Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„... Elo...?“

„Drancine?!“

„Tak prober se!!“

„Leptone!“ vymrštila se elektronýrka do sedu, až udeřila hlavou do Partova obličeje.

„Au-!“

„Ach, promiň! Ale-“ Nesmírně ohromeně se chytila za hlavu, pak za paže, za boky – „Já NEJSEM mrtvá?!“

„Klid... klid,“ vzal jí za lokty. „Ne, nejsi mrtvá. A nic se nám nestalo, uklidni se.“

„Musíme-“ vytrhla se mu. „Musíme okamžitě pryč! Hned!“ Chaoticky se pokoušela vstát.

„Není kudy,“ chytil jí znovu. „Jsme tu už dost dlouho, odhadoval bych tak dvě, tři hodiny. Sedni si zase. Jen klid.“

Drancine horečně létala očima po okolí. Nacházeli se ve víceméně typizované ubytovací buňce se dvěma lůžky, dvěma kontejnery a standardní hygienickou sekcí. Vše vyvedeno tak, aby si o žádnou část interiéru jeho šťastný obyvatel nemohl rozbít hlavu i kdyby hodně chtěl. I osvětlení obstarávala na dotek měkká a pružná tělesa.

„Jsme... v blázinci?“ zašeptala, a najednou se divoce rozesmála. „Takže ten výlet na Yiox byl jen v mojí hlavě? Paráda! Jsem jen blázen! Sláva!“

„Nebylo by to asi špatné,“ pousmál se trpce. „Jenže v mojí hlavě je ten výlet také. Což spíš nahrává verzi, že na Yioxu ještě stále jsme.“

Úsměv jí zmrzl na rtech. „To se nedělá,“ řekla vyčítavě, „hned po probuzení člověku zkazit všechnu radost.“ Potřásla hlavou. „Promiň. Musela jsem si trochu zahysterčit, ale pomohlo to. Už jsem zase při smyslech. Nevíš kde je cokoli z našich věcí?“

„Všechno nám sebrala ta... banda bělavých žížal.“

„Všechno ne. Rozum nám nechali, což je velké plus i mínus současně.“ Její hlas už byl znovu naprosto klidný.

„Vzpomínky také, řekl bych.“ Rozhodil ruce: „Ale co dál?“

Podívala se na něj. „Myslíš, že bys mě dokázal uškrtit?“

„Drancine?!“ vytřeštil oči.

„Podívej se kolem,“ mávla rukou. „Jsme zcela bezvadně zaopatřeni. Entita, které jsme padli do rukou, očividně chce, abychom nepoškozeni přečkali do chvíle, kterou si sama určí.“

„Hm. Mohla nás nechat-“

„-v péči těch svých hnusně vlezlých hadovitých manipulátorů, nebo rovnou v nějakém procesu na ošetřovně, ano. Ale z nějakého důvodu se rozhodla pro jiné řešení, jež ale předpokládá že oba přežijeme. Prozatím. Skoro mi to přijde, jako by chtěla, abychom si mysleli že máme dokonalé soukromí...“

Rázně zavrtěla hlavou, jako by odháněla myšlenky jež jí napadly. „Takže v případě, že jeden vzorek začne vraždit druhý, zasáhne,“ pokračovala velmi rozhodným tónem. „To předpokládá otevření nějakého vstupu. O mě se nestarej. To co vejde dovnitř, mě zase oživí, tak jako předtím. Ale ty musíš být v tu chvíli hodně rychlý.“

Rozhlédl se. „Nejsou tu žádné kamery...“

„Sleduje nás nepřetržitě, buď si jist,“ řekla. „Takže už nepochybně ví, co zamýšlíme, a možná se pokusí nám to překazit. Tak neztrácejme čas!“

Part přece jen zaváhal. „Šílený plán...!“

„Ano. Máš lepší?“

„Nemám.“

„Tak do toho.“ Netrpělivě ho pleskla přes rameno. „Dělej, než mě přejde odvaha!“

Vtom v jedné stěně tiše cvaklo, a část měkkého obložení se otevřela. Ani jeden z nich nezaváhal – vystartovali nastejno a zrovna tak vyskočili ven ze své bezpečné ubytovny, připraveni prchat kamkoli to půjde.

Jenže zrovna tak zastavili, neboť kousek před nimi stál Sangrefría ozdobený svým typickým úsměvem.

„Vítejte podruhé, mí vzácní hosté!“

„Co ty tu zase děláš?!“ popadla ho Drancine za ramena.

„Přišel jsem si pro vás,“ odvětil bezelstně.

„Proč?“

„Tak jako předtím.“

„Jasně, jasně, ale proč?!“

„Nevím. Chtělo se mi.“

„Cože?!“ užasli oba lidé. Představa, že by si Sangrefría dělal co by ho napadlo, bez přesných instrukcí Entity, byla nemyslitelná.

„Skutečně. Ale tohle je vaše,“ napřáhl syntetický anděl ruce.

V dlaních držel Karanlixhaitana a černou kartu!

Drancine s výrazem naprostého ohromení uchopila kovovou hroudu a zahleděla se do sebe. Bylo zřejmé, že se svým umělým společníkem komunikuje myšlenkami. Pak řekla jediné slovo: „Jdeme!“

Part neprotestoval, protože jeho karta mu nic neřekla, i když jí svíral v dlani jak jen silně mohl.

Jako kdyby se tu vyznala odjakživa, vedla je Drancine nitrem složitého technického komplexu. Bylo znát, že je koncipován pro stroje, nikoli pro člověka. Všude ale vládlo zarážející ticho.

„Drancine?“ nevydržel to Part po chvíli. „Co se to děje?“

„To si jdeme právě ověřit!“ hodila přes rameno. „Karanlixhaitan tvrdí, že jsme tu sami. To je zhola nemožné. Plno systémů je prý pryč, a ty které fungují, nemají žádný program. Poslední příkaz, který jim přišel, prý zněl: dělejte si co chcete.“ Vztekle se ušklíbla. „Netuším sice, kdo tu s námi jakou hru hraje, ale přijdu na to!“

„Sami? Na Yioxu?“

„Slyšel jsi, ne?“

„Takže kam-“

„-sem!“ utnula jeho nový dotaz a udeřila dlaní do uzávěru, k němuž mezitím došli. Pochopitelně neměl nic podobného lidské klice nebo nějakému hominidnímu otevíracímu systému, ale Karanlixhaitan se o to očividně postaral: masivní plát se zvolna otevřel a do nosů jim udeřil ostrý pach žhavého kovu a spáleného plastu.

Na druhé straně uzávěru byl pouze rozměrný, kouřící kráter, se zbytky roztavených trosek nějakých nesmírně složitých konstrukcí a rozvodů.

„To mě popracuj!“ vydechla Drancine.

„Kam jsme to došli?“ nahlížel jí přes rameno.

„Tohle mělo být centrum Entity, která nás zajala-!“

„Třeba jí zničil nějaký soused...?“

„To by celé území bylo zaplaveno invazními jednotkami vítěze,“ mávla rukou. „Co by šlo, konvertovaly by a připojovaly k síti vítěze, a co by nešlo, to by rabovaly, přinejmenším jako zdroj surovin. To co se tu stalo, musí být něco většího. Mnohem většího.“

Chytil jí za rameno. „Než to vyřešíme, pojďme najít Ezegoteu. Musím jí-“

„-zachránit?“ Pevně přidržela jeho zápěstí. „Parte, nejdřív důkladně popřemýšlej, než něco uděláš!“

„Co? Proč zase?“

„Viděls totéž co já?! Tvá snoubenka je naklonovaná do nespočtu kopií. Nejspíš si z ní zdejší Entita udělala masivně paralelní jednotku.“ Pleskla ho po tváři: „Na mně se dívej, hrome! Já vím jak to bolí, ale co chceš dělat? Víš, kterou kopii chceš zachránit, a které necháš na pospas? Anebo si snad myslíš, že budeš mít celý harém totožných kopií?!“

Pod vlivem těch slov se Part chytil rukama za hlavu a tiše zaúpěl. „Nevím,“ přiznal. „Nevím! Ale nedokážu tu takhle stát!“

„Nebudeme stát,“ řekla rozhodně. „Pokusíme se zachránit. A ty pustíš svou milou z hlavy. Nech mě domluvit!“ zarazila jeho pokus o protest. „Nejde jen o to, která kopie je ta pravá. Stejně nejspíš žádná. Ale navíc ani v nejmenším netušíme, jaké změny Entita provedla při klonování v její hlavě!

Téměř jistě jsou ty kopie pouhý úzce specializovaný, bleskurychlý a analyticky výkonný biologický zaměřovač nějakého zbraňového systému. Dost možná by Ezegotea, kterou bys zkusil zachránit, byla duší víc Mechanician než člověk, a viděla by v tobě jen opovrženíhodný, bezcenný biologický odpad. Anebo by naopak mohla být tak brilantně geniální, že by vůbec neměla o čem se s tebou bavit. Zámysly Entit jsou nelidské, ujasni si konečně. Takže jestli k jejímu utrpení nechceš přidat i svoje, zapomeň na ni!“

Part Paon během její řeči jen maličko mlčky přikyvoval. Když umlkla, ztěžka řekl: „Já tomu naprosto rozumím, Drancine. Asi to bude horší, než kdybych to nechal být. Patrně to nedopadne dobře. Ale aspoň se pokusím...! Pochop! Nedokázal bych celý život usnout bez výčitek-!“

„Velký Leptone,“ vydechla elektronýrka a v tónu jejího hlasu se mísil ostrý nesouhlas s nepopsatelným obdivem. „Dobrá. Jednu dostaneme ven. Jednu! A pak okamžitě pryč, jestli bude jak. Platí?!“

Bylo znát, že v sobě stále musí lámat velké dilema, ale po chvilce zuřivého mlčení řekl: „Platí!“

„Sangrefrío!“ vykřikla Drancine. „Ihned najdi sekci s mnohonásobně naklonovaným biologickým objektem, identifikátor Ezegotea, a doveď nás tam!“

„To nebude problém,“ rozzářila se nadšeně andělova tvář. A pak se krátce blýsklo a tvář již nebyla. Přesto Studená Krev patřil k vyvoleným, neboť na rozdíl od mnoha jiných zemřel, zjevně naplněn štěstím.

„Hrome-!“ Part popadl Drancine a strhl jí do krytu blízkého nosníku. Ve stěně naproti nim se s třaskavým rachotem rozzářilo několik sluncí, a skrz proražené otvory dovnitř vtrhly tři velmi nebezpečně vyhlížející postavy. Jejich zbraně – tedy nejspíš to byly zbraně – které se jich nějakým zvláštním způsobem samy přidržovaly, chrlily do všech směrů záplavu projektilů. Jenže střely, jakoby obdařeny vlastní inteligencí, letěly po vlastních ostře zakřivených drahách a v okamžení s ohromující přesností zničily všechna sledovací a informační čidla v sekci. Kolem příchozích se hrnulo několik zjevně mechanických oblud, připomínajících velké brouky.

Part si všiml, jak Drancine pevně svírá Karanlixhaitana, ale vzápětí se na něj podívala a mlčky zavrtěla hlavou. Vypadalo to, že její spojenec nedokáže aktuální hrozbu odvrátit.

Nebo... nechce?

Jedna z postav se dlouhým a bleskovým skokem přemístila až k nim. Part zatnul zuby v očekávání smrti, ale místo toho slyšel mírně neostrou, ale zcela jasnou unilangovou otázku:

„Jste v pořádku?“

Oba užasle vzhlédli.

„Jsme v pořádku,“ ujala se slova Drancine. „Ale potřebujeme odtud.“

„Rozumím,“ odvětil neviditelný reproduktor mohutného bojového obleku. „Nelekejte se.“

Okolí prudce bliklo a oba se ocitli v nitru jakéhosi průhledného kontejneru o velikosti rozlehlého planeťáckého bytu. Skrz průzračné stěny byla vidět opět jakási laboratoř, ale ta tentokrát kromě všemožných automatů, obsahovala i dvě lidské postavy. Horší ale bylo, že kontejner neměl kromě vzduchotechniky žádný otvor, který by mohl sloužit ke vstupu či výstupu. Tentokráte dokonce ani sebejednodušší hygienické zařízení.

„Hej!“ Part zabušil pěstí na stěnu. Jeden muž, obsluhující množství ovládacích panelů, směrem k nim mávl rukou, aniž se ohlížel. Nedaleký zobrazovač se samočinně odpojil od složitého systému a dal se do pohybu. Hladce přijel až ke kontejneru, a na jeho ploše se rozzářil text: Zachovejte klid. Jste v bezpečí. Probíhá ověřováni na biologickou nezávadnost a kompatibilitu.

„Ověřováni-?“ zopakoval Part zmateně a otočil se na společnici. „Ty víš, kam jsme se zase dostali?“

Drancine se posadila a opřela o stěnu. „Pokud se Karanlixhaitan nemýlí, sebrali nás Lastakarijci.“

Errata:

30.05.2021 13:23