Vítej, návštěvníku!

Bonusy

Bylo dobře, že jsem se o podstatě zdejších »úprav« uslyšel více podrobností až ve chvíli, kdy se s tím nedalo nic dělat. Musel jsem zkrátka věřit, že to zdejší vědci dokáží. Co jsem mohl dělat jiného? Vyskočit, bědovat, trhat si vlasy? Nezbylo mi nic jiného než vzít to na vědomí a ověřit si, že mě v těle nic nebolí. Tím to haslo, mohl jsem už jen čekat.

Také mi bylo jasné, že taková úprava nebude snadná. Kolik bylo kuliček? Podle toho, co mi Víji řekla, přesně tolik vědců teď nade mnou bádá a pracuje. I když pracují vleže a se zavřenýma očima, nebude to jednoduché.

Slinchimů, kteří to dokáží, je v Beridazu pět milionů. Pak je nad slunce jasnější, že je nad jejich síly prodloužit život miliardám lidí na Zemi. A je vlastně obrovské štěstí, že to není v jejich silách! Zajistit na Zemi disciplínu v regulaci porodnosti se nedávno pokusili s katastrofálním neúspěchem v Číně. A to jsou na Zemi i zatvrzelejší národy než Číňané! Dlouhověkost zkrátka vyžaduje disciplínu, nepřizpůsobivost by brzy způsobila katastrofu. Dlouhověká společnost se nesmí chovat jako králíci v Austrálii, kde se kdysi tak přemnožili, že jich pak většina vyhynula hlady.

Kolik »nepřizpůsobivých« ale na Zemi máme? Není to většina?

„Poslyš, Víji, tvrdíš, že je vás na světě jen pět milionů,“ napadlo mě najednou. „Není to na celý svět trochu málo? Nás Čechů je dvojnásobek, a žijeme v opravdu maličké zemičce. Ve vašem světě musí být obrovské plochy nevyužité a nejspíš zcela nevyužitelné.“

„Nás Slinchimů je v Beridazu jen pět milionů,“ opakovala Víji. „Ale kromě nás zde žije dvě stě milionů čtyřrukých Seksinů, třicet milionů Okdróků, kteří o svůj svět přišli při výbuchu jejich slunce, a asi dvacet milionů Karmídů, lidí se šesti končetinami, jejichž střední končetiny se vyvinuly do podoby křídel. Ty zase vyhnala z jejich sopečného světa nevídaná geologická bouře, dá se říci, že jim vybuchl pod nohama. Máme tu i několik dalších, většinou zanedbatelných menšin. Původními obyvateli Beridazu jsou Seksinové, jenže ti se málem sami vyhubili a bez nás by už neexistovali. Beridaz je podle našeho mínění zaplněný rozumně. Až na občasná drobná nedorozumění spolu různé typy lidí jakž takž vycházejí. My Slinchimové jsme tu menšina, jenže na našich technologiích tento svět stojí, a nemůžeme se ze dne na den vrátit do ostatních našich světů.“

Aha! Blesklo mi hlavou. I Slinchimové jsou zde v Beridazu přistěhovalci! Původně tu žili jen čtyřrucí Seksinové, jenže se málem vyvraždili, a Slinchimové tu zavedli pořádek. Nemuseli by, nikdo je sem nezval, ale svědomí jim nedalo. Zřejmě ale ani oni Seksiny pořádně nevychovali, jak jsme zjistili již při prvním setkání. Pokus o vraždu se nedá počítat do slušného vychování.

Země by se měla chovat jako dobrý soused Beridazu. Jenže z pohledu zdejších obyvatel je Země barbarský svět násilí a válek, které nejčastěji zahajují nejrozvinutější státy. Nesmíme se divit, že o nás velký zájem nemají. Jen několik jednotlivců se zde může dočkat přátelského přijetí.

Bohužel jen jednotlivců.

V nemocnici Virnamučo nás zastihlo večerní šero. Víji mi po večeři ukázala, kde budu coby pacient v noci odpočívat. Cítil jsem se sice svěží a nabitý energií, ale Víji mě usadila. Kdybych podle ní přepínal síly soustavně, zkrátil bych si život o sto až dvě stě let. Už jsem měl na jazyku, že se tolik těžko dočkám, jenže jsem si vzpomněl, že prodloužení života je součástí úprav.

Panebože, na tohle si taky musím zvykat!

Okamžitě mi vytanuly na mysli potíže Eliny Makropulos mezi lidmi. A to se její příběh odehrával v době, kdy se mohla poměrně snadno přestěhovat, změnit si jméno a hrát si na novou, neokoukanou zpěvačku. V epoše elektronické evidence to bude jistě mnohem horší.

„Poslyš, Víji,“ napadla mě neodbytná otázka, „zdálo se mi, že se vaši vědci do úpravy nás lidí ze Země pustili bez dlouhého zkoumání. To si jsou tak jistí, že jejich úpravy budou mít úspěch? Jsme přece z jiného těsta než vy samotní i než ostatní typy lidí.“

Víji se trochu zamyslela. Kupodivu mi pořád nedocházelo, co se v takové chvíli děje a proč Víji vždycky zná odpověď. 

„Vy dva nejste první, koho upravují,“ řekla po chvilce. „Pro naše vědce už je to skoro rutina.“

Posadil jsem se bezmyšlenkovitě na lůžko, které mi určili k odpočinku pro tuto noc. Víjina slova mi ale pořád vrtala hlavou.

„To by znamenalo, že u nás na Zemi musí žít víc takových dlouhověkých!“ dokončil jsem svou logickou úvahu. „Přitom se na Zemi nic takového, co já vím, neobjevilo. Jak je to možné?“

„Vysvětlení je přece jednoduché,“ usmála se na mě. „Zatím se nikdo z námi upravovaných do vašeho světa natrvalo nevrátil. Všichni se nakonec rozhodli žít tady na Beridazu. Někteří se sice nakrátko na Zem vrátili, aby si mohli vyřídit, co tam potřebovali. Většinou se vraceli, aby přemluvili některé své známé k odchodu sem na Beridaz. Ať se vrátili s nimi nebo sami, všichni dnes žijí tady.“

„Takže tady máte i menší skupinku Čechů?“ pochopil jsem.

„Čechů ne,“ opravila mě. „Lidí ze Země. Češi byste byli první. V Beridazu pochází z území Čech několik rodin, jenže ani ti nejmladší nejsou Češi, ale Markomané, kteří v Čechách tenkrát žili. S těmi si ale těžko popovídáte česky.“

„Ježkovy voči!“ zalapal jsem po dechu. „Markomani!“

„Česky byste si mohli pohovořit jen... počkej... česky tady umí jedna Řekyně, žila dlouho na Zemi a snad i v Čechách, ale nevím, jestli bude ochotná... v Čechách jí chtěl někdo zabít, nebo jak to bylo...“

„Řekyně?“ vytřeštil jsem oči. „Nejmenovala se... Elina?“

„Myslím, že ano,“ přikývla Víji. „Elina Myškin, tak nějak.“

„Elina Makropulos,“ opravil jsem ji, ale pokoušely se o mě mdloby. Elina Makropulos! Tady! Jediná umí česky, ale není to její mateřský jazyk, podle všeho ovládá těch jazyků víc...¹³

„Jekatěrina Myškin si říkala v Rusku,“ pokračoval jsem jako v divném snu. „V Německu byla Elsa Müller, dlouho také žila ve Španělsku a v Anglii...“

„Po návratu na Beridaz říkala, jak u vás střídala jména i bydliště,“ připustila Víji. „Vy dva ji znáte?“

„Z jedné knihy,“ bručel jsem. „Vždycky jsme ji považovali za výmysl!“

„Máme tu i pár rodin Gwajzů,“ pokračovala po chvilce Víji, když jsem ohromením mlčel. „Ti vlastní řeč úplně zapomněli, mluví jen po našem. Jejich řeč prý byla neuvěřitelně prostinká, na lovu mamutů ani složitější nepotřebovali.“

Můžeme se tu tedy setkat s hodně neobvyklými Čechy! Jsou sice narození v Čechách, ale národností jsou to Markomani, jedna Řekyně nebo dokonce lovci mamutů! Přitom Víji mluví česky docela obstojně! Moderní češtinou, staročeštině bych asi nerozuměl.

„Je tu vůbec někdo z moderní doby?“ zeptal jsem se Víji.

„Nejvíc tu máme Rusů,“ odvětila. „Prchali před smrtí v Gulagu. Po pravdě řečeno, nedivili jsme se jim, že se nechtěli vracet! Takovou sbírku nespravedlnosti jsme od dob válek Seksinů neměli! A Seksinové už dlouho neválčí! Nejvíc tu je Kartaginců, ale ty asi nebudeš považovat za současníky, jsou tu opravdu déle...“

„Neprchli sem nakonec před Římany?“ napadlo mě.

„Uprchlíků před nespravedlností tu žije nejvíc,“ přisvědčila. „Vy dva jste výjimkou. Všichni ale mají společné, že se k nám dostali skrz jeskyně. Většinou v nich hledali úkryt, jen vy dva jste sem přišli při hledání odpovědí na některé... říkali jste tomu záhady, že?“

„Tak nějak,“ přikývl jsem. „Chtěli jsme zjistit původ těch neznámých zvířat, vycházejících z jeskyní.“

„Rozhlédni se u nás a uvidíš!“ řekla. „Poslyš, necítíš už takové zvonění?“

Divná otázka! Ale přiměla mě zpozornět. Skutečně, jako by nedaleko zvonil typický plechový budík!

„Slyším!“ přisvědčil jsem.

Zvuk budíku byl zpočátku slabý, ale zvolna zesiloval, jako by se přibližoval.

„Soustřeď se na ten zvuk a přej si, aby umlkl!“ poručila mi.

Poslechl jsem ji víceméně automaticky. Zvuk náhle zesílil, jako kdybych ten budík měl přímo před sebou, pak stejně náhle umlkl. Zajímavé, pomyslel jsem si. Jako kdybych to svou vůlí opravdu ovlivnil!

»Je to tak,« ozvalo se mi v hlavě. Byl to hlas Víji, ale ozval se nějak... nějak divně. Rychle jsem se na ni podíval. Měla ústa zavřená a jen se usmívala.

»Slyšíš mě, že?«

Zavřené rty se ani nepohnuly, a přitom jsem ji slyšel.

Ona snad ovládá břichomluvectví, napadlo mě.

»To zrovna ne,« odpověděla mi opět zavřenými ústy, jen je mírně roztáhla do úsměvu. »To není břichomluvectví, jak si je představuješ, ale telepatie. Pokrok je, že jsi mě začal vnímat. A umíš odpovědět, což je ještě důležitější.«

Telepatie? Zpozorněl jsem a snad trochu zapochyboval.

»Zavři oči a soustřeď se na můj hlas!« poručila mi.

Poslechl jsem ji ze zvědavosti. Že bych opravdu vnímal něco jako telepatii?

»Počítej pomalu do deseti,« požadovala stále stejně hlasitě.

Vyhověl jsem jí. Počítal jsem pomalu, i když jen v duchu.

»Výborně!« řekla, když jsem skončil. »A teď otevři oči!«

Splnit to byla otázka mrknutí. Jenže Víji v místnosti vůbec nebyla. Jako kdyby se rozplynula.

»Kde jsi?« pomyslel jsem si.

»V ložnici,« odpověděla mi. »Dnes už je pozdě. Lehni si a spi, ráno budeme pokračovat.«

Stále jsem ji slyšel jako kdyby stála vedle mě, ale nebyla tu. Ale potřeboval jsem se ještě teď na něco naléhavě zeptat.

»Poslyš, Víji, tobě se řekne, lehni si a spi...« skočil jsem jí do řeči... nebo do myšlenek? Jak se to řekne v telepatii? »Jak se vlastně váš oblek svléká?«

»Nač to chceš vědět?« zeptala se mě. »Nepotřebuješ to. Lehni si tak jak jsi, oblek tě bude harmonizovat i v noci. Teď si ještě přej tmu, stěny tě poslechnou.«

Pravda, na lůžku nebyla pokrývka a kdybych ze sebe ten divný oblek svlékl, byla by mi asi zima. Tady se zkrátka spí bez přikrývek, zato v oblečení. Což o to, cítil jsem se v obleku pořád volně a svěží. Uvidím ráno!

»Tak tedy dobrou noc, Víji!« řekl jsem, ulehl jsem na lůžko a přál si tmu. V té chvíli stěny pohasly a ležel jsem potmě.

»Dobrou noc!« zasmála se.

Uvidíme!

Ráno bylo tiché. Spal bych snad do poledne, kdyby mi opět nezazvonil v hlavě budík. Tentokrát měl ale hlas Víji.

»Nepůjdeme snídat?«

Vyskočil jsem z postele. Leželo se v ní krásně, ale nepřišel jsem do Beridazu vyvalovat se v posteli.

»Kam mám jít?« zeptal jsem se. Pořád jen v duchu, ale cítil jsem, že mě Víji poslouchá. I když nejspíš ne ušima, ale... čím?

»Telepatie ti přes noc ještě zesílila,« ujistila mě. »Vyjdi ven ze své ložnice, půjdeme se nasnídat. A pak se začneš učit, co se dá právě tou telepatií dělat!«

V malé jídelně, kde jsme předtím večeřeli, nás oba čekala trochu vydatnější snídaně. Na Zemi jsem se zvykl odbývat ranní kávou, tady to bylo bohatší. Už večer jsem projevil přání dát si ke snídani míchaná vajíčka a byl jsem zvědavý, zda to zdejší kuchaři dokáží vykouzlit. Holedbali se, že ano, mají to přece na jídelním lístku, ať to nechám na nich. A měli pravdu, dokázali to. Jenže to nebylo pár vajíček v rychlosti hozených na pánvičku, tady v tom byly kousky špeku, plátky šunky, a vůbec jsem si říkal, že takhle snad snídají jen lordi v Anglii.

Při jídle mě Víji naučila další vymoženost, k níž byla nutná telepatie. Týkalo se to obleků. Nebyly to pouhé kusy látky jako u nás, zdejším oblekům »tučori« se telepatií předávaly nutné povely a parametry. Když si jejich majitel telepaticky představil barvu a případně i vzorek, »tučori« jeho přání přijaly a za několik minut se samy přebarvily. Představil jsem si kamínky v písku na pláži, a za chvilku jsem je měl na sobě. Telepaticky se i svlékaly, nejčastěji v koupelnách kegiako.

„Nech si ale tu žlutou,“ požádala mě na závěr Víji. „Sluší ti víc než tohle. A teď se půjdeme učit létat!“

Vyvedla mě před dům a ukázala mi, jak si vyvolám jejich létající dopravní prostředek zuzlit. Představila si jen neviditelnou bublinu a měl jsem ji napodobit. Pochopil jsem, že se musím se žádostí obrátit na někoho... nebo snad něco?... V okamžiku, kdy jsem příkaz dokončil, se mi v hlavě ozvalo »Ichpel!«, současně mi měkká neviditelná sedačka podrazila nohy. Usedl jsem jen tak do vzduchu a mohli jsme letět.

Podle hlasu potvrzujícího »Ichpel« jsem hádal na muže, ale jistý jsem si tím nebyl. A ovšemže to bylo úplně jinak...

Víji mi nařídila zuzlit zrušit a postavit se opět na vlastní nohy. Pak jsem měl vyvolat »dvoumístný« zuzlit, aby zahrnul nás oba. Seděli jsme nejprve proti sobě, ale pak Víji vstala a přesedla si vedle mě, aby mi mohla ukázat, jak se určuje cíl letu. Bylo to opravdu zajímavé. Na příkaz »pesde« před námi vyvstal zmenšený model okolní krajiny i se všemi domky osady. Příkazy »pigčó« jsem požadoval zvětšení měřítka, což mi umožnilo pohled na širší okolí, příkazem »zcinčó« se měřítko zmenšilo a zobrazilo se naopak víc podrobností. Příkaz »rihigte« vyvolal na mapě jakási písmena, jenže ta mi nic neříkala. Pochopil jsem jen, že to jsou jména osad, ale i jména vodních toků a význačných hor. Tím se model krajiny ještě více podobal našim mapám, až na to, že tu nikde nebyly zakreslené silnice. Jakmile jsem ale nad tím začal hloubat, došlo mi, že v tomto světě přece žádné silnice nejsou. Kdo by po nich jezdil? Zuzlity je přece nepotřebují!

Těšilo mě, že písmena očividně znamenají hlásky. Rozklad řeči na hlásky zapisované jednotlivými písmeny byl svého času geniální. Národy, které zůstaly u obrázků, později změněných na piktogramy s konečnou stanicí u japonských a čínských znaků, na tom jsou podstatně hůř. Učit se neúměrné množství znaků zdržuje a omezuje postup vzdělávání. V Číně se počítal za vzdělance každý, kdo uměl číst a psát, v Evropě je to první stupeň, který zvládnou i malé děti. Došlo mi, že se těch pár hlásek naučím snadno, ale naučit se celou řeč bude znamenat naučit se slovíčka, což asi bude těžší, zejména když nemohu očekávat žádnou podobnost se známými jazyky. To jsem ale čekal od začátku. Jedině v Hollywoodu se bytosti všech galaxií dorozumívají čistou americkou angličtinou.

Což mi Víji vzápětí pěkně nabourala.

Stačilo totiž vyslovit příkaz »Rihigte česky«, a texty na mapě se přeměnily v dobře známou latinku. Nemohl jsem čekat, že porozumím cizím názvům, ale mohl jsem je aspoň vyslovit.

»Poletíme teď do Chrykti,« ukázala mi na okraji zmenšené mapy jakési větší středisko Slinchimů. Tohle už vypadalo trochu jako město, ale cesta tam byla poněkud delší.

»Dva tisíce kilometrů,« přepočítala mi to Víji na pozemské kilometry. Tedy tříhodinový let rychlostí nejrychlejších pozemských vrtulových stíhaček.

Naučil jsem se tedy určit zuzlitu cíl, ale i když jsme se hned vznesli, otočili a zamířili tím směrem, další starost o let neležela na nás a mohli jsme se věnovat něčemu jinému. A to něco jiného byla komunikace se Šédyšem.

Jak jsem pochopil, Šédyš se podobá pozemským počítačům. Přinejmenším tím, že myslí podstatně rychleji než my lidé a ovládá spoustu prostředků, řeklo by se »periferií«. Tím ale podobnost s pozemskými počítači končí. Šédyš není jen hromada nějakého »železa«, je totiž živý. A nenachází se na jednom místě jako naše počítače, ale je rozprostřený po celém Beridazu. Podobá se spíš inteligentní počítačové síti, a proti našemu pozemskému internetu je nejen složitější, ale i inteligentnější. Se Šédyšem se dá diskutovat, dotazovat se ho, a dokonce i přít. Působil na mě zpočátku dojmem rozumné bytosti. Kdokoliv se s ním zde může spojit pomocí telepatie, přičemž i to, že na mě mluvil mužským hlasem, se dá změnit. Stejně tak dobře může mluvit ženským nebo i dětským hlasem. To je ale ošidnější, člověka to svádí mluvit s ním shovívavým tónem, jakým mluvíme s dětmi, i když skutečnost je jiná. To on by s námi mohl mluvit shovívavě jako s dětmi, má proti nám ještě větší intelektuální odstup. Že to nedělá, je jen důkaz jeho dokonalosti.

Pro Šédyš není problém mluvit na mě česky. S Rusy hovoří rusky, a s Němci německy. Asi jen Gwajzové, staří lovci mamutů, s ním nemluví vlastním jazykem. Měli totiž tak primitivní řeč, že z ní po převzetí slovní zásoby Slinchimů zbylo tak málo, že radši rovnou přešli na řeč Slinchimů. V současné době prý zapomněli i těch pár slůvek ze své původní řeči, že by se dala rekonstruovat jedině ze starých záznamů. Šlo by to, Šédyš si všechno přesně pamatuje, jenže ani sami Gwajzové již necítí potřebu pídit se po takových »vykopávkách«.

Jeden rozdíl proti pozemským počítačům byl ale tak velký, že jsem se toho až ulekl. Šédyš se totiž v Beridazu dokáže napojit na mozek myslících bytostí a zacházet s nimi jako se svou periferií. Nejspíš by mohl lidi ovládat jako loutky, ale zásadně to nedělá. Dokáže však použít lidský mozek jako »sklad informací« a podle našich požadavků nás vybavit vědomostmi. Říkají tomu »holajvíchy«, a právě tak naučil Šédyš Víji během půl hodiny záludnostem češtiny. Na popud Víji jsem ho teď požádal o znalost řeči Slinchimů na Beridazu. Nalil mi ji do hlavy během minuty, bylo to až strašidelné. Žádné šprtání slovíček, žádné trpělivé opakování. Náhle jsem zkrátka porozuměl nejen řeči i písmu Slinchimů, ale orientoval jsem se i v Šédyšově mapě Beridazu. Mohl jsem touto řečí hovořit jistěji než anglicky. Prostě jsem si »přepnul myšlení do režimu Slinchimů«, jako se člověk »přepne do angličtiny«, když mluví s někým anglicky. Jako kdybych byl odjakživa zdejší.

Na Zemi se takovému učení říkalo »Norimberský trychtýř«, ale to patřilo do pohádek. Tady to byla skutečnost.

Určitě to stálo za to!

Městečko Chrykti bylo ze všech zdejších sídel, které jsem dosud navštívil, nejpodivnější. Bylo totiž pusté. Žilo tu jen pár Slinchimů ve funkci správců, a byli docela potěšení, když u nich Víji objednala prohlídku městečka pro »návštěvníka ze Země«.

Ukázalo se, že jde o velikou automatickou továrnu, která však v současné době stála a nic nevyráběla.

„To je divné,“ řekl jsem, když jsem se to dozvěděl. „Proč vám tady zahálí?“

„Protože od ní zrovna nic nepotřebujeme,“ řekla Víji. „Je připravená vyrobit všechno nač si vzpomeneš, a kdyby to bylo nutné, vyrobí to. Ale zrovna teď nikdo nic nepotřebuje, proto tady stojí, aniž by něco dělala.“

„To je přece neomluvitelné plýtvání prostředky?“ namítl jsem. „Proč sem nepřevedete aspoň část výroby odjinud?“

„Odkud?“ usmála se na mě Víji. „Tohle je jediná továrna na Beridazu.“

„Jediná továrna – a stojí?“ nechápal jsem to.

„Rozuměj, nikdo zrovna nic nepotřebuje,“ řekla. „Spouštět ji pro jednoho člověka nemá smysl. Kdybys cokoliv potřeboval, dostaneš to z pohotovostních skladů, kde jsou nachystané rezervy pro mimořádné případy. Továrnu by spustili po spotřebování pohotovostních zásob. A to zrovna teď není nutné.“

„To je divné,“ řekl jsem. „U nás na Zemi by to znamenalo, že společnost provozující tuhle továrnu zkrachovala.“

„Váš systém je zkrátka jiný,“ podotkla klidně.

„Ale to je přece nesmysl!“ nechtěl jsem se dát tak snadno. „Je vás tady pět milionů, cožpak nikdo nic nepotřebuje?“

„Jak vidíš, nepotřebuje,“ usmála se. „Každý má všechno. »Zuzlity« vytváří Šédyš podle okamžité potřeby, ale ty nejsou hmotné. Ty jsi tady zatím potřeboval kromě jídla jen nový oblek, a dostal jsi ho z pohotovostního skladu.“

„Jak jste ale mohli vědět, že se mi líbí žlutá barva?“ rýpal jsem trochu.

„Kdyby se ti nelíbila, můžeš si zvolit jinou barvu nebo si ho podle libosti pomaluj třeba strakatě. Můžeš si přát kovově lesklý povrch a třeba i průhlednou strukturu, ale to se u nás nepovažuje za vhodné. Seksinové chodí s průhledným horním dílem a s průhlednými nohavicemi, prý se to podobá nejrozšířenějšímu obleku z doby před příchodem našich průzkumníků, ale pro nás to není vhodné. Naopak Charbínové chodí zásadně úplně zahalení do jednotně šedých obleků, a jednoho od druhého rozeznáš jedině podle hlasu, jenže oni nemluví dokud nemusí a není s nimi kloudná řeč.“

„No dobře,“ přijal jsem to jako další plus. Byl by to oblek pro všechny příležitosti, to také není marné.

„Vždyť je vás pět milionů!“ trval jsem na svém. „Neříkej mi, že nikdo z pěti milionů lidí nepotřebuje občas nový oblek! Při životnosti oděvů se snad musí obměňovat!“

„To je to!“ řekla. „Při životnosti oděvů... kolik potřebuješ oděvů, když je jejich životnost dvacet tisíc let? Nejvíc jich spotřebují novorozenci, ale jak říkám, u nás je to dvě stě padesát za rok, pro všechny čtyři tisíce, na to postačí spustit stroje na dvacet minut. Po hodině práce jsou ve skladech zásoby na tři roky...“

„Životnost oděvů... dvacet tisíc let?“ zatočila se mi hlava.

„Cožpak potřebuješ každý den jiný?“ zasmála se. „Slyšela jsem, že u vás spousta lidí chodí každý den v nových šatech, ale ty šaty jsou sukýnka z trávy, která do druhého dne uschne nebo shnije.“

„Vaše šaty se neopotřebovávají?“ lapal jsem po dechu.

„To se rozumí, že se opotřebovávají,“ přikývla. „Ale samy si to doplňují, jak ti odstraňují odumřelé vrstvičky kůže, které by na tobě jinak působily jako lapač špíny. I energii si odebírají od tebe, je to vlastně obdoba každodenní pětiminutové procházky, prospívající zdraví a svěžesti.“

„A jinak nic nepotřebujete?“

„Vlastně ne,“ odvětila. „Každý potřebuje postel, spát jen na holé zemi není pohodlné. Malé děti potřebují postýlky menší, ale na Dětských ostrovech takové jsou, a nikdo tam nezůstává, když mu děti vyrostou. Dětí nepřibývá ani neubývá, postýlky se tedy... jak to říkáte... dědí z dítěte na další dítě. Nemáme-li spousty obleků, nepotřebujeme ani skříně. Vaříme hromadně, nepotřebujeme pro každého vlastní jídelní náčiní, a byty nemají kuchyně. Zatím sis toho nevšiml, ale postel se na příkaz zprohýbá, a je z ní křeslo, kde se dá pohodlně sedět. Co ještě v bytě potřebuješ? Stůl? Nač? Pracovní stoly jsou ve vědeckých střediscích, kde vydrží třeba sto tisíc let bez výměny. Co ještě?“

„U nás má spousta lidí doma televizor,“ řekl jsem.

„Aha, váš obrázkový přístroj?“ zašátrala Víji v paměti, co to slovo znamená. „Ten my nepotřebujeme. Když se pohodlně usadíš, zavřeš oči a zavoláš Šédyše, objeví se ti obrazy toho, co chceš vidět, přímo v hlavě. Když ti lépe vyhovují obrazy před očima, nech si je zobrazit před očima. Mimochodem, tak se používají i mapy v zuzlitech. Buď jako plastický obraz, vznášející se ve vzduchu před tebou, nebo, když zavřeš oči, jako plastický obraz ve tvé hlavě. A pokud vím, výběr mají vaše televizory hodně omezený. Vlastně jen to, co jim připraví jiní. A tak se prý na to koukáte, ať se vám to líbí nebo nelíbí.“

Měla pravdu, jako vždycky. Co vlastně naše televize umí? Pár bezduchých pořadů, kvízy, u kterých si člověk připadá jako nabitý vědomostmi, jenže se jedná o prkotinách, jako kdyby někdo potřeboval vědět, ve kterém roce prohlásil nějaký vladař obzvlášť stupidní výrok, diskuzní pořady, omílající pořád dokola to samé, s pečlivě vybranými tématy i diskutujícími, aby se někdo nedejbože neodvázal mimo povolené diskuzní mantinely, profi-sport, nekonečné seriály, kde vůbec nevadí, když pár dílů vynecháte, protože jsou beztak o ničem...

„Jenže když nic nevyrábíte, nic nevyděláte!“ řekl jsem poslední argument, který mě napadl.

„No a co?“ pokrčila Víji rameny. „To je asi největší rozdíl mezi našimi světy. Celý svůj krátký život se honíte za výdělkem. Žijete mezi prací a ložnicí, všechno mezi tím u vás nestojí za nic, protože se nedá poměřit penězi. Žijete vy vůbec? Vždyť pro samou sháňku po výdělku ani nežijete!“

Juj, to bylo tvrdé! A přitom upřímné! A nejspíš pravdivé! Opravdu všechno poměřujeme penězi! Dokonce i obory, které by měly povznášet. Sport je dnes věcí profesionálů s milionovými výdělky, místo aby lidé sami sportovali jen pro radost z pohybu! A když to není o penězích, je v tom politika, a to je ještě horší.

Můžeme se chlubit kulturou? Vždyť i ta je v zajetí peněz! Na jedné straně miliony vydávané snoby za něco, co se dá těžko označit za umění, na druhé straně se málo umělců vlastní tvorbou uživí. Většina lidí na kulturu nemá peníze a ti, kdo je mají, o »plebejskou kulturu« nestojí. A pokud investují do umění, pak jen tam, kde očekávají slušný zisk.

Věda Slinchimů by na Zemi znamenala katastrofu...

A navíc všudypřítomná reklama! »Kupujte naše výrobky, jsou lepší než od konkurence!« Přitom kdekdo ví, že největší snahou výrobců není vyrobit lepší výrobek než ostatní, ale udělat takový, aby vydržel přesně po dobu záruky, a pak se rozsypal. Firma Sony dává dokonce do svých elektronických »supervýrobků« malé časové čítače, odměřující jejich životnost přesně na dobu záruky. Pak se ty šmejdy prostě rozsypou, a opravář jen krčí rameny. »Oprava bude dražší než nový model, vyhoďte to a kupte si nový!« Odborníci, kteří vymýšlejí, jak vše co nejlépe znehodnotit, jsou dnes nejžádanější. Nazývají svůj obor »řízená spolehlivost« a jsou na něj dokonce hrdí, neboť prý lidem dává práci!

Lidé už pro to mají přiléhavější označení. »Kurvítka«.

Práci to lidem dává, nebo přidělává? Takové jemné odstíny po manažerech nechtějte! Hlavně že prodávají!

Kupte si, kupujte, kdo nekoupí, prohloupí!

A lidé kupují, kupují a kupují. A nic jiného jim nezbývá, protože levné boty dnes nevydrží pět let, jako před sto lety, ale s bídou půl roku, desetkrát dražší boty vydrží rok. Vydělávají jak výrobci levných šmejdů, tak i vlastníci světoznámých značek, jejichž předražené šmejdy vychvaluje reklama na každém kroku.

Co by se stalo, kdyby se na Zem dostaly zdejší výrobky? Obleky, které vydrží pětadvacet tisíc let a které by se daly dědit z praděda na pravnuka?

Samozřejmě by torpédovaly textilní a obuvnický průmysl. Rozšíření strojků »dzevogda« by asi rozvrátilo potravinářský průmysl i zemědělství, neboť výroba trávy by nebyla dost finančně »lukrativní«. Létající »zuzlity« by okamžitě zničily nejen automobilový, letecký a loďařský průmysl, ale i navazující dopravní obory, výstavbu silnic, železnic, mostů, tunelů a ranvejí... Zdejší lékaři by brzy udělali nezaměstnané ze všech pozemských lékařů, zdravotnických pracovníků, potopili by s nimi i farmaceutický průmysl...

Nutně by vyvstala otázka, kdo zaplatí obrovské armády vojáků a byrokratů, závislé na daních, až se mezi nezaměstnané zařadí devadesát devět procent lidí, v současnosti zaměstnaných ve výrobě, zdravotnictví, zemědělství a v dopravě...

Nejprve by se zhroutila výroba, zemědělství a doprava. Po nich by se jako domino poskládal zbytek. Tak by asi vypadal konec našeho kolosu na hliněných nohou, hrdě nazývaného »pozemská civilizace«.

„Poslyš, Víji,“ řekl jsem po dlouhém přemýšlení. „Konečně jsem pochopil, jakou katastrofou by bylo, kdyby se vaše znalosti dostaly k nám na Zem!“

„Ale trvalo ti to!“ usmála se.

------------------------ Poznámky:

  13 Postava vypůjčená (a pozměněná) od jiného autora, který mě jistě nezažaluje...

Errata:

05.09.2021 20:18