Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Miloslav Procházka

Rozvržení »holajvíchy« na několik »lekcí« způsobilo, že jsem musel další rozhodování odložit, až to má hlava nějak »stráví«. Jenže v té době se můj parťák Miloslav rozhodl, že už se tady dozvěděl vše, co nutně potřebuje, a chtěl se vrátit na Zem. A protože se nechtěl vracet sám, přišel za mnou a začal do mě hučet, ať už jdeme. Uznal mé vysvětlení, že musím počkat na konec procedury »holajvíchy«, ale bručel si přitom něco v tom smyslu, že jsem ani tady nezapřel vědátora.

„Myslíš si, že nás pár dní zdržení zabije?“ namítal jsem.

„Nezabije,“ připustil. „Ale budu jako na trní, co se stalo ve vsi. Nezapomeň, že jsme je varovali o další várce zvířat, ve které mohli být i vlci. Uznej, že mohu mít starost o rodinu.“

„Rodina se jistě bude držet v domě,“ ujistil jsem ho. „Tam se jim nic nestane. Chlapi vlky zvládnou, mají v tom praxi.“

„To říkáš ty,“ posteskl si. „Já si oddychnu až všechny uvidím živé a zdravé.“

Uznal ale, že mohu odejít až po ukončení »holajvíchy«. Rozhodl se aspoň navštívit zdejší ruskou enklávu, aby si s nimi popovídal o zdejším životě. Mohl by navštívit i oblast anglicky, německy i francouzsky mluvících, ale tvrdil, že Rusům nejlépe porozumí, zatímco s Číňany, kteří tu také měli svou osadu, nemá o čem by debatoval. Nejde o jazyk, ten se dá získat pomocí »holajvíchy« za několik minut, ale o životní styl, ve kterém se zdejší Číňané od nás Evropanů liší, jako na Zemi.

Tak jsme se zatím rozešli. Uvažoval jsem sice o tom, že bych šel k Rusům za ním, »holajvíchy« přece probíhá kdekoliv tak nepozorovaně, že si toho ani moc nevšímám, jenže potřeboval jsem spíš pohovor s vědci, kteří se zabývají červy. Musím tedy setkání s Rusy oželet. Jestli se někdy na Beridaz vrátím, najdu si jistě příležitost dohonit to. A taky bych si rád popovídal s Elinou Makropulos. Měl jsem tušení, že to bude zajímavé.

Musím nestranně uznat, že setkání s vědci bylo pro mě nejen důležitější, ale nejspíš i zajímavější.

Vědci, potěšení, že jsem se rozhodl zabývat právě jejich oborem, mě přijali mezi sebe. A protože věděli o probíhající »holajvíchy«, hovořili se mnou většinou odborně. Když narazili na moje nepochopení, ihned přešli do populární formy. Úplně je pochopím později, ale už teď jsem zjišťoval, že začínám chápat věci, které by mi na počátku připadaly jako Španělská vesnice. Tak jak mi Šédyš plnil paměť znalostmi, mohli u mě zdejší odborníci odkládat populární vysvětlení a začít více používat odborné termíny. Tohle by na Zemi uvítali všichni studenti! A vlastně i žáci, už od první třídy základní školy. A protože si vědci pamatovali, s čím přišel ze Země Aulus Cornelius Celsus, poradili mi i pár drobností.

Mým největším pokladem bude na Zemi pouzdro s vajíčky červů. Od toho bych se neměl nikdy odloučit, nejlépe když je budu nosit na těle. Stát se může všelicos, vyloučit se nedá ani požár. Celsus měl na ně skrýš v dutém jílci meče, ale to se dnes nedá použít, dnes se meče jako odznak moci na veřejnosti nenosí. Měl bych si zvolit jiné umístění. Peněženku a pouzdro na doklady mi rozmluvili. Tyto předměty bývají kořistí kapsářů, kteří by vajíčka jako bezcenná vyhodili.

Z ostatních osobních předmětů se mi nejvíc hodilo pouzdro na brýle. Brýle potřebovat nebudu, červi »ovrósje« mi spravili zrak, takže vidím jasně i bez nich. Umínil jsem si ponechat si je, byť si v nich nejspíš dám vyměnit skla za obyčejná. Brýlové pouzdro na šňůrce na krku je vynikající kamufláž pro vajíčka »ovrósje«. Brýle se nekradou, zejména když je budu mít na nose, a pouzdro na krku bude vypadat jako prázdné. Koho by napadlo, že obsahují takový poklad?

Pomohli mi aspoň s výběrem druhů. Na Zemi budu jistě potřebovat trvalé »ovrósje« pro prodloužení lidského života, které jsou na Beridazu potřebné jen výjimečně. A také pár speciálních »ovrósje« pro nečekané případy. Sestavím si vlastní sadu, jako kdysi Aulus Celsus. Každý druh jsem pro jistotu prohovořil s odborníky. Musím si uvědomit, že na Zemi jsou úplně jiné poměry než tady.

Jak se říká, štěstí přeje připraveným.

Také Miloslav se už loučil s Rusy. Zavolal jsem ho telepaticky ve chvíli, kdy mi Šédyš potvrdil dokončení »holajvíchy«.

„Sejdeme se nejlépe poblíž osady Gasémaz,“ navrhl mi.

Nebyl jsem proti. Víji mě tam ještě chtěla doprovodit, letěli jsme v jednom »zuzlitu« a Víji mi na cestu dávala poslední rady. Slíbil jsem jí, že nezůstanu do smrti na Zemi. Už protože to bude obtížnější než se dalo očekávat. Lidé na Zemi nejsou na dlouhověkost zvyklí, brzy jim začnu být podezřelý, stejně jako ti, komu ji umožním. Ve starověku i ve středověku dlouhověké brzy prohlásili za čaroděje a pokusili se násilím jim ukrátit život. Dnes by nás mohli stejně úspěšně vyhlásit za špiony nějaké nepřátelské mocnosti s velmi podobným výsledkem. Mezi lidmi není dobré vyčnívat za všech dob a režimů!

Nad osadou Gasémaz jsme brzy zakroužili, nebyla daleko. Miloslav tu ještě nebyl, měl to sem od Rusů dál, ale nečekali jsme na něho dlouho. Objevil se jako malá tečka nad obzorem, jenže letěl rychlostí stíhačky a brzy jsme přistávali na plácku před krajními budovami, kde nás nedávno vyklopil ze »zuzlitu« soudce Zarón. Zrušili jsme »zuzlity« a Víji nám ukázala, kde jsou naše zavazadla.

„Nenecháte je raději zrušit?“ ukázala s úsměvem na naše batohy i vlčí kůže.

„Musíme je donést zpět,“ řekl Slávek. „Kvéry, munice, ale i vlčí kůže se na zemi jen tak neseženou. Nikdy nevíme, jestli se nebudou hodit. Když ne nám, pak třeba jiným.“

Ale do vlčích kůží jsme se už neoblékali. Sbalili jsme je a přivázali na vršek batohů. Dál půjdeme v oblecích »tučori«, už jsme si příliš zvykli na jejich vzdušnost a příjemné pohodlí, než abychom se pekli v neforemných kůžích. Já jsem byl oblečený ve žlutém, Slávek v modrém. Budeme mnohem nápadnější, ale teď už nám to ani nevadilo.

Miloslav poté vytvořil nový »zuzlit« jen pro nás dva. Batohy jsme si pohodili pod nohy a pomalu jsme se vznesli. Víji zůstala dole a naposledy nám zamávala. Nás čekal nejprve let do přírodní rezervace k údolíčku Vlčí pasti, a pak pár posledních kilometrů Čertovou dírou.

Budeme mít ale o čem vyprávět!

Údolíčko bylo téměř prázdné, jen na mnoha místech ležely ohlodané kosti z posledních vlčích hodů. Vlci ani jiná zvířata tu nebyli.

„Vlci shánějí dohromady další kořist,“ soudil Slávek.

Přistáli jsme u první propusti »flége« a hned jsme si všimli změny proti dřívějšku. Před velkým kamenem se spínačem stály dva silné kamenné sloupy. Zřejmě měly zabránit sepnutí pouhým otřením zvířecího těla o spínač.

„Mám dojem, že ve vesnici skončil masopust,“ poznamenal jsem, když jsem si toho všiml.

„Možná,“ uvažoval nahlas Slávek. „Může to ale znamenat, že se jako všichni kolem nás vrátíme k normálním hospodářským zvířatům. Zdejší příšerky nám je přestanou decimovat.“

„Bude to pracnější,“ věštil jsem. „Příšerky jste nemuseli krmit a pozemská zvířata jste se krmit nenaučili.“

„To se naučíme snadno,“ řekl Slávek. „Vždyť jsme chovali ovce, snad jsme ještě všechno nezapomněli.“

My jsme se nepotřebovali spínačů dotýkat. Dveře pereku se na telepatický příkaz před námi poslušně otevřely. Hodili jsme si na záda náklad a vešli do jeskyní. První kruhová byla prázdná a další cesty jeskyněmi jsme se už nemuseli obávat, i kdyby byla plná dravých zvířat. Můžeme jim buď prostě poručit, nebo je naplnit hrůzou, aby před námi utekla. Ale nezdálo se, že tu na zvířata narazíme. Ty poslední už jistě vyhnal z jeskyní hlad, a Slinchimové cestu dalším uzavřeli.

Ale přece jen jsme kráčeli opatrně. Teď už nepotřebné šturmkvéry jsme měli vzadu na batozích, kde se nejlépe nesly. Slávek se je chystal opět uschovat, Policie by pro ně neměla pochopení. Moji poznámku, že už je beztak nebude potřebovat, přešel jen pokrčením ramen.

„Nikdy nevíš, co se semele,“ řekl. „Doufám, že budeš o všem, co jsme spolu zažili, mlčet jako hrob!“

„Že váháš!“ odvětil jsem. „Už dávno se přece cítím jako váš člověk!“

„Tak je to dobře,“ přikývl. „Horší je, že se já pomalu přestávám cítit jako občan Čech. Toužím přemluvit všechny lidi z vesnice, aby tady všeho nechali a odstěhovali se na Beridaz. Máme tam slíbenou podporu a měli bychom tam už konečně vytvořit naši českou společnost. Jen se obávám, že to bude na sousedy příliš revoluční. Nevadí, máme na jejich přesvědčování dost času.“

„A měl bys času víc, kdyby ses naučil červy »ovrósje«,“ popíchl jsem ho.

„Jdi s tím někam!“ odfrkl si. „Nejsem vědátor jako ty! Jsem docela zvědavý, jak s tím uspěješ v Praze?“

„Nevím, ale něco zkusím,“ řekl jsem. „Vezmi si aspoň kus modrého mechu, ať máš čím léčit!“

Právě jsme procházeli jeskyní s modrým mechem. Ano, teď už jsem o něm ledacos věděl. Už mě ani neudivovaly jeho léčivé vlastnosti. Podobně fascinoval lékaře Flemingův penicilín, než si k němu většina bakterií vypěstovala odolnost. Modrý mech byl možná tisíckrát účinnější, nebude mnoho bakterií, které by jeho účinky přežily. Červi jsou však ještě účinnější.

„Mám zásadu nebrat Modrý mech nadarmo,“ odvětil.

„Dobře děláš,“ schválil jsem mu to. „Dokud ho budeš brát jen když ho opravdu potřebuješ, bude vám sloužit. Kdyby se ve světě nedejbože rozšířil, jeho účinky by se snižovaly jako kdysi u penicilínu.“

U další zásobárny jsme zanechali munici. Bude tu dobře schovaná.

„Nechceš tu nechat šturmkvér?“ nabídl mi Slávek. „Nač je tahat oba? A nech tady i tu kůži! Nechal bych tu i svoji, ale aspoň jednu musíme do vsi donést. Sousedi by mi neodpustili, kdybych se vrátil bez ní.“

„Vždyť už je vlastně ani nepotřebujeme,“ usmál jsem se.

„Nepotřebujeme je kvůli bestiím, ale kvůli sousedům,“ řekl Slávek. „Že nás zvěř neohrozí, to teď víme my dva, ale oni ne.“

„No dobře,“ uposlechl jsem ho celkem ochotně. I pak jsem musel vléci svůj batoh, a nebyl lehký! Měl jsem v něm ještě konzervy, stan a spoustu drobností. Navíc jsem už teď věděl, že ho stejně vyhodím. Byl prostřílený šípy, což by mi nevadilo, rány toho druhu se dají chápat i jako vyznamenání, ale ty šípy mi uvnitř prostřelily dvě sardinky v tomatě a celý vnitřek tím už načichl.

„Nechceš, mohl bych nést tvůj šturmkvér,“ nabídl jsem se. „Nezdá se mi, abych šel vedle tebe nalehko, a ty by ses pod tíhou zavazadel prohýbal!“

„Kdybys byl vazba, možná bych o tom uvažoval,“ řekl také s úsměvem. „Ale co by řekli sousedi, kdybych tě nechal nést můj náklad?“

„Došlo by jim, že jsme se v Čertově díře skamarádili,“ řekl jsem klidně. „Není to snad tak?“

„Je,“ přikývl, zastavil se a zvážněl. „Poslyš, když už jsme u kamarádství, umíš udržet tajemství? Věřím, že budeš v Praze mlčet o Čertově díře, ale to, co ti chci říct, je stokrát horší!“

„Tak sem s tím,“ řekl jsem. „Nikomu neřeknu ani slovo, ani vlastní mámě!“

„Nejde o tvoji matku, ale o sousedy ve vsi,“ řekl Slávek.

„To snad bude ještě lehčí, ne?“

„Naopak, Libore, naopak!“ řekl Slávek. „Ale když už jsme se skamarádili, nedokážu to před tebou tajit. Víš, proč ses vydal do Čertovy díry? Slíbil jsem chlapům, že z tebe udělám chlapa, což se mi asi podařilo, a že tě přetáhnu na naši stranu, abys tajemství nešířil v Praze. Podle toho, jak jsem tě poznal, se nebojím, že bys nás zradil. Abys věděl všechno, sousedé mě zavázali slibem, že v případě, když se mi to nepodaří, tě nechám některé jeskynní příšerce k obědu. Chápeš to?“

No, rána palicí do hlavy by mnou asi otřásla víc, ale i tohle stálo za to. Vzal mě tedy na tu výpravu, aby mě někde nechal na pospas dravcům? Otřásl jsem se, ale když jsem se nad tím trochu víc zamyslel, došlo mi, že to může být pravda. Už podle obrovské snahy, s jakou se snažili zahladit následky neopatrného zveřejnění fotografie šestinohého vlka, mi mělo dojít, že vynaloží ohromné úsilí, aby mě obrátili na jejich stranu. Já jsem jejich úsilí pochopil a uznal jsem, že se tajemství šířit nesmí, ale že by to došlo až tak daleko, že by mě chtěli umlčet navěky?

Vyloučit jsem to ale nemohl. Slávek měl pravdu, když mi říkal, že tohle tajemství bude pro mě nejtěžší. Jak se jim teď budu moci podívat do očí, když vím, co na mě chystali?

Ale měl bych je pochopit. Představoval jsem pro ně nebezpečí. Kdybych v Praze mluvil pravdu, znamenalo by to konec klidu pro vesnici. A chlapi, kteří se nebáli postavit jen mačetami šavlozubému vlku, se necítili dost silní, aby odolali náporu nejprve vědců, a později bandám zlatokopů, které by tajemství přitáhlo. Zdejší chlapi byli drsnější než bych zpočátku řekl, ale dalo se to pochopit.

A pochopit je, to je první krok k odpuštění.

I když to asi bude těžké.

Cestou jsme viděli více stop po zvířatech z Beridazu, ale ani jedno nebylo naživu. Občas jsme nacházeli i kosti, měňavky je zřejmě ještě nestačily »uklidit«.

„Hádal bych to nejméně na jednoho vlka,“ řekl Slávek.

„Doufám, že vyrazil na druhé straně a teď už je po něm,“ vzdychl jsem si. „Na jednu stranu bych rád vyzkoušel udělat z té krvelačné bestie ochočené jízdní zvíře, ale tím lépe, když ho ani okem nespatříme!“

„Vyvraždil to ale parádně!“ řekl Slávek a kopl do ohryzané páteře s několika žebry. „A smrad je tu jako v pavilonu šelem.“

Čím víc jsme se blížili k východu, tím víc jsme spěchali. Pochopitelně nás hnala zvědavost. Jak se vesnice vypořádala s poslední invazí z Beridazu?

Jenže najednou se Slávek zastavil a ukázal mi rukou, ať se taky zastavím.

„Tady se něco nepovedlo...“ řekl.

Natáhl jsem krk, abych viděl, co tam má. A pochopil jsem, že se opravdu něco nepovedlo.

Na kamenné podlaze jeskyně ležely zbytky dráčka giroze. Aby nebylo pochyb, hned vedle ležely cáry našeho dopisu, poslaného po dráčkovi do vesnice. Dráček tam tedy nedoletěl a vesničany před invazí další zvěře nevaroval. Trochu mě zamrazilo. Nedošla ani moje prosba, aby uvědomili moji fakultu, že se zdržím. Budu to asi horko-ťažko vysvětlovat.

Ale co! Nemusím hned všechno vidět černě. Přestalo mi přece záležet na své dosavadní dobré pověsti i na kariéře, tak jako tak se chci co nejdřív vrátit do Beridazu, čert vem akademiky! Vesnice to snad také přežila, chlapy má v bitvách se šavlozubými vlky »orevy« zakalené, snad by se nenechali zaskočit? Napadlo mě, že si mohli Slávkův zpožděný návrat vysvětlovat i jako splnění tajného úkolu nechat mě na pospas jeskynním dravcům. V tom případě budou překvapení!

„Jdeme dál?“ obrátil jsem se na Slávka.

„Jdeme,“ souhlasil. „Ale tohle tady nenechám!“

Poklekl a začal sbírat cáry našeho pergamenu. Mělo to svou logiku. Bude to důkaz, že jsme ten vzkaz poslali. Není naše vina, že nedošel. Pergamen by mohl sloužit i jako důkaz našeho pobytu v Beridazu, kde by se v jeskyni vzal pergamen! Naštěstí jsme měli pádnějších důkazů víc. Nemusíme nikoho přesvědčovat, stačilo se na nás podívat. Obleky »tučori« bezpochyby nepatřily do pozemské civilizace a kdo by měl ještě pochyby, tomu postačí předvést přebarvení pomocí telepatie.

S novou energií jsme vyrazili dál. Chybělo nám jen pár chodeb a dva větší dómy, brzy uvidíme denní světlo. Poslední úsek jsme šli zčerstva jako kdybychom neměli v nohách pět kilometrů jeskyněmi. Každý jeskyňář vám určitě potvrdí, že promenáda po silnici nebo chodníku se od putování neupravenou jeskyní liší asi jako jízda po dálnici mercedesem od projíždění tankodromu trabantem.

„Poslední zatáčka!“ řekl Slávek zvesela a bujně si poskočil jako hříbě.

Něco tu ale nehrálo. Tady už se přece měly objevovat slabé zbytky denního světla, jenže tma kolem nás byla pořád stejná. Že bychom si spletli denní dobu, a na Zemi byla noc?

Ještě jsme přidali... ale za poslední zatáčkou se světla našich přilbových lampiček opřela do stěny ze špinavých prken, přehrazující celou vstupní chodbu.

„Voni to zazdili!“ vyhrkl Slávek, jako kdyby té skutečnosti nechtěl ani uvěřit.

Nebylo pochyb. Vesničané vchod do Čertovy díry zazdili. Naše zpoždění si asi vyložili nejčernějším možným způsobem. Nevrátili jsme se z Čertovy díry, a každý ve vsi věděl, co to znamená. Navíc mezi nimi chyběl hlavní odpůrce zazdívání Slávek Procházka, a pokud nepochybovali o naší smrti, pak stoupencům zazdívání přibyl další argument.

Zazdili nás v Čertově díře.

Errata:

05.09.2021 20:18