A opět v Praze

Do Prahy jsme se vrátili až následujícího večera. Pan Vláďa Zachariáš se chtěl trochu porozhlédnout po Beridazu, takže jsme nejprve podnikli okružní let po pozemských osadách. Začali jsme pochopitelně v Červáncích, ale oblétali jsme všechny. Pan Vláďa byl nejvíce nadšený z malé osady lovců mamutů Gwajzů.

„Neuvěřitelné, fantastické!“ pochvaloval si. „Jestlipak ještě dovedou opracovávat pazourky?“

„To už asi zapomněli,“ připustil jsem. „Však to pětadvacet tisíc let nedělali! Ale můžete se s nimi bavit o jaderných reakcích ve svrchních vrstvách sluneční korony. Tato oblast vědy není ještě příliš známá, a Gwajzové o nich občas vedou učené debaty.“

„Já vím,“ usmál se Vláďa. „Budu si mezi nimi připadat jako hloupý Honza. Vlastně ještě hůř, protože bláhový hloupý Honza ani netušil, jak je hloupý, já si ale uvědomuji, jak strašně nic nevím.“

„Když si necháš ten obor nalít do hlavy, můžeš se s nimi bavit na úrovni, a kdoví, třeba ještě něco nového objevíš!“

„Upřímně řečeno, atomové reakce mě nezajímají,“ přiznal Vláďa. „Vyberu si raději něco jiného. Zatím je o tom předčasné uvažovat.“

„Vědeckých oborů je taková spousta, že se v nich uspokojí tisíce lidí. Věda je jako fraktály, čím hlouběji se do ní ponoříme, tím širší obzory se před námi otevřou. Můžeš si najít tak speciální obor, že se v něm vyzná jen pár lidí, a to i mezi Slinchimy.“

„Zatím bych to nechal být,“ řekl Vláďa. „Jistě se najde pár jednodušších, a pro nás na Zemi užitečnějších oborů, které bych mohl zvládnout dřív.“

„Umíš zacházet s »byražem« a vytvářet »silgbije«,“ připomněl jsem mu.

„Ale to je přece prkotina,“ opáčil. „To teď známe všichni tři, ale ty a Elina máte proti mně dvě univerzity navíc.“

„Momentálně je nepotřebuješ,“ utěšoval jsem ho. „S tím, co znáš, budeš užitečnější než tisíce jiných lidí.“

„Ještě mě začni srovnávat s užitečností politiků, a opravdu se urazím!“ zavrčel, ale oči se mu usmívaly.

„To nemám v úmyslu,“ odvětil jsem. „My tři jsme teď na jedné lodi. Máme za úkol zachránit co nejvíc lidí na Beridaz. Podle mě je to velice záslužný úkol.“

„I když to bude znamenat desítky, možná stovky mrtvol?“

„Bude to tak vypadat,“ připustil jsem. „Ale skutečnost bude odlišná. Každý takový člověk bude žít dál na Beridazu. A ty mrtvoly jsou jen kamufláž, aby lidé nepoznali, že někdo z jejich okolí zmizí beze stopy.“

„Já si to ani představit nedovedu!“ posteskl si pan Zachariáš.

„Tak víš co?“ napadlo mě najednou. „Vyzkoušíme si to hned až se vrátíme do Prahy! Jako první vyrobíš moji mrtvolu.“

„Cože?“ podíval se na mě Vláďa vytřeštěně. „To myslíš vážně?“

„Výborný nápad!“ schválila to naopak Elina.

„Co je na tom za výborný nápad?“ nechápal Vláďa.

„Že si to hned, pěkně v klidu, vyzkoušíme,“ usmála se Elina. „Vždyť se to samo nabízí! Libor je v hledáčku Policie, nejspíš ještě na farářovo udání. Policie to udání vzala jako nezpochybnitelné, znamená to, že se Libor beztak nemůže po Čechách bezstarostně pohybovat. Když uděláme jeho silgbij, Policie zjistí, že jim »zmizel do nenávratna«, jak se na Zemi říká, když někdo zemře. Že to může znamenat i cestu do Beridazu, to víme jen my. Policie tedy případ uzavře, a Libor se může pohybovat po Čechách i po Praze stejně nelegálně jako já. Rozdíl bude jen v tom, že po něm přestanou aktivně pátrat.“

„Ale... kde to chcete zkoušet?“ zeptal se pan Zachariáš.

„Někde v klidu,“ řekla Elina. „Třeba u vás v bytě. Bude to snadnější, než to dělat v Liborově podnájmu, kde Policie instalovala mikrofony a možná i kamery.“

„Ale mít v bytě mrtvolu...“ otřásl se Vláďa.

„Krátce po vytvoření není silgbij tak odpudivý,“ utěšovala ho Elina. „Je to jako kdybyste měl v bytě raněného, to se snad dá snést.“

„No... když jinak nedáte...“ ustoupil Vláďa.

Takže jsme návštěvu osad na Beridazu nakonec přece jen zkrátili a obrátili jsme se do jeskyň Čertovy díry.

Vyzkoušíme si pěstování mrtvoly.

První pokus jsme udělali v bytě Vládi Zachariáše. Bylo to docela zajímavé.

Byraž byl nevelký přístrojíček velikosti náramkových hodinek, a také se tak dal nosit, jen mu chyběl ciferník. Na telepatický příkaz se z něj vysunul nepatrný jazýček, tvarem podobný zápalce. Hlavičkou té »zápalky« bylo třeba setřít vzorek DNA, stačilo jej naslinit. Pravda, přístrojek chvilku cosi »počítal«. Nebylo to jeho vlastní počítání, tak velkou výpočetní kapacitu přece jen neměl, všechno za něho spočítal Šédyš, ale přístrojek asi po pěti minutách »vyplivl« kapičku, kterou jsme museli vmíchat do připravené biohmoty.

Příprava biohmoty byla také mírně odlišná. U jídla se v nouzi dala použít namletá tráva, tady musela projít přinejmenším prvním stupněm fermentace, což byly právě ty známé zelené kostky. S těmi se pracovalo snadněji. Rozpouštěly se rychle ve vodě na homogenní hmotu podobnou uvařenému špenátu. »Byraž« však vyžadoval doplnit směs dostatečným množstvím sloučenin vápníku. »Chutnal« by mu drcený vápenec i pytel maltové směsi, zakoupený ve stavebninách, naštěstí se spokojil i s drcenou maltou ze skládky. Vápník potřeboval na kosti, a v biohmotě je ho přece jen málo.

Naštěstí s váhou směsi nebyly potíže. »Byraž« se prostě přizpůsobil. Hmotu stačilo trochu promíchat, ale nevadilo by ani, kdybychom maltovou směs zelenou biohmotou prostě polili. Promícháním jsme proces jen trochu urychlili.

Bylo ještě nutné zajistit, aby hmota jakž takž držela pohromadě a neroztekla se po zemi do nechutně zelené placky, ale k tomuto účelu úplně stačila obyčejná koupelnová vana. Dal by se použít i větší plastikový pytel na odpadky, ale vana je dostupná skoro všude, nač si s tím přidělávat starosti?

Když jsme tedy ve vaně rozpustili zhruba dvě třetiny váhy člověka zelených kostek, a k tomu polovinu váhy člověka maltové směsi, stačilo přidat onu kapičku produkovanou »byražem« a pak už jen čekat.

Směs nejprve celá zhnědla, pak zčernala. Po deseti minutách se vyboulila do tvaru mumie a setrvala tak dalších deset minut. Bylo znát, že se pod tou černou slupkou něco děje, ale probíhalo to skrytě, asi jako změny, probíhající v zakuklené housence, ze které se později vylíhne motýl. Bylo by asi zajímavé natrhnout obal a podívat se na přeměny uvnitř, jenže jsou háklivé na světlo, a to by proces nejspíš znehodnotilo. Na závěr svrchní blána »kukly« zprůsvitněla, a pod ní jsme spatřili mrtvolu. Vypadala stejně jako já a nezdálo se, že je mrtvá, jen že spí.

Pak teprve jsme museli pokračovat my. Další práce se podobala tomu, co jistě znají pracovníci Pohřebních služeb. Průhledný obal jsme roztrhli, zatím ještě vláčnou mrtvolu přenesli za ruce a nohy na pohovku a ustrojili. Museli jsme pospíchat, mrtvola totiž za další desítku minut ztuhne, a pak se s ní hůř pracuje. Ve vaně zůstala jen roztržená průhledná blána s hnědou sraženinou, obsahující převážně písek z maltové směsi. Dal se zabalit a vhodit do popelnice, v přírodě by se dal rozmetat na louku jako hnojivo s příměsí písku.

Mrtvola byla lehčí než já, ale to byl nejmarkantnější rozdíl. Použili jsme asi málo zelené hmoty, přece jen proces spotřeboval jiné poměry živin i vápníku, než jsme mu dodali. Mrtvolu snad nikdo vážit nebude, a biohmoty nebylo tak málo, aby byla výsledkem vychrtlá mrtvola koncentráčníka.

Teď šlo už jen o to, dopravit ji do mého bývalého bytu. Od Vláďova kamaráda Rudy jsme věděli, že Policie v bytě nastražila odposlechy a možná i kamery, ale to jsem vyřešil jednoduše. Mrtvola prostě »zkolabuje« přede dveřmi, kde ji Rudolf najde, až půjde zalévat kytky. Samozřejmě vyburcuje Policii, ale to už bude jen divadélko, aniž by to »orgánové« tušili. Nás už to bolet nebude, a co Policie udělá s mrtvolou, taky ne. Nejspíš ji pošle bez obřadů na kremaci a protože se k ní nikdo nepřihlásí, vyřeší se to »obecním pohřbem« rozsypáním popela na »rozptylové loučce«. Nikdo pro mě truchlit nebude. Policie si oddychne, příbuzné neznám, ale kdo mě zná, ten bude vědět, jak se věci mají, a nebude mít k truchlení důvod.

Rudolf s námi spolupracoval vzorně. Nejprve v rámci »zalévání kytek« podle policejních instrukcí hned ve dveřích zakašlal, pak normálně zalil kytky, ale pak podle mého přání sáhl do zásuvky skříně a vytáhl taštičku s mými dokumenty.

Budu tedy mít dál svůj diplom z Karlovy univerzity i s náhradním rodným listem, získaným na matrice, když jsem o ostatní dokumenty přišel. Budou to mé poslední dokumenty. Někdy je lépe nemít těch »rodinných památek« tolik. Tímto jsem oficiálně »zemřel«. To se ví, nesměl jsem už používat platební karty od zablokovaných kont, ale snad se mi podaří založit si jiné pod falešným jménem. Přinejmenším to zkusím, buď se to povede, nebo ne.

Pravda, Rudolf přitom jen třeštil oči, ale je to Vláďův kamarád, snad to snese.

A teď jsme oba, já i Elina, v Praze ilegálně.

Ale možná volnější než dřív.

Získat podnájem, když se spokojíte s málem, je v Praze kupodivu poměrně snadné. Nabídl nám to už Vláďa, ale toho jsme nechtěli vystavovat pozornosti naší Policie. Kdyby nás při nějaké příležitosti odhalila, zmizíme jako pára, ale byt by zůstal na místě a Policie by se jistě soustředila na majitele. Potom by bylo lepší, aby byl majitel nevinný jako lilium. I když spolehlivé to v Čechách není. U Vládi by to ale znamenalo překotný ústup do Beridazu a ztrátu jeho pomoci v Praze. A to by bylo nemilé, už protože měl Vláďa jeden ze tří přístrojů »byraž«, a co víc, uměl s ním zacházet.

Navíc měl Vláďa i internet a vyhledal nám hned několik nabídek podnájmů. Rozhodli jsme se začít tím nejbližším a hned napoprvé jsme utrpěli úspěch.

Otevřela nám starší paní a kriticky si nás přeměřila očima. Vysypali jsme na ni, že jdeme na její inzerát, ale paní nás varovala, že jde pouze o malou světničku, vhodnou pro jednoho studenta nebo ještě lépe studentku. Elinu by vzala, ale pro dva je to podle ní příliš malé.

Ujistili jsme ji, že opravdu větší podnájem nepotřebujeme, jedna místnůstka nám postačí. Chceme si najít pořádné bydlení, jenže než je seženeme, nemůžeme přece bydlet pod mostem.

„A jste vůbec sezdaní?“ podívala se na mě podezíravě.

„Jsme, ale v dokumentech to ještě nemáme,“ řekl jsem. „Ale jako důkaz mé solidnosti by vám snad mohl stačit můj diplom z Karlovy univerzity.“

„Jestli to není z nějakého pofidérního oboru, tak by to stačilo,“ připustila.

„Považujete přírodovědeckou fakultu za pofidérní?“ zeptal jsem se.

„Tu ne, ale politologie a gender dělají Karlově univerzitě ostudu,“ řekla.

„Já vím,“ pokrčil jsem rameny. „A nejvíc profesoři, hopsající v hanbatých průvodech Prahou³⁹. Ale s tím těžko něco uděláme.“

„Kam se ten svět řítí!“ povzdychla si paní, ale když viděla, že jde opravdu o přírodovědecký obor, uspokojila se.

A měli jsme zase střechu nad hlavou.

V Praze mě telepaticky zastihl Slávek. Zjistil totiž, jak dopadl náš, nebo spíš vesnický farář, ale nepotěšil mě. Pan farář byl i autorem dalšího udání. A protože věděl více než minule, vyslepičil toho Policii více. Nabonzoval jim mou pražskou adresu, kde mě čekalo komando jako na nebezpečného teroristu, prozradil vše co věděl i o vsi. Trochu se to zmírnilo tím, že Policie odmítla uvěřit farářovu tvrzení o přípravě invaze mimozemšťanů, připadalo jim to příliš přitažené za vlasy, ale policejní špičky si to přeložily jako »invazi zelených mužíčků z Ruska«. To už si dokázali představit docela dobře, a razance policejního zásahu tomu odpovídala. Bohužel to vylepšili o oddělení dětí od rodičů, ale v pozadí byla farářova zrada. Jak říká stará moudrost, nedávej dvakrát šanci darebákovi...

Slávek svolal o faráři poradu všech vesničanů, výsledek se ale dal očekávat. Faráři na Zemi žádné nebezpečí nehrozí, ale do Beridazu ho nikdo nedoporučí. Ať si tedy žije mezi sobě podobnými, jistě se mu nepovede zle. Přejme mu i všechny výhody dlouhého věku, neboť již dostal »ovrósje«. Nebude ve světě jediný, Elina zanechala po sobě dlouhověkých víc. Nevýhody ať si ovšem vyřeší sám. Bude to jeho problém, až si ostatní všimnou, že nestárne, spíš naopak.

Miloslav ho úplně pustil z hlavy, a ostatní ho následovali.

Jako kdyby ve vsi nikdy nežil.

Hledat v Praze lidi ochotné odejít do Beridazu nebylo příliš těžké. Zejména pro toho, kdo vnímá přímo myšlenky svých bližních. Vytřídit z nich ty, kdo by si cestu do Beridazu zasloužili od přesily prázdných hlav, vyžírků a darebáků, nebyl tak velký problém. Potíž byla jen v tom, že ti, které jsme nepotřebovali a nechtěli, tvořili mezi lidmi většinu. Přinejmenším tam, kde jsme teď nejčastěji pobývali.

Elina se snažila najít vhodné lidi mezi umělci. Což o to, i mezi umělci by se našli vhodní adepti pro Beridaz, jenže jich mezi nimi bylo méně než mezi těmi, kdo se o žádné umění nesnaží. Na mnoha místech, kde by mělo být umělců nejvíc, nebyl pro nás vhodný ani jeden. Člověk by je očekával v divadlech, na koncertech a v galeriích, jenže právě tam jich bylo jako šafránu. Po dvou návštěvách galerie jsem pochopil, že sem ti vhodní nezabloudí, jak je rok dlouhý. V divadlech bylo těch, co by nás zajímali, také jen pár, a to ještě většina byla na jevišti, jenže ne v hlavních rolích, ale spíš mezi kandrdasy. Na koncertě to bylo lepší, ale i mezi špičkovými hudebníky jich byla menšina. Celkový dojem byl smutný. Umělci, kteří by měli lidem dávat krásu, byli v drtivé většině jen kšeftaři s uměním.

Příznačně je to vidět i na jejich životech mimo galerie a jeviště. Kolik se mezi umělci vyskytuje takových, kteří žijí »normálním« životem? Mezi umělci je podstatně víc »bohémů«, což je jen eufemistické označení povrchních požitkářů. Krásně, ale trpce je vystihuje patetická výčitka: »Děvky a chlast, děvky a chlast, chováte se jako malé děti!«

Elina se přesto, jako v minulém století, opět zaměřila na umělecké kruhy, kterými jsem se nehodlal zdržovat. Jen jsem jí párkrát pomohl, když organizovala odchod mladých, nadějných umělců z našeho světa. Obvykle následovaly velice oslavné a velice pokrytecké nekrology, barvitě popisující, jak mohly ty talenty vyrůst, a o co všechno lidstvo jejich odchodem přichází. Za jejich života je přitom přehlíželi jako krajinu, nejlépe jako širou step.

Měl jsem zkrátka jiné zaměření. Víc jsem se věnoval studentům oborů, které nejsou ze své podstaty příliš lukrativní. O Právnickou fakultu jsem ani pohledem nezavadil, medicína je dávno smutně proslulá klientelismem: máte rodiče lékaře? Jste přijat! Nemáte ani jednoho rodiče lékaře? Tak co tu pohledáváte?

Nevyhověl, další!

Nemůžeme se divit, že v Čechách vystudovaní lékaři při první příležitosti »děkují a odcházejí« do ciziny za lepšími platy, zatímco Čechy v Čechách léčí Ukrajinci, kteří mají problém se s pacienty dohovořit. Pacienti neznají latinsky ani ukrajinsky, a lékaři neumí česky. A to je ještě idylka proti nedaleké budoucnosti! Pomalu, zřetelně hovořícímu Ukrajinci Čech ještě rozumí. Arabům nerozumí ani pozdrav. Ty jazyky už jsou od slovanského základu natolik vzdálené, že nemáte prostě šanci.

Salám kabanos!

Bohémové se nacházejí i mezi studenty, i když mezi nimi je asi víc idealistů, které opravdu pobízí touha po poznání. Hodně záleží na oboru. Přírodovědná fakulta na tom je poměrně dobře, matfyz a technické obory také, ale na filosofii, a především na »nových humanitních oborech« to je katastrofa. Naše paní domácí má se svými »pofidérními« obory jistě pravdu. Politologie, sociální antropologie, sociologie a gender dělají Karlově univerzitě jen ostudu, historie a příbuzné obory jen o málo menší. A což teprve »nové« univerzity, založené právě na »nových« oborech? Co s takovými absolventy? K čemu je neustále se rozšiřující sebranka profesionálních politiků, čeládka politických analytiků, poradců poradců, lobbistů a mediálních presstitutů?

Ale trochu ve mně hlodalo svědomí. Pravda, posílali jsme do Beridazu to nejlepší, co jsme v Praze, a obecně v Čechách našli, ale tím jsme naši společnost v Čechách ochuzovali právě o ty nejlepší. I když právě ti nejlepší v Čechách spíš živoří ve stínu dravých, takže společnost jejich mizení ani moc nepocítí.

V Beridazu budou mít lepší možnost vyniknout!

Kromě studentů jsem vyhledával lidi, po kterých neštěkl ani pes. Málokdo si všimne, když zemře pekař, řidič tramvaje, prodavačka nebo učitelka. Na jejich místa v soukolí naší mechanizované společnosti nastoupí jiní a jede se dál, nic tragického se přece nestalo! Stovka lidí zmizela aniž si toho někdo všiml. Prostě zemřeli, a co má být? Lékaři se shodli na banálním infarktu, cizí zavinění by ani pitva neprokázala, Policie to založí ad acta, neboli mezi objasněné případy, kterými se už nikdy nezabývá.

Horší je, když naráz zemře celá rodina. To už není infarkt pravděpodobný, rozhodně ne u všech členů naráz. Jenže když se v daném bytě najde vadná karma a ve tkáních stopy oxidu uhelnatého, je to aspoň na řádeček do černé kroniky.

------------------------ Poznámky:

  39 Třeba M.C.Putna

Errata:

10.08.2021 16:43