Beridaz Beridaz   (Světy za závěsem 10) Science fiction Václav Semerád © 2018 Václav Semerád, Praha Nakladatelství: Autobus 1.část - Čertova díra

Měla to být běžná služební cesta na Vysočinu. Impulzem se pro ni stala fotografie v jednom místním plátku, kterou »seriózní listy« v Čechách odmítly převzít s odůvodněním, že se s největší pravděpodobností jedná o ubohý podvrh. Všeobecné mínění redaktorů bylo, že se někdo chce lacině zviditelnit, a nemá smysl se tím vůbec zabývat.

O serióznosti médií si však iluze nedělám a jediný rozdíl mezi »seriózními«, regionálními médii a bulvárem vidím v rozpočtu. Kdo to ještě neprokoukl, a věří všemu, co mu předkládají, toho lituji.

Vlci se u nás těší ochraně a stát raději platí škody na ovcích, ať je způsobí hladová smečka, nebo jednotlivé zvíře. Fotografie zastřeleného vlka může být i podnětem k trestnímu stíhání lovce, který ochranu ohrožených zvířat nebere vážně. Kdyby... kdyby z té fotky nebylo zřejmé, že zastřelený vlk má šest nohou.

Dva redaktoři místních novin to nezávisle na sobě prohlásili za podvrh, tím měla celá záležitost skončit. Podle redaktorů šlo o nepříliš zdařilou fotomontáž, vyrobenou pomocí počítačového programu. Programů typu „fotošop“ je mezi počítačovými nadšenci spousta a vyrobit takové foto není žádné umění. Bylo by to asi přijatelné vysvětlení a ostatní noviny se poté odmítly věcí dále zabývat.

Jenže ochrana životního prostředí je příliš závažná věc, než aby bylo možné tuto zprávu jen tak zamést pod koberec. Nikdy nevíte, odkud se vynoří grínpísák⁰⁰¹ s obžalobou, že odborníci kašlou na tak závažné události. Média vycítí možnost podtrhnout někomu křeslo a už se to veze a média nepřestanou, dokud něčí skalp nedostanou. S těmi útoky je proto nutné počítat a nedat jim příležitost. Kolegové poradili šéfovi, aby mě poslal na Vysočinu shromáždit fakta, abych novinářům vzal vítr z plachet. Něco jako »zabývali jsme se tím, je to podvrh, tak zmlkněte!«

Váženějším a starším kolegům se pochopitelně do takového výletu příliš nechtělo, naopak mladému elévovi Přírodovědecké fakulty staroslavné Karlovy univerzity se to jevilo jako dobrá příležitost slušně zaplaceného výletu. Takže jsem se úkolu nevyhýbal a spokojenost byla na všech stranách. Vážení kolegové si oddychli, že to někdo udělá za ně, já jsem se mohl těšit na služební výlet.

Samozřejmě nedostanu proplacené všechno. Vyúčtování večeře za pět tisíc mi nikdo neuzná, nejsem žádný poslanec², ale skromnější výdaje jistě zaplacené dostanu. Přitom se podívám někam, kam bych se jinak v životě nedostal a co tam uvidím? Možná ubohý podvrh, ale také pár zajímavých lidí, kteří se pokusili tímto způsobem zviditelnit. Nevyčítal bych jim to, asi neměli jinou možnost a to bych celkem chápal. Nemá každý tolik příležitostí, zvláště na nějaké zapadlé vesnici!

Starším kolegům to nestálo za očekávanou námahu, ale i to se dá pochopit. Mají své rodiny, a nemají přebytek volného času jako nováček na fakultě, který se ještě nestačil uvázat k vlastní rodině.

Zkušenosti se ale dají sbírat různě. Za tu krátkou dobu jsem na fakultě pochopil, že se tu vedou intriky, jaké bych očekával jen na dvoře Ludvíka Čtrnáctého. Takže jsem se nebránil příležitosti aspoň na čas odsud vypadnout.

Tohle mohla být vhodná příležitost.

Cestu jsem se rozhodl zbytečně neodkládat. Trochu mi na ní vadilo, že nemám vlastní auto a musel jsem se spolehnout na hromadnou dopravu. Služební auto mi nenabídli, to musí zůstat k ruce větším šajbám, zato mi snad uznají čas strávený na cestě. Když jsem dal vyhledávacímu programu příkaz najít vhodné spojení, oznámil mi, že »spojení bohužel nebylo nalezeno«, ale tím jsem se nedal zmást. Vyhledávací program není vševědoucí, což neznamená, že do té vesnice žádná veřejná doprava nejezdí. Přeskočil jsem do aplikace »Mapa«, vyhledal určenou lokalitu, našel nejbližší městečko, a opakoval dotaz na spojení s tímto novým cílem. To už na mě několik spojení vypadlo, bohužel ani tam nevedl přímý spoj, jedině s několikerým přestupováním.

Jo, nebude to asi snadné!

Nevadí! Autobusem jezdím často, ale vlaky po Praze nejsou v každodenní dopravě oblíbené, aspoň si užiju nejen autobus, ale i vláček! Beztak jsem chtěl být jako děcko mašinfírou nebo aspoň »ten pán, co štípe jízdenky«!

Mám si na to vzít aktovku nebo batoh? Aktovka, nebo ještě lépe malý příruční kufříček, by naši staroslavnou univerzitu jistě reprezentovaly nejlépe. Batoh se zase snadněji nosí.

„Připrav se na to pořádně!“ varoval mě kolega, kterému se mě zželelo, když mě viděl hledat dopravní spojení. „Počítej s tím, že dnes na venkově nejsou obchody. Vesničané jezdí nakupovat do měst, hodně vesnických obchodů i hospod zkrachovalo. Radši si přibal nějaké trvanlivé potraviny, nebo tam budeš o hladu!“

Jo, to bylo dobré varování! Takže koupit nějakou menáž, nejlépe konzervy. Tím padá aktovka i kufřík. Ano, batoh je na takovou cestu vhodnější. Zejména když jsem se chtěl nechat dovést až na místo, kde toho tajemného vlka zastřelili. Není nad to mít zprávy z první ruky! Proto jsem měl s sebou i fotoaparát na pořízení dostatečně pádné dokumentace. Kdyby se toho někdo náhodou pokusil využít politicky, musí narazit na tvrdá fakta!

No, vyšlo mi, že to nebude výlet na jeden den a možná ani na dva. Dva dny nejspíš strávím jen cestováním, přestupováním a bohužel i čekáním na přípoje, neboť jízdní řády často na sebe časově nenavazují.³

Staří Římané označovali na mapách neprozkoumaná území poznámkou »Hic sunt leones!«, neboli »Zde jsou lvi!«. To se dá v Čechách pozměnit na »Zde jsou vlci!«. V Čechách praví lvi nikdy nežili, nanejvýš v dávnověku ti šavlozubí, ale vlci tu byli a občas se sem vracejí.

Takže vzhůru do »Hic sunt leones!« – i když vlk se latinsky řekne »lupus«, a pamatuji si jen úsloví »Homo homini lupus«⁴.

To se dnes do Čech, bohužel, také vrací...

A jde se na autobus!

No, očekával jsem potíže, takže se dalo říci, že mě ani příliš nepřekvapily. Víc mě překvapilo, jak naplňovaly ten nejčernější scénář. Cesta začala jakž takž dobře, i když ani v Praze všechno neklape jako hodinky, ale aspoň metro jezdí víceméně spolehlivě, pokud není zrovna nějaká výluka.

Potíže nastaly při přestupu z autobusu na vláček. Člověk by čekal, když na sebe navazují dálkové spoje s místními, že místní berou ohled na cestující přijíždějící z dálky. Kdepak! Ajznbón přece nebude brát ohledy na konkurenci! Stačilo malé zdržení. Na silnici před námi se sťukla dvě auta, a policisté uzavřeli silnici po dobu vyšetřování, a odklízení, dálkový autobus nabral pár rozhodujících minut zpoždění a to už nedohonil, takže když jsem doběhl na nástupiště, viděl jsem ke svému vzteku jen odjíždějící vlak. Můj cestovní plán tím vzal za své, nastoupila improvizace a především otravné čekání na další spoj. A vlaky nejezdí každé tři minuty jako metro!

A tak, ačkoliv jsem vyjel brzy ráno, na místo jsem dorazil ne vlastní vinou až k večeru. Inu když se něco bortí, tak důkladně, když smůla, tak ta nejlepivější, borová.

Utahaný jako kotě a promrzlý, protože poslední čekání na linku autobusu jsem vytrpěl na zastávce, kde nestál ani přístřešek, kam by se mohl člověk schovat před větrem, takže jsem byl dvě hodiny vystavený studenému větru i drobnému deštíčku, dorazil jsem konečně do kýžené vesnice. Tam se na mě pousmálo štěstí, aby se se mnou přívětivě rozloučilo. Hospoda ve vesnici byla, dokonce otevřená, a i když plná hospoda jistě vypadá jinak, úplně prázdná také nebyla.

Vstoupil jsem pochopitelně nabručený, promrzlý, neboť za ten poslední úsek cesty jsem se v autobuse moc neohřál, pověsil jsem promáčenou bundu na věšák a posadil se ke stolu, kde už seděli tři místní. Ovšemže jsem se zdvořile zeptal na svolení, zda mají u stolu místo i pro mě, ale chlapi s tím nedělali drahoty. Batoh jsem jen tak pohodil k nohám a hlasitě jsem si oddychl.

„Co si dáte?“ přicupitala plnoštíhlá paní hostinská. Dívala se na mě se zájmem, byl jsem tu přece jen cizí.

„Určitě pivo,“ odvětil jsem. „Ale taky mám hlad, co mi tu nabídnete?“

„Támhle to visí na ceduli!“ hodila hlavou hostinská, ale pak mi to raději zopakovala, abych ji nezdržoval vstáváním.

„Utopence nebo tlačenku s octem, cibulí a chlebem,“ řekla bez velkého nadšení, jako kdybych měl příliš rozmařilé choutky. „A které pivo? Dvanáctku Prazdroj, jedenáctku Gambrinus, nebo naši místní desítku?“

Nepotěšila mě. Kyselé na večer není nejzdravější, zato piva měli na výběr. Ale mohl jsem očekávat i horší podmínky, třeba tu zavřenou hospodu, jak mě strašil kolega.⁵

„Dvacet deka tlačenky,“ rozhodl jsem se. „A vaši desítku, nebo co tu máte! A ještě mám dotaz, dá se tu někde i přespat?“

„Hned to přinesu,“ řekla hospodská. „Ale s tím přespáním to budete mít horší. Hospodu mám jen pronajatou, nebydlím v ní a na noc ji zamykám. Není to hotel. Otvírací doba je na dveřích.“

„Tak aspoň to pivo!“ vzdychl jsem si, a hospodská hbitě odkvačila k šenku. Měla tam i lednici, takže i ta tlačenka bude asi správně vychlazená... lépe řečeno studená jako psí čumák... měl jsem si raději na zahřátí poručit horkou kávu nebo čaj, snad tu má aspoň rychlovarnou konvici...

„S tím přespáním to myslíte vážně?“ obrátil se na mě můj soused u stolu po mé levé straně. „Tady není město!“

„Já vím,“ řekl jsem smířlivě. „Ale zeptat se snad můžu, ne? Líná huba, holý neštěstí! Počítal jsem spíš s tím, že tady nebude ani otevřená hospoda. Doba je zlá, soukromým hospodám nepřeje a na vesnicích tuplem.“

„Jo, to máte recht!“ souhlasil venkovan. „Ale co tu hledáte? Přijel jste za někým místním? Nejspíš ne, to byste se nepídil po noclehu v hospodě!“

„Přijel jsem služebně,“ přiznal jsem. „Jenže mi ujelo pár spojů, jinak bych tu byl už v poledne. Nevadí, počítal jsem s tím, člověk má mít vždycky »plán B«. Mám v batohu stan, v něm se dá přečkat noc prakticky kdekoliv.“

„No, tady bych byl na vašem místě opatrnější!“ napomenul mě s vážnou tváří venkovan. „Neslyšel jste, že tu bloumají vlci?“

„Slyšel,“ přikývl jsem. „Však mě sem kvůli nim poslali. Mám se tu po nich porozhlédnout, aby přestaly plané řeči.“

„Odkundapák vlastně jste?“ zbystřil pozornost další soused u stolu, tentokrát ten nejvzdálenější.

„Dalibor Vítek z Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity,“ rozhodl jsem se zrušit své inkognito při prvním vážném dotazu. Nebudu si přece hrát na tajemného cizince. Upřímnost může být nejlepším vkladem do případné diskuze.

„Viděl jste tu fotku v novinách?“ podívali se na mě všichni čtyři u stolu vyčkávavě.

„Jo, kvůli ní jsem tady,“ přikývl jsem. „Spousta novinářů se shodla na tom, že jde o podvod, ale není to stoprocentní tvrzení. A protože jsem mezi akademiky nejmladší, spadlo to na mě.“

„Takže jste tady kvůli podvodu?“ zašklebil se otráveně můj soused sedící proti mně.

„Kvůli ověření,“ opravil jsem ho. „Nemyslím si už předem, že to musí být podvod, i když se nedá vyloučit ani fotomontáž. Je to ale tak neobvyklé, že mě to samotného zajímá.“

„Tak to asi máte kliku, mladíku!“ řekl soused vlevo. „Kája ještě toho vlka nezlikvidoval, můžete ho nejen vidět, ale i sáhnout si na něho. A kdybyste i pak opakoval ty kydy o fotošopu, nebylo by vám pomoci!“

„A až ho uvidíte a sáhnete si na jeho zuby, přejde vás i chuť na stanování! Sáhl jste si někdy na špičáky deset centimetrů dlouhé? Já předtím taky ne, ale při představě, že po mně jde ňáká bestie s takovými trháky, mohl bych prdelkou štípat pianové dráty. Naštěstí má Kája pušku, jinak by dopadl jako ty ovce!“

„To mě snad jenom strašíte, že?“ podrbal jsem se na hlavě. „Špičáky deset centimetrů? To nemá ani bengálský tygr!“

„Jedenáct a půl cenťáku od dásně až ke špici!“ uzemnil mě soused naproti vlevo. „Měřili jsme je s Kájou společně, jako že se Michal Kravec jmenuji! Ještě máte chuť stanovat v kraji, kde se potulují takové bestie?“

„No, jestli tu bestii někde tady máte, rád bych si na ni sáhl,“ řekl jsem. „Být hmotná, bylo by to jistě zajímavé zvíře. A hlavně by to byl pádný důkaz, žádná fotomontáž!“

„Fotomontáž!“ odfrkl si pohrdlivě chlap naproti mně. „Ale když už, tak mi říkejte Vlasta, Vlasta Verner.“

„Mně zase říkají Sváťa,“ představil se slušně i můj soused vpravo. „Sváťa Hanuš,“ dodal.

„Ludva Koťátko,“ ukončil představování chlap, sedící jako nejvzdálenější ode mne vlevo.

Mezitím mi hostinská donesla talíř s chlebem, tlačenkou, octem a cibulí a dovršila to napěněným půllitrem. Chlapi mi přáli dobrou chuť, a protože jsem měl opravdu hlad, pustil jsem se bez okolků do toho.

„Ještě tak vědět, kde se tu na vsi vzalo to zvíře!“ řekl jsem s plnou pusou. Jedl jsem hladově jako ten zmíněný vlk, ale pořád mi to vrtalo hlavou, ani jsem nevnímal chuť jídla.

„Nejspíš ze skály,“ utrousil Vlasta sedící naproti. „Se divím, že jsme Čertovu díru už dávno nezazdili!“

„Znáš přece Slávka!“ opáčil Ludva vlevo vzadu. „Na Čertovu díru nedá dopustit, a je na jeho pozemku. Už se z ní vyhrnulo víc potvor, jenže většina netrhala ovce, a některý docela chutnaly.“

„Víc potvor?“ zbystřil jsem pozornost. „A z čertovy díry? Co je to zač?“

„Nechte toho, chlapi!“ zkoušel ostatní zarazit Vlasta. „Ještě tam vleze a bude průser jako Brno! Už je tam snad kostí dost!“

„Někdo tam přišel o život?“ nastražil jsem se. „To by snad jen tak neprošlo! Já jen, že se o tom nikde nepsalo?!“

„Dneska už do té díry nikdo nevleze,“ odvětil nabručeně Ludva. „Co já vím, naposled tam vlezli Němčouři za války. Honili tady po kraji Rusy a ti před nimi hledali úkryt v Čertově díře. No, nevybrali si dobře! Bylo po ránu, Germáni je viděli a vlezli tam za nimi. Prý se z Čertovy díry ozvalo i pár výstřelů, ale ven už nevyšel nikdo, Germáni ani Rusové. Ani noha!“

„A vy si myslíte, že ...je tam napadli vlci...?“ doplnil jsem.

„Vlci nebo jiné bestie,“ mávl rukou Ludva. „Nikoho tady ani nenapadlo zjišťovat, co se tam doopravdy dělo! Prý během První světové války ze skály vylezla i nějaká chobotnice!“

„To jsou přece mořští živočichové!“ namítl jsem.

„Seš si tím stoprocentně jistej, akademickej?“ přešel Vlasta naproti mně v zápalu diskuze do familiárnějšího tónu.

„Mořské chobotnice na suchu, bez vody, leknou jako ryby,“ ujistil jsem ho.

„Myslet si to můžeš,“ přikývl blahovolně Vlasta. „Mořské potvory to nejspíš nebyly, jen se jim podezřele podobaly. Kdo ví, co všechno Čertova díra ukrývá? Nejlépe když navštívíš naši školu, učitelskej ti ukáže obecní kroniku. Jeho pradědek Franc, taky učitelskej, tam tu chobotnici na památku krásně vymaloval. To víš, fotoaparáty tenkrát na vsi nebyly, to nebylo jako dneska, kdy má každé mrně mobil a fotí si, co je napadne. Lidko, ještě jedno!“

Hostinská je tedy Lidka... Dost rychle jsem se seznámil s půlkou hospody! Druhý stůl byl obsazenější, nebylo tam žádné volné místo, ale doplňovala to hostinská, a to je ve zdejší hospodě důležitá osoba! Teď ještě aby se ukázalo, co pravdy je na jejich tvrzeních. Šestinozí vlci s deseticentimetrovými tesáky, záhadný příběh z války s Němci a Rusy, suchozemská chobotnice v Čechách... jedno neuvěřitelnější než druhé!

Dojedl jsem, hospodská Lída odnesla talíř s příborem a na stůl dala přede mne další pivo. Venku už byla tma, a můj stanový »plán B« dostal od vesničanů pořádnou trhlinu, spíš torpédo pod čáru ponoru. Plán »C« jsem ovšem připravený neměl. Co teď?

„Jede teď ještě odsud něco do města?“ zeptal jsem se už jen pro jistotu, i když jsem tušil, že poslední autobus byl ten, kterým jsem přijel, a teď už nic nepojede, až ráno. A to ještě kdoví jestli. Zítra je sobota, a dělnické spoje asi nejezdí. No, uvízl jsem tady jako moucha na mucholapce. Leda by mi někdo dovolil rozbít stan ve stodole, zdejší venkovské domy je měly větší než obytná stavení. To je pozůstatek z dob, kdy hospodář musel mít dost píce pro dobytek na celou zimu, dneska stodoly ztrácejí na významu a lidé si je přestavují na garáže.

„Až v pondělí!“ dostalo se mi další studené sprchy.

„A ksakru!“ ulevil jsem si odevzdaně. „Jestli jsem to dobře sledoval, je do města nějakých deset kilometrů, že?“

„Jedenáct a půl,“ upřesnil to Vlasta. „Hele, mladej, na noční pochody radši zapomeň, dneska není venku bezpečno. Nestačila by ti noc ve škole? Děcka tam nejsou a jestli máš připravený stan, máš jistě i karimatku, ať neležíš na tvrdých parketách. Nebo se pletu? Pojď se mnou do školy, jednak ti náš učitelskej rád ukáže kroniku, a dohodnu ti s ním přístřeší.“

Zdejší hospoda měla další zvláštnost, a tou byla otevírací doba. Nevím o hospodě, která by zavírala už v devět večer. To je v létě ještě světlo a že by se někomu chtělo tak brzy domů? Jenže tady to bylo jiné. Večer se tady nikdo venku necoural. Hospodská měla na odvoz auto a chlapi...

„Tady nikdo za tmy nevyjde bez mačety,“ ukázal mi Ludva, co má v pouzdře na opasku. „My jsme na to zvyklí odmala.“

Ostatní na tom byli stejně, neozbrojený jsem tu byl jen já.

„Ty nic takového nemáš, že ne?“ přidal se Michal. „Drž se ve vlastním zájmu Vlasty, a v noci ani na krok ze školy!“

Bylo to příliš vážně míněné varování, které se nedá jen tak ignorovat. Místní jsou zvyklí odmala...

Není div, že ve mně pořádně hrklo, když hospodská začala uklízet. No jo, tři čtvrtě na devět, zavírací hodina! A to mohou být místní rádi, že se vůbec mají kde scházet! Nedivil bych se, kdyby s tím každá jiná praštila, hned co by se seznámila se zdejší atmosférou, kdy i chlapi nosí pořád u sebe mačety.

Jedno mi došlo pěkně natvrdo.

Ten vlk nebude žádný »fotošop«!

------------------------ Poznámky:

  2 Starostka Prahy 3 Vladislava Hujová (TOP09) vyúčtovala večeři za 9.000 Kč – a proplatili jí to! Musí přece reprezentovat! Ministryně obrany Šlechtová platila za VIP salónek na letišti 300.000 Kč a také jí to prošlo! To se jim to hoduje, když to daňové ovce zaplatí! Kdyby aspoň při tom tolik nemlaskali!

  3 Zejména když navazující linky provozují různí soukromí dopravci...

  4 Člověk člověku vlkem.

  5 Obraz dnešních venkovských hospod, bída s nouzí...

Errata:

22.07.2021 13:18