Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jsem znechucená, naštvaná a ztracená v nekonečném černém bludišti rakety s pitomým jménem Bommu. Přesto se pokouším utéci, když se kousek přede mnou vynoří z koridoru proklatý Matón.

Je to krátká honička.

Vleče mě hodně dlouho. Nejdřív nadávám a peru se s ním, pak upadám do zvláštní ztrnulosti jako zvířátko chycené dravcem. Jediná myšlenka mi zůstává v hlavě: ta raketa přece nemůže být tak obrovská! Po dalším čase uvažuji nad možností, že mu přeskočilo v obvodech a chodí se mnou pořád někudy kolem dokola.

V jedné sekci se shodou náhod letmým pohybem zmocňuji jakési železné montovací tyče. Mlátím ho do jeho holé hlavy až to zvoní. Nestěžuje si a stejně mě nepouští. Buším do něj ještě ve chvíli, kdy vcházíme do nějaké místnosti, připomínající mal ičký, podivně zkosený kinosál. Stěny jsou hladké a úplně holé. Zase nějaká kobka!

Obrovitý android mě posadí do jednoho z křesel. Na rozloučenou ode mně ještě dostane upřímnou ránu a pak nevzrušeně odchází.

„Bay...“

To je don! Jeho hlava vykukuje zpoza jednoho pultu. Kolem krku má také obvaz. Dochází mi, že i on se zbavil svého identifikátoru. Hm, asi to myslí vážně.

„Váš nový způsob inženýringu je velmi netypický!“ říkám kousavě.

„Šla jsi směrem k zádi... Bommu je velké a trochu nebezpečné bludiště. Vydržíš teď chvilku v klidu?“ táže se mírně.

„A musím?“ d oprovodím otázku ránou tyče do vedlejšího sedadla.

„Nemusíš. Ale uvědom si prosím, že tou tyčí devastuješ náš momentální společný domov.“

„Nemyslím, že bych ho mohla ještě víc rozbít než už je!“

Nevymlouvá mi můj živelný anarchismus a znovu něco montuje, dirigujíc přitom pomocné nástroje tichými povely. Náhle se ozve ohavný technický svist a okolí se neochotně prozáří. Stěny, složené z holografických panelů, chaoticky šumí a ospale poblikávají, ale máme aspoň nějaký pohled do okolí.

Trochu mi docházejí slova, protože jsme... ve vesmíru.

Tedy, je to pouze orbit Skaringy, ale vlastně už vesmír. Jsem tu poprvé a proti své vůli jsem ohromena. Podlaha je také holografická a hluboko pod mou sedačkou pomaličku putuje planetární povrch. Dojem, že visím nad nekonečnou propastí, je navzdory zaneřáděné podlaze tak silný že mimoděk skrčím nohy na sedadlo.

Pak registruji jiný stroj, plující orbitem těsně vedle nás. Ty značky znám: v esmírná policie.

„Co tu dělají?“ Ani si neuvědomuji, že šeptám.

„Hlídají nás.“

„Jak – hlídají?“

Unaveně si sedá proti mně. Když vidím jeho výraz, ani necítím chuť praštit ho tou tyčí.

„Unesl jsem tě, Bay, zapomnělas? Ale oni nevědí, jestli jsi nešla dobrovolně. Čekají, až zjednám spojení, které vypadlo při našem odletu. Oprava se-“ ukazuje rukou na mžourající zobrazovače – „zrovna povedla. Teď si s nimi můžeš promluvit osobně, což je to oč stojí.“

Představa hovoru s policií mě netěší.

„Co mám říkat?“ ptám se nejistě.

Ve vráskách kolem jeho očí se usazuje nepatrný úsměv. „Co chceš, Bay. Jsi na palubě nezávislého korábu, který je –hm, jaká to náhodička – na nezávislém orbitu. Nikdo tě nemůže nutit opustit palubu Bomma. A le ani tady zůstávat.“

„A co chtějí?“ znovu zcela zbytečně šeptám jako by mě mohli slyšet.

„Odvézt tě dolů na Skaringu. Předpokládám, že pak dojde k tomu co jsem ti říkal ještě před startem. Ale nemusíš mi věřit.“

„Musím s nimi opravdu mluvit?“

Krátce přikyvuje a náhle přímo přede mnou vyskakuje ze vzduchu holografické spojení.

„Nechci se vrátit!“ říkám dřív než stačí obraz policejního důstojníka otevřít ústa, a chrlím ze sebe: „Nechci aby se o mně kdokoli staral! Dejte mi všichni pokoj! Už mě konečně zatraceně nechte být!!“

„É... rozumím. Je to vaše konečné prohlášení, jež činíte o svobodné vůli a jasným rozumem?“ ujišťuje se důstojník trochu zaraženě.

„Co se stane když řeknu ano?“ vyzvídám obezřetně.

„Zůstanete kde jste, slečno.“

„A když řeknu ne?“

„Vstoupíme svépomocí na palubu korábu a poskytneme vám bezpečný doprovod zpět na Skaringu.“

Váhám. „A co tam?“

Důstojník krátce mrkne někam mimo pole záběru. „Na tuto otázku... nejsem zmocněn odpov ě d ě t, slečno. Každopádně ale budete v dobrých rukou.“

Kdyby nic jiného, tak na podobné řeči jsem alergická už dlouho.

„Ne, nechci. Zůstanu kde jsem! Taková je moje odpověď, abych to řekla přesně!“

Důstojník se netváří zrovna vesele.

„Done,“ obrací se na muže poblíž mne, „víte čeho jste se dopustil. Vraťte se o vlastní vůli, jinak vám Skaringa zůstane uzavřena. Ubližujete nejen Společnosti a sobě, ale i slečně Bay.“

„Nevrátím se,“ vrtí don hlavou. „Užívám své svobody, dané mi zákony Skaringy: nesmí mi být bráněno vybrat si místo, kde chci žít, pokud tím nepatřičně neomezuji svobodu jiného. A vybral jsem si neutrální orbit. Slečna Bay je tu se mnou dobrovolně, jak jste právě seznali. Nemáte sebemenší důvod nás kontaktovat.“ Říká to tiše, ale neoblomně.

Důstojník si nás oba ještě chvíli měří. „Zůstaneme ve vaší blízkosti, kdyby si to někdo z vás chtěl přece jen rozmyslet.“

„Neopovažujte se jakékoli léčky!“ upozorňuje don.

„Nechystáme léčku, done. Plně respektujeme nedotknutelnost vašeho korábu v neutrálním orbitu. Jen budeme poblíž pro případ, kdyby slečna Bay změnila názor. Anebo vy sám.“

Obraz mizí, don ruší spojení bez jediného slova. Pak se na mně podívá tak, až mě zamrazí.

„Nebude to lehké. Ale když se nevzdáme, mou výhrou bude svoboda a tvou zase vlastní život.“

Errata:

30.05.2021 13:22