Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Boxduroy svět pod skálou Boxduroy   (Citadely 1) Science fiction Václav Semerád © 2017 Václav Semerád, Nová Ves Nakladatelství: Autobus Houby

Můj strýček byl na rozdíl ode mne vášnivý houbař.

Jako malé kluky nás o prázdninách bral s sebou do lesů na Vysočině. Byl to – asi pořád je – houbařský ráj a strýček v něm byl králem. Znal houby jako málokdo z příbuzenstva. Mě i bratry zval na prázdniny na venkov a rodiče to přijímali s vděkem, měli od nás dvou raubířů aspoň pár týdnů klid. Přispěli pokaždé strejdovi na jídlo a to se ví, nevadilo jim, že se nás snaží získat pro svou houbařskou vášeň.

Marně. Podařilo se mu vychovat na houbařku i svoji choť, naši tetičku. V houbách se vyznala jako on. Naučil nás, tedy své synovce, rozeznat nejběžnější houby a hlavně nerozkopávat ty, které jsme automaticky řadili mezi »prašivky«.

„Představte si, že před vámi půjde lesem vandal a kopne do každého hříbku a křemenáče. Rozkopnutá houba opravdu nestojí za shýbnutí, takže půjdete za ním a bude vás to bolet.“

„Ale strejdo, dyť to jsou nechutný prašivky!“ zkoušel jsem se nesměle hájit první prázdniny.

„Tak tohle, co jsi právě rozkopl, je náhodou velice chutná holubinka,“ zvedl z jehličí »prašivku«. Načež mi věnoval školení, čím se liší holubinky od muchomůrek, ryzců a syrovinek, jak se dá snadno rozeznat jedlá holubinka od nejedlé (nejedlá v puse pálí), a doma jsme je obřadně usmažili, přičemž jsem dostal jako první ten rozkopnutý klobouček, abych sám chuťově posoudil, že to nebyla žádná »prašivka«, ale skvělá houba. Neodporoval jsem, holubinka osmažená na sádle byla mňam, ale od té doby jsem všechny houby dával k posouzení strejdovi. Já jsem totiž houby posuzoval jednoduše. Klobouk má zespodu trubičky – houba je jedlá. Lupeny na spodní straně klobouku znamenají prašivku. Z toho mě strejda vyvedl hned prvního dne prázdnin.

„Tuhle houbu si dobře zapamatuj!“ podržel mi před očima krásný hříbek, který jsem měl hned navrchu a na který jsem byl do této chvíle tak pyšný. „Bílý klobouk, zespodu do červena – to je Jeho Veličenstvo Hřib Satan! Toho když sníš, tak něco zvíš! V nejlepším případě se dočkáš pumpování žaludku v nemocnici, je jistá naděje, že to pomůže.“

Pak mi přehrabal košík a vyházel hrst krásných hříbečků.

„Budu se děsně divit, když zrovna tyhle »žlučáky« dokážeš sníst!“ prohlásil. „Vzít do pusy, to ještě jo, ale spolknout... těžko! Jsou příšerně hořké, stačí jediný, abys vyhodil celou smaženici. Příště dobře sleduj tyhle oranžové trubičky, ať už se nespleteš!“

Tím mě hned první den načapal s výjimkami při posuzování podle kritéria trubičky – lupeny. Stačila jediná, aby mi patřičně to kritérium znehodnotila.

Ale dal nám i pár užitečných rad. Například jsme málokdy donesli domů syrovinky. Zkonzumovali jsme je hned na místě, kde jsme je našli. Strejda sice brblal, že i syrovinky jsou lepší smažené, ale na druhou stranu uznával, že zahánějí hlad, takže umožňují delší pohodu pro houbaření.

Navíc měl dvě holky přibližně v našem věku a houbařské výlety se občas zvrhly i v šiškové války. Byla s nimi psina i bez hub. V houbařských znalostech nás ale předčily rozdílem třídy a byly na to jaksepatří pyšné.

Na prázdniny u strejčka jsme se vždycky těšili jako na báječnou dobu. Bylo proč. Kromě hub se prázdniny vyznačovaly koupáním v nedalekém rybníce, sklízením sena, občas probírkou hrachového pole, no bylo toho až až.

Škoda, to už se nevrátí...

Jak se říká, čas oponou trhl a škubal a škubal jako splašený. Obě sestřenky se vdaly, rozvedly a opět vdaly. Mladší brácha se oženil, rozvedl a opět oženil, já jsem se zdržel na vysoké škole, kde platilo neúprosné pravidlo – kdo se zabouchne, u zkoušek vybouchne. Podařilo se mi nevybouchnout, školu jsem dokončil a teprve pak jsem se začal ohlížet po dívčinách, jenže ty už byly většinou povdávané. Jak se říká na vojně – kdo zaváhá, nežere. Nakonec mi nezbylo než se ohlížet po mladších ročnících, ostatně muž má být starší, i kdyby to bylo o den. Zátopkovi, Emil i Dana, měli sice narozeniny ve stejný den, ale Emil se narodil ráno, Dana večer, takže kýžený věkový rozdíl tam přece jen byl. Nakonec jsme se našli, vzali jsme se a kupodivu – nerozvedli jsme se...

Strejčka jsem mnohem později pomáhal nést v rakvi. Jak se říká, příbuzenstvo se sejde ve velice hojném počtu, když už o tom jeden ze zúčastněných neví...

Vzpomínky na báječné prázdniny bledly, i když jsme si je občas připomínali. Já s bráchou častěji a někdy i se sestřenkami. Domek po babičce koupili jako rekreační chalupu Pražáci, už tam ani nemělo smysl jezdit. Jednou jsem se tam přece jen vypravil, ale bylo to naposledy. Chalupa byla zbořená, nikdo už nás ve vsi neznal. Sem se už nikdy v životě nevrátím, říkal jsem si, radši si to chci pamatovat jako tenkrát...

Hic transit gloria mundi – tak odchází sláva světa...

Jenže člověka přece jen občas něco táhne na dávná místa, zejména když se k nim vztahují vzpomínky.

Do vesnice, kde nás už nikdo neznal, mě to příliš netáhlo, ale chtěl jsem se ještě jednou projít lesem, kde jsme tenkrát se strejdou houbařili. Netoužil jsem sbírat houby, ani strejda ve mně nevzbudil houbařskou vášeň, jen se podívat na stará místa. I když je pravděpodobné, že některá ani nepoznám. Jako když jsem stál nad ruinami strejdova domku...

Jenže – znáte také to volání vzpomínek, které lidi žene na místa, kde jim kdysi bylo dobře?

Rozhodl jsem se udělat si výlet. Svoji drahou choť Hanku jsem zavezl zavzpomínat si k její matce a sám jsem se obrátil na Vysočinu.

Uvidíme! (Pravil slepý hluchému...)

Auto jsem zaparkoval v lese, ještě na dohled od silnice. Nemá se to, ale kde není žalobce, nebude soudce a pro jednou se svět nezboří. Sjel jsem z lesní cesty tak, aby mi auto neškrábl ani případný traktor, ale aby kola stála na pevném a nemusel bych po návratu shánět traktor na vytažení z bláta, zamkl – a hurá do lesa! Raději jsem ale u prvních stromů pohledem zkontroloval, že tu na žádném stromě nevisí cedulka se zákazem vstupu pod mastnými pokutami, ale mor soukromých a církevních lesů se sem prozatím ještě nedostal, což je jedině dobře.

I když – svět se v ruiny obrací...

Brzy jsem dorazil k první zastávce, na kterou jsem se tak dlouho těšil. Byly tu! Už tenkrát – a vydržely tu celé desítky let – rozsáhlé koberce konvalinek. Mám ty něžné zvonečky rád, i když jsou jedovaté a jedovatá je i voda z jejich vázičky... no a co, růže zase mají trny, nic není dokonalé! Nepřišel jsem je trhat, jen se s nimi potěšit. Nezklamaly mě – a hned mi to dodalo lepší náladu.

Tak dál... lesní potůček byl také na svém místě, jen tekl trochu jinak, ale potůčky občas mění koryto, nicméně byl tu a byl pořád stejně přírodní, nikoho nenapadlo vyrovnat ho do přímky kamennými břehy... To člověka potěší. Vím, dělá se to tam, kde lidem vadí každoroční záplavy, ale v lese zatím nikoho nenapadlo přírodu regulovat – naštěstí na to dnes nejsou ani peníze, i když na taková zvěrstva občas jsou dotace, za to by někdo zasluhoval pár let nepodmíněně...

Tak a dost, nepřišel jsem se do lesa rozčilovat, ale uklidnit. A tady je zatím všechno v pořádku, přírodu tu nic nesešněrovává a nenarovnává.

Jestlipak je na svém místě Čertova hlava? Naštěstí ta taky nikomu nikdy nevadila a peníze na ni nikdo vyhazovat nebude, ta tu vydrží ještě pár staletí. Lidské ruce se na ní podepsaly, ale už hodně dávno. Nějaký místní lidový umělec – sochař přitesal skálu do tvaru ďábelské hlavy s rohy a jazykem, mech nahoře vytvořil kudrnaté vlasy a kdyby to sem nebylo daleko, lidé by se sem jistě chodili dívat. Jenže kolem jsou jen nezajímavé vesničky, turisté se sem nedostanou jak je sto let dlouhých...

Byla tu! Mech jí ovšem z větší části přikryl obličej, ale když jsem mech odtrhl, civěl na mě pan Satanáš jako tenkrát.

Kdybys, čerte, nechlastal!

Znamenalo to ale, že sem už dlouho nikdo nezašel. Mech se musel odstraňovat každým rokem, místní děti to normálně dělaly, ale v poslední době sem nejspíš ani ty děti nechodily. Možná ani ve vsi děti nejsou. Vesnice se vylidňují, lidé odcházejí do měst za prací, zůstávají důchodci a občasná návštěva rekreační chalupy znamená, že se rodina v chalupě zavře, pustí si satelitní televizi... jo, kde jsou časy, kdy tu strejda vodil hordu děcek, své i cizí!

Proti Satanáši byla pořád ještě kamenná lavička, vlastně jen trochu přitesaný kámen, ale sedět se na ní nedalo. Pokrýval ji mech nacucaný vodou. I když mech strhnu, lavička bude mokrá. Ale což, nebudu tu vysedávat! Stačí zavzpomínat si, jak strejda na lavičce pokaždé vybalil svačinu – pět krajíců chleba se sádlem a škvarky a vyhlásil první svačinovou zastávku...

Dál mě ale čekalo trochu nepříjemné překvapení. Satanáš se tenkrát díval do černého lesa. Někdo zatím velké smrky vykácel, místo nich tu byly nové stromky, velikosti tak akorát na Vánoce. Les se zkrátka obhospodařuje, staré stromy se vytěží a nasází se nové, to je v lese normální. Jen to mírně kazilo dojem hlubokého černého lesa, kam se kamenný Satanáš dívá. Prý se mu zabouchla pekelná brána a on teď musí chtě nechtě sto let čekat, až mu ji jeho kumpáni otevřou.

Takže dalším orientačním bodem a zastávkou bude Pekelná brána, se kterou si neznámý lidový sochař také kdysi dávno hrál a obrovský balvan vhodně přitesal, až vznikl oválný portál s lehce naznačenými zavřenými dveřmi, na jejichž otevření Satanáš tak trpělivě čeká, i když je možné, že nějaký ten stoletý termín už prošvihl... měl si, pitomec, upravit vartu blíž, nejlépe na dohled. Už mohl být dávno doma v pekle! Ale co se divím, v Čechách bývají ďáblové většinou roztomile hloupoučcí, tenhle jistě taky moc fištrónu nepobral!

Zvedl jsem stranou hroudu červené hlíny a jako tenkrát, i dnes jsem Satanáši obarvil nos na červeno. Červený nos přece elegantně vysvětluje, proč vždycky všechno prošvihne – nemá tolik chlastat!

Kdo mu ale naposledy obarvil nos?

Tehdy to dělaly všechny děti ve vsi, kdykoliv sem zavítaly. Když jsme tu byli poprvé, našli jsme na čertovském nose zbytky červené hlíny a strejda nám ochotně vysvětlil, proč to dělají. Inu, když nachmelený Satan spí, nejenže prošvihne návrat do pekla, ale nemá čas svádět lidi ke hříchům. Jen chlastej, Satanáši! Národ Čechů vždycky koukal, jak Zlým co nejvíc zkomplikovat jejich čertoviny! My už to tak vážně nebereme, ale ruku na srdce – kdo by odolal možnosti »zkrášlit« Satanáše?

V lese bylo ticho, jen vítr slabě ševelil v listí. Staré smrky šuměly velebněji, nové smrčky nešuměly vůbec, měly ještě příliš malé větve, šuměly jen listy křovisek, rostoucích mezi smrčky. Zatím je skoro zakrývaly, ale časem smrky vyrostou, křoviny přerostou, zacloní jim slunce a zasypou jehličím. Jen málo rostlin vydrží růst pod vzrostlým smrkovým lesem. Jenže na to si ještě padesát let počkáme, takže jestli někdo bude obdivovat to lesní šumění, my už to nebudeme...

Nu což – jde se dál!

Lesní cesta vedla jako tenkrát, jenže tenkrát vedla přítmím ve vysokém šumícím lese, dnes skrz sluncem prosvětlené mlází. Nebyla příliš používaná, pokrývala ji tráva. Naposledy tu hřměly traktory, když se kácel les, ale podle výšky nových smrčků od té doby už také pár let uplynulo.

A už ji vidím – Pekelná brána, nebo také Čertova vrata, velký portál, kterým by projel i autobus, kdyby v něm nebyla kamenná vrata. Ale co by v lese dělal autobus? Vždyť by se sem nedostal! Lesní cesty jsou sjízdné jen pro traktory, možná by sem projela auta typu SUV s náhonem na všechna kola, ale autobus?

Procházkový krok jsem trochu zrychlil, abych tu byl aspoň o trošku dřív. Čertova vrata jsou naštěstí trvanlivý monument, jen tak se nezmění. Zajímalo by mě, jak ta skála asi vypadala před zásahem neznámého lidového sochaře. Podobně jako u čertovy hlavy i tady jen trochu přitesal, co mu sama příroda nabídla. Nepředpokládám, že z neforemné skály odtesával tuny kamene, aby vynikl vystouplý oblouk portálu. Jistě tu byl předtím alespoň nějaký náznak, který stačilo mírně zvýraznit. Tím bývají tyhle skály pověstné – vnímavému sochaři stačí pohled, aby vystihl, kde a kolik to potřebuje k dokončení.

Kamenná vrata, stále zavřená...

Jak říkal jeden sochař, stačí si v kusu kamene představit hotové dílo a pak odsekat všechno, co přečnívá. Ve světě vznikla až megalomanská sochařská díla!

Rushmore - pomník amerických presidentů (něco jako Stalin na Letné)

Rushmore – pomník větší než Stalin na Letné

Jenže lidoví umělci v Čechách nejsou profesionální sochaři, aby se svým uměním živili. Mají obvykle svou práci a umělecké nadání mohou uplatňovat jen ve svém volném čase a zadarmo. Nemohou se zdržovat odtesáváním tun materiálu. Většinou proto jen mírně přizpůsobí, co jim příroda nabídla jako polotovar.

Země Česká, domov můj!

Nutno podotknout, že v Čechách příroda sama nabízí mnohé zajímavé nápady. Ale Čertova brána nebo Pekelná vrata musel být zajímavý přírodní tvar už před úpravou. Tak pravidelný oblouk, podobný profilům tunelů, samovolně jen tak nevznikne. Ale stačí lidový umělec a chvilka odtesávání a brána je tu, jakoby tu opravdu zkameněl vchod do pekla. Portál vypadá kamenný, kameny tu tvoří krásnou klenbu, to nejspíš ani nedalo moc práce. Samotná vrata vypadají jako dřevěná, sbitá z těžkých fošen. Lidový sochař se mohl inspirovat vraty starých hradů – až na to, že právě v tom koutě Čech široko daleko není žádný, ani zřícený. Vzorem mohla být jedině vrata některého ze selských statků, ta by se na vesnicích jistě nějaká našla.

Starodávnou dětskou zábavou, podobně jako barvit Satanáši nos hlínou na červeno, bylo zvednout nejbližší kámen a zabušit na vrata. Patřila k tomu říkanka.

Bavily se tím generace dětí před námi a očekával bych, že se tím budou bavit i další generace, kdyby se v dnešní době děti z vesnic nevytratily. Škoda – nejen těch dětí, ale i českých vesnic, které moderní doba ničí.

Kdo by se divil, že jsem neodolal zopakovat si starodávný rituál? Cestou k bráně jsem zvedl z kamenité cesty – kamení na ní bylo dost – vhodný kámen, abych si zabušil na Pekelnou bránu.

Jenže v té chvíli jsem zkoprněl. Neozval se klasický náraz kamene o kámen. Ruka s kamenem se mi zabořila do kamenných fošen Pekelných vrat až po loket a ve zdánlivě pevné skále vůbec nenarazila na odpor. Setrvačnost mě vzápětí převážila a když ani druhá ruka nenašla ve skále oporu a zabořila se do ní, udělal jsem nechtěně další krok a narazil na skálu obličejem. Zděšením jsem těsně před nárazem křečovitě zavřel oči, ale náraz opět nepřišel. K získání ztracené rovnováhy jsem udělal bezděčně dva kroky. Až v té chvíli mi došlo, že jsem si nos o skálu nerozbil – a otevřel jsem co nejrychleji oči.

Stál jsem v tunelu. Přede mnou se válela mlha, ve které se konec tunelu ztrácel. A byla tam tma. Za mnou nebyla kamenná stěna, tunel tu byl otevřený – a dál byla jen známá lesní cesta.

Zůstal jsem jako opařený.

Errata:

22.07.2021 13:39