Vítej, návštěvníku!

Návštěvníci

Přikývli jsme tedy oba, přece nezahodíme životní šanci! Doufal jsem, že mi projde i dovolená. A kdyby ne... co mi mohou akademici udělat? Vyhodit »pro hrubé porušení pracovní kázně«? Tak ať! Tady to bude tisíckrát zajímavější než mezi jejich intrikami na univerzitě!

Stařec zvolna klesl z výšky a postavil se na kamenitou půdu kousek od nás.

„Chviličku počkejte, giroz už sem letí,“ požádal nás. „Nese i psací potřeby, zatím si promyslete vaše vzkazy lidem u vás.“

„Myslím si, že takovou příležitost nemůžeme zahodit,“ řekl Slávek omluvně. Ani nevím, zda to říkal mně nebo starci.

Mlčel jsem. Myslel jsem si totéž, jen mě strašila obava, že tím zahodím svou pozemskou vědeckou kariéru, kterou jsem do dneška považoval za vrchol. Pobyt na univerzitě mi sice sebral hodně ideálů, nicméně pořád to mělo váhu. Ale co, řekl jsem si. Vědecký přístup mohu lépe uplatnit tady. Tady bude pro mě všechno nové, zatímco na Zemi je tomu naopak, skoro vše v mém oboru je prozkoumané, popsané a zatříděné. Neříkám, že to není zajímavé, ale je to spíš záležitost pro inteligentnějšího papouška. Tady to bude úplně jiné než papouškovat cizí názory!

Konečně se k nám vzduchem cosi blížilo. A musím uznat, že to stálo za to!

Giroz měl, jako většina zdejších živočichů, šest končetin, nepočítám-li hlavu a ocas. Ale byl i tak zajímavý. Jeho střední končetiny se totiž změnily v blanitá netopýří křídla, a když si připočtu jeho zubatou tlamičku, byl to vlastně malý dráček. Neměl sice po těle šupiny, ale jeho netopýří srst hrála všemi barvami. Převládala kovově modrá, takže se z dálky přece jen podobala šupinám. Ve svých malých předních packách nesl roličku papíru, aspoň to tak z dálky vypadalo. Připravil jsem si raději propisku, jenže se brzy ukázalo, že mi bude k ničemu.

Donesený papír totiž nebyl papír, ale pergamen, po němž propiska klouzala, aniž na něm zanechala stopu.

Došlo na osvědčenější prostředky. Do roličky pergamenu kdosi přilepil ptačí brko, seříznuté do tvaru psacího pera. Tím se naposledy psalo v předminulém století, ale na pergamen to bylo optimální psací náčiní, to musím přiznat. A také podotknout, že jsme nepoužívali inkoust v klasickém kalamáři, ale v dutině brku byla jakási černá barva, a bylo jí dost, aby se tím dalo psát. Něco jako »plnicí brk«? Kaňky to naštěstí nedělalo.

Rozvinuli jsme pergamen na kámen a Slávek začal sepisovat vzkaz chlapům z vesnice. Nejprve ujištění, že jsme sice oba dva v pořádku, ale zpozorovali jsme, že se do jeskyní dostalo další stádo zvěře, nejspíš i s vlky. Z Čertovy díry proto brzy vyběhnou další »dárečky«. Možná prasata, ale možná i vlci, chlapi by na ně měli dát pozor. Následovalo ujištění, že se vrátíme hned jakmile to půjde, ale zdá se, že to hned nebude. Na konci připojil vzkaz pro svou ženu, aby se o něho zbytečně nebála, že se jí vrátí.

Nepopsal list ani do třetiny a předal mi ho i s brkem, abych napsal svůj díl vzkazu. Obrátil jsem se tedy na učitele Břéťu Formana, aby místo mě zavolal do univerzity a nějak jim šetrně sdělil, že se zdržím a pro jistotu si beru dovolenou. »Nepředvídané komplikace«, nic víc. Po svém návratu to vysvětlím. Napsal jsem mu telefonní čísla ze svého mobilu, dokud je nabitý a funguje. Naštěstí už jiné závazky nemám, takže to je zhruba všechno. A ať se kočky pudrujou!

Polovina pergamenu zůstala prázdná, ale víc jsme jim ani nepotřebovali sdělovat. Ani slovo o branách do jiného světa, ani slovo o jeho obyvatelích. Jen nezbytné varování, že mohou čekat další invazi »podzemních tvorů«, to bylo ale nutné upozornění, které neříkalo nic víc než to, co se tak jako tak brzy projeví.

To bylo prozatím všechno.

Kostky jsou vrženy, jdeme objevovat záhady cizího světa.

Stařec od nás převzal pergamen i brk, pergamen sroloval do ruličky a podal ji dráčku girozovi, který trpělivě seděl na kraji kamene. Dráček ji vážně převzal, odrazil se zadními nožičkami, zamával křídly a zamířil k bráně do Vlčí pasti.

„Jen aby ho tam něco neulovilo!“ staral se Slávek.

„Giroz může zvířatům poroučet,“ ujistil ho stařec.

„Brány musí otevírat dva,“ připomněl jsem mu i já.

„Giroze i brány poslechnou,“ odmítl i moji připomínku. „Pak tedy ještě jednou vítejte ve světě Beridaz!“

Nepochyboval jsem o jeho slovech, bylo to možné. Brány reagovaly i na ostré světlo svítilen, dráček je může ovládat i jinak. Zbývalo zjistit, kam nás teď povede stařec, abychom mohli poznávat zdejší svět. Tady na plochém kameni na vrcholku kopce toho mnoho nepoznáme.

Ale i to se vyřešilo dříve než jsem čekal. Najednou mi něco zezadu jemně podtrhlo nohy, až jsem se posadil. Nedopadl jsem však, jak jsem už očekával, z výšky na zadek, neboť jsem dosedl na cosi měkkého. Nebylo to vidět, ale pružilo to jako gumový člun. Mrknutím oka jsem zjistil, že i překvapený Slávek už sedí... na čem vlastně? Na vzduchu?

Jenže v té chvíli jsme se všichni tři vznesli a zamířili jsme přes průhlednou zeď kamsi do vnitrozemí.

Tomu říkám dopravní prostředek! Vidět není, letí zcela bezhlučně a očividně nevypouští do vzduchu emise! Na Zemi by způsobil dopravní revoluci! Brzy jsme nabrali docela slušnou rychlost, a přitom jsme se nevznesli vysoko. Pozemská dopravní letadla létají ve výškách, kde jim vzduch klade menší odpor, tahle bublina či co to je, letí ve výšce tak pěti set metrů, ale rychlost má docela slušnou, auta formule 1 by jistě nechala daleko za sebou. Tryskáč to není, ale proti autům je to rychlost sama. Co nás ale čeká, tam kam letíme?

Neletěli jsme daleko, když se na obzoru objevila skupina staveb se jménem Gasémaz. Nebyla příliš velká. Na Zemi by se řeklo »větší vesnice«, tady to byla jedna z větších osad. Něco podobného našim velkoměstům tady zřejmě nebylo. I pozemská města přece ve středověku začínala jako větší vesnice. Domy pod námi měly ploché střechy a z dálky se podobaly starým českým pohraničním pevnostem. Neměly totiž okna, a dokonce ani střílny.

Což byl, jak jinak, omyl povrchního dojmu. 

Stařec, který nás přivezl, se nám představil jako Zarón. Přistál s námi poblíž prvních domů, kde nám nařídil vstát. V té chvíli opora za mýma nohama zmizela. Kdybych se teď posadil, asi bych dopadl až na zem.

Z domku vyběhla mnohem mladší dvojice, mladík a dívka, hádal bych jim kolem dvaceti let. Oba byli oblečení v chlupatých oblecích podobných kožešinové kombinéze. Mladík měl na sobě okrovou a dívka blankytně modrou.

Stařec nás mladší dvojici předal a pomalu, důstojně odešel do domku. Řekl jsem si, že si budeme s mladšími lépe rozumět, i když starší kmet by byl jako učitel váženější. Tihle na učitele ani moc nevypadali, ale vybírat jsme si nemohli.

„Vy jste tedy Češi?“ prolomila krátké ticho po odchodu starce dívka. Na to, jak málo zdejších lidí jsme dosud viděli, tady bylo česky hovořících nějak mnoho, ale stařec nám zřejmě opatřil jako učitele všechny, kdo tady znali česky.

Byl to můj trapný omyl, ale takových mě zde čekalo víc. 

„Taky umíte česky?“ podivil jsem se. „Čeština není u nás na Zemi příliš rozšířená. Kde jste se ji naučili?“

„To je holajvíchy,“ řekla dívka. „Soudce Zarón nás požádal, abychom vás provedli naším světem. Pochopitelně až vás trochu upravíme, aby to mělo smysl.“

„Co je to holajvíchy?“ zeptal jsem se. „Nerozuměl jsem vám, nemůžete to říci česky?“

„Těžko,“ pokrčila rameny. „V češtině nemáte odpovídající výraz pro více našich slov. Ale vaše řeč přece úspěšně přebírá slova z jiných jazyků, proč byste některá nepřevzali i od nás? Holajvíchy je docela zvukomalebné slovo.“

„Nemáme pro to výraz...“ vzdychl jsem si. „Nemohli byste nám význam toho slova přiblížit? Nic nám to totiž neříká. Obávám se, že nám budete muset vysvětlit více vašich slov, když pro ně nemá čeština výraz.“

„Proto jsme tady přece my dva,“ usmála se mile dívka.

„Potěšení je na naší straně,“ složil jsem jí krátkou poklonu.

„Dobrá,“ řekla. „Takže význam slova holajvíchy... když nutně potřebujeme vědomosti, které nám chybí, prostě o ně požádáme Šédyš, a pokud jsou dostupné, dostaneme je. Například my dva jsme ráno neuměli česky ani slovo, ale soudce Zarón nás před chvílí požádal, abychom mu pomohli seznámit vás se životem na Beridazu. A ať si řekneme o češtinu, jinak se nedomluvíme. Požádali jsme tedy o znalost vaší řeči, proto teď mluvíme česky. Až vaši řeč nebudeme potřebovat, zapomeneme ji, leda bychom ji používali déle než očekáváme.“

„Něco takového by se nám také hodilo,“ řekl Slávek.

„Tu schopnost vám beztak musíme dát, jinak byste toho moc nepochopili,“ dodal mladík. „Ale nejprve si vás rozdělíme. Každý dostanete učitele a průvodce. Koho si vybereš ty, Víji?“

„Radši bych toho mladšího,“ ukázala na mě prstem.

„To jsem si mohl myslet,“ řekl mladík. „Nevadí, na mě zbyl ten starší. Vezmeme je nejprve do kegiako, ne?“

„Taky si myslím že to potřebují,“ přikývla. „Nebude vám, doufám, rozdělení vadit? Nejúčinnější učení je, když se učitel žákovi věnuje naplno.“

„Nevadí mi to,“ řekl jsem.

„Bodejť ne!“ zasmál se Slávek. „Zvlášť když na tebe vyšla učitelka! Ale co, až se vrátíme, dosvědčíš mé staré, že učitelka učila jenom tebe.“

„Klidně,“ usmál jsem se.

Kupodivu se zdálo, že nechápou naši »učitelé«, pokud ty narážky úmyslně neignorovali. Zavedli nás raději do stavení. Vchod neměl dveře, přesněji řečeno, nebyly vidět, ale před námi se otevřely, než jsme jimi prošli. Ocitli jsme se ale v úplně prázdné místnosti, vůbec nic tu nebylo. Čtyři holé obílené stěny a jedny dveře, prostě taková kůlnička.

„Nebude-li vám to vadit, odložte si tady své věci,“ řekla dívka Víji. „U nás je potřebovat nebudete, ale tady vám je zachováme, kdybyste je přece jen chtěli.“

Podíval jsem se na Slávka tázavě. Opravdu tady necháme věci, především zbraně? Kdyby to byla jen záminka, jak nás odzbrojit, byla by velice chytrá.

„Má to jednu chybu,“ řekl Slávek. „V těch báglech máme mimo jiné i zásoby jídla, které se může rychle zkazit. Mohlo by se stát, že všechno rychle zplesniví. Nemáte tu ledničku?“

Naši učitelé se na sebe nechápavě podívali.

„Lednička...“ opakovala si pro sebe dívka. „Aha... skříň, kde se dá udržet snížená teplota... ano, potraviny se pak nekazí, nebo aspoň ne tak rychle...“

„Nic takového tu nemáme,“ řekl mladík. „Ale o potraviny se nestarejte. Nechcete-li, aby se zkazily v těch vacích, dejte je ven, a můžete je nabídnout zvířatům. Dáme vám čerstvější.“

„Moje konzervy vydrží,“ řekl jsem.

„Konzervy ano,“ přidal Slávek. „Ale já tu mám potraviny, které vydrží jen krátce. Třeba uzené maso. Den – dva vydrží, ale pak by začalo zelenat.“

„Věnuj je tedy zvířatům,“ pokrčil jsem rameny.

Odložil jsem batoh na místo, kam mi Víji ukázala, za něj jsem zastrčil pečlivě zajištěný šturmkvér. Trochu jsem se zdržel vybíjením. Znamenalo to odepnout zásobník, natáhnout závěr, aby vyhodil nepoužitý náboj, ten chytit, vmáčknout zpět do zásobníku a zásobník dát pro jistotu do batohu. Bylo to nutné, aby ani omylem nedošlo k nehodě, kdyby někoho napadlo hrát si s nabitou zbraní.

„Doufám, že se brzy sejdeme,“ řekl jsem Slávkovi. Pak jsem však následoval Víji, která si mě odvedla dveřmi ven. Vedla mě kolem několika budov, až zabočila do dveří, které se od ostatních nijak nelišily. Všechny dveře zde byly průhledné a tvářily se jako otevřené vchody do úplně prázdných místností, ale tahle místnost měla ještě jedny dveře, pro změnu neprůhledné a šedivé.

„Smím tě teď o něco požádat?“ zeptala se mě Víji.

Přece jen neznala česky natolik, aby zůstala u zdvořilého vykání, řekl jsem si. Ale tykání mi od ní vůbec nevadilo.

„Jistě,“ přikývl jsem.

„Nejdřív se tady vykoupej!“ požádala mě. „Hrozně smrdíš, víš o tom? Tvůj oblek je tím veskrze nasáklý, svlékni si všechno! A pak si na sebe místo těch kůží oblékni tučori!“

A vtiskla mi do ruky kanárkově žlutý míček veliký zhruba jako grapefruit.

„To neznám,“ řekl jsem.

„Taky cítím, že to není český výraz,“ vzdychla si. „Ale od toho tu přece jsem. Tak tedy... tučori je oblek, jaký nosíme my Slinchimové. Obléká se tak, že na něm stiskneš malou černou plošku. Tučori tě oblepí a budeš vypadat jako já.“

„Ten smrad...“ pokusil jsem se vysvětlit jí to, „...pochází z vlčích kůží a zahání menší dravce, takže je pro nás užitečný.“

„Možná,“ připustila. „Ale mě snad zahánět nepotřebuješ.“

„To jistě ne,“ usmál jsem se.

„Tak ty kůže svlékni a oblékni si tučori,“ opakovala své přání. „Ale nejprve se vykoupej, kegiako je připravená. Ačkoliv, trochu podobné slovo znáte, říkáte přece »lázeň«. I když to není totéž.“

A ukázala mi na šedivé neprůhledné dveře.

„Když ti to udělá radost...“ pokrčil jsem rameny. Což o to, tohle jí snadno splním, pomyslel jsem si. Smrad vlčí kůže se sice dá snést, když člověk ví, že ho chrání před dravci, ale bez toho smradu to bude jistě příjemnější. Ale byl jsem rád, že dveře lázně nejsou tak průhledné jako ostatní. Jen jsem si nebyl jistý, zda jimi projdu. Ukázalo se, že je to snadné. Automatické dveře krok přede mnou prostě zprůhledněly a zmizely. Prošel jsem jimi a ohlédl se. Zavřely se hned za mnou, dokonce bez toho suchého třesknutí, charakteristického pro větší brány pod zemí i v té průhledné čínské zdi.

Teď ještě jak zvládnout zdejší »lázeň«, pomyslel jsem si. V místnosti totiž nebylo vůbec nic. Prostě další úplně prázdná cimra jako všechny, které jsem v této vesnici navštívil nebo jen viděl. Tma tu nebyla, ale světlo se linulo podivně ze stěn. Až do výšky očí byly stěny čistě bílé, od této výšky ke stropu začínaly svítit, až nahoře u stropu svítily jako kdyby za nimi byly zářivky. Světla tu bylo dost, ale jinak tu nic nebylo. Co tady budu dělat?

Byly to ale zbytečné starosti. Jakmile jsem odložil oblek, obořily se na mě ze všech stran jemné a přitom ostré proudy čisté teplé vody. Jako kdyby byly všude kolem mě desítky sprchových hlavic, všechny zaměřené na mě. Nejprve mě chvilku otryskávala čistá voda, pak se do ní přimíchala příjemně voňavá pěna a po ní opět čistá voda. Když to skončilo, cítil jsem se čistý a svěží. Voda pak zmizela, na podlaze nezůstala ani kapka, a ani já jsem se necítil mokrý. Jestli budeme něco Slinchimům závidět, určitě to bude tahle lázeň kegiako.

Rychle jsem pak hledal malou černou plošku na tučori. Ale nebyla na té kouli ani schovaná, ani malá, asi jako otisk prstu. Po jejím stisknutí se míček znenadání rozpadl na vír žlutých vloček. Obkroužily mě a nalepily se na mě, jako kdybych byl elektricky nabitý a přitahoval je. Príma, i tohle by se mi zamlouvalo!

Vykoupaný a oblečený popadl jsem hromádku špinavého oblečení a zavinul všechno do vlčí kůže. Kupodivu to bylo suché, ale voňavé rozhodně ne, naopak! Bral jsem to do hrsti opatrně, abych se nezašpinil, a vyšel jsem z kegiako. Dveře se přede mnou otevřely a za nimi mě trpělivě čekala Víji.

„Přeješ si zachovat tu smradlavou kůži?“ podívala se na mě pobaveně. Měla pravdu, kůže opravdu smrděla, a po té voňavé koupeli mi zdála ještě smradlavější.

„Budu ji potřebovat při návratu,“ ujistil jsem ji.

„Když myslíš...“ nehádala se se mnou, ale pak vyšla přede mnou z domku a vedla mě zpátky k našim odloženým věcem.

Na Slávkově batohu už jedna vlčí kůže ležela. Slávek se tedy zachoval stejně. Jistě byl také vykoupaný a oblečený do zdejšího kroje, ale vlčí kůži si ponechal na zpáteční cestu.

Odložil jsem balíček s kůží na batoh a vyšel jsem ven.

„Vypadáš lépe než předtím,“ zhodnotila mě nahlas Víji. „Vy Češi se nám hodně podobáte. Skoro bych řekla, jako bys byl našinec.“

„Škoda, že nejsem,“ řekl jsem.

„Nu což,“ řekla. „Seznámím tě s naší společností, máš prý o to zájem.“

„To se rozumí,“ odvětil jsem. „Strašně rád bych se naučil aspoň něco. Třeba něco z toho uplatním doma, až se vrátím.“

Podívala se na mě opět divně. Ne nesouhlasně, spíš jsem z jejího pohledu vycítil soucit.

„Ach jo,“ řekla po chvilce mlčení. „Nejprve se musíš trochu blíž seznámit s naší společností. Pak teprve sám pochopíš, že naše znalosti u vás neuplatníš.“

„Myslíš, že jsme proti vám příliš zaostalí?“ zeptal jsem se.

„To snad ne...“ řekla. „Ale uplatněním našich znalostí bys vaši společnost dokonale rozvrátil. Až to pochopíš, sám se rozhodneš nic k vám nepřenášet.“

Zůstal jsem stát s otevřenou pusou. Tohle bych opravdu ani ve snu nečekal.

„Myslíš, že bychom některé vaše znalosti zneužili k vlastní škodě?“ odvážil jsem se po chvilce k této otázce.

Jistě, jestli si tito lidé udržují nějaké povědomí o pozemské společnosti, pak musí vědět, že se na Zemi pro válečné účely zneužívá všechno. Objev jaderné energie nevedl ke stavbě elektráren, ale její první použití vyhladilo dvě japonská města. Že by to bylo naší civilizaci ke cti? To rozhodně ne.

„To by možná také stačilo,“ řekla Víji. „Ale naše znalosti by vaši společnost rozvrátily i kdyby nebyly použité k válce. Na tu už máte zničujících prostředků víc než dost. Kdybyste přinesli do vašeho světa všechno, vaše společnost se vám rozpadne celá.“

„Myslíš?“ podíval jsem se na ni trochu pochybovačně.

„Víš co?“ řekla klidně. „Vidím, že mi nevěříš. Nechme tu otázku otevřenou, než se dozvíš víc. Nejlépe až na to přijdeš sám. Pak se k tomu vrátíme.“

Tohle překvapení bych beztak jen tak nestrávil.

Uvidíme, jestli na totéž přijdu i já.

Errata:

22.07.2021 13:18