Blgdu slezta

Elina Makropulos se z Beridazu vrátila ještě za šera. Našla nás v salonku vedle společenského sálu a hned se k nám hrnula.

„Slečno, tohle je uzavřené jednání,“ pokusil se ji zastavit Michal Kravec.

„Tím lépe!“ odfrkla Elina. „Prej jste zdejší Rada Starších, to se mi hodí. Libor je tu taky, aspoň vás mám pohromadě.“

„Nech ji!“ zarazil Michala Slávek. „Tahle paní má volný vstup kdykoliv, stejně jako kamarád Libor. Paní Elino, v Beridazu jste jistě pořídila dobře, ale my teď řešíme přízemní pozemské problémy. Nebude vás to unavovat?“

„Naopak!“ řekla Elina. „Možná vám s něčím přispěji.“

„Neříkejte, že se vyznáte v českých stavebních předpisech!“ snažil se Slávek utlumit její elán.

„České stavební předpisy jsou mi srdečně ukradené. Nevyznám se v nich,“ zavrtěla hlavou. „Vyznám se ale v něčem jiném. Ty jsi hlava Rady, že? Spolkni tohle!“

A podala mu vajíčko »ovrósje«. Ačkoliv... to nebylo pravé »ovrósje«! Jenže jen zkušené oko si mohlo všimnout, že je nepatrně, ale přesto znatelně menší.

„A ty taky!“ obrátila se ke mně a podala mi druhé.

„Já už jsem přece »ovrósje« dostal!“ odmítl dárek Slávek.

„To není »ovrósje«,“ uplatnil jsem svůj postřeh s odlišností tohoto vajíčka. „Co je to doopravdy?“ obrátil jsem se na Elinu.

„Nemudrujte a spolkněte to!“ okřikla nás Elina. „Je to z Beridazu, jedovaté to určitě není! Dozvíte se, co to je, nehodlám to tajit! Ale ne hned, to bych zkazila překvapení. Tak do toho, chlapci!“

Poslechl jsem ji a Slávek váhal jen o chvilku déle. Bylo mi jasné, že jde o vajíčko nějakého červa, ale nedělal jsem si starosti, zda to je nebo není škodlivé. Je to přece z Beridazu! Byla za tím velká důvěra v Beridaz, nebo v Elinu? Vždyť jsme bez váhání splnili její naléhání, aniž bychom věděli oč jde!

„Takže vy dva,“ pokračovala Elina, když bylo jasné, že jsme ji poslechli. „Má to životnost jen dvacet let, koukejte toho pořádně využít! A važte si toho, Slinchimové mi dali jen tři kousky, a dávají to děsně neradi. Chvilku trvá, než se to vylíhne, ale pak... no, uvidíte sami!“

„Ale co to je za červy?“ přidal se ke mně i Slávek.

„Zesilují citlivost telepatie,“ řekla trochu vyhýbavě. „Ale to si pak povíme telepaticky, ostatní to nemusí zajímat. Vlastně bude nejlepší, když o tom nikdo další nebude vědět. Kdo nic neví, nic neprozradí.“

„Telepatie snad nepotřebuje zesilovat citlivost!“ nesouhlasil jsem. „Když ji na někoho nasměruješ, může být třeba v Austrálii, a dovoláš se ho. Nač potřebuješ ještě větší citlivost?“

Ignorovala námitku a jako by se zaposlouchala do neexistujícího mobilu.

„Jo, a ještě něco,“ dělala, jako by si náhle vzpomněla na něco důležitého.

Jenže to bylo opravdu důležité.

„Pane faráři!“ obrátila se na stranou sedícího kněze. „Proč jste napsal ten udavačský dopis Rozvodným závodům? Vás dostatečně nevytrestaly ty fotky vlka v okresních novinách?“

Kdyby doprostřed stolu udeřil blesk, strnuli bychom všichni stejně. Něco takového určitě nikdo z nás nečekal.

„Uznám, že se vás poslední změny ve vsi dotkly nemile,“ pokračovala. „Ale víte přece, že všechno pochází z jiného světa. A ten rozhodně není světem ďáblů! Chápala bych ještě ostražitost, kdyby nebyla spojená s úmyslem škodit. Ale ano, úmyslně škodíte svým bližním! Ano, jistě, Jidáš také udával. Však také Jidášem kdekdo opovrhuje, stejně jako teď budou lidé opovrhovat vámi.“

„Paní Elino!“ přerušil ji zamračeně Slávek. „To už je trochu přehnané, nemyslíte? Jak můžete něco takového tvrdit?“

„Rozeznat skutečné vzpomínky od výmyslů není tak těžké, když víte jak na to,“ řekla Elina.

„Ale ty vaše výmysly ubližují nevinnému!“ namítl Slávek.

„Nevinnému?“ zadívala se na něho Elina přísně. „Neubližuji nevinným! Pan farář není nevinný, že ne, pane faráři! Povězte všem, jak to bylo s tím udáním! Tíží vás svědomí? Je to jako kámen? Nebude lepší, když se toho zbavíte?“

Očekával jsem, že farář vyskočí a začne se rozčileně proti jejímu nařčení ohrazovat, ale nečekal jsem, že se ten chlap sesype jako hromádka neštěstí. Nic neřekl, ale schoulil se do sebe, jako by ho ovanul sibiřský mráz.

„Nevymýšlejte si pitominy, pane faráři!“ pokračovala nemilosrdně Elina. „Když skočíte z věže kostela, nikomu nepomůžete, ani neublížíte. Ani sobě ne! I kdybyste si zpřelámal všechny kosti, »ovrósje« vás uzdraví. Nevyšilujte a zkuste se raději zamyslet, jak to napravit! Ano, pokání osvobozuje! Ne, nejsem spřažená s ďáblem ani s jinými démony! Pokropte si mě třeba svěcenou vodou, snesu to!“

„Ty mi čteš myšlenky, ty stvůro!“ vybuchl farář.

„Čtu, ale vy udáváte své bližní!“ vrátila mu to, jako kdyby jí nahrál na smeč. „To je mnohem horší. Musíte přece vědět, že ponesete za své činy zodpovědnost! A možná dřív, než po smrti. Třeba už dnes!“

„Elino!“ zvýšil jsem na ni hlas. „Co to provádíš?“

„To je »blgdu slezta«!“ řekla Elina. „Sám brzy poznáš, co to znamená. Já to mám jen o půl hodiny dříve než vy dva!“

Většině přítomných to slovo nic neřeklo, ale pro nás, znalce řeči Slinchimů, to nebylo jen tajemné neznámé slovo. I když se přiznám, překlad mi až tak moc neříkal. »Zrnko pravdy«? Co to vlastně je? Farář jí vyčítal, že mu čte myšlenky! Mohlo by to být tím zesílením telepatické citlivosti?

„Jo, přesně tak!“ odpověděla mi Elina, ačkoliv jsem se jí na nic neptal. Jen jsem si to myslel, ale... kdyby mi četla myšlenky, potvrdila by můj odhad.

Takže čtení myšlenek! Bleskově jsem si jen tak v hlavě zopakoval všechno, co panu faráři řekla, a zpětně odhadoval, co si asi myslel, aby mu mohla na jeho myšlenky odpovědět. »Proč jste napsal ten udavačský dopis...« znamenalo, že asi myšlenkami zavadil o tuto skutečnost. »Uznám, že se vás poslední změny ve vsi dotkly nemile«, tomu asi předcházely jeho stesky, že ty změny nebyly dobré, a další Elina poznámka »jiný svět rozhodně není světem ďáblů« svědčila o tom, komu to farář klade za vinu. »Když skočíte z věže kostela, nikomu nepomůžete ani neublížíte, ani sobě ne...« jaké to asi byly myšlenky, co se mu honily myslí? »Nejsem spřažená s ďáblem ani s jinými démony« a »pokropte mě svěcenou vodou, snesu to!« byla odezva na jeho nápady. A pak připomínka »zodpovědnosti za své činy« a přirovnání k Jidáši... pochopil bych, že se po takové soustředěné palbě jeho obrana zhroutila jako on sám. Přitom ho ani nechtěla zdeptat, zahnat do kouta a utlouci argumenty! »Pokání osvobozuje« a »zkuste to napravit« byla spíš podaná ruka. Měl by to tak pochopit!

„Ano, myslíš si to správně, Libore!“ souhlasila nahlas Elina. Nevšímala si ani nechápavě zděšených pohledů všech. Chápali jsme to asi jen dva. Já zvědavě, pan farář s neskrývaným zděšením.

„Nemá smysl, aby pan farář skákal z věže a podřezával si žíly,“ dodala Elina suše. „Ale ano, pane faráři, napadlo vás to, přede mnou nemá smysl zatloukat, vlastní myšlenky vás usvědčují! Jen chci říci, že stojím o nápravu, ne o šílenosti! Ano, budou se na vás lidé ve vsi dívat jako na černou ovci, ale zavinil jste si to sám, já jsem to jen zveřejnila. Jistě, Slávku, nemá smysl roztrubovat to dál, nejlépe bude, když to zůstane jen mezi Radou Starších. Přemýšlejte raději, pane faráři, jak to napravit! Nebo aspoň jak přestat škodit, to lidé ocení! Nebudou vás vyhazovat z Rady Starších, aby vás měli v zádech! Postačí, když si uvědomíte, že ani ty nejčernější myšlenky nebudou jako dosud ukryté pouze ve vaší hlavě, ale vyjdou na světlo Boží jako olej na vodu.“

Sakra, napadlo mě, mít tuhle schopnost kterýkoliv diktátor, to by se mu to vládlo! Opozici by zlikvidoval dřív než by se dostala od myšlenek k činům, nikdo by před ním nic neutajil...

„Takže už chápeš, Libore, proč Slinchimové nedávají »blgdu slezta« nikomu rádi?“ obrátila se Elina ke mně.

„Chápu,“ řekl jsem. „Schopnost čtení myšlenek se dá příšerně zneužít.“

„Přesně tak!“ přikývla. „Nedávali mi ji rádi, ale když už mi ji dali, pak pod podmínkou, že ji budeme mít tři, a občas se mezi sebou zkontrolujeme. Telepatie to umožní i na dálku. Ano, pane faráři, je to něco jako zpověď, jenže bez lhaní a bez vytáček. A máte pravdu, i vy faráři se zpovídáte jeden druhému, proč ne? Je v tom ale rozdíl. Vy zachováváte zpovědní tajemství, my ne. Nejsme tím vázaní. Vy zato necháváte trest na vyšší moci, my tak dlouho čekat nemusíme. Shodneme se jen na odpuštění a na pokání, ale s kontrolou, zda nešlo jen o falešnou kličku.“

„Ale co s těmi, kdo slíbí přestat, ale škodí dál?“ nadhodil Ludva Koťátko.

„Myslíš pana faráře, že?“ obrátila se k němu Elina. „Je to, pravda, zatvrzelý případ. Ale když ho vyštvete ze vsi, dostanete za něho z diecéze jiného. Kdybych to měla rozhodnout já, dala bych mu ještě jednu příležitost. On přece do dneška doufal, že se na nic nepřijde, proto se choval, jak se choval. Jenže on teď ví, že se o jeho činech dozvíme. Jen naprostý cynik páchá své nepravosti otevřeně, zvlášť když to veřejné mínění odsuzuje.“

„Já bych ale s vámi nesouhlasil,“ řekl Ludva. „A nevidím ani důvod, proč bychom vás měli poslouchat!“

„Poslouchat?“ zasmála se Elina. „Nikomu neporoučím, jen jsem odpovídala na otázku. Kdo pokládá otázku, chce slyšet odpověď, to přece není rozkaz. Jsem tu cizí, mohu leda radit. Vy můžete radu přijmout nebo odmítnout, ale rozhodnout musíte vy, co tady bydlíte. Jen jsem vám připomněla, že vám diecéze pošle jiného faráře a nepomůžete si.“

„Myslíš, že už přestane?“ zeptal jsem se aniž bych naznačil, koho myslím. Jistě to správně chápali všichni.

„Když dostane možnost, přestane,“ souhlasila. „Měl a pořád ještě má hloupé nápady, ale ty si sám rozmyslí jako nesmysly. Nepomůže mu, že odjedu, zůstane tu přece Slávek, také bude číst myšlenky. A zabít Slávka, to je ještě větší pitomost, pane faráři! Uvědomte si, vzájemně se máme kontrolovat. I kdyby se vám vražda podařila, přiletíme, zjistíme, co se stalo, ale pak už nebude žádná další šance! Smiřte se s tím! Nikdy vám přece nevadilo, že vám pánbůh kouká do svědomí! No jo, máte pravdu, pánbůh netrestá hned po zločinu, ale i na to si zvyknete. Kdo má svědomí čisté, bát se nás nemusí, my si hlídáme, aby nikdo neměl důvod stěžovat si na nespravedlnost.“

Obhlédl jsem všechny členy Rady Starších. Pravda, koukali všichni na Elinu jako telata na nová vrata. Někteří se jí očividně báli, jako kdyby měli sami něco na svědomí, jiní byli jen užaslí. Patřil jsem mezi ty druhé, žádný div. Elina nám všem bezpochyby četla myšlenky. Některé ji zaujaly a reagovala na ně, jiné nechala bez povšimnutí. Sám jsem zatím nic nevnímal, ale věděl jsem aspoň, že »blgdu slezta« patří rodem mezi červy »ovrósje«. Chvilku potrvá, než se mi v žaludku vylíhne a protáhne se do některé vlásečnice. Nějakou dobu putují krví, než se dostanou na místo, kde se uhnízdí. A pak teprve se projeví. Elina tvrdila, že to má jen o půl hodiny dříve než my, jí se to už projevilo, takže do půl hodiny pochopíme totéž. Půlhodina je fofr, běžné »ovrósje« se uhnízďují déle.

Neptal jsem se, k čemu to máme. To bylo přece jasné. Spíš mě zaujalo, jak to, že o tomhle typu »ovrósje« nevím, i když mi o nich dali celou univerzitu.

Jenže když jsem nad tím začal přemýšlet, najednou jsem si vzpomněl. Ano, věděl jsem o nich. Proč se mi ale nic nevybavilo? Aha, kryje to pojistka. Vybaví se to jen tomu, kdo po nich začne ve své hlavě sám uvědoměle pátrat. Jenže o nich musí vědět... Ale vybavilo se mi i varování.

»Blgdu slezta« způsobily zkázu světa Evilone²⁰ s půl miliardou bytostí...

Slinchimové museli Elině uvěřit, že na Zemi nevyvede nic neprozřetelného. Ani ona, ani ti, kdo dostanou její důvěru. Přitom nás důvěrně neznala. Mě málo, Slávka vůbec. Věděla, že je Země plná podrazáků, kteří by takového daru zneužili. Ačkoliv, Elina Makropulos má jistě dost zkušeností, aby takové týpky odhalila i bez »blgdu slezta«.

„Nejspíš máš pravdu,“ odpověděla mi nahlas i bez mé otázky.

„Díky za důvěru,“ odvětil jsem.

Ostatní na nás koukali udiveně. Slyšeli totiž jen to, co jsme řekli nahlas, ale to na sebe často nenavazovalo. Ale řekl bych, že už pochopili, že je mezi tím něco, co neslyšeli a co naše nesouvisející věty spojuje.

„Tak, vážení, to je ode mne prozatím všechno,“ řekla Elina. „Komu to ještě nedošlo, tomu to řeknu naplno, ale nechte si to pro sebe. »Blgdu slezta« umožňují číst lidem myšlenky. Dostala jsem jen tři, proto jsem je musela rozdělit uvážlivě. Vám na vsi jeden postačí, my dva je v Praze potřebujeme víc. Slávku, používej je opatrně. Předpokládám, že to mezi svými lidmi nevyužiješ, vy ve vsi jste svornější než je průměr v Čechách i ve světě, ale bude se ti to hodit při jednání s úřady. Dám ti jen jednu radu. Když to někomu dojde, je první poměrně přirozenou reakcí strach. Pak ale přijdou myšlenky na to, jak by se tě co nejjistěji a nejsnadněji zbavili. V tom případě je varuj, že nejsi sám, a že by pak nemohli čekat slitování. Vědomí, že se nic neutají, většinu od myšlenek na vraždu odradí. Jak jsem řekla, životnost »blgdu slezta« je zhruba dvacet let, koukej toho využít k dobrému. A my poletíme zpátky do Prahy. Venku je noc, aspoň si nás nikdo nevšimne.“

Nevšímala si už zkoprnělých členů Rady Starších, dokonce ani zkroušeného faráře, a popadla mě za ruku. Nekladl jsem odpor, takže mě snadno vyvedla ze salonku až před hospodu. Vzápětí už jsme rychlostí stíhačky téměř neslyšně mířili nízko nad zemí směrem do Prahy.

Bylo mi jasné, že nastává úplně jiná éra.

------------------------ Poznámky:

  20 Planeta Evilone se dá chápat jako Evil-One, anglicky "Ďábel číslo jedna". Není to úmysl. Ten název vypadl z šifrovacího programu, když měl převést slovo "Amerika". Že by další nechtěné proroctví?

Errata:

22.07.2021 13:18