a začali z ní tahat rozumy, co by všechno mohla. Ellias se pokusil jim vysvětlit, že je to špinavá podvodnice a neumí vůbec nic, ale ženština se divně pochechtávala a říkala věci, které málokdo chápal. Kromě jiného tvrdila, že umí kouzelný nápoj, který dodá lidem ještě lepší náladu než alkohol. Ovšem museli by ji pustit do kuchyně. Pan Ellias se pohádal s hosty, kteří to chtěli vidět, až nakonec podlehl a svolil s výhradou, že se baba osprchuje. Což učinila s viditelným potěšením.

Když se vykoupala, zjistilo se, že není ani tak stará, ani tak ošklivá, jak se původně zdálo. Tělo měla hubené a šlachovité, prsy vytahané od kojení dětí, ale staré a docela hezké tetování, jistě z dob mládí. Hosté naléhali, aby se taky vykoupala v bazénu, aby bylo jasnější; nebránila se. Když jí kůže zezlátla, získala dokonce cosi jako náznak vznešenosti. Skoro by jí uvěřili, že byla kdysi čarodějka.

Nebyla. Přiznala, že sloužila v kuchyni jako pomocnice, byla tehdy skoro dítě. Takových tam byla spousta a učily se. S kuchařkami se okamžitě domluvila, postavila na plotnu velký hrnec, naházela do něj všelijaké ingredience a přidala něco z pytlíčku sušených bylin, který vytáhla z tašky. Potom vařila a bručela k tomu zaklínadla, která byla zcela zbytečná, ale dobře to vypadalo.

Chuť nebyla nic moc, ale nálada se skutečně pozvedla. Vedlejším efektem bylo, že odešla další část mladých, pozvaných na narozeniny. Naopak přišli jiní, kteří zastávali názor, že zábava bude lepší tady než u Asthry. Jak to vypadá, k absolutnímu rozpadu mravů nedojde, stříhání se nekonalo a orgie asi taky nebudou nic moc. Kdežto zde... Však uvidíte po setmění!

Pan Ellias se naposledy pokusil zabránit nejhoršímu. Zkusil apelovat na ty, co jsou ještě při smyslech, ale jemným násilím ho přinutili vypít šálek toho čaje. Přestal se hádat, sedl si do kouta a sledoval, jak se hosté dobře baví. Když se po něm začala plazit nějaká holka, nebránil se.

Asthra byla klidná, uvolněná a spokojená. Všichni měli dobrou náladu. Zlatá barva se jim líbila a slušela jim. Ani ten škodolibý démon, který jim pořád podsouval ošklivé myšlenky, už neotravoval. Mohla být bez starostí...

Jenže nebyla. Věřili byste, že takový démon odejde sám od sebe? Asthra nebyla slepě důvěřivá. Stálo jí za to propátrat okolí.

Našla si skryté místo, kde se mohla uložit a zkusit meditovat. Opřela se hlavou o kmen starého stromu, uvolnila se a sledovala, jak jí tuhnou ruce a nohy, jak se pomalu kalí vědomí a jak její tělo chladne a přestává reagovat. Pak z něj vystoupila a začala stoupat. Trochu ji ještě rozrušilo, když si sama sebe prohlédla a usoudila, že jí to sluší. Pak už se nezdržovala. Propátrala okolí. Většina mladých hrála na pláži bojovku, honili se a házeli po sobě drobné kamínky. Kdo byl zasažen, upadal do otroctví a musel bojovat za svého pána, dokud nebyl osvobozen. Bylo to přiměřeně zmatené, mohli se u toho hádat a křičet a sem tam se i poprali, takže byli spokojení. Nikde nic podezřelého.

Ti zbývající si našli podobné úkryty jako ona, ale byli v nich po dvou. Co prováděli, je jasné. Asthra se jen tiše usmála.

Rozhodla se propátrat širší okolí. Narazila na stopu Vivenny, což je taky mocný a nebezpečný démon, ale šla po něčem jiném a mladých si vůbec nevšímala. Asthra neměla Vivennu radši než kteréhokoliv jiného démona, ale věděla, že obvykle plní nějaké úkoly a nechtěla se s ní střetnout.

Zkusila se podívat do Rossa Blancy. Babička seděla před chatrčí, obrátila slepé oči vzhůru a všimla si Asthry, ale neudělala nic.

Jakési napětí vycítila v zábavním komplexu. Že by bazén se zlatou barvou? Ano, bylo to blízko, ale ta barva to nebyla. Asthra prošla stěnou do hotelu a okamžitě si všimla změny nálady přítomných. Měla by zasáhnout? Co se vlastně děje?

Vtom dostala ránu, až se celá otřásla. V posledním okamžiku si všimla vyceněných zubů a napřažených drápů šklebící se bytosti, démonky natolik mocné, že se dokáže proměňovat v cokoliv dle libosti. Chápala, co to znamená: Vypadni, tady je to moje!

Tím úderem se probrala z transu. Třásla se po celém těle. Počurala se. Na tom samozřejmě nezáleželo, byla uprostřed lesa. Ovládla ji hrůza, chvíli musela zhluboka dýchat, aby se vzpamatovala. Aha, tak je to. Démon nechal ji a její cowen, soustředil se na ty cizince. Není divu, jsou snadnější kořist. Kdyby jí je nechala na pospas, bude to v pořádku, tady bude klid. Jenže...

Ovládla se a začala myslet logicky. Zatím jim nic nehrozí. Démonka si s nimi bude trochu hrát. Někoho možná přinutí k neprozřetelnému chování, ale neublíží jim, dokud nenastane noc. V noci bude silná. Mohla by je ovládnout. Asthra bude muset bojovat. Jenže do té doby musí vymyslet, jak na to. Každý démon se dá porazit, ale každý jinak.

Už se uklidnila a její dobrá nálada se obnovila. Budou to bezva narozky.

Sam se poměrně rychle vzpamatoval a navázal známost s další dívkou. Byla taky hezká, pocházela z Kingtownu a hned ze začátku mu řekla, že v sexu žádnou morálku nezná a nepostrádá. Kluci pro ni vymysleli přezdívku pičná princezna, neboť ji nastavuje ráda a častěji než jiné dívky. Za svých sedmnáct let života se vyspala se všemi, kteří zásadně neodmítli a hodlá svoji sbírku ještě rozšířit. Sice očekává, že jí Sam nebude stačit ani náhodou, ale třeba ji překvapí.

Měla však roztomilý požadavek: nesnáší chlupy na těle a přeje si, aby se celý důkladně vyholil. Což je ochotna udělat vlastnoručně. Lhala, naopak měla ráda, když ji chloupky příjemně šimraly, ale tušila, že to pro něj bude nepříjemné a bolestivé. Sam zaváhal, ale potom podlehl. Vytasila kazetu s toaletní soupravou, v níž dominovala parádní břitva. Nařídila mu, aby si lehl na stůl, namydlila ho a potom si hrála. Jinak se to nedá nazvat, mávala mu okolo nejcitlivějších míst břitvou, sem tam seškrábla mýdlovou pěnu a vtipkovala s kamarádkami, které se zájmem přihlížely. Během té hry přešly Sama veškeré touhy po milování, naopak byl rád, že ho nechala odejít ve zdraví.

Což byl správný signál. Mládež vyhlásila, že si neškrtne nikdo, kdo nebude mít tělo ideálně hladké, a vzali to po pořádku. Dívky holily pány, kluci se věnovali dámám. Všichni se perfektně bavili a kdo si udržel touhu, mohl si na místě vybrat cenu. Jenže pořád ještě tomu chyběla koruna; občas někdo kamarádovi či kamarádce trochu poopravil účes, ale to nebylo ono. A stačilo tak málo...

Stará šamanka byla tou dobou v kuchyni, vařila další dávku čaje. Když se vrátila, začaly se jí nějaké holky vyptávat na její tetování. Netajila nic, a neprozřetelně se prokecla, že nejparádněji má vyzdobenou hlavu. Škoda, že to není vidět...

„Ty máš vážně tetování na hlavě?“ obdivovaly ji, ačkoliv nemohly nic vidět, „To jsi byla celá oholená?“

„Koupali jsme se skoro každý den v Ohni. Vždycky, když jsme se chtěli očistit.“

Další vlna obdivu.

„Nebo to šlo taky Krabem. To byla taková hračka. Strojek, který tě zbavil veškeré srsti...“

„Jak to vypadalo?“

A tehdy vytáhla tu věc ze své tašky. Vypadala skutečně jako vodní členovec s dvěma dopředu nataženými klepety.

„Doufám, že ještě funguje, je strašně starý. Takhle stiskneš, a mezi klepety začnou přebíhat impulsy...“

Dívka uchopila Kraba a prohlížela. Potom se obrátila k nejbližší kamarádce a zajela jí klepety do vlasů.

Ta druhá vypískla, ale hned se začala smát. „To je paráda! Bezvadně to šimrá...“

„Teď ty mně!“ podala jí první Kraba a s potěšením sledovala, jak její kadeře padají na zem.

Potom vypukla bouře. Krab šel z ruky do ruky, málem se o něj poprali. Nejdřív vzali děti, které sice pištěly a protestovaly, ale neudělaly sebemenší pokus o útěk. Potom přišly na řadu dívky, dle osvědčeného systému, čím hezčí, tím dřív. Nakonec kluci, kterým to ani moc nevadilo. Cizinci, když se někomu napletli do cesty. Při tom zjistili, že celé utrpení s depilací těla nebylo vůbec zapotřebí, Krab by to zvládl rychle a bezbolestně. Šamanka taky přišla o svoje rasta copánky, seděla na stole u vchodu do kuchyně a smála se.

Co jim neřekla, že impulsy Kraba posilují chuť na sex. Stačila letmá výzva a vypukly orgie, přesně takové, na jaké měli celé odpoledne chuť. Kdo se vrhl na koho, je celkem fuk, neušel tomu nikdo. Jenom děti pobíhaly sem tam a využívaly toho, že mohou beztrestně pošťuchovat dospělé a oni se nemůžou bránit.

Asthra přišla ke kotli a nasála vůni. Byla zřejmě spokojena, neboť kývla hlavou a posadila se bokem.

Přišla Dany. Tvářila se vážněji než kdykoliv předtím. „Tak co?“

„Myslím, že je to Aradia. Jestli jo, nevím, co si o tom myslet. Není vyloženě zlá, spíš hravá. A nikdy se nepokusila nikomu ublížit.“

„Aradia je Velká Matka řádu Wicca. Myslíš, že jde po tobě?“

„Kdybych věděla, kdo je a po čem jde, byla bych klidnější. Začínám si myslet, že je to jenom hra.“

„Vážný dotaz: může být nebezpečná?“

„Všechny jsme nebezpečné. Je mocnější než ty nebo já.“

„Mocnější než ty, já a všecky ostatní Sestry?“

„Tím myslíš co?“

„Trochu jsem rozhodila sítě. Sestry se jen klepou do toho jít. Nejvíc holky z India...“

„Ne. Nechci vás tam mít, ani nechci, abyste se pletly. Půjdu do boje sama.“

„Nebojíš se?“

„Nejvíc se bojím, že do toho někoho zatáhnu. Zkrátka ne.“

„Co uděláš, abysme...“

„Uspím vás. Na to je tenhle čaj.“

„Děláš přesně to, co ona.“

„Mečem, kterým se dá člověk zabít, se dá taky ochránit.“

„Ale ne! Jak to víš?“

„Jako co mám vědět!“

„To mělo být překvapení!“

Když přišly na to, že mluví každá o něčem jiném, rozesmály se. Dany vzala Asthru za ruku a vedla tam, kde tábořili kluci.

„Tak už jí to dej! Možná to bude potřebovat!“

Kluci přestali popíjet, vstali a začali se tvářit slavnostně. Gratulaci přednesl Roger, pak pokynul Jackovi, který si do této chvíle povídal s Deborah a co chvíli vyprskli smíchy. Teď vypadal velice vážně a držel v ruce něco dlouhého, zabaleného v hedvábném šátku.

Asthra to rozbalila, ale už na dotek věděla, co to je. Nádherný meč vysoce ušlechtilých tvarů, s rukojetí ze slonoviny, krásně vyřezávané.

„Nádhera!“ vydechla, „To je parádní zbraň... ale nepoznám, jaké kultury!“

„Pochází z tajné zbrojnice vévodů z Dunbaru,“ řekl Jackie, „Řekl bych, že ho vykovali elfové.“

„Lehký a krásně vyvážený,“ dodal Roger, „Pravá zbraň pro princeznu...“

Asthra věděla, co se od ní očekává. Pečlivě si meč prohlédla, potěžkala v ruce, mazlila se s ním. Potom začala cvičit bojové sestavy, tančila jako motýlek a sekala do vzduchu. Na závěr se lehce čepelí škrábla do čela, aby mu dala ochutnat svou krev. Potom jej s úctou zasunula do pochvy, kterou jí podal Pedro.

„Ta pochva je docela nová,“ podotkl, „Původní by tisíc let nevydržela...“

„Tisíc let?“ vzdychla.

„Nevíme, jak je starý. Nevíme, kdo jej odkud přinesl. Ale za císařství sem chodily všelijaké bytosti.“

„Obávám se, že teď taky.“

Nepřeslechli to. Hned se zajímali a chystali se pomoci, ale Asthra odmítla. „Musím to vyřešit sama. Jedna proti jedné.“

„A my máme dělat co?“

„Chystám vám nápoj, po kterém se vám budou zdát sny. Chtěla bych, abyste je pozorně vnímali. Možná prožijete něco, co nemá možnost vidět nikdo z lidí. Nevím, co bude sen a co skutečnost. Ale buďte připraveni na všechno...“

Okamžitě je to zaujalo. Daleko víc než všechny bojové hry, na které se chystali do té chvíle.

Každý dostal jediný pohárek nápoje. Nechutnal nic moc, vlastně nechutnal nijak. Byl to prostě odvar z bylin. Když se napili, odešel každý ke svému pelíšku a pohodlně se uložil. Kdo měli či navázali známost, uložili se spolu a hladili jeden druhého.

Tábor utichl a Asthra osaměla. Pouze ze tmy zářily oči knížete Quiroqy. Asthra přistoupila a pohladila jaguára po hlavě.

„Něco jsem jim neřekla,“ pronesla, „Kdybych se nevrátila... budeš mě muset zabít.“

Na nic se nezeptal. Jen jí olízl ruku.

„Já nevím, co se stane.“ hladila ho, „Možná je to hra, možná útok. Možná uváznu někde, odkud se nebudu moci dostat. Žila jsem patnáct let... snad se vrátím a budu žít dál. Kdyby ne...“

„Neboj se,“ řekl, „Ohlídám tě, sestřičko.“

Opět se pohybovala mimo prostor a čas. Jedinou myšlenkou se ocitla na tom místě. Celé rekreační středisko bylo plné zlatých postav, nehybně ležících a všelijak propletených v milostném spojení. Všichni dokonale oholení.

Šamanka seděla se zkříženýma nohama na stole uprostřed místnosti. Usmívala se.

„Vítám tě, panenko.“ řekla, „Vyrostla jsi. A jsi moc krásná.“

„Známe se? Myslím, že jsi Aradia. Ale nikdy jsem tě neviděla...“

„Já tebe, když ses narodila. Myslím, že jsem tvoje víla kmotřička.“

„Ta zlá, co prorokuje špatné věci?“

„Proč hned tak přísně? Nikdo ti nepřál nic zlého. Věděly jsme, že si dost zkomplikuješ život sama.“

„Tak fajn. Před patnácti lety jsi mě křtila. Teď mě přicházíš zabít?“

„Bezva vtip, ne? Neboj, nezabiju tě. To bych ti už nemohla ubližovat. Měla bys to moc lehké.“

„Jo takhle! Tak co chceš?“

„Ostříhat tě. Jsi už poslední, tak se nevzpouzej, za chvilku to máš za sebou...“

Místo odpovědi Asthra tasila meč.

„Ale, to sis pořídila parádní zbraň! Čekala jsem spíš ty tvoje červený nunčaky...“

Asthra meč nechala zmizet. „Ty mám taky. A budu bojovat.“

„To doufám! Ale pojď někam ven, nemusíme jim tady všecko rozbít!“

V astrálním světě neexistuje žádné nahoře ani dole, venku ani uvnitř. Ocitly se mimo prostor a kolem bylo absolutní Nic.

Aradia si vytvořila kusuri-gama, srp na řetěze. Asthra musela šikovně uhýbat a odrážet, několikrát jí srp zasvištěl těsně kolem hlavy.

„Nevzdáš to? Měla bys to lehčí!“

„Leda kdybys mě porazila!“

„Stejně jsi poslední. Podívej se dolů!“

Asthra viděla z výšky svůj tábor, směšné opevnění z kůlů a pelíšky všude, uvnitř i kolem. Všichni tam leželi a spali, uprostřed ležel jaguár Quiroqa a lízal si tlapu. Všichni byli holohlaví; nikdo je neostříhal, vlasy jim prostě vypadaly.

„Jako kdyby vypelichala smečka psů.“ smála se Aradia.

„To znám. Dům o tisíci patrech od Jana Weisse.“

„Vzdělaná. Když se necháš hezky ostříhat, zajistím ti absolutní vzdělání...“

„Mám univerzálku.“

„Pch! Já mám přístup k moudrosti celého vesmíru!“

Asthra po ní mávla nunčakem a podařilo se jí mírně ji štrejchnout.

„Vážně seš šikovná. Tak jo, přijímám boj na meče, když se tak těšíš...“

Měla křivou, dvakrát prohnutou zbraň s rudě rozžhavenou čepelí. Ušklíbla se. „Ano, bude to bolet. A buď si jistá, že si tě vychutnám!“

Asthra opět tančila s mečem v ruce. Elfská zbraň byla lehká a šikovná do dívčí ruky. Ale bylo nutno si pospíšit, démonce síly neubývaly, kdežto Asthra těžce dýchala a začínala být unavená.

„Nejsem démonka, ale lichotku přijímám. Opravdu nejsem unavená...“

Asthra zavrčela jako šelma. Měla chuť jí říct nějakou nadávku, ale žádná jí nepřipadala výstižná.

„Nenamáhej se. Vnímám každou tvoji myšlenku...“

Asthra měla pouze jedinou myšlenku: že prohraje a bude zhanobena. Vlastně to chtěla, ještě před pár dny. Ale teď má v ruce meč...

Piruetou se dostala Aradii za záda. Jak se démonka otáčela, sekla a zasáhla ji přímo do prsou. Aradia zasténala, vytryskla purpurová krev.

„Tohle jsi taky čekala?“

Aradia si svírala ránu. Purpurová krev z ní stříkala. „Jsi dobrá, holčičko. Lepší než jsem čekala.“

Asthra sklonila elfský meč. Necítila vlastně ani jedinou stopu nenávisti.

Aradia mávla zbraní a změnila ji v kytici rudých růží. „Vlastně jsem ti přišla jen blahopřát k narozeninám.“

Zasmála se a zmizela.

Dany Monroesová se ztěžka probírala. Koukala zblble, ohmatávala si hlavu, pak si prohlížela sestru Jeane a brášku Rogera, kteří leželi vedle. Taky se už začínali probírat, ale dalo jim to dost práce.

„Zdály se mi hrozný pitomosti,“ řekla konečně, „Že nás nějaká ženská všecky ostříhala. Tebe poslední.“

„Vážně?“

„Porazila tě v souboji na meče. Pak nás vzala do nějakýho světa... neskutečně krásnýho. Hory, moře, divoký lesy, stepi... spousta zvířat...“

„Byl to jenom sen.“

„Já vím. Teď už to vím. Ale byl krásnej. Jak dlouho jsem spala?“

„Tři dny. Všichni spí už třetí den.“

„Aha. Proto mám takovej hlad.“

Asthra ukázala hlavou k ohni. „Nasmažila jsem kupu placek. Ber si, dokud je co.“

„Nakrmit zástupy sedmi chleby a třemi rybami tě taky naučila?“

„To asi neumí. I když jinak to není špatná holka.“

Daleko zajímavější než Danino bylo Rogerovo probouzení. Taky ho nejdřív překvapilo, že má vlasy. Tvářil se divně. Přišel k ohni, všiml si kotle čaje, podezíravě ho očichal a pak se napil.

„Čistě posilující.“ ujistila ho Asthra, „Nic jsem tam nepřidala, už bylo legrace dost.“

„Děkuju, bylo to pěkný,“ řekl spokojeně, ale hlas se mu trochu třásl, „To jsem si vždycky přál...“

„Jako co?“

„Pěkně jsme se pomilovali. Hezky šoustáš.“

„Díky, ale já u toho nebyla.“ (A vůbec se neurazila, spíš smála.)

„Ty ses vyspal s Asthrou?“ šklebila se Jeane.

„Se všema holkama, co tu jsou. Neboj, s tebou taky.“

„Se mnou?“ Jeane se smála už docela otevřeně.

„A proč ne? S tím incestem se nadělá keců... Čím se liší ségra od jiný holky?“

Jestli chtěl rozesmát úplně všechny, tak to dělal dobře. A ještě to vylepšil, obrátil se na Jacka: „A pozdravuj ségru. Taky je milá...“

„Naše Kate?“ zaváhal Jackie, „Ta tady přece vůbec není!“

„Sex nic moc, ale ječela a cukala se víc než všecky ostatní...“

Jackie sice chápal, co mu říká, ale asi ne, co to znamená. Zato se hbitě vrhl na jídlo.

„Fakt, Rogere,“ ujala se výslechu Dany, „Kate zůstala doma v Kingtownu!“

„Tam byla. A byla pěkně přítulná, když jsem ji přemohl.“

„Neříkej, že ses s ní rval! Nechceš nakonec říct, že jsi ji znásilnil?“

„Jako všecky ty mladý kočičky. Holky Diettermannovy a tak. Ať se bránily, jak chtěly. Prohrály sázku, tak musely držet. Ale křičet mohly.“

Tohle nebral nikdo, kdo Rogera znal. Všichni věděli, že se zásadně vyhýbá veškerému násilí a jeho síla je v rozumu, ne ve svalech. Představa, že by byl schopen se vrhnout na dívku a přemoci ji násilím, nebyla přijatelná.

Na druhé straně Kate Therlowová je dobře trénovaná dívka, kterou by hned tak někdo nedostal. Nelze říct, že se bezhlavě vrhala do každé rvačky – ani nemusí, o to se postará Sue Albertová. Kamarádit se Zuzankou znamená nebýt háklivá na nějakou tu ránu a bystře reagovat na každý útok. Kate sice nehodlala soutěžit v dívčím boxu, ale bojovky všeho druhu měla ráda a byla v nich dobrá.

Dany navíc věděla, že jako každá správná dívka má pořadí kluků, kterým by neodmítla, kdyby něco. Roger tam byl zařazen někde do desátého místa. Problém byl, že hlavně první místo dosud nebylo obsazeno. Kdyby se tedy o něco pokusil, Kate by neječela a nebránila se, nejspíš by jenom potřásla hlavou a řekla: „Vážně ti o to tolik jde? No, jestli mě přemůžeš...“ Naproti tomu Roger by určitě nebojoval. Když už, tak by ji někam pozval a bavil veselými historkami (čím dál víc lechtivými), až by sama dostala chuť.

„No co koukáte?“ pronesl rázně, „Když jste nás ostříhaly, padla veškerá morálka. Patří vám to!“

Dany řekla: „Zdá se, že každý měl sny podle toho, co si přeje. Ale že ty máš zrovna takovýhle přání...?“

„Však vy jste taky pěkně řádily! Řekni, Jeane, kolik jsi měla kluků?“

Ke všeobecnému podivení se Jeane začervenala.

„Ale zas vám to všem slušelo s bříškem. A měly jste krásný děti. Skoro by stálo za to to zkusit ve skutečnosti!“

„Děti?“ zarazila se Asthra, „Kolik? Jak dlouho to vůbec trvalo?“

„Tys měla napřed holčičku a pak dva kluky. Jak se sluší na deset let...“

„Deset let?“

„Já bych to odhadovala tak na dva, tři roky.“ řekla Jeane. „Teď mě trochu zaráží, že mi tam nerostly vlasy a neměla jsem hlad. Vlastně, mám v tom trochu mezery. Vím, že jsme hodně cestovali a kluci lovili ty... asi to byli mamuti. Ale byli menší než na obrázku...“

„Nemuseli jsme lovit,“ namítla Deborah, „Jedli jsme ovoce ze všech stromů, co tam byly...“

„Ale uprostřed byl strom, ze kterého jste jíst nesměli, že?“ řekla Asthra docela vážně, „A vytékaly odtamtud čtyři řeky...“

„Ne, nic takového. Jedli jsme ze všech stromů. Možná to byla zahrada Eden, ale ten zakázaný strom už tam není...“

„Co bylo ve tvém světě, Dany?“ zeptal se Roger.

„Nejzajímavější byly jeskyně,“ vzpomínala Dany, „Slézala jsem do nich a zkoumala je. Moc jsem se bála. Byly tam příšery.“

„Chtěly tě znásilnit nebo zabít?“ ptal se Roger.

„Obojí. Ale nakonec jsem vždycky vyhrála. Když je ovládne vášeň, přestanou si dávat pozor. Dají se přemoci.“

„Něco na tebe prásknu,“ řekla Jeane, „Její oblíbený film jsou Vetřelci, všecky díly. Kdyby jí chtěl někdo udělat radost, mohl by to natočit s ní, aby do ní vetřelčí královna nakladla vajíčka a pak z ní vylézaly ty příšerky se zubama...“

Dany se smála. „Jo, zahrála bych si to. Ty bys hrála v čemkoliv, jen kdybys mohla lítat hodinu po plátně nahá...“

„To je fakt. Za celou dobu neměl nikdo na sobě ani fíkovej list...“

„Tys věděla, že tam na tebe číhají příšery, a přece jsi tam lezla?“ ujasňovala si Asthra.

„Strašně jsem se bála. Ty příšery byly každá jiná. A něčím jiným nebezpečná. Bála jsem se, ale zvědavost byla silnější.“

„A byla jsi často v nebezpečí smrti?“

„No... tak bych to zrovna neřekla. Bylo to o hubu, ale vždycky jsem to nějak rozchodila.“

„Zážitky na pomezí smrti. Volný pohyb v prostoru a čase. Varianty podle osobního přání...“ bručela si pro sebe Asthra. Pak vysvětlila: „Uvažuju o tom pro příště, kdybych to ještě někdy dělala...“

„Jasně, co nejdřív!“ nadchl se Roger, „Ale příště s sebou vezmem všecky kamarády! Hlavně holky...“

„Počkej, tak snadný to není,“ řekla Asthra, „Neovládala jsem to jenom já. To s vlasy zařídila nejspíš Aradia. Jako vtip, víš?“

„Kecáš! Udělala jsi to ty, šlehala jsi po nás Ohněm! Na koho jsi namířila prstem, na toho to blaflo. Jako plamenomet!“

„Já? Proč bych to dělala?“

„A naučila jsi to všecky holky, hlavně ty malý bestie! Za to jsme je přeci museli potrestat!“

Asthra byla překvapená, ale Jeane potvrdila: „Má pravdu. Pamatuju se, jak jsme se honily a prošlehávaly. A Kate tam opravdu byla taky!“

Dany řekla: „Kate tam byla, i Senta a další. Ale Asthra ne, ta v tu chvíli bojovala s tou čarodějkou s ohnivým mečem.“

„A prohrála.“ řekla Asthra.

„Jo. Šlápla ti nohou na krk a tím mečem ti opálila vlasy. Řvala jsi a kroutila se jako červ.“

„Ve skutečnosti jsem s ní bojovala, ale vyhrála. A ostříhala vás už předtím. Nevím jak.“

Dany potřásala hlavou. „Co přesně chtěla?“

„Vlastně nevím. Provokovala, zlobila. Vyřádila se na těch, co zůstali v tom baru, bez ochrany. Ani nevím, jak to tam dopadlo, musím tam zajít. Pak jsem s ní bojovala a porazila... sekla jsem ji. Tekla jí purpurová krev. Pak mi dala kytici růží. Patnáct, jak se sluší.“

„To jako že jsi ji zabila?“

„Nedá se zabít. Teda dala by se, ale... démona se tak snadno nezbavíš. I když ona démon není. A já bych ji stejně nezabila. Je fajn.“

„Takže příště ji můžeme čekat znovu. Silnější a chytřejší.“

Asthra se tvářila divně, ale odsouhlasila to.

„Už jsi pochopila, co chce?“

„Obávám se, že přesně tohle. Abych se stala čarodějkou. Obávám se, že mě nakonec donutí.“

„Obáváš se, nebo těšíš?“

„Obávám se asi tak, jako když jsi ty lezla do těch jeskyní.“

Dany k ní znenadání přistoupila a objala ji. Asthra se tentokrát nebránila, naopak přitiskla se k ní jako k záchrannému kruhu.

„Sestřičko! Je ti patnáct a padla na tebe tíha celého světa! Jednou nás uvítáš tak, že zapálíš Živý Oheň a všichni si v něm zatančíme!“

Asthra vyjekla a odskočila, jako by se spálila.

„Dneska ne, ale přijde den, kdy budeme ostříhané a budeme se smát jedna druhé. Dneska by to nebylo ono, už jsme si moc zvykli...“

„Ty seš přeci mrcha!“ objala ji tentokrát Asthra.

„Jsem, a proto vydávám příkaz: až se vrátíme domů, všichni si zkusíme vzpomenout, co přesně jsme prožívali. Pamatujte, Asthra tam nebyla. Pak to sepíšeme a pokud možno, nebudeme si moc vymýšlet. Já vím, paměť je zákeřná. Pak to pošleme Asthře, aby věděla. Třeba z toho něco vyčte. Jsme její cowen, musíme jí pomáhat, jak to jde!“

„Děkuju, budu ráda.“

„A teď se seberem, sbalíme co je naše a rozejdem se domů. Nemusíte zdrhat jako od ohně, ale postupně se rozpouštět. Oslavy skončily...“

„Já bych jenom...“ zvýšila hlas Asthra, „Že všem děkuju. Za účast, za dárky i za... za všecko. Že jste byli se mnou.“

Loučení trvalo dlouho. Hodně lidí si chtělo ještě popovídat, ale řada dalších už odjížděla.

Asthra zakotvila svoji novou plachetnici v Rossa Blance. Dívky z Indiopolisu už zmizely, snad skutečně domů plavaly. Nikdo by se nedivil, kdyby se uměly proměnit třeba v delfíny. Nebo jsou delfíni, kteří se umějí proměnit v lidi?

Rekreační středisko nalezly prázdné, jen pan Ellias tam seděl a držel si hlavu v dlaních.

„Tys mi dala!“ vzdychal, „Všichni účastníci té... toho... , zkrátka podali na mě žalobu. O náhradu škody za zohavení a pohlavní zneužití.“

Asthra neměla ráda podnikatele a možná by mu to přála, ale byla tu Dany a ta se rozlítila.

„Pokud vím, tys jim nic neudělal! Ani jsi je neostříhal, ani neznásilnil...“

„Jsem majitelem tohohle komplexu a mám peníze. Na té ženské by si nic nevzali...“

„Jak to víš o těch žalobách?“

Dal jí hrst úředních papírů a Dany je zběžně prostudovala. Potom se vrhla na telefon a vyťukala nějaké číslo.

„Ahoj, teto Vivian! Jak se pořád máš?“

„Ale ne, Dany? Zrovna jsem na tebe myslela. Copak potřebuješ?“

„Jsem ještě pořád na té Asthřině oslavě. Teď zrovna prohlížím ty žaloby... Jsi ještě pořád náměstkem předsedy Nejvyššího soudu?“

„Kdybych nebyla, nevolala bys mě. A nepočítej, že ti pomůžu. Zlobím se na vás. Nepozvaly jste mě.“

„Neříkej, že bys přijela?“

„To neříkám, ale radost by mi to udělalo. Jak vypadáš?“

„Pořád stejně. Proč?“

„Podle těch turistek jste všichni zlatí a ostříhaní. Právě uvažuju, jak by mi to slušelo...“

„Zlatá jsem, ostříhaná nikoliv. Zlatá můžeš být taky, když přijedeš jako vrchní vyšetřovatel do Rossa Blancy, ten bazén ještě funguje. Doufám?“

Lord Ellias vzdychl, ale neřekl nic.

„A hleďme. Jak to, že oni jo a vy ne?“

„Jestli to nebude tím, že nejsme blbí. Ne, je to jinak. Asthra je srab a odmítla se ostříhat. Au, nech toho! Teď mě zrovna bije...“

„Patří ti to. Hele, tuším co chceš a zahraju to nějak do autu. Třeba, mají nějaké svědky? Jejich výpovědi jsou dost zmatené!“

„Naše by byly daleko zmatenější. Děly se tu věci. Vypadá to, že se nám tu vyloupla pravá čarodějka.“

„A sakra. Ta stará šamanka? Víte o ní něco, třeba kde ji najít kvůli výslechu?“

„Podle nás se jmenuje Aradia. A potkáš ji, až umřeš a půjdeš tím dlouhým tunelem. Nemyslím, že má smysl tam spěchat.“

„Díky, seš milá. Všecky bych vás nakopala, ale... bavte se, holky. Až budeš slavit ty, uděláš taky něco takovýho?“

„Spolehni se. Asthra kývá, že mi pomůže. A tebe taky pozvem.“

„Tak dík. Fakt nejste ostříhaný? Ani Asthra?“

„Není, ale je krásně barevná. Patnáctibarevná, jak se sluší. Možná uvidíš fotky v novinách!“

„Patnáct barev? To mě ty mý ještěrky uječej. Jedný bych se ubránila, ale dvě jsou moc.“

„Na mejdany jsou ještě moc malý! To jim řekni!“

„Jak se proslechlo, že se bude stříhat, hned si vymrčely mašinku. Napřed se daly jedna do druhý, potom do kamarádek...“

„Doufám, že se neostříhaly nějak moc?“

„Dohola nejsou. Na to se strašně těšily, ale zatím se držely zpátky. S klukama to měly jednoduchý, udělaly jim parádní kadeř a kluci jsou vrcholně spokojený. Zato holky se furt dohadujou, kroutěj se před zrcadlem... až zjistěj, že by mohly být barevný, nic je neudrží!“

„Tak jsme se nějak dohodly s Asthrou. Nevím, k čemu dojdeme, kde to skončí. Ale zatím...“

„Chápu. Tak nic, já zažehlím tu aféru. Mějte se holky. A stav se pokecat, až půjdeš kolem...“

Kate Therlowová se o dění v Rossa Blance dozvěděla z první ruky, přímo od sester Monroesových. Nereagovala nijak, teprve na důraznou otázku řekla: „A co, byl to jeho sen. Ve snu si se mnou může dělat, co chce.“

Stejně laxně reagovala na všechno ostatní. Jak moc jí můžou zkrátit hřívu? Ukázala rozpětí mezi palcem a ukazováčkem, zhruba pět palců, ačkoliv musela tušit, že zaberou víc. Jakou chce barvu na dočasně dlouhé kadeře? To je fuk, jaká vám zbyla. Tak se na ní vyřádily. Prohlédla se v zrcadle, poděkovala a odešla spokojená.

Kdo spokojen nebyl, byly mladší sestřičky Laura a Beata. Ještěrky žíhané,momentálně doopravdy, protože se nedávno pomalovaly a jak to moc neuměly, nebyly pruhované ani skvrnité, tak nějak střídavě. Nebyly samy, každá měla svoji partu a když přišly všechny, povolily občas nervy i velmi tolerantní matce Therlowové. Těšily se, jak velké holky ostříhají a budou dohlížet, aby jim už nikdy nic nenarostlo. Když jim sklaplo, měly spoustu keců a nedaly se usměrnit ani bitím.

Přestože byly ještě maličké, měly dokonalý přehled o sexu. Odborně ze školy, konkrétně z drbů, které kolovaly městem. Najisto předpokládaly, že na Asthřiných narozeninách dojde k všeobecným orgiím, které budou pokračovat i v Kingtownu a zasáhnou taky Kate a všechny její kamarádky. Když bude ostříhaná a zprzněná, snad se přestane vytahovat a bude s nimi víc kamarádit! Například bude chodit na všechny mejdany a vezme je s sebou jako obsluhu, případně jim vrazí do ruky fotoaparát či kameru, aby pořizovaly dokumentaci. Všecky velký holky to tak dělají! Jasně, budou se muset taky ostříhat, ale to by udělaly stejně, hned jak střihnou Kate. A taky Zuzanku, Sentu, Biancu a všechny ostatní.

Kate je nezbila, ani jim nevynadala. Mávla nad tím rukou.

Čas od času projednávaly s kamarádkami otázku, kdy a jak se vrhnout do života. Všechny se chystaly balit kluky jednoho po druhém, a všechny měly v seznamu Rogera na předním místě. Vlastně, jejich seznamy byly skoro totožné, každá akorát vynechala svoje brášky. Jenže nejdřív toužily prožít velkou šílenou lásku, při které ztratí veškerou soudnost a vrhnou se bez zábran do náruče tomu prvnímu a nejlepšímu. A ten jaksi nebyl. Nebo ještě nebyly tak velké, aby snížily standard. Mladší sestry s tím nedělaly cavyky; až ony povyrostou, vezmou to bez výběru, jak kdo přijde, hlavně aby měla každý týden jiného. Kate se smála – přesně takové řeči vedla v jejich věku taky.

Teď zvážněla, přestala se bezhlavě vrhat do každé skrumáže a netrvala na modřinách v obličeji, ačkoliv jí slušely. Vůbec byla ještě hezčí než dřív, ačkoliv se o to moc nesnažila. I když, než odešla z domova, vždycky se přesvědčila v zrcadle, jestli vypadá pěkně. Ano, vypadala.

Takže není to k vzteku, když tak krásná dívka vůbec nechodí na mejdany a klukům sice dává šanci, ale neřekne kdy? Jak se vůbec baví?

Kate se bavila docela dobře – objevila v paláci Dunbarů nejlepší zdroj zábavy: knihovnu. Dle jistých náznaků patřila kdysi Clarisse, nejmladší dceři, ale je obtížné stanovit, komu kdy co patřilo. Princezny měly k vlastnictví laxní vztah; obvykle se vědělo, kdo co vytvořil a proč, ale když to přestal potřebovat a měl pocit, že by se to mohlo hodit komukoliv jinému, odešel a nechal to k volnému použití. Přesně tak si počínala také Clarissa.

Pokud se dá zjistit: v jistém období života si přála přečíst si nějaké knihy. Požádala některou čarodějku, aby ji naučila číst. Nejspíš ne matku, ale to bylo docela jedno, WZ byly telepaticky propojené a co věděla jedna, věděly vzápětí všechny. Snahu Clarissy uznaly za ušlechtilou a hned jí snesly veškerou literaturu, na kterou narazily a která jim patřila. Cla do té hromady zavedla nějaký systém, ale jaký, Kate nechápala.

Knihy byly v Arminu jednak tradiční, přivezené z Evropy na přání císařovny a jejích dvorních dam. Diana podporovala vzdělání a nařídila cokoliv popsaného převézt na Ostrov a důkladně střežit pro případ, že by to někdo chtěl přečíst. Tehdy vznikly Velké knihovny v Kingtownu a Indiopolisu. Později se čarodějky naučily informace vnímat, tj. zjistit naráz celý obsah knížky, případně celého regálu knih, ovšem bez detailů. Pokud se chtěly potěšit nádherou slovního vyjádření, četly normálně.

Na Atanoru byla velká spousta nadšených a schopných žákyněk. Učily se jedna od druhé a soutěžily, která bude lepší. Některá vymyslela způsob, jak věci kopírovat, tedy vytvořit kopii na jiném místě, ale ve stejné kvalitě. Když měly dost energie, mohly vytvořit kopii korunovačních klenotů jakéhokoliv státu. Na hraní pro děti, samozřejmě. Ze zlata a drahokamů, proč ne? Ale také knížku pohádek, kterou dotyčná četla jako malá holčička, včetně čmáranic, které tam kdysi udělala (a dostala na zadek). Kamarádky přišly na to, jak věci vylepšit: neudělat knihu z papíru, ale fyzicky nezničitelné fólie, odstranit skvrny, oslí uši, čmáranice. Později vytvořit první variantu, tak jak ji napsal sám autor. Najít v minulosti rukopis a zrekonstruovat ho. Přeložit text do jazyka, který WZ bezpečně ovládala, a vytvořit ve stejné kvalitě. Vytvořit knížku, kterou sama dotyčná vymyslela a do níž klidně zařadila i svoje kamarádky.

Takže když Cla projevila snahu číst, zahrnuly ji kamarádky také knihami, vytvořenými v jednom exempláři přímo pro ni. Byla to skvělá možnost dát jí nějaký dárek; existoval totiž trvalý problém, jak malou čarodějku odměnit či potrestat. Milovaly dárky, ale muselo to být něco, co si dotyčná nedokázala udělat sama a hodilo se jí to. Oceňovala se nápaditost.

Takže když Kate nalezla a otevřela dveře do Knihovny, objevila tam řadu regálů, na nichž byly bez ladu a skladu srovnány knihy staré, nové i podivné. Nikdo si nedělal starosti s jazyky. Kate měla Univerzálku, rozuměla tedy všem běžným řečem, a také mnoha zvláštním, třeba elfštině v několika variantách. Některé knihy byly přesto psány v jazyce, kterému nerozuměla. Nebylo vyloučeno, že si jej autor vymyslel sám pro sebe. Taky tu byly knihy odborné, kterým sice rozuměla, ale nechápala nebo ji nezajímaly.

Každopádně měla novou zábavu: prohledávala Knihovnu a když narazila na něco zajímavého, četla buď přímo na místě, nebo si ji odnesla na zahradu, do bazénu či kamkoliv, kde neotravovaly děti. Nejradši četla ve své soukromé kapli, tam se nedostal nikdo. Snadno poznala, která kniha je z křehkého papíru a která z fólie, takže by ji mohla klidně hodit do vody, pak vytřepat a nic se nestane. Taky mohla brát knížky s sebou do školy a půjčovat kamarádkám. Měla pocit, že by je dokázala i zkopírovat, až se to naučí, ale ještě to nezkusila.

A některé knihy byly zvláštní. Třeba v nich nebyl žádný text, jenom obrázky, nebylo jasné, zda fotografie či dokonalé kresby. Stačilo otevřít, na kresbu položit ruku a upadla do zvláštního stavu, kdy se sama stávala jednající postavou, nejčastěji hrdinkou. Někdy nejbližší kamarádkou, pokud se hlavní postavě v průběhu děje stalo něco hodně zlého, třeba zemřela nebo zešílela. Což nebylo vyloučeno, některé se dostávaly do podivných a nebezpečných světů, kde se dalo přežít jen s obtížemi. I tak si však uvědomovala, že je Kate a příhody pouze zažívá, mohla je kdykoliv přerušit a příště se vrátit do stejného místa. Na takové příběhy narazila jen několikrát, ale tušila, že další ještě objeví.

Spolu s ní chodily do paláce sestřičky Laura a Beata a houf jejich kamarádek. Jako všichni Therlowové byly velice družné a shromáždily kolem sebe spoustu děvčat, někdy i kluků. S oblibou prolézaly ty nejstrašidelnější chodby paláce a hrály si s věcmi, které tam objevily. Kate je vlastně měla na starosti, maminka soudila, že uhlídat pytel blech je pro ni hračka. Problém byl, že Laura i Beata byly skoro stejně nápadité jako Kate a ty jejich kamarádky se taky snažily. Ničeho se nebály, strašidla považovaly za svoje nejlepší kamarády. Rády vyprávěly příhody, které byly výrazně pochybné, někdy technicky nemožné. Kate tedy usoudila, že nejlíp je ohlídají psi, velcí, drsnosrstí a rudoocí, kterých tu byla smečka a říkalo se, že kdysi požírali neopatrné hledače pokladů. Děti milovali a nikdy jim neublížili, i když po nich děti vyžadovaly ozdobné jizvy po zubech.

V kterémsi patře podzemí holčičky objevily tajnou koupelnu. Stejně jako Kate vnímaly, že někde je další místnost, a dokázaly najít místo, kde se dala otevřít. Utajených prostor tu byla spousta; WZ vlastně nic neukrývaly, to jenom lidé nedokážou věci najít a použít. Malé holky to dokázaly bez problémů. Tak pronikly do koupelny s velkou vanou, napustily si příjemně horkou vodu a začaly zkoušet voňavá mýdla, která nalezly v úkrytech ve zdi. Taky objevily butelku, označenou výrazným varováním, ale nebylo jasné před čím. Nakapaly tedy trochu do vody a vznikla nádherná růžová a voňavá pěna. Hned do ní všechny naskákaly a přesvědčily se, že je velice příjemná na kůži a pěkně klouže, takže uspořádat v ní rvačku je lepší než v bahně, v oleji a v čem se tak děti rády perou. Smích je přešel v okamžiku, kdy začaly pelichat; jedna zkusila chytit kamarádku za vlasy a ony jí zůstaly v ruce. Hned se přesvědčily, že se jim to stalo všem a když se osprchovaly, zbavily se i chloupků na rukou a nohou, ba i obočí.

Když přestaly brečet a hádat se, svolaly poradu. Bylo jim jasné, že se to velkým líbit nebude. Udělaly průšvih, spouzet po tajných chodbách měly zakázáno. Nejvíc vynadáno dostane Kate, která je má na starosti, ale ony určitě taky. Přiznat se budou muset, je to na nich moc vidět, jde o to, kolik a k čemu. Schovaly všechno, co ještě neprozkoumaly, butelku vzaly s sebou a než odešly, ještě jednou se vykoupaly v té prima pěně. Trochu je při tom mrzelo, že některé kamarádky tady zrovna nejsou a oholení unikly, ale co se dá dělat. Třeba narazí na něco ještě lepšího.

Kate se zděsila. Byl to její průšvih. Chvilku uvažovala, zda by pomohlo, kdyby se taky zbavila hřívy. Pak zapochybovala. Její vlasy už dávno nebyly majestátní hříva, ale hezký vzdušný účes, který jí velice slušel. Ze začátku o ni pečovala Dany, později její nadšené žákyně. Kate si taky zkusila dělat něco s vlasy jiných děvčat, bavilo ji to, ale ne tolik jako ty ostatní. Přišla však na účel toho, co v butelce je: starší dívky si holily nohy, ruce a leccos jiného, a aplikovat pěnu na tělo kromě hlavy byla nejlepší možnost depilace. Návod naznačoval (pokud mu dobře rozuměla), že očista je zaručena na třicet až čtyřicet dnů, takže po měsíci začnou děvčatům vlasy zase růst a všechno bude v pořádku. Kate ještě jednou překonala touhu to vyzkoušet na sobě a šla se přiznat domů.

Kupodivu nedostala vynadáno tolik, jak se obávala. Matka konstatovala, že holky přežily bez úhony na zdraví, čehož se obává nejvíc. Že se dříve či později podivně ostříhají, očekávala, nepřála si, ale... Vzala na vědomí, že jako rodina dostanou vynadáno od matek kamarádek, ale na to si už taky zvykla. Takže trestem (neurčitým) pohrozila, ale nevykonala. Butelku odnesla Kate Dany, která ji nadšeně přijala a hned odebrala vzorek k laboratornímu prozkoumání. Touze vyzkoušet účinky na sobě prozatím odolaly.

Smířlivý postoj matky Therlowové byl možná ovlivněn tím, že při výtkách a výčitkách dcerám kojila maličkého Arthura, nejmladší ratolest rodu, jehož zásluhou se počet kluků a holek v rodině vyrovnal na 3 : 3. Holky ovšem požadovaly, aby v dohledné době přivedla na svět ještě jednu malou princeznu, kterou budou usilovně opečovávat, vychovávat a otloukat, aby z ní byla co nejdokonalejší verze jich samých. Zda na ní budou taky zkoušet, co najdou v tajných úkrytech, se nesvěřily.

Kate se rozhodla, že zkusí ovládnout techniku vytváření příběhů. Potom vytvoří knihu jednak dokumentární, co si pamatuje a co se skutečně stalo, a potom řadu fiktivních, co by se mohlo stát, kdyby se nenarodila v tak nevhodnou dobu a nemohla prožívat ta úžasná dobrodružství. Prozatím usilovně studovala a těšila se.

Arminské státní zřízení je parlamentní demokracie, v čele s presidentem, jímž je sir Lera de Guyrlayowe. Nějakou dobu byl císařem, ale po úvaze abdikoval a vyhlásil všeobecné volby. Byl zvolen presidentem a z úcty k němu bylo jeho funkční období prodlouženo na doživotní. Tak je to psáno v učebnicích a všichni dobří občané s tím souhlasí.

Skutečnost není zas tak moc odlišná. V Arminu kdysi proběhla válka, ve dvou etapách. V první byli zbývající představitelé státu zahnáni na jih. Ve druhé se vrátili a zlikvidovali usurpátora Monty Draggona a jeho přívržence. Princ Lera byl jako osvoboditel uvítán nadšeným jásotem a nikdo se neodvážil proti němu otevřeně vystoupit.

Princ nebyl hlupák. Bylo mu jasné, že devět desetin jeho obyvatelstva je proti němu. Většinou byli umírnění, nějakou vládu mít museli, ale mnozí měli za Draggona významné postavení a teď o ně přišli, takže ho upřímně nenáviděli. Volby vyhlásil, protože musel, a císařské koruny se vzdal, aby na přistěhovalce udělal trochu dojem. Moc to nepomohlo a ještě to rozladilo jeho přívržence. Když byl tedy donucen uspořádat volby, chápal bez pochybností, že v nich shoří jako papír. Pokud...

Jeho oporou byly šelmy. Tvořily jádro jeho armády a byly mu absolutně oddané. Taky jediné, koho měl skutečně rád a komu věřil. Jistě, jeho dvůr tvořilo několik lidí, na které se taky mohl spolehnout, ale ty zas nenáviděli přistěhovalci. Takže co mohl dělat? Dát šelmám volební právo. Císař Charry, ba ani jeho manželka Diana, nikdy na takovou možnost nepřišli, a šelmy to ani nežádaly. Jejich vrcholným orgánem byl Velký kruh, jinak měl každý národ své vlastní vedení a jejich představitel schvaloval všechna státní rozhodnutí. Tak tedy princ Lera právo volit vyhlásil a tím rázem získal převahu. Navíc se předáci šelem nechali slyšet, že když se jim cokoliv nebude líbit, budou klidně bojovat dál.

Pak utekla řada let. Volby do parlamentu se pořádají pravidelně. O presidentovi se nikdo nezmiňuje. Kolik přesně má sir Lera přívrženců a kdo je proti němu, se odhaduje podle novinářských průzkumů. Být proti se samozřejmě nesluší. Zkusil to Herbert Alwin, a skončil oběšený na vlajkové tyči před palácem. To jeho spojencům na dlouhou dobu zchladilo nadšení.

Většina Bílých byla proti umírněně. Sir Lera stárl a neměl legálního dědice, takže se předpokládalo, že až zemře, dojde k výrazným změnám. Radikální křídlo sice požadovalo urychlenou demokratizaci, ale byli tu taky Černí, a ti požadovali, aby se vrátila doba císařství. Umírnění hleděli na jejich potyčky s úsměvem a nevycházeli z klidu.

Ale teď najednou sir Lera nástupce měl. Enkru nikdo neznal, leda z kresleného seriálu v nedělní příloze Hlasu Arminu. Tam vycházel jako největší borec, a další zprávy to potvrzovaly. Lidé ho měli celkem rádi. Děvčata, protože byl hezký a vtipný, chlapci že byl statečný a dostával se bez vlastní viny do četných průšvihů. Ideální hrdina. Taky se scénáristé snažili, aby byl každému sympatický.

Avšak politicky zkušení pozorovatelé tušili, v čem je háček. Bylo jasné, kdo za princem stojí: Roger Monroes. Klan Monroesů byl nejmocnější v zemi, a Černí ho považovali za vhodného kandidáta na příštího presidenta. Nejdřív Leona, ministra vnitra, ale ten byl příliš uvážlivý a do nejistých podniků se nehrnul. Byly tu jeho dcery – rozmazlené, vychytralé a dost zkažené, aby je mládež obdivovala. Co se v budoucnu vyklube z Rogera, to se ještě nevědělo, ale už z principu mu nevěřili. Kdyby se Leon či Roger ucházeli o místo Vládce, postavila by se proti nim celá opozice jako jeden muž, ať je zatím rozhádaná jakkoliv. Roger to nejspíš chápal, proto hledal, koho nastrčit místo sebe. Sám se chtěl stát ministerským předsedou.

Za císařství byl předsedou vlády sám císař, a sir Lera to po něm zdědil. Přesněji, za císařství žádného premiéra neměli a nepostrádali. Kdo vlastně byl prvním ministrem? Kancléřem byl kardinál Tomáš Baarfelt, ale vzhledem k množství církevních funkcí tuto vykonával formálně až vůbec. Významný byl rovněž vévoda Jan Dunbar, ale to byl Baarfeltův zeť, manžel jeho dcery Julie. Syn Denis se staral jen o to, co chtěl, a do řízení státu se odmítal plést. Tehdy vůbec šla většina věcí sama od sebe bez potřebných zásahů.

Tak najednou tu byl korunní princ Enkra, a s ním se vracel do hry Roger Monroes. Než se opozice probrala ze šoku, národ už měl jasno: Enkra je skvělý kluk, odvážný a dost divoký, aby se jim líbil. Syn národního hrdiny. Sám hrdina, který nemilosrdně trestá veškeré zlo. A přitom sympaťák, se kterým se rozhodně nebudeme nudit. Roger se pečlivě staral, aby veškerý tisk tento názor podporoval.

A vzápětí vyvstala další celebrita: Asthra Santanuevová. O Pedrovi a jeho válce s pašeráky drog už se vědělo, ale považovali to za záležitost města Iron-city. Že má geniální sestru, to vědělo jen pár lidí. Její narozeniny byly bomba. Kdo se jich zúčastnil, pyšnil se zlatou barvou pokožky a někdy divným účesem. Kdo se nezúčastnil, tiše záviděl.

Takže opozice byla nucena přeskládat karty a zvážit situaci. Jejich předák Alwin byl mrtev, mnoho dalších také, zbývající předvídavě uprchli ze země nebo přestali jevit aktivitu. Naproti tomu vyvstali noví charismatičtí předáci Černých: Enkra, Roger, Dany a Jeane, Asthra a Pedro, všichni Therlowové, Diettermannové, Albertové, MacLeodové. Kamarádi od dětství. Jak si rozdělí funkce, nebylo jasné, ale je dost času, jsou ještě děti. On taky sir Lera ještě neodchází ze světa a že by byl sesazen? Teď, když ho celý národ obdivuje?

Opozici zbývala jediná možnost: vyčkávat, až soupeř udělá chybu. Roger těžko, ale Enkra by mohl. Něco někde plácne, znemožní se a národ ho přestane obdivovat. Je taky možno doufat, že se znemožní někdo jiný. Třeba někdo z Therlowů.

Že Therlowovic děvčata unikly trestu, ještě neznamenalo, že aféra proběhla v klidu. A kupodivu reakce nenastala hned, ale až se zpožděním, když se o tom dozvěděli politici. Existovala řada lidí, kteří chtěli využít každé možnosti k prosazení svých záměrů. Někteří byli pro Rogera, jiní proti. Být proti princi Enkrovi si netroufal nikdo, s tím by neuspěl. Ale vynořila se řada lidí, kteří přesně věděli, co princ chce a co zásadně nechce, a spousta toho měla souvislost s účesem. Většina tvrdila, že princ je proti veškerému stříhání a přeje si, aby vlasy rostly tak, jak si přeje příroda. Neřekl to Enkra ani Roger, ba ani Dany. Ta soudila, že kluci ať se podřizují svým válečnickým předpisům a holky nosí to, co jim nejvíc sluší. Ale postupně ji kadeřnictví přestávalo bavit a přehazovala je na mladší, pokud se nejednalo o oblíbené kamarádky. Padl dokonce návrh, aby se všichni princovi přívrženci ostříhali na znamení solidarity s jeho utrpením, ale zapadl bez komentáře. Kdosi taky prohlásil, že Enkra je v hloubi duše zákeřná bestie a rád si dělá z lidí legraci, takže stejně jednou vymyslí něco, kvůli čemu se ostříhají všichni. Nikdo tomu nevěřil.

K žádnému závěru nedošlo; když se všichni příslušně vykecali, záležitost utichla, ale určitě se zase vynoří, jen co bude vhodná příležitost. Barvy zatím vybledly, vyholené proužky zarostly a efektní účesy se změnily v původní neudržovanou džungli. Většina měla taky jiné starosti, třeba učit se do školy a těšit se na příští prázdniny.

Beata Therlowová byla ještě moc malá na zásadní stanoviska, tak pustila všecky problémy z hlavy a těšila se, až jí zase narostou vlasy.

Laura Therlowová byla přesně o tolik větší, aby se považovala za velkou holku, jejíž názory je třeba brát na vědomí. Důkladně a často se prohlížela v zrcadle, až došla k názoru, že jí holá hlava sluší a že je vlastně velmi hezká dívka, skoro tak hezká jako Kate. Od té chvíle věnovala většinu času a energie na přesvědčování veřejnosti o tomtéž. Každému, kdo ji chtěl poslouchat, vysvětlila, že je ostříhaná proto, že studuje na čarodějku; všechny její kamarádky to odsouhlasily a pilně roznášely dál. Záhy přišly na to, že jsou vlastně její cowen, takže též čarodějky, do čehož se snažily stylizovat. Zvláště ty, které s ní chodily prolézat tajné chodby paláce.

Smečka dětí, posílená o smečku psů, najde ledacos. Třeba krabičku, ve které byla halabala uložena ošklivá příšerka z neurčitého kovu, něco mezi drakem a dravým ptákem s nápadným zobáčkem. Po průzkumu rozhodly, že je to hračka, a je krásná. Některé měly podezření, že taky něco dělá – snad ne něco tak škodlivého jako depilační pěna. Až na to přišly: ze zobáčku po stisknutí plivla maličkou dávku stříbřitého kovu, která se na místě vpálila do kůže a vytvořila maličkou perličku. Pálilo to jako čert, ale vznikla nádherná ozdoba, něco jako piercing. Některé si ozdobily nosánek, některé obočí, Laura si kápla i na podbřišek. Soutěžily, která dřív přestane brečet bolestí. Beatce taky káply na nos, aby nežalovala. Potom vrátily ptáčka do krabičky a důkladně schovaly – příští použití jen za mimořádné zásluhy.

Celkem správně tušily, že se na ně Kate trochu zlobí, a protože byly holky hodné, hledaly čím ji potěšit. Laura tvrdila, že dokáže nacházet tajné chodby a místnosti; dokázala to tím, že nalezla pro Kate dokonale zařízenou komnatu. Kate jen zírala.

Nábytku tam mnoho nebylo, leda skříň ve zdi (prázdná) a na zemi spací rohož, která se sama od sebe mírně vlnila a byla velmi příjemná na dotek. Kate na ní skutečně spávala a vešel se k ní jakýkoliv počet dalších dětí (a psů, koček i dalších bytostí), pokud se řádně propletly do jednolitého klubka. Skříň holky důkladně prozkoumaly, dokonce se do ní zavřely a přesvědčily se, že se z ní nedá projít do Narnie ani kamkoliv jinam. Přesto měly dojem, že někde tu musí být průchod, ale důkladně ukrytý. Našly koupelnu, do vany tekla horká i studená voda a byly tu zbytky kosmetiky, ale žádná depilační emulze ani nic překvapivého, jen voňavá mýdla.

Ale proč se komnata hodila pro Kate? Na stěnách proti sobě visely dva portréty dívky, která jí byla překvapivě podobná. Hodně překvapivě, neboť podle uší byla elfka. Na prvním portrétu měla dlouhé světlé vlasy. Dlouhé znamená: mohla se do nich zahalit, dosahovaly jí do půli stehen, a bylo jich tolik, že nemusela mít nic jiného. Taky neměla. Leda si koketně odhalila levý prs, aby bylo vidět, jaké má na něm parádní tetování.

Na tom druhém byla asi o něco starší. Vlasy už neměla. Tím ztratila účel taky filigránská perlová čelenka, zato v těch něžných ouškách nosila velké nápadné náušnice, v levém ještě něco neurčitého, ale moc hezkého. Hlavně však celou hlavu a tělo, až kam bylo vidět, pokryté nádherným barevným tetováním. Pokud to tak lze nazvat, něco bylo vyleptané, vyžíhané... Prostě byla vyparáděná.

Laura tvrdila, že Kate je jí velice podobná, hlavně na prvním portrétu. Kate oponovala, že na tom druhém jako by jí Laura z oka vypadla. Beatě to bylo jedno. Ostatní holky tvrdily, že dcery Therlowů jsou jedna jako druhá, jenom nechápaly, kdo je ta na obrazech. Podnikly průzkum; některé záznamy udávaly, že Dunbary ráda navštěvovala dcera May-Britt a elfa Awaena, jejíž jméno bylo ale zapsáno odlišnými runami, takže je nelze přečíst. V klasické elfštině by znělo snad Arinmistë, což znamená Jitřní rosa nebo Ranní deštík. Nebo cokoliv. Byla krásná, něžná, přinášela různé podivné dárky a byla naprosto neutahatelná v sexu. Za války sloužila jako pilotka útočné stíhačky. May-Britt, Awaen i starší sestra Sif během války zahynuli. Arin možná ještě žije, pokud se jí povedlo včas zmizet. Není elfka, jen míšenka, ale dožít se pár set let by mohla.

Proč je však podobná Kate, Lauře, Beatě a leckomu dalšímu? Inu, Baarfeltovské geny. Stejně tak si jsou podobné s Monroesy, Diettermanny, Asthrou a leckým dalším. Když princezny pořádaly nějakou zábavu, rády si oholily hlavu a zamaskovaly odlišný odstín kůže, aby je od sebe nikdo nerozeznal. Jistě, měly odlišnou barvu očí, Arin velké špičaté uši a všechny zcela individuální tetování, ale schopná čarodějka si dokáže poradit s daleko většími problémy. Zato auru měly hodně podobnou a jak se zdá, i současné sestřenky si ji zachovaly. Snad proto je Palác poslouchá?

Kate to nekomentovala. Laura jásala: tak vidíte, že můžu být čarodějka! Hned se rozhodla nechat si vyparádit hlavu tetováním, matka vzdychla, dala jí pleskavý pohlavek, ale svolila. Co byly holky ostříhané, nechaly se jemně pohlavkovat s potěšením. Kate vzala sestřičku ke známému čínskému mistrovi a hned si nechala taky vylepšit tetování na zádech a ramenou. Laura získala nádherný barevný ornament, při dalších pohlavcích sykala bolestí, ale hlavičku nastavovala bez zábran.

A ještě jedna výhoda: Laura nahradila Kate v postavení oblíbené sestřenky Dany a Jeanne. Nechala si všechno líbit, přímo se vtírala, kdežto Kate se vzpouzela a měla řeči. Laura trávila spoustu času v Monroesových palácích, nosila jim drby a spala s nimi v posteli, i když tam třeba měly nějakého kluka. Jestli při tom obsluhovala záznamové zařízení, není známo. Určitě by to dělala ráda.

Kate si oddychla. Měla aspoň víc klidu na čtení.

Taky se od ní trochu odtáhla Zuzanka. Jejich cesty se rozcházely; Sue měla snahu získat dorostenecký titul v dívčím boxu, Kate to nezajímalo, ani někdy nepřišla na závody, když to nebyl důležitý přebor. Zato Sue dostala novou trenérku, skvělou mladou ženu, která jí hodně pomohla. Kupodivu byla původem Američanka, ale z té země musela odejít a radši se už nikdy nevracet. Zatímco Zuzanka se prala, aby byla bita, Lynn bojovala vždy za něco ušlechtilého: protestovala proti ničení deštných pralesů, zabíjení velryb, utloukání tuleních mláďat, ničení ozonosféry, proti MacDonaldu, Mezinárodnímu Měnovému Fondu a obchodním řetězcům. Většinou se dostala do rvačky s policajty, často byla zatčena a různí lidé jí vyhrožovali soudem. Takže vystudovala práva. Na Univerzitě se jí zalíbilo, našla tam spoustu kamarádů a placené místo asistentky. Globalizace, ačkoliv proti ní usilovně bojovala, jí zajistila možnost cestovat ze země do země a všude se chvilku držet, než se zažehlí dosavadní průšvihy. Teď byly zrovna tady, trénovala vrcholové družstvo a učila je svojí filosofii.

Zuzanka se v ní viděla. Okamžitě se rozhodla, že bude taky bojovat proti všemu a hned na ukázku rozbila hubu několika spolužačkám, které měly něco proti. Okolo ní se rychle shromáždila parta dalších, které byly sice mladší a křehčí, ale tím odvážnější. S Kate počítaly do budoucna na místo čarodějky, a když jí to řekly, ani se nenaštvala, jen potřásla hlavou.

Nejdůležitější bylo prosadit práva prince Enkry. Většina mládeže ho sice obdivovala, ale bylo pořád několik hlupáků, kteří ne. Pokud byli tak pitomí, aby to řekli nahlas, byl to dobrý důvod je spráskat. A když to udělali, s úžasem zjistili, že oslavovat vítězství s nimi hodlá řada dalších, kteří se do boje sice nehrnuli, ale asi byli taky pro.

Před mistrovstvím Zuzanka navštívila Dany a požádala, aby jí něco udělala s vlasy. A vůbec. Porůznu po těle jí totiž rostly ošklivé chlupy, které jí normálně nevadily, ale když se svlékne, budou. Když se holky sprchovaly, pořád po šatnách někdo bloumal a fotil. Když jim slíbil, že budou v novinách, ochotně pózovaly. Dany pochopila, nacákala do vany růžovou pěnu a pomohla jí se namatlat. Samozřejmě první, co Sue udělala, že se potopila i s hlavou. Dany odolala. Zato zorganizovala oddíl fanoušků, který Sue mohutně podporoval skandováním.

Tak Suzi Albertová vyhrála a získala mistrovský titul.

Na oslavném mejdanu se několik dalších ostříhalo; pěnu jim ovšem Dany nepůjčila.

Zuzanka se na tom mejdanu prudce zamilovala do jednoho kluka z dorosteneckého družstva. Občas pochybovala, že by se mohla někomu líbit, ale ten kluk byl Wassonga, měl skoro dvojnásobnou výšku a dlouho neváhal. Tím zjistila, co bude v budoucnu dalším jejím koníčkem. I v tomto sportu vydržela víc než druzí. Nebyla sice první ve třídě, která o to přišla, ale bylo to na základě vlastního přání, nebyla přinucena násilím. Ačkoliv, trochu víc násilí by docela uvítala.

Po těchto událostech se konečně rozhoupal i Roger a vydal oficiální stanovisko. K účesům, jak jinak. Z moci úřední zakázal jakékoliv stříhání a nařídil, aby si všichni nechali vlasy volně růst až do princova návratu. Aspoň se pozná, kdo nám doopravdy fandí.

Kupodivu, všichni poslechli.

Errata:

30.05.2021 11:45