Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Všichni zůstali chvíli jako zkamenělí po Mikových slovech. Enkra na něj hleděl s nevýslovným údivem – Mika a Sida sice znal, ale nechápal, co se to s nimi děje. Viděl, že štíhlý muž s ostře řezanou tváří se chová poněkud nedůvěřivě, mladík s temně rudými vlasy důstojně a jeho sluha s trochu tmavší pletí vyjeveně. Co ale vyjadřoval důstojný údiv krásné dívky v arminské vojenské uniformě? Co měl znamenat očividný úžas cizího muže v brýlích? Co mohlo znamenat zděšení v očích mizery Branga?

Mike von Cross řekl k Sidovi onu větu o podání zprávy Vládci a Sid odešel do auta, zavolat přes velvyslanectví do Arminu. Potom se Mike obrátil opět k Enkrovi a usmál se: „V této chvíli oznamuje Vládce Sir Lera, že tě adoptoval a učinil arminským princem. Já a Sid jsme přiděleni k péči o tvou vzácnou osobu až do chvíle, kdy se vrátíš na arminskou půdu. A pochopitelně jsme povinni uposlechnout všech tvých rozkazů...“

Enkra mírně zbledl a rty se mu zachvěly. „To má znamenat, že... že já...“ řekl nejistě.

„Ano, princi. To znamená, že já prosím o tvoje rozkazy.“

Tento rozhovor byl veden anglicky, aby rozuměli všichni přítomní. Teď přešel Enkra z opatrnosti na arminštinu: „To si můžu přát cokoliv?“

„Ano,“ Mike zaváhal, „Téměř, princi...“

„V tom případě chci, aby všichni, kdo spolu se mnou nespravedlivě trpěli v tomto vězení, byli okamžitě osvobozeni!“

Mike se otočil na podpatku a zavelel svému komandu: „Jménem prince: Osvoboďte všechny vězně v budově!“

„Ale...“ podivil se James, „Vždyť... ti ostatní byli uvězněni na základě řádných rozsudků a...“

„Budou propuštěni. Je to rozkaz! Bývalo zvykem, že vězeň, kterému se dostalo té cti spatřit tvář krále, dostal milost. Proto vyhlašuji všeobecnou amnestii a v případě, že ti kluci už neprovedou nic zlého, nesmí je nikdo nadále stíhat. Pokud se ale něčeho dopustí, do čtrnácti dnů je tady máte všechny zpátky. Navíc dostanou karmu za to, že nevyužili princovy dobroty.“

James pokřivil rty, pak se obrátil ke svým dvěma mužům a řekl: „Proveďte rozkaz! Toho lumpa ohlídám sám...“

A čtyři muži se vydali chodbami, otvírali cely a propouštěli vězně. Sid, který se mezitím vrátil, vytloukl z jednoho dozorce, kde jsou uloženy civilní šaty, zajatci vyvrátili dveře skladiště a rychle se převlékali. Někteří sháněli dozorce, kteří se zoufale snažili ukrýt. Jednoho zvlášť zlého vyhodili okamžitě z okna čtvrtého patra, ostatní aspoň ztloukli a vyhnali na dvůr, kde je hlídali velmi ochotně. Mike rozhodl, že budou zatčeni a odvezeni k výslechu v případě Brang.

Enkrovi blýskaly oči, ale choval se s důstojností arminského prince, aniž přihlížel ke svému otřesnému vzhledu. Jeho situace se změnila tak překvapivě, že to nedovedl dost rychle pochopit. Najednou ho všichni na slovo poslouchali, měl přidělenou ochranku a vypadalo to, že to ti lidé myslí vážně.

Romeo da Campa se zatím zabýval trezorem v kanceláři ředitele Branga. Podařilo se mu ho otevřít a vybral z něj účetní knihu s přesnými záznamy o prodaných dívkách i další usvědčující dokumenty. Brang si je uschovával pro případ diskusí se zástupci arabské strany, které neměla nikdy moc chuti platit. Teď je Mike prozkoumal a předal Jamesovi jako podklady pro soud.

Enkra přistoupil k Mikovi: „Udělal bys pro mě ještě něco?“

„Všechno, co si budeš přát, princi!“

„Především mi neříkej princi!“ řekl Enkra vztekle, „A víckrát ať už neděláš takové poklony...“

„To vyhovím rád. Není to nic lehkého v mém věku.“

„Hm... Víš, ono je to trochu...“ Enkra se začervenal, „Totiž, já chci, aby Brang zemřel. Odsoudil jsem ho k smrti. Jeho, holiče Bergmanna a Japonce Hamiró Ušiho. Bergmanna prej už zabili a Hamiró provedl harakiri. Ale ten Brang, Miku...“

Mike si skousl rty. „To bohužel nejde. Slíbil jsem jeho život Jamesovi, musí přijít před soud...“

„Jejich soud ho neodsoudí po právu! Já chci, aby přišel před náš soud, aby ho Sid zabil!“

„Jenže to se nemůže stát. Slíbil jsem...“

„Řekl jsi, že si můžu přát všecko! Chci jenom to jedno, tak...“

Mike se usmál. „Quod licet Jovi, non licet bovi. Já ho zabít nesmím, ale když chceš, půjčím ti svůj revolver. Můžeš jít k němu a zastřelit ho, když chceš. Beztrestnost ti zaručím...“

Enkra hněvivě stáhl obočí. „Nikdy nezabiju člověka! Nemůžu ho přece jen tak z ničeho nic zastřelit! Nechci zabíjet...“

„Ale chceš to poručit mně. Ne, to nejde. Předám ho, kam patří.“

„Tak teda přinutíš soud, aby ho odsoudili k smrti!“

„Pokusit se o to můžu.“

Enkra s tím byl spokojen – vyšli na nádvoří, kde je uvítal sborový pokřik propuštěných kluků. „Ať žije Armin! Ať žije princ Arminů!“ Enkra jim gesty děkoval za poctu a v jeho očích plály zelené ohýnky jako v očích šelmy.

„Jste volní!“ vykřikl, „Odejděte – a už se nikdy nedejte chytit! A pamatujte si, že právo vždycky zvítězí!“

Jeho nejbližší kamarádi mu podávali ruce a překypovali slovy obdivu. Do té doby netušil, že tihle všichni jsou jeho přátelé, ale choval se skutečně s královskou důstojností a nepřipomínal nikomu jeho posměšky či urážky. Se skutečnou radostí podal ruku Enrico Campovi, který zářil štěstím nad shledáním s bratrancem.

Potom Enkra přehlédl řadu spoutaných dozorců a strážců. Všichni ho sledovali zlobnýma, vztekem podlitýma očima. Chápali, že bude jejich zhoubou, neboť nedopatřením vztáhli ruku na hlavu, která ponese královský diadém. Podle jejich názoru se jednalo o akt oprávněný, ale věděli ze zkušeností, že valně nezáleží na tom, co je a co není oprávněné, ale na tom, jak velkou má kdo moc. Tušili zcela správně, že Enkra bude mít velikou.

U jednoho z mužů Enkra zastavil a v očích mu zaplálo vztekem. Zatahal Mika za rukáv: „Tenhle mě mlátil bičem!“

Bachař zkřivil hubu a pohrdavě se usmál. Mike k němu skočil, z jeho pochvy bleskově vyjela dýka a zablýskla mu před očima. Jen Enkrův výkřik Mika zarazil, aby ho nepodřízl. „To ne, proboha!“

„Malá splátka na to, že ti nemohu dát Branga, ne?“

Enkra stál, mlčel a chvěl se. „Ne. Je odsouzen a musí zemřít. Ale nesmí to udělat ani moje, ani tvoje ruka. Musí se to...“ zarazil se a uvažoval. Potom začal mluvit, pomalu a zvolna, ale čím dál ohnivěji a důrazněji:

„Každý člověk si sám svými činnostmi určuje, jaký bude jeho osud. Možná v tomto, možná v příštím zrození. Každý, kdo ublížil jiné živé bytosti, je odsouzen, aby někdy v budoucnosti prožil to, co způsobil druhým. Proto také vy všichni jste odsouzeni, abyste zakoušeli utrpení a smrt. Kdyby vám někdo tuto smrt daroval v tomto zrození, potom v příštím budete trpět méně nebo možná vůbec ne, pokud to bude smrt z ruky oddaného Pánova sluhy. To se však nemůže stát, neboť si nezasloužíte tuto bezpříčinnou milost. Proto bude vaším osudem jenom neustálý pokles a utrpení v démonské existenci...“

Není jisté, zda mu všichni rozuměli. Ale jeho tvář vyhublá na kost, s horečně zářícíma očima a strašidelně vyholenou lebkou byla tak sugestivní, že dostávali strach. Nejen z toho, co by jim mohli udělat ti vojáci v podivných cizích uniformách. Větší obavy měli z něčeho neznámého, co od počátku představoval ten kluk. Mnohým bylo už v průběhu věznění jasné, že z toho nevzejde nic dobrého. Tak teď to věděli jistě.

„Každému z vás,“ pronesl Enkra a těma velkýma jiskřivýma očima se díval po řadě na každého, „Se v nejbližší době stane nějaké neštěstí. Pán, kterému sloužím, je nekonečně milostivý, ale pro vaše vlastní dobro vám dá znamení, abyste litovali svých zločinů a napravili se. Budete ztrestáni – dokonce ani tyto zdi, symbol útlaku a bezpráví, nezůstanou stát, ale budou zničeny ohněm očištění! Chci, aby tohle všechno kolem shořelo!“

„Tak dost, Enkro,“ zašeptal mu Mike, „Nepřeháněj to! Lidé si trest možná zaslouží, ale neživé budovy? Proč?“

„Je to místo zla a nenávisti. Chci, aby už nikdy nikdo nebyl vězněn v těchto prokletých zdech! Vyhoď to do povětří!“

„Neblázni! To přece nejde...“

„Takže moje moc má svoje hranice?“

„Tvoje možné ne, moje určitě ano. Jestli opravdu chceš, můžeme poslat z Arminu komando, aby to provedli, ale... zdá se ti to opravdu zapotřebí?“

Enkra řekl: „Chm!“

„Myslím, že bude lepší rychle odjet...“

Harry Burn, který už měl dostatečné vědomosti pro svou grand super reportáž, byl surově vystrčen z Mikova vozu a přesazen do Oliverova. Využil toho, vyzpovídal lorda a dozvěděl se od Enrica řadu podrobností o Enkrově pobytu v polepšovně, což ho potěšilo. Od Enkry by se určitě nic takového nedozvěděl. V Mikově autě tedy jeli Mike, Enkra, Sid a Komtesa, která se k Enkrovi chovala od počátku velmi přátelsky. K ní se taky Enkra obrátil s otázkou:

„Poslouchej, ty bys mi mohla povědět, co je vůbec doma novýho, abych tam nevypadal jako blbec. Kdo to vymyslel s tím princem, Vládce nebo někdo jiný? Roger Monroes?“

Komtesa se rozesmála nad bezprostředností toho chlapce. „A víš, že nevím? Já jsem nikdy v Arminu nebyla.“

„Máš naši uniformu!“

„Ta je po jiné dívce. Já jsem kamarádka hraběte von Crosse a tady jsem proto, že jsem chtěla vidět Arminy v akci...“

„Jsi zkrátka zvědavá? Tak přijeď k nám na Ostrov, tam uvidíš věci, že ti půjde hlava kolem! A líbili jsme se ti?“

„No, hrozně. Ale jste tak trochu krvelační, ne?“

„No no! Najednou jseš nějak moc citlivá, to u nás holky nebývají. Řekl bych, že my co jsme tady, jsme až moc velký dobráci a lidstvo nás ani neocení. Pár těch mizerů jasně zaslouží provaz, jenže Mike je klidně vydá zdejším úřadům!“

„Ale princi!“ zasmál se Mike, „Však oni je srovnají, neboj se! A vůbec, nechce se ti spát? Že by ses na chvilku natáhl...“

„Šelmy žijí v noci! Nejsem zvyklý spát, teď ke mně každou noc přicházel Murri nebo někdo z jeho koček...“

Murri ležel vzadu v odkládacím prostoru pod okýnkem. Když slyšel Enkru mluvit, přeskočil dopředu a otřel se mu o tvář.

„Já jsem tak rád, že jsem na svobodě...“ povzdychl si Enkra.

Sid, pozorující zpětné zrcátko, potřásl hlavou. „Hoří... Polepšovna chytla plamenem!“

Enkra ožil, jako by ho švihl kouzelným proutkem. „Opravdu? Tak přece... Kdo to udělal?“

„Obrať!“ velel Mike, „Jedeme tam...“

Automobil se řítil vstříc rudé záři. Druhé dva otočily taky a jely před nimi, Sid dojel, až když stály na pokraji lesa a jejich posádky sledovaly tu fantastickou scénu.

Všechno hořelo. Plameny olizovaly zdi a hltaly vše dřevěné, co tam vůbec bylo. Zdi byly polepeny tapetami z novin a teprve na nich bylo vápno. Ten papír teď hořel jako fakule a od něj chytily krovy a všechno ostatní. Pár kluků, kteří ještě nestačili utéct daleko, se vrátilo a se smíchem komentovali hořící mučírnu.

„Kdo to udělal?“ ptal se James vztekle.

„Zřejmě Luciper Wang,“ řekl Mike, „Zapomněl jsem na něho...“

„Tentokrát toho lumpa šetřit nebudu! Koukněte se po něm, mládenci, třeba tady ještě někde je...“

„Nedovolím!“ vřískl Enkra, „Splnil můj rozkaz!“

James řekl něco poněkud neuctivého, ale tiše.

„Ten už bude za horama,“ řekl Mike, „Tušil jsem, že se s ním ještě potkáme... A neposílej nikoho v noci do lesa honit Lucipera Wanga. Zbytečně bys o ty lidi přišel. No, pojedeme... Do rána tady zůstanou jenom holý zdi...“

Otočil se. V té chvíli se ozvala dunivá rána a jedna ze zdí bloku B se sesula. Ostatní, zbaveny opory, se také počaly bortit, vzápětí další rána podrazila opěrnou zeď bloku A. Když zaduněla třetí rána v bloku C, Enkra se už jen vítězoslavně smál.

„Takhle se plní rozkazy! Tak je to správné, jen sutiny zůstanou! Pamatuj si, Miku: Luciper Wang plní mé rozkazy mnohem důsledněji než ty...“

„Lucipera Wanga tvoje uznání určitě potěší...“

Enkra sebral Sidovi dýku, několika pohyby si rozřezal přímo na těle vězeňskou uniformu a cáry odhodil daleko od sebe. „Nesnesu už na sobě jejich hadry! Půjč mi něco, Side...“

Sid svlékl horní část kombinézy, což Enkrovi stačilo.

„Pojedem,“ řekl Mike, „Bylo by dobře se vyspat...“

Nastupovali, ale Mike zarazil Sida a prohlédl si ozdobný amulet, který měl připevněn na rameni, mnohem důkladněji, než bylo jeho zvykem. Kromě toho si Sid nikdy nepotrpěl na ozdoby.

„A já pořád, jak Luka ví všechno, co se kde pohne...!“

„No a co? Má hezkou ségru, ne?“

Mike měl řadu různých otázek. Jak to, že se známý rasista Sid kamarádí s dívkou, která je nade vší pochybnost černá jako krém na boty. Jak to, že ještě horší rasista Luciper mu to dovolí. Co tomu třeba říká Asthra, která si na Sida dělá nárok. Kde se ti dva sešli a jak se dohodli, když se navzájem nesnášejí. Kde vzali tuhle vysílačku, jakou nemá ani tajná služba. Ale neřekl nic z toho, pokrčil rameny a zalezl do auta.

Vrátili se do Londýna, Harry Burn zamířil do redakce zajistit senzační články v zítřejším zvýšeném nákladu Daily Gazette, Komtesa domů a Mike, Enkra a Sid do hotelu, kde pro ně bylo rezervováno apartmá. Díky Mikovým rozkazům se tam dostali, aniž by si jich kdokoliv všiml, i když jejich vzhled byl podivný. Tam se Enkra jenom pořádně vykoupal, ulehl a okamžitě usnul.

Zajaté zločince odvezli do vězení Intelligence Service a James si šel ke svému šéfovi pro další díl sarkastických jedovatostí.

Obloha na východě již začínala blednout.

Errata:

30.05.2021 11:45