Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Don Isidorio di Santa Clara se zabýval kontrolou účetnictví. Tuto práci musel konat v hlubokém osamění, neboť jeho příjmy a výdaje byly přísně tajné; kdyby se o nich dozvěděl kdokoliv, mohl schválně či z neopatrnosti něco prozradit. Takový případ by znamenal dlouhodobé spory s policií a soudy, které by ho stály spoustu peněz za advokáty, v nejhorším případě možnost odsouzení a pobyt ve vězení. S tím ovšem nepočítal, učinil včas řádná opatření proti odhalení.

Don Isidorio byl starý mafián. Kmotr, capo di tutti capi. Kdysi dávno byl velmi krutý a nelítostný, velel mnoha podřízeným a vydával rozkazy, jejichž důsledkem byla často smrt jiných lidí. V mládí jich několik zabil osobně; pak už nemusel, podřízení se ochotně snažili. Ve skutečnosti nezabíjel rád, spíš se snažil dohodnout po dobrém, aby všichni byli spokojeni a přišli si na svoje peníze. Využíval mezer v zákonech; státní moc dělala chyby a on je napravoval, dalo by se říct. Mafie nemá ráda války; miluje klid a ticho po pěšině. Bojuje jen v případě naprostého nezbytí.

Uvažujte, prosím: když turista přijede do nějaké země a pouliční zloděj mu ukradne peněženku s dvaceti dolary, ten člověk se spravedlivě rozhořčí a vykřikuje, jací jsou v té zemi zloději. Když se ubytuje v hotelu, který patří Mafii, zajde večer do baru, zahraje si ruletu či poker a prohraje deset tisíc dolarů, všem vykládá, jak se dobře pobavil. Mafie nabízí to, co je na pomezí zákona či přímo zakázáno: bary, herny, prostituci, alkohol, drogy. Obvykle s tichým dohledem státní moci.

Don Isidorio přišel do Arminu, když mu všude jinde hořela koudel u zadku. Neměla ho ráda policie ani konkurence, všichni po něm šli a bylo otázkou času, kdy ho někdo dostane. V Arminu nic takového nehrozilo, policie se zásadně nestarala o to, co provedl jinde, pro ni byl bohatý soukromník, majitel pozemků a akcií počestných firem. Jistě, zábavních podniků, ale co je na tom? Nakupoval, prodával a řádně platil daně, samozřejmě s příslušnými úlevami, o což se starali bystří daňoví poradci. Vše bylo v pořádku.

Ohrozilo ho něco, s čím příliš nepočítal: morální cítění. Byl mužem hluboce konzervativních zásad; měl počestnou rodinu, pravidelně navštěvoval bohoslužby a dohlížel, aby všichni v jeho dosahu byli též počestní a zbožní. Také se zabýval dobročinností, podporoval nemocnice a školy a vše, co přispívalo k jeho pověsti čestného muže, uommo di rispetto.

Zatímco pro počestnou ženu se nesluší, aby poznala jiného muže než svého manžela, počestnému muži neuškodí, když čas od času navštíví nevěstinec, kde stráví večer s prostitutkou. Setká se tam konečně se všemi významnými muži města: panem starostou, policejním náčelníkem, panem farářem atd. Ve vyšším věku je výhodnější přestat děvčata střídat a pořídit si spolehlivou milenku; i ta je samozřejmě slušná, i když může být poněkud rozvernější. Dcery si musí uchovat neposkvrněnou počestnost, syny může ve vhodném věku vzít s sebou do bordelu a zaučit je. Pečlivou pozornost je třeba věnovat výběru zeťů; především to musí být muži významní, bohatí a mocní, avšak je třeba je dobře hlídat, aby se nestali mocnější než tatínek. Občas je vhodná opatrnost i u vlastních dětí. Život mafiána není jednoduchý.

Don Isidorio tento model počestného života ctil a dodržoval. Když do jeho světa vstoupila Renka, odhadl ji jako ideální milenku; zařídil jí bar, kde mohla zpívat a podnikat, čímž vyřešil otázku odměňování za milostné služby. Samozřejmě předpokládal, že jí bude dodávat alkohol a vše ostatní, což ostatně fungovalo. Nebral v úvahu, že Renka je čarodějka; vlastně vůbec na magii nevěřil, bral ji jako neškodnou zábavu. Tedy, relativně.

Jak už řečeno, byl zbožný. Každou neděli chodil do kostela, pravidelně ke zpovědi. Knězi se zpovídal ze všech hříchů a dostal rozhřešení. Zajisté činil pokání, obvykle ve formě finančních darů. Ve skutečnosti těch hříchů nebylo mnoho; žil skromně a střídmě, příliš nepil, nikdy nehazardoval, žádné drogy nikdy neochutnal a odsuzoval každého, kdo podléhal nějaké neřesti. Podnikal v oboru ukájení hříchů; to jiní lidé byli hříšní, vyžadovali děvky a chlast, rozhazovali peníze za nesmysly a kvůli tomu okrádali a zabíjeli své bližní. Don Isidorio pouze dodával, co chtěli; kdyby to nedělal on, dozajista by to dělal někdo jiný, méně čestný a zbožný. Jeho svědomí bylo jen mírně znečištěné; k tomu právě sloužila ta církev.

Jenže církev arminská fungovala trošku jinak. Její nejvyšší představitel, kardinál Baarfelt, jehož mohl don Isidorio považovat za svého přítele, byl muž mnoha zvláštních aktivit. Templářské pojetí hříchu je odlišné: vinen je ten, kdo stojí na nejvyšším stupni společenského žebříčku. Je jeho neoddiskutovatelnou povinností vést ostatní k přirozené mravnosti a bránit jim v hříchu. Tedy, udržovat hřích v příslušných mezích. Don Isidorio to jistě chápal, jenom netušil, že se to týká i jeho.

Renka byla z jeho hlediska zvláštní. Měla ráda sex a rozhodně mu nebyla věrná, ale to od ní neočekával, jako od žádné prostitutky. Jejím zájmem byla výhradně hudba; když ji to popadlo, dokázala v extázi hrát dlouhé hodiny, střídala nástroje, nepotřebovala jíst, nepotřebovala odpočívat. Vznášela se někde ve vyšších sférách a její oddaní spolupracovníci dohlíželi, aby ji nikdo neobtěžoval přízemními starostmi. Její zpívání se z neškodného koníčka, případně výdělečné činnosti, povzneslo na úroveň vysokého umění, ba přímo modlitby. Modlitbou umělce je jeho dílo; nikdo už neví, jakými slovy se modlil Michelangelo, Leonardo či Mozart, výsledky jejich práce však lidé obdivují i po staletích. Renka hrála vše, zvlášť před lidmi v baru; ale ve volném čase tvořila nahrávky, kterým běžný lid těžko rozuměl a na které dokázali reagovat snad pouze andělé.

Další její aktivitou byla magie. Pro dona Isidoria byly čarodějnice potřeštěné ženské, které se podivnými praktikami pokoušely uhranout krávy neoblíbené sousedce, působit bouřky a krupobití, případně vyléčit někoho, kdo neměl na doktora. Ta nejhorší kategorie uctívala ďábla, pořádala černé mše a přivolávala neštěstí; před tím důrazně varovala církev, ale o žádném takovém případu v reálné době nebylo nic známo a don Isidorio ani nevěřil, že by na tom bylo něco pravdy. Hloupé ženské si vždycky něco vymyslí; jiné rozhazují peníze, tahle má jako koníčka magii.

Renka tedy rozhodně neutrácela; jedla málo, přísně vegetariánsky, i když v určitých případech byla ochotna sníst nějaké maso. Alkohol na ni nepůsobil, drogy rozeznávala po čichu a eliminovala, tedy měnila na neškodné. Jak získává svoje nádherné oblečení, Isidorio nechápal; vždy byla nádherně vystrojená, ačkoliv nic nekupovala. Nejradši chodila nahá, ráda se svlékala při představení a doprovázela na kytaru striptýz svých kamarádek. Případně všech přítomných hostů, když se dostali do patřičné extáze. Zdůvodňovala to potřebou příjmu a výdaje jakési magické energie. Don Isidorio to několikrát osobně zažil, ale vyvolávalo to v něm zvláštní pocity, takže se raději držel zpátky.

Jak řečeno, hodlal na Baru u Štěňat vydělávat, jako na jiných zařízeních. Přesněji očekával, že vydělávat bude Renka a jemu poskytne podíl ve formě nákupu potravin, alkoholu a všech potřeb. Co jí zůstane na nehty, je její spravedlivá odměna. V podstatě to tak fungovalo, ovšem problém: Renka byla naprosto lhostejná k zisku, peníze jí nic neříkaly a nepotřebovala je, pokud měla co jíst a mohla celé dny brnkat na svoji kytaru a piáno. Radši než pro platící zákazníky hrála pro svoje kamarády na různých oslavách, kde zůstala třeba několik dní, zcela nedostupná pro kohokoliv. Ke změně názoru se nedala nijak přinutit; násilí don Isidorio dosud nevyzkoušel, ale obával se, že by taky nefungovalo. Viděl Renku cvičit se zbraní. Suma sumárum: bar sice vydělával, ale mohl vydělávat desetkrát tolik, kdyby se jeho majitelka aspoň trochu snažila.

Všechny tyto skutečnosti si uvědomoval, když prohlížel účty a rozvažoval, jak vydělat ještě víc a snadněji. Když stál před ní, ona se na něj usmála a naznačila, že by nebyla proti milování, nedokázal říct nic. Kromě toho ho léčila z četných neduhů stáří a zlepšovala mu náladu; vlastně byla jediná, kdo mu občas způsobil radost. Všechno ostatní šlo špatně, částečně i díky ní; léčila totiž nejen jeho, ale každého, kdo měl nějaké problémy. Drogovou závislost či touhu po alkoholu, hazardu, vlastně čemkoliv považovala za nemoc a dokázala ji odstranit psychoterapií. Kdo jí upadl do spárů, měnil se postupně v sebevědomou, rozvážnou a ušlechtilou osobnost. Taková ovšem není náchylná k nerozvážnosti a nepotřebuje služby dona Isidoria!

Její přátelé byli vesměs chytří mladí lidé, kteří nevyžadovali od nikoho žádné služby. Z hlediska dona Isidoria se nebavili nijak. Studovali, někam cestovali, zase se vraceli a prospívali ostatním. Vyždímat z nich peníze byl zázrak. Na mínění lidí mimo jejich kastu jim nezáleželo. Neslevovali ze svých zásad, ale byli ochotni přijímat do svých řad nové zájemce. Měli řadu zvláštních, nepříjemných zvyklostí. Nechápal je.

Kdyby to bylo před deseti lety, asi by podobného nájemce baru zabil. Ale ji by nedokázal; snad ji skutečně miloval.

Z určitých důvodů byl don Isidorio nucen začít se zajímat o politiku. Byl vždy zvyklý respektovat státní moc a nikdy proti ní nebojovat; zjistil si, jaké jsou zákony, jak je chytře obejít a moc nenarazit, ale rozhodně neměl snahu proti společnosti otevřeně bojovat. Vlastně si přál, aby existovaly přísné zákony, jinak by je nemohl porušovat, to dá rozum. Neřest musí být zakázaná, aby za ni lidé platili.

V Arminu vládl ministerský předseda Monty Draggon. V pravidelných intervalech se konaly jakési volby, na jejichž základě vznikal parlament a ten projednával a schvaloval zákony. Když se nelíbily starousedlíkům, vracel je k novému projednání císař. Když se nelíbily okupační armádě, vracel je obdobně generál Coxon. Nakonec byl přijat jakýsi paskvil, proti kterému neměl námitek nikdo, ale taky nic nevyřešil. Občané nadávali, ale na jejich mínění nikdo nedbal. A nebyl nikdo, kdo by se jich zastal.

V posledním období se Monty Draggon dostal do zcela neudržitelné situace; v důsledku generální stávky a pouličních bouří se jeho hospodářství ocitlo před krachem a nikdo mu nechtěl půjčit ani šesták. Císař odmítl se zaručit za další půjčku. Kdyby byl Monty čestný muž, nejspíš by se zastřelil. Jenže on se namísto toho pokoušel nějak z toho vybruslit.

A ejhle: stal se zázrak. Mezinárodní měnový fond, podivná organizace bez jasného vedení, fungující těžko pochopitelným způsobem, mu proti doporučení všech rozumných odborníků půjčku schválil. Monty byl rázem na koni, jeho firmy se opět rozběhly a sebevědomí stouplo. Rozhodl se hrdě vstoupit do dalších voleb a rázně omezit moc starousedlíků.

Politiku vytvářejí strany. V Arminu jich existovala spousta, každá táhla na svou stranu a sdružovaly se do roztodivných koalic, které se mezi sebou vzápětí opět rozhádaly. Jasný program měly pouze dvě: Radikálně socialistická RASAC a fašistická Vlastenecká liga. Programy ostatních byly rozplizlé, užvaněné a nekonkrétní. Zájem jediný: dostat svoje předáky do parlamentu a zajistit jim tam bezpracný život. Za tím účelem slibovaly voličům cokoliv, aniž by to dokázaly nějak ovlivnit.

Draggon vydal směrnice, aby byla konečně vytvořena silná vládní strana. Jeho přívrženci oslovili řadu politiků, kteří dosud zasedali v parlamentě a chtěli tam setrvat; na základě jeho slibů se ochotně sdružili a dali si název Vlastenecká strana pokroková; ježto RASACům a jejich přívržencům se všeobecně říkalo Rudí, začali být známi jako Bílí. Proti nim se vytvořila skupina přívrženců Jihu, kteří se nazývali Svaz tradicionalistů, avšak známi byli jako Černí. Těmto barvám postupně přizpůsobili stranické odznaky, plakáty a podobně.

Don Isidorio se o politiku nestaral, k volbám nechodil. Kdyby záleželo na něm, nejradši by nechal všechno při starém. Jenže pozor, volby přivedou do parlamentu nové lidi, ti se budou chtít zviditelnit před svými voliči a co nejvíc si nakrást. Nastanou zmatky a problémy, zákony se budou měnit a don Isidorio bude muset vymýšlet nové finty.

Ale hlavně doufal, že se k moci nedostane ten kluk z Jihu. Ať je skutečný princ nebo podvodník, každopádně by jeho vláda škodila obchodu. Do Kingtownu by přišli lidé s podobnými názory jako Renka. Isidoriovi by snad neublížili, ona by ho nějak uchránila, ale neměli by správné pochopení pro jeho podnikáni. Všechny narkomany, alkoholiky a podobně by poslali na léčení. Zavedli přísné zásady, jaké byly za císařství. Chraň Bůh!

Jenže co se s tím dá dělat? Draggonovy preference klesají, princovy nezadržitelně stoupají. Národ se těší, až přijde a zavede pořádek. Určitě taky proto, aby lidé jako Isidorio už dále nebohatli. Převážně je to závist, ale skrývají se za morálku a zbožnost.

Jenže Isidorio už taky nebyl ten, co před lety. Cítil na sobě, že stárne; kdyby ho neudržovala Renka... Cítil se unavený; už ho nebavilo pouštět se do nových dobrodružství. Má dost peněz, aby mohl žít spokojeně do konce života; jenže bohužel, kmotrové Mafie neodcházejí do penze. Musí zůstat a bojovat, jak nejdéle bude moci. I kdyby nechtěl.

Nebo odejít. Ale kam ještě může? Kde ho nedostihne ruka nepřátel?

Zrak mu padl na domácí oltář, se všemi obrázky Panny Marie, Spasitele a svatých. Snad poprvé v životě ho napadlo, že by se pomodlil. Ne před lidmi, aby ho všichni viděli; skutečně upřímně prosil o slitování. Po pravdě si upřímně připustil, že se dopustil hříchů; ba co horšího, žije v hříchu stále. Zůstala za ním dlouhá stopa krve a slz; ani si nepamatuje, kolik škody napáchal svým bližním. A den zúčtování se blíží.

„Bože, slituj se...“

Monty Draggon se naproti tomu cítil jako znovuzrozený. Utekl hrobníkovi z lopaty; dostal půjčku, jeho krach byl na nějakou dobu odložen. Teď ještě kdyby ostatní jeho zájmy dopadly tak dobře...

„Je tady pan Ashenden!“ ohlásil mu sekretář.

„Jistě, ať jde dál. A ať nás nikdo neruší!“

Ashenden vypadal líp, než kdykoliv jindy. Byl opálený, kypěl zdravím. Asi se mu na jihu vedlo dobře. Na vyzvání se posadil do křesla.

„Tak jak?“

„První a nejdůležitější fakt: princ asi opravdu neexistuje. Nikde jsem na něj nenarazil, nikde na celém jihu. Povídají se o něm nejrůznější věci, ale nedá se jim věřit.“

„Výtečně! Díky bohu. A dál?“

„To už je trochu horší. Nedávno se konala nějaká důkladně utajená akce; svolali všechny čaroděje a školili je. Odhadem tak dvě stě lidí. Většinu jich potom přesunuli na nějaké další místo, neznámo kam. Určitě ne tady na Ostrově; mluví se dokonce o jiných světech...“

„To není špatná zpráva, Ashendene! Naopak, velice dobrá!“

Ashenden začal vyprávět, všechno co věděl. Měl pozoruhodně správné informace, občas sice něco spletl, ale to byla vina jeho informátorů, slyšel to přes řadu prostředníků. Draggon naslouchal; stíhal při tom sledovat tvář svého podřízeného a postupně se v jeho nitru začalo vzmáhat znepokojení. Samozřejmě neměl žádné magické schopnosti, ale něco na tom člověku nebylo v pořádku. Jenže co to může být?

„Děkuji vám, pane Ashendene. Vykonal jste pro nás cenné služby. Nepochybně bychom vás měli odměnit nějakým vyznamenáním...“

„To raději ne, Excelence. Agenta nejlépe odměníte tím, že o jeho činech nebudete nikde mluvit. Mám také svoje nepřátele... dokonce uvažuji, že budu brzy muset opět změnit jméno. Nějaké neutrální: Smith, Jones, Harris...“

Ashenden se při tom rozverně usmíval, tak mu Draggon úsměv vrátil. Takže se srdečně rozloučili a Ashenden odešel.

Draggon zůstal nějakou dobu sedět v křesle se zavřenýma očima. Potom zazvonil na tajemníka: „Potřeboval bych vypůjčit složku majora Ashendena. Pokud možno tak, aby nikdo nevěděl, že ji potřebuji já. Ani Abner Léger. Dokážete to zařídit?“

„Jistě, pane.“

Pak Draggon ještě dlouho seděl v křesle a přemýšlel.

Richard Baarfelt měl ve městě tajný byt. Tedy, měl několik bytů a všelijak je střídal, ale momentálně byl v tomto a tajil svůj pobyt hlavně před matkou. Protože tam nebyl sám.

Draggon čekal nějakou nepříjemnost, přesto zaklepal. A přesně jak očekával, dveře mu otevřela zcela nahá dívka neurčitě tmavé pleti, vyzývavě až nechutně krásná. Byla do hladka vyholená, až na dvě štětky vlasů nad čelem, připomínající čertí rohy. Okamžitě ho poznala, přesto se nepokusila nijak zakrýt svou nahotu; naopak se ušklíbla a odstoupila stranou.

Richard ležel na gauči, rovněž zcela nahý. Před sebou měl tác s dobrotami všeho druhu, z něhož zřejmě střídavě jedli. Nadšeně se usmál:

„Monty! To je překvapení! Pojď dál, jsi srdečně vítán!“

„Tím si nejsem tak jist.“ řekl Monty opatrně, ohlížeje se na dívku.

„To je Glo. Moc milá. Nechceš ochutnat?“

Montymu se nepodařilo utajit znechucení. Richard se zašklebil, vybral si z dobrot koblihu, rozmáčkl ji v ruce, až vystříkla marmeláda, kývl na dívku a začal jí mazat rudou šťávu kolem štěrbinky. Rozesmála se.

„Potom si ji pěkně do čista olížu,“ vysvětlil Ríša, „Chceš se dívat?“

„Chci s tebou mluvit! A pokud možno o samotě!“

„To mě mrzí,“ olizoval si Ríša prsty, „Když ji teď vykopnu na ulici, už se třeba nevrátí! To by mě moc mrzelo!“

„Nepochybuji, že přijde docela určitě, když jí slíbíš peníze!“

Richard vstal. Přivinul dívku a dal jí pusu na pleš, mezi rohy.

„Miláčku, je mi líto, ale asi mám práci. Nezbývá ti než vypadnout do města a utratit tam nějaké moje peníze. Na tebe se nehněvám, ale Montymu se za to bezpochyby krutě pomstím.“

Glo vrhla na Montyho pohled, který rozhodně nevyjadřoval sympatie. Zašla do sprchového koutu, odkud se ozval zvuk tekoucí vody. Potom se oblékla; jeden šátek okolo boků, druhý přes prsa. Popadla Richardovu peněženku, bez pozdravu vyšla a práskla za sebou dveřmi. Za celou dobu neřekla ani slovo.

Richard mezitím vstal a přemístil se do křesla. Z ohledů na mravopočestnost si taky uvázal kolem boků šátek.

„Tak o co jde?“

„Co víš o člověku jménem Ashenden?“

Richard přimhouřil oči a chvíli vzpomínal.

„Major, který zabil toho skotského důstojníka? Už ho dostali?“

„Ne, zatím žije. Nicméně tvoje interpretace... co víš o tom případu?“

„Nic. Pet Crowry byl agent Skotského království. Manžel Sandry Greenbayové, říšské princezny. Netuším, co si provedli, ale Ashenden ho odpráskl zezadu jako psa.“

„Oficiálně kvůli tomu, že Pet Crowry sahal po zbrani...“

„Pitomost. Kdyby čekal útok, zabil by toho frajírka daleko dřív.“

„Takže co si o tom myslíš ty?“

„Podívej, já se nepletu do soukromých válek mezi assassiny. Navíc je na něj vyhlášená ochrana, ta holka si ho chce zabít sama.“

„Soukromá válka mezi assassiny?“ opakoval Draggon.

Richard neřekl nic, jen trhl ramenem.

„Komu slouží Ashenden?“ zeptal se Draggon.

„To bys měl vědět ty, ne? Je to tvůj agent!“

„Ano, jistě. Ale koho ještě?“

Poprvé od začátku jejich rozmluvy Richard zvážněl a začal se zajímat.

„Povídej, o co ti jde!“

„Vyniká mimořádnou schopností získávat informace. Odjel na jih a vrátil se se spoustou vědomostí; teď jsem s ním měl dlouhý rozhovor a je velice šikovný. Tak jsem si vytáhl jeho složku. Nikdo neví, odkud skutečně přišel, Ashenden není jeho jméno a nevěřím tomu, co má v papírech. Kdyby neměl na svědomí toho kluka, tipoval bych ho na někoho z našich.“

Richard to posoudil. „Ano. Na tom něco je.“

„Podle dokumentů byl nucen odejít od policie (tam), protože byl brutální, neschopný, zkorumpovaný... prostě se nehodil. Pokud něco chápu, člověk jako on by nikdy nepřipustil, aby o něm vznikla taková pověst, kdyby to k něčemu nepotřeboval. Třeba aby se dostal do našich služeb.“

„Takže ty se domníváš, že pracuje pro někoho dalšího.“

„Jedním z jeho zájmů je najít prince Leru. Velmi se o to snažil.“

„A našel ho?“

„Ne. Přesvědčil se, že žádný princ neexistuje.“

„Hm...“

„Nevěříš tomu?“

„Věřím, že není tam, kde bychom ho hledali.“

„Takže myslíš, že přežil?“

„Monty, tyhle otázky jsou trochu složitější, než abychom je vyřešili. Já opravdu nevím, co se s ním stalo. Řekl bych: zmizel z našeho světa.“

Draggon nespokojeně křivil tvář. „Před několika dny se konala jakási akce ve spojitosti s... slyšel jsi někdy o Kosmické Flotile?“

„Jistě.“

„Viděl jsi někoho z nich?“

„Ne.“

„Je pravda všechno, co se o nich povídá?“

„Něco určitě ano. Všechno určitě ne.“

„To není odpověď, která by dávala smysl.“

„Ani otázka nebyla.“

„Říká se, že mezi veliteli Flotily jsou staří bohové.“

„Taky jsem slyšel.“

„Považuješ to za možné?“

„Možné je všechno. Potkal jsem některé z těch, kterým se tak říká. Ještě před válkou. Konečně, mohl jsi je vidět taky. Připouštím, že byli mocní. Ne však dost, aby... ne však dost.“

„Mohl by být Ashenden agent Flotily?“

„Ano.“

„Nebo jejích nepřátel?“

„Taky.“

„Mohl by být něco jako ten skotský důstojník? Člověk z altisvěta?“

„Eeah...“

„Něco tě napadlo?“

Richard zavřel oči, opřel si hlavu a mlčel. Poměrně dost dlouho.

Když promluvil, znělo to vážně a opatrně: „Slyšel jsem určité náznaky, že má víc než vřelý vztah k rasistickým nebo fašistickým názorům. Nadvláda bílé rasy, věčná Třetí říše, ušlechtilá krev árijských válečníků... takového něco.“

„To jsou jenom žvásty. Pár obdivovatelů Hitlera... kolik je to už let?“

„Kde?“

„Cože?“

„Pokud v některém alternativním světě funguje Velké Skotsko, které vládne nejen Británii, ale dokonce Americe, může existovat taky svět, kde Hitlerova říše pokračuje. Pokud vím, Pet Crowry se zasloužil o to, aby naše historie proběhla tak, jak ji známe. Není to dost dobrý důvod, aby ho někdo z jejich agentů bez milosti odpráskl?“

„To nemyslíš vážně, viď?“

„Pet Crowry se vrátil v čase do Hitlerova Německa. Něco tam udělal, kvůli čemu se historie změnila. My o tom nic nevíme, ale Pet to věděl.“

„Ashenden byl v našich službách mnohem dřív, než k tomu došlo!“

„Časové brány fungují jinak, než myslíš. Zkusíme hypotetický případ: ptal ses na prince Leru. Dejme tomu, že císařovna byla zabita. Princ možná zraněn, těžce nebo smrtelně. Přesto někomu stál za to, aby se na několik okamžiků vrátil do toho místa, popadl ho a někam odnesl.“

„Kdyby to bylo možné, proč by nezměnil historii úplně?“

„Kosmická flotila dohlíží na to, aby se věci děly správným způsobem. Když dojde k problémům, někoho pošlou, aby je vyřešil. Třeba Crowryho. Existuje několik osob, které dohlížejí, aby nenastal příliš velký zmatek.“

„O kom přesně mluvíš?“

„Kateřina z Flammelu, Morrigan Le Fay a řada dalších. Existuje spousta úrovní, vyšší dohlížejí na nižší. Pravděpodobně je v tom od nedávna taky Valérie z Mendozy. Jak moc ti to vyhovuje?“

Monty neřekl nic, ale zatvářil se. Na smrti Valérie měl svou zásluhu.

„Kdysi jsem znal jednu, které se to taky týkalo. Shodou okolností patřila k té nejušlechtilejší árijské rase, byla hmotnou expanzí bohyně Kálí. Ovšem barva její kůže byla hodně, ale opravdu hodně tmavá. Občas úplně černá.“

„Kecáš. Byla to Cikánka.“

„A co jsou podle tebe Cikáni?“

Monty rozmrzele mávl rukou. „Když se na něco zeptám, místo co bys to vyřešil, ještě to zkomplikuješ. Chceš říct, že Ashenden je jejich agent?“

„Máš několik tisíc možností, co všechno může být. Nebo nemusí. Promluvil jsem s ním jen tu a tam pár slov, při náhodném setkání.“

„Nebo sis to všechno jenom vymyslel.“

„Nebo.“

„Nebo jsi stejný čaroděj jako tvoji bratři a zjistil sis pravdu.“

„Dík za uznání, ale... přeceňuješ mě.“

„Kdybys použil magie: kolik je v Kingtownu lidí, kteří nejsou lidé?“

Richard vzdychl. „Několik tisíc.“

„Cože?“

„Zeptal ses. Cítím auru mnoha bytostí, které jsou... kontaminované. Ovšem to je složité, můžou to být taky Ochránci. Třeba andělé strážní, kteří se vznášejí nad hlavami lidí, které mají ochraňovat. Nebo...“

„Sakra! Nemůžeš dát jasnou odpověď?“

„Dávám ti takovou, jakou vnímám. Já nechodím po ulici a nezkoumám, kdo je co. Dal jsi mi otázku, tak jsem se pokusil zjistit, kolik je takových v mém dosahu. Odpověď: víc než tisíc. Možná několik. Nedokážu je spočítat.“

„Můžeš zjistit, kde je princ Lera?“

„Neznám jeho auru. Pokud ale někde je, ne v tomto světě.“

„Dobře. Aspoň jedna věc, kterou víš jistě.“

„To ne. Říkám ti... pamatuji si auru Charryho a Diany. Ne kluka...“

„Ale sakra!“ Draggon přistoupil k oknu, vyhlížel ven a mračil se.

Richard trpělivě vyčkával.

„Až zas budu mít nějaký pochybnosti, můžu přijít?“ zeptal se Draggon.

„Klidně.“

„Tak dík. Můžeš pokračovat v laškování s tou tvou holčičkou.“

Potom odešel.

Ríša se ani nestačil vzpamatovat, a už byla Glo zpátky.

„Co chtěl ten vořech?“

Richard přehlédl kupu balíčků, které přinesla, a odhadl jejich cenu.

„Samý blbosti.“ konstatoval.

Draggon šel za Richardem, aby mu pomohl obnovit vnitřní klid. Výsledkem byl pravý opak, nejistým se stalo i to, co předtím bylo zcela jasné. Pokud bylo něco na tom, co Ríša řekl, Draggon se motal v síti protichůdných zájmů různých skupin, a neměl tušení, kdo je co a o co mu jde. Bohužel, takového něco tušil od začátku, proto přišel.

Nikdo nemá rád, když je považován za pitomce. Draggon nebyl geniální, což ho za císařství odsunovalo do druhé linie. Válka mu dala šanci, ale nikdo ho nepřesvědčil, že byl povznesen za nějaké osobní kvality. Spíš proto, že někdo chtěl využít jeho důvěřivosti a slabšího úsudku.

Jenže, co může dělat? Postavit se proti všem? Proti komu, konkrétně? Kdyby řekl někomu o svém podezření ohledně Ashendena, každý se mu vysměje. Asi by to popřel i Richard, konečně nic konkrétního neřekl. Ashenden spolehlivě slouží na svém místě, nadřízení mu nemohou absolutně nic vytknout.

A kolik dalších je někde okolo?

Politika je bažina, do níž se člověk propadá čím dál hlouběji. Vytáhneš jednu nohu, zaboří se druhá. I když vylezeš, nalepí se na tebe tolik bahna, že ti není pomoci. Musel bys mít velmi jasný cíl, abys to dokázal všechno překonat a něco dokázat. Být geniální.

Auto zajelo do vládního paláce. Draggon se bez komentáře odebral do své pracovny, a už tam zůstal.

Situace v Kingtownu i v celém Arminu se změnila. Ne tak rychle, aby si to obyvatelé uvědomili, ale když přijel třeba turista, který tu byl před rokem a očekával, že opět zažije něco vzrušujícího, byl zklamán. Těžko říct, co se přesně změnilo, nebylo to patrné. Prostě, už to nebylo ono.

Nejdřív si toho všimli pouliční zločinci. Už je nepronásledovala Leopardí garda. Občas došlo k nějakým akcím, které se jí daly připsat, ale už žádní zloději neviseli ráno za kotníky na plotě, protože přepadli dítě nebo vetchou babičku. Pouliční prodavače drog stíhala už jen policie. Fízly, donašeče a příslušníky soukromé ochranky nedržel na uzdě nikdo.

Z fakult University zmizelo několik studentů, ba i profesorů. Bohužel právě ti nejtalentovanější. Naopak pozvedli hlavu staří hlupáci, co dávno varovali před neuváženými a neodzkoušenými novotami; vrátili se k metodám výuky, které se zdarem provozovali dlouhá léta a nehodlali na nich ničeho měnit. Stejná situace nastala na středních školách, v Ústřední nemocnici i leckde jinde. Ale určité zklidnění nastalo i na základce; domorodci se přestali drze vytahovat a pochopili, kde je jejich místo. Dokonce i účesy se přizpůsobily pokynům vydaným ministerstvem školství.

Mladé turistky se přestaly sázet, která se odváží oběhnout nahá náměstí nebo se vykoupat v kašně před Muzeem. Vlastně, turistů taky ubylo; jako by se s odchodem Barbary Therlowové její podřízení přestali snažit. Na jejich místo se draly jiné, méně renomované cestovní kanceláře, které ještě víc slibovaly nevšední zážitky, ale nedokázaly nic z toho zajistit. Hlavním cílem zájezdů se stalo město Sheol se svými hernami, nevěstinci a bary. Celkový názor hostí byl, že už to není ono.

Na celý Armin jako by padla mlha. Používal se termín blbá nálada; neví se přesně, kdo ho vymyslel, ale rychle se rozšířil. Dokonce už se neděly ani zázraky u císařovnina hrobu. Stejně rychle, jako se dřív rozšířily zvěsti, se šířila i zpráva, že v Arminu už není co hledat.

Renka de Castignac si ničeho nevšímala. Její Bar u Štěňat se proměnil na soukromý klub; hrála se tam pořád skvělá hudba, ale ani tam už nedocházelo k šíleným výbuchům extáze. Možná někdy při soukromé oslavě, ale kdo ví?

Naopak se v intelektuálních kruzích a časopisech pro dívky začaly probírat podivné otázky. Třeba zda má čarodějka právo zasahovat do mysli jiných lidí a nutit je k jednání, jakého by se v klidném stavu mysli nedopustili, jako sexuální hry každého s každým. Na fakt, že přišli právě kvůli tomu, se nebral ohled; co když tam byla nějaká, která nevěděla, o co jde? Co třeba ty, které tam pozvala zvrhlá kamarádka jako překvapení? Neměla by čarodějka před každým zásahem všechny varovat? Nebo radši to vůbec nedělat? Diskuse byla rozsáhlá a zodpovědná, ovšem chybělo zásadní vyjádření některé WZ. Případně rada, jak jí v čemkoliv zabránit.

Vláda byla celkem spokojená, ve městě byl relativní klid a pořádek. Nikdo se nedopouštěl přestupků, nebo pouze takových, které se daly pochopit a vyřídit pokutou. Abner Léger doufal, že se čarodějek zbavil nadobro.

Potom přišlo období dešťů. V Arminu jsou dvě, podzimní a jarní. Ne že by lilo čtrnáct dní v kuse, ale znenadání přicházejí prudké přívalové deště, které zaplaví ulice a způsobí, že všichni promoknou až na kost. V dřívější době se to řešilo tak, že se většinou při prvním náznaku svlékli, schovali tričko a šortky nebo šátky do igelitky, cachtali se v loužích a brodili se zatopenými ulicemi. Když voda odtekla, zase se oblékli; až na dospívající mládež, ta preventivně chodila nahá pořád.

O těchto deštích to vypadalo jinak. Většina turistů se nesvlékla a domorodci omezili vycházení na nejnutnější míru. Dokonce ani mládež se příliš neobnažovala; a když začaly chodit oblečené i malé děti, pochopil už každý, že nastala nová éra. Spokojení byli výrobci oděvů a Eva-Marie Baarfeltová. Ostatní se nevyjádřili. Renka cvičila na kytaru.

Když deště skončily, jevil se Kingtown jako vysoce civilizované město, kde se neřest ukrývá jen v nočních podnicích, jako všude jinde ve světě.

Jenže pořád ještě nějací rušitelé pořádku zbývali. Třeba v ohradách pod Mostem kluci z Arleyho smečky pilně dodělávali další drakary. Kapitány měli být Zrzek, Gorila a Chujsnim; k nim se přidala velká spousta nováčků, nalákaných jejich dobrodružstvími a těšících se, že i oni něco takového zažijí. Všechno vypadalo nadějně; řeka Charragg se během dešťů rozlila do široka a dalo se čekat, že bude splavná hodně vysoko proti proudu. Lodě byly dokončené, pestře vymalované a nazdobené, pouze zbývalo počkat, až nejhorší deště skončí a proud odnese stromy a různé trosky.

Veliká škoda byla, že už s nimi nebyl Arley. Nikdo přesně nevěděl, kam se ztratil; babička se jen usmívala a kroutila hlavou. Snad zůstal dole na Jihu studovat; sice se povídaly i jiné varianty, ale tak nevěrohodné, že spíš vypadaly jako vtip. Kluci ho tedy na dálku jmenovali admirálem flotily, aby oni měli právo být kapitány. Ani čarodějky s sebou neměli; další chyba, na druhé straně však taky záruka klidu, ježto holky na lodi znamenají vždycky jenom nesnáze a hádky.

Když zaslechli hrčení motoru nějakého auta, ani nepovažovali za nutné se ohlédnout. Sice zastavilo, to se stávalo dost často; dělníci se ale jenom smáli, občas ještě klukům pomohli najít vhodný materiál či vercajk. Avšak tentokrát to nebyli přátelé; ti muži měli policejní uniformy. Jejich velitel byl jakýsi zelený poručík, který měl ze smečky kluků značný strach.

„Komu patří ty lodě?“ zeptal se rázně.

„Nám,“ řekl Zrzek, „Sami jsme si je postavili.“

Poručík se ohlédnutím ujistil, že jeho četa s připravenými samopaly stojí neochvějně za ním. Prakticky se rozmístila po areálu tak, aby kryla celý prostor. Takže se nadechl a spustil:

„To stačí k prokázání skutkové podstaty činu. Doufám, že je vám známo, že provoz jakýchkoliv plavidel, která nejsou povolena správou povodí Charraggu, je přísně zakázán. Vzhledem k tomu, že těchto lodí hodláte používat neoprávněně, a podnikat na nich činnosti neslučující se se zákonem, budou lodi úředně zničeny. A varuji vás, abyste si už nestavěli nic podobného!“

„To je blbost!“ vybuchl Gorila, „Každej si staví šinágly jaký chce! Copak nevíte, co všecko pluje po řece? Proč zrovna nám to chcete zakazovat?“

Poručík o krok ucouvl, jeho chlapi zvedli samopaly.

„Je to rozkaz!“ přeskočil důstojníkovi hlas, „A bude okamžitě proveden!“

Pokynul jednomu seržantovi. Ten byl na rozdíl od něho starý; a nenáviděl Vikingy, zvlášť od doby, kdy byl donucen pod bičem Sigurda Wulffssonna stavět z pytlů z pískem jeho pevnost Wulffborg. Taky viděl kamarády, když je odporní ušatí skřeti vyměnili za zbraně a někam unesli; už nikdy je nikdo nespatřil. Dost dobrý důvod, aby v něm dračí hlavy vyvolávaly nenávist.

Policisté vynesli z aut několik kanystrů benzínu a začali polévat drakary.

„Vy svoloč! To nesmíte!“ rozkřikl se Chujsnim, „To naše lodi!“

Jeden z policajtů mu vypálil dávku ze samopalu pod nohy. Kozák nezaútočil, ale nenávist v jeho očích byla strašlivá.

Seržant osobně lodi zapálil. Díky benzínu se oheň okamžitě rozhořel. Kluci stáli a mlčky přihlíželi. Pozorovali, jak plameny olizují pestře pomalované dračí hlavy, sedačky propocené potem jejich těl, vesla ohlazená ztvrdlýma rukama. Hořely plachty, paluby, boky, v žáru ohně se kroutily přílby a kulaté štíty. Hořela však také naděje na krásné dny na volné, svobodné řece, bez příkazů a zákazů, zákonů a nařízení. Možnost setkání se sebevědomými, vznešenými Arminy z džungle. A ještě něco hořelo: víra ve spravedlnost těch mužů se samopaly.

Policisté hlídali, dokud hořící trosky neklesly pod hladinu; pak nasedli do svých automobilů a odjížděli.

„A chraň vás pámbu ještě něco takovýho zkusit,“ řekl jim na rozloučenou poručík, „Stejně sem pošleme dělníky a necháme to tady vyklidit!“

Zrzek si všiml jednoho z nejmenších kluků; stál těsně u břehu a špičkou nohy rozhrabával ohořelé trosky. Rukou si rozšmudlával slzy na tvářích.

„Nebreč,“ řekl mu Zrzek, „Postavíme si ještě krásnější lodě! Znova budeme plout po řekách...“

„Jo!“ zabručel kluk skrze slzy, „Ale nejdřív zakroutíme krkem všem hnusnejm zrádcům...“

Vlastně se dohromady nic nestalo. Jen arminská škola nenávisti získala nové nadějné žáky.

Na Universitě studoval rovněž Bruce Button.

Teď pravdu: Bruce tam opravdu byl, ale ani zdaleka ne legálně. Takových tam bylo víc; možná je na čase konečně pohovořit o místních poměrech, jaké byly předtím a jaké potom. Tedy, Universita byl rozsáhlý komplex staveb už z císařských časů, později různě přestavovaný, doplňovaný a vylepšovaný, ve kterém byly ubytovny, posluchárny, knihovny, laboratoře, nemocnice (součást lékařské fakulty), sportovní stadión, plavecké bazény, ale taky mateřská školka (některé studentky měly děti), základní škola (protože to někteří chtěli) a gymnázium (když už je tam všechno, tak proč ne?). Všecko zarostlé džunglí, aby na studenty nebylo tak vidět, dokonce se tam kroutilo i slepé rameno Charraggu. Zkrátka město ve městě.

Bruce tam ve skutečnosti neměl co pohledávat; přivezla ho dívka Kyllie, která zde určitá práva měla. Stručný životopis: narodila se v Bronxu, její rodina patřila ne sice k těm nejchudším, ale o bohatství se jim ani nezdálo. Od mládí trpěla různými duševními poruchami, které v dospívání dospěly do schizofrenie; dlouho o ni (převážně marně) pečovali lékaři, až se jednou matka naštvala a obrátila se na potulného čaroděje. Ten u ní diagnostikoval posedlost duchy (několika) a když sebekriticky uznal, že to sám nezvládne, odvezl ji do Arminu a hodil na krk schopnějším kolegům. Ti zajásali; byla ideální médium, které dokázalo přenášet informace nejen od různých bloudících duchů k lidem, ale i naopak. Takže se přestali pokoušet ji posedlosti zbavit, radši řešili problémy, kvůli nimž dotyční duchové setrvávají blízko lidí a obtěžují je. Kyllie se přestala bát, na duchy si zvykla a dokonce se s nimi spřátelila. Následkem toho se její povaha často měnila podle toho, s jakým duchem zrovna kamarádila. Někdy komunikovala s jedním, někdy s mnoha; navzdory tomu se jí dařilo skvěle a nic jí nevadilo.

Přijela do End City a vyhledala WZ Evu, se kterou si telefonovala. Eva ji seznámila s Brucem, který tou dobou zrovna dospíval a neúspěšně se pokoušel ji svést. Kyllie hbitě zaskočila a stala se jeho první milenkou, ačkoliv byla o něco starší. O něco = některé části až o čtyři sta let. Což Bruceovi ani moc nevadilo, spíš ho bavilo. Doprovázel ji po celou dobu pobytu v End City a když mu nabídla, že ho vezme s sebou, odjel s ní taky do Kingtownu na Universitu. Od té doby žil v campusu, chodil na přednášky a studoval, co se mu zrovna líbilo. Zkoušky žádné neskládal, ani to od něj nikdo nepožadoval. Vlastně si ho nikdo zbytečně nevšímal; takových byla spousta a nikdo se nestaral, kde se vzali.

Žil si skutečně v pohodě. Legalizovat pobyt nemohl, protože neměl žádné doklady. Taky žádné peníze, ačkoliv čas od času nějaké vydělal nebo vyškemral. Bydlel v pokoji u Kyllie, vešli se na jedno lůžko. Nebo jiných dívek, když jim ho půjčila. Nebo kdekoliv. Vzhledem k jeho mládí se děvčatům líbilo jej pohlavně zneužívat, a nejvíc se to líbilo jemu. Na jídlo chodil do menzy; na to bylo sice zapotřebí mít studentský průkaz, ale vydávající jen mrkla na jeho tetování a naložila mu dávku. Byla mentálně postižená, neuměla číst, ale rozeznávala kastovní znaky. Většina děvčat si Bruce vyzdobila vlastními logy v rámci odměny za příjemné noční zážitky; jako dítě se rád nechal kazit. Ochotně pomáhal komukoliv v čemkoliv, navštěvoval přednášky, které ho zajímaly, a tak všelijak. Mnozí takto vydrželi na Universitě dlouhá léta, a postupem času se dokonce nějak zapojili. Jiní zase zmizeli, nebo se střídavě objevovali a mizeli.

Vedení University bylo dvojí: státní a vědecké. Státní se marně snažilo zavést pořádek; vědecké (bráhmanská kasta) dělilo studenty pouze na schopné a neschopné a kdo vyhovoval, byl vítán. Bruce byl schopný, rád se učil, měl už řadu znalostí a dokázal získat další. Byl by tam i v pohodě vystudoval, kdyby se poměry nezměnily.

Především se mu podařilo Kyllie oplodnit. Což nebylo divu, protože sama chtěla; ani jiné ženy se nebránily jeho semeni, ježto diagnostikovaly vyhovující genofond, takže mu občas předhodily bytost, jaká se dala za člověka uznat jen s jistými výhradami. Dík předchozí výchově byl nadšen a těšil se na dítě, které bude mít s tak významnou čarodějkou. Nic zlého netuše s ní odešel na svatbu WZ Barbary, kde potkal řadu kamarádů a kamarádek. Jenže po tamních událostech se Kyllie odmítla vrátit a odešla do Flotily, přičemž Bruceovi dala za úkol postarat se o její rozpracované akce. Příkaz disciplinovaně splnil; dost ho mrzelo, že nejlepší kamarádky i kamarádi někam zmizeli, ale co vlastně mohl proti tomu dělat?

Pak se poměry změnily a nějací lidé se začali vyptávat, kdo vlastně je, co tam dělá a kdo ho živí. Nové vedení třeba nechápalo, proč se veškerými pomocnými pracemi zabývají mentálně postižení z Universitního ústavu; měli na starosti uklízení, vaření, výdej stravy a jedna autistka vedla veškerou administrativu (odmítala mluvit a komunikovat za sebe, ale zdárně psala na stroji (rychlostí kulometu) a dokonce telefonovala; když jednala za Univerzitu, byla ochotná i mluvit.) Důvod využívání těchto lidí byl jasný: byla u nich jistá naděje, že vydrží nějaký čas v podřízeném postavení a nebudou se chtít zabývat vědeckou prací. Byli všeobecně oblíbeni a postupně se stejně zapojili, pokud to stihli. Nové vedení se zděsilo, odmítlo zneužívat takové lidi k práci a zavřelo je opět do bílých pokojů v ústavu, kde spokojeně trávili čas koukáním do zdi.

Nové vedení provedlo také inspekci laboratoří. Pánové konstatovali, že ač jsou přední vědci, naprosto nechápou, co se tam zkoumá, jak a proč; také knihy, které tam nalezli, nebyli schopni ani přečíst, natož pochopit. Mnohé byly dokonce psány písmem, které nevypadalo lidsky. Páni se zamysleli a pak někdo navrhl předat ty dokumenty tajné službě; zapečetili tedy laboratoře a rozhodli se (po důkladném rozvážení) přivolat specialisty. Možná dokonce Ashendena. Ovšem nebyli si jistí, zda je to rozumné.

Bruce si jistý byl. Laboratoře prostě oddělil od normálního světa novou zdí, silovým polem, které vypadalo jako kompaktní stěna. Ještě předtím tam odnesl vše, co mu připadalo závadné. Po Kyllie zůstaly spousty záznamů, běžnému člověka nepochopitelné. Pokud se někdy vrátí, jistě je objeví a dokáže silové pole odpečetit; bylo vytvořeno tak, aby reagovalo na její auru, jak si ji Bruce pamatoval.

(Překvapuje vás něco? No ano, když s ní spal, taky se od ní něco naučil.)

Když přišla komise výzvědné služby, marně hledala správnou chodbu s laboratořemi. Studenti pobaveně přihlíželi a trousili útrpné poznámky. Bruce už tam však nebyl; sbalil pár svých věcí a jednoduše odešel. Samozřejmě byl celý areál hlídaný, ale... však víte.

Major Garris (dříve Ashenden) se nad neschopností najít příslušné křídlo nerozčiloval. Zůstával klidný stále. Nejvíc ho zajímala Hodinová věž, která stála uprostřed areálu, stavba ještě z dob císařství. Už několikrát ji noví páni chtěli zbořit, ale byla vytvořena z velmi odolného materiálu. Radši tedy prohlásili orloj za historicky cenný a postarali se, aby věž byla vyobrazena na všech pohlednicích.

V areálu University nebyl žádný chrám; dřív existovaly různé kaple, jenže ty vedení zrušilo a využívalo jinak. Kaple zůstala v nemocnici, tam se hodí jako součást psychoterapie, ale věřit v Boha na místě vědeckého výzkumu? To by studenty jen zbytečně mátlo a rozjitřovalo. Ti zaostalejší si zřídili osobní oltáře, pokrokoví se klaněli jen sami sobě a své inteligenci. Možná později svoje názory značně opravili, ale oficiálně? Ani pomyslet!

Hodinová věž nebyla chrám, ale děly se tam zvláštní věci. Zejména když se někdo vyšplhal až do kupole. Tvrdilo se, že je tam určité místo, kde tělem prochází takové množství energie, až se celá tělesná schránka obalí Živým Ohněm; využívali to studenti, kterým napadlo zbavit se šrámů ze cvičení, osrstění nebo všeho najednou. Když se přitiskli k sobě, vešli se tam i dva, a zažívali neskutečné rozkoše. Bruce to samozřejmě vyzkoušel. Taky se někde dalo spojit s jinými světy, jen bylo nutno vědět, jak.

Akorát že když tam vylezl naposledy, cítil o poznání méně energie. Byl to pro něj další náznak, že je na čase prásknout do bot. Bruce nebyl ten typ, aby se považoval za příliš E+ jedince.

Major Garris vlezl do věže taky. Prošel všechny části, kam se dalo vlézt; nebyly s tím problémy, na ochoz rádi chodili turisté a fotografovali místa, kde studují jejich potomci. Garris si dokonce dal v bufetu úplně dole kávu, vlídně porozprávěl s prodavačkou a nedal najevo, že nic nezjistil. Měl ve zvyku chovat se přívětivě, víc se tak dozvěděl.

Vyšetřovací komisi na místě ponechal, ale už si nic nesliboval.

Bruce byl ještě příliš mladý a nezkušený, aby se na něco specializoval, ale nejvíc ho bavily pokusy se zvyšováním intelektuální úrovně nižších bytostí. Nejdřív do toho spadl jako objekt výzkumu; pro zjemnělé a vysoce ušlechtilé čarodějky byl něco jako divoké zvíře, dělalo jim potěšení ho důkladně zkoumat po tělesné i duševní stránce. Proč byl považován za hovado? Byl typický bojovník, maso nejen jedl, ale dokonce lovil, nejradši ve stepi velké kopytníky. Za tím účelem měl spoustu kamarádů mezi šelmami, psovitými i kočkovitými, lovili společně a o kořist se dělili. WZ se setkávaly jen s ochočenými domácími zvířátky, velké šelmy v Kingtownu nebyly, z býložravců převážně koně, na kterých se jezdilo. Výskyt arminských šelem nebyl možný kvůli vládnímu zákazu, zájemci proto jezdili na jih nebo se zabývali obyčejnými zvířaty.

Postoj A šelem vůči Zelenookým byl asi jako člověka k opicím. Někteří je považovali za škodnou a zabíjeli, kde na ně padli, ale jiní je chovali a využívali k různým účelům. Ve většině případů je dokázali ovládat, ovšem v afektu ne vždy, stejně jako Bruce ne pokaždé na první pokus zkrotil koně, natož pak jiné napolo ochočené zvíře. Faktem je, že kluci rádi krotili zvláště hřebce, býky, velbloudy a podobně; samce proto, že jsou větší, divočejší a nebezpečnější, takže vítězství je cennější. Bruce rád vyhrával nad zvířaty, nad kamarády v soubojích a když přišel do campusu, rychle se naučil lovit i děvčata.

Postoj žen byl rozporuplný. Čarodějky jsou všeobecně náladové; není pravda, že mají chuť na sex vždy a všude, většinou však po setmění a na místech k tomu vhodných, kde třeba hraje hudba a lidé se baví. Dívky obvykle chápou situaci rychleji a dokážou partnera povzbudit či zchladit; rády se zapojí do orgií, ale taky pak vyčítají partnerům, že je zneužili. Bruce byl mladý, nezkušený, na svůj věk vyspělý a neměl zábran; bylo třeba ho rychle využít, než ho partnerky zkultivují.

Jisté zkušenosti s mentálním spojením měl ze školy; byla tam schopná učitelka Monika, která uměla vytvořit jednotné pole a zapojit do něj všechny přítomné, kterým pak předala informace, které odněkud vzala. Neuměla už nic jiného, byla klasický polovzdělanec. Zkušenost s hloubkovým průzkumem paměti zažil s Kyllie a rychle v ní našel zalíbení. Takže když si ho odchytila některá WZ, zavlékla ho do své cely a tam se milovali tak dlouho, až se vyrovnaly jejich aury, ztratili veškeré obranné reakce a vytvořili jedno tělo a jednu mysl. V tom stavu ho důkladně prosondovala (i on ji) a zapsala mu do mysli vše, co chtěla. Klidně to mohlo trvat i řadu dní, přičemž odpočívali, sportovali, chodili na přednášky atd. Už nikdy ho nepustila z drápů docela, i když ho předala nějaké kamarádce nebo dokonce nechala lovit volně. Hodně to záviselo na tom, jak byla sama vyspělá.

Dívek mladších a méně zkušených než on v campusu mnoho nebylo. Zacházení s nimi bylo nejvíc trnem v oku mravokárcům, zvláště starším dámám sdruženým okolo Evy-Marie Baarfeltové. Jako ty starší, některé toužily být zprzněny co nejdřív, jiné se bály či měly zábrany. Byla to složitá hra, do níž Bruce zapadl dřív než čekal, bez varování a fungující na základě prvotních signálů, které nebyly vždy jasné. Mezi WZ se nachází značný počet potvor, které s chutí ubližují mladším sestrám; ty se potom zase mstí, čímž vzniká zdravé napětí v cowenu. Jenže mladší sestřičky nejsou tak nezkušené, jak rády předstírají; jejich největší touhou je dostat se rychle nahoru, ať při tom zažijí cokoliv. I kdyby měly trochu brečet.

Když se Bruce otrkal natolik, že byl schopen prokouknout jejich hry, povýšil na instruktora. Dokázal informace nejen přijímat, ale předávat je dál a kontrolovat výsledky; školil tedy už zmíněná děvčátka a pomáhal jim zapojit se. Zároveň začínal pracovat se zvířaty a s mentálně neobvyklými lidmi, připravoval se na práci s patologickými jedinci, zločinci a úchyly. Bylo o něm známo, že je typický bojovník: používá sice přiměřeného násilí, ale dodržuje pravidla a není zákeřný. Bavilo ho to čím dál víc, hlavně zvířata; jejich mysl je primitivní, ale nesmírně zajímavá. Je nesmysl, že nemyslí; pouze je nezajímají věci, kterých si cení lidé. Jejich život je potrava a voda, úkryt a odpočinek, touha po samici (samci) a zvýšení postavení ve smečce či stádu. Lidé fungují zhruba stejně, zvláště Bruce. Ještě nebyl dominantním samcem, ale měl na to schopnosti a dívky mu hodně pomáhaly, aby se jím co nejdřív stal. Zatím to byla hra, ale byl v ní dobrý.

A teď se mu ta hra rázem rozpadla. Nejdřív ho to srazilo; potom se začal vzpamatovávat a vzpomněl si, že vlastně na severu nemá co dělat a jeho pravý domov je na jihu. Otec byl pořád ještě starostou a majitelem továrny na různé výrobky ze dřeva; ještě určitě nějaký čas bude, může tedy podporovat synka ve snaze vybudovat menší Univerzitu někde na jihu, ne? Určité možnosti tam jsou; především řada schopných zájemců. Škoda, že kamarádka Evička zmizela v nenávratnu; ale nikdy neříkej nikdy, třeba se vrátí a s ní řada mladších sester. Mezitím se musí Bruce Button postarat, aby měly kde bydlet a co jíst. Bude to vyžadovat hodně úsilí, vyjednávání s princem a jeho komthury a kdo ví, co ještě. Bruce se asi nikdy nestane předním odborníkem, ale mohl by být docela dobře šéfem fakulty. Nebo ne?

Čímž si vyřešil budoucí zájmy a mohl se s klidem vrátit domů.

První překážkou, kterou musel zdolat, byl komthur Jackie Therlowe.

Kupodivu neměl problém se k němu dostat. Strážní si přečetli jeho tetování, zavolali na nějaké číslo a hned ho pustili dál. Jakýsi referent věděl, že otec Button má v End City firmu, která s AAC spolupracuje. Netrvalo půl hodiny a Bruce seděl proti samotnému šéfovi. Kromě komthura tam byl starší zachmuřený Khazd s krátkými šedivými vousy.

Jackie vyslechl jeho krátké vysvětlení, co má v úmyslu. Nepřerušoval ho, občas obrátil oči ke Khazdovi, ale ten vůbec nereagoval. Bruce z něj neměl dobrý pocit; na rozdíl od lidí Khazd neměl žádnou auru, jako by byl z kamene. Totiž, nějakou určitě měl, jinak by nemohl být naživu, ale Bruce ji nedokázal ani zaregistrovat, natož přečíst. Až do této chvíle se domníval, že se po boku Kyllie stal odborníkem.

„A co si představuješ, že mám udělat?“ zeptal se konečně Therlowe.

„Po pravdě řečeno, dvě věci: dodávat nám technické prostředky a podpořit u prince moje záměry. Pokud ovšem můžeš.“

Khazd poprvé dal něco najevo: nespokojeně zafuněl.

„Nechceš náhodou postavit prostoročasový tunel, kterým bysme ti to tam na jih všechno posílali?“ zamračil se Therlowe.

„No... kdybys to dokázal?“

Jackie zavrčel. „Tím jsem chtěl říct, že v poslední době pozorně hlídají hranice a všecko, co se přes ně vozí. Nepředpokládám, že by došlo k většímu úniku informací, ale někdo nás asi podezírá.“

„Já vím. Tuším, že to nebude lehký.“

Therlowe chvíli uvažoval a tvářil se při tom velmi nepřívětivě.

„Jednání s princem,“ řekl potom, „Nevím, jak ho znáš ty, ale já... mluvil jsem s ním na té svatbě. Za prvé si nejsem jist, jestli vůbec pochopil důvod, proč se oslava konala. Dál: výsledek ho rozzuřil. Očekával, že provede invazi na sever, pokud možno ihned. Nečekal, že mu to zakážou. Rozvzteklil se do bílého žáru, tím víc, že těm, co to zavinili, se pomstít nemůže.“

Bruce dal najevo, že s princem souhlasí.

„Archanděl Michael je bohužel příliš mocný a významný.“

Bruce zafuněl. „Já jsem viděl chlápka ve vojenský uniformě s křídlama na nárameníkách. Vysoce E+, to je fakt; ale žádnej důkaz, že by byl bůh!“

„On není bůh. Jen významný služebník Boží. Aspoň myslím. Svědkové Jehovovi ho ztotožňují s Ježíšem, ale já... nejsem si jist. Každopádně má právo nám dát jakýkoliv rozkaz. I princ to uznává.“

„Jenže zuří.“

„Bůh chraň toho, kdo vzbudí jeho nelibost. Princ Lera je vysoce ušlechtilý, takže neublíží nikomu, kdo se ničím neprovinil. Tím hůř dopadnou ti, co ho něčím naštvou. A Michael s tím bude souhlasit, jsou hříšníci.“

Bruce to posoudil. „Tím chceš říct, že ať za ním přijdeme s čímkoliv, jen ho víc naštveme. Bude proti za všech okolností?“

„Ne, v tomhle případě spíš naopak. Tedy...“ Therlowe trochu váhal, ale už byl rozhodnut: „Princ si přeje, abychom vybudovali velké průmyslové centrum s nejmodernější technikou. Jeho představa byla, že přímo tady, v Kingtownu. Nevím ovšem, jak to bude za stávajících okolností.“

„S Univerzitou nepočítej. Tam se všechno otočilo k horšímu.“

„Ovšem. Existuje termín Kyvadlo Osudu; výkyvy sem a tam. Momentálně jsme ve fázi, která našim záměrům nepřeje. Zdravý rozum velí počkat, až se zase situace otočí. Já bych byl opatrný.“

„Všeobecně mám pocit, že úroveň mentálního pole v Kingtownu klesá.“

„V celém Arminu, bohužel. Barbara to taky zjistila.“

„Kde je teď? Odjela do ciziny?“

„Oficiálně ve Švýcarsku. Jinak v Líhni. Těší se na děti a chystá se je od malička vést k dokonalosti. Ta tvoje je kde?“

„Asi taky tam. Nemá smysl to řešit, zkrátka jsou pryč.“

„Jejich odchodem se E bilance snížila. Myslím všech.“

„Proto se taky chystám vzít čáru zpátky na jih. Ty asi budeš muset vydržet, máš tady... tohle všechno.“

„Především mám povinnost. Prostě tady zůstat musím. A měli bychom se dohodnout na další spolupráci. Jak to vypadá s vaší firmou?“

„To je tátova věc. Já jsem ještě dítě, do ničeho se tam nepletu. Vlastně, asi teď budu muset začít. Až na to...“

„Kdyby ti dal náhodou kopačky, u nás se uživíš. Včetně těch tvých plánů. Nechtěl ses původně zabývat technikou?“

„Nevím, čím vším se ještě budu zabývat. Abych pravdu řekl, nejsem zvlášť chytrý. Kyllie se mi vždycky jen smála.“

„Podívej: kdo něco umí, ten to dělá. Kdo to neumí, ten to učí. Kdo to ani neumí učit, ten to řídí.“

„Dík za uznání.“

„Já teď nemyslím tebe. Jsem inženýr, to je pravda, ale nerozumím ani desetině toho, co se u nás vyrábí. Tím nechci říct, že bych to nepochopil, kdybych se do toho zahloubal, ale... jsem prostě šéf. Ukážou mi výsledky, to mi stačí.“

„Rozumím. Očekáváš, že budu taky něčím takovým.“

„Mám nápad. Udělej si kolečko po různých provozech! Máš schopnosti, takže ti na každém oddělení bude stačit tak... čtrnáct dní. Takže celkem tak půl roku. Abys věděl, co všecko tu vyrábíme, co byste od nás mohli dostat a co můžete dodávat vy nám. Co na to řekneš?“

„Že bych to zavolal tátovi. Pokud můžu použít tvůj telefon.“

Komthur ukázal na přístroj, který stál na stole.

„Taky ti zajistím řádné doklady, ubytování a poukázky na stravu v závodní jídelně. A budeš přirozeně dostávat plat jako technik.“

„Dokonce i peníze? To je milé!“

„My máme v papírech pořádek. Ne jako kdybychom pracovali s počítačem, ale na současnou techniku slušný...“

Bruce se usmíval, ale neřekl nic.

„Slovo počítač tě zjevně nepřekvapilo.“

„Ne tolik, jak by mohlo. Jedna skupina na Universitě se pokouší vymyslet nějaký způsob, jak nahradit techniku, kterou nemáme, biologickým systémem. Který bychom snad dokázali mít.“

„Jaký to má úspěch?“

„Jako všechno. Nadšený začátek, pak se to zadrhlo a než přišli na řešení, změnila se situace.“

„Aha. Totiž, počítač si princ přeje taky. Jak jistě víš, ve světě na tom pracují. Velké stroje plné tranzistorů a elektronek...“

„Něco vím. Ale čarodějkám se to moc nelíbilo.“

„Nedivím se. Nejnovější computery fungují na základě kombinace mechanických a biologických systémů. Dokonce výchozí buňky jsou součástí samotného majitele. Lera prohlásil, že je na to klidně věnuje...“

„Počkej. Chce po nás, abychom vymysleli zcela nový vynález?“

„Něco vymysleli, něco vypůjčili – a zbytek ukradli.“

„No, teda...“

„Kosmická Flotila si nepočíná jinak. Nemysli, že si dělají příliš velké starosti s oprávněností svých požadavků. To by nic neměli.“

Bruce se zamračil. „Flotila je...“ nedokončil, jen se zatvářil.

„Ve Flotile slouží tvoje dívka, pokud vím. Taky Clarissa, Claire a další dámy. Claire je dokonce caana. Velitelé jsou ochotni se podělit; možná nám nedají úplně nejnovější verzi, ale bezpochyby nějakou starší, jakou dokážeme ovládat.“

Bruce nad tím uvažoval, ale díval se hlavně na Khazda. Starý muž se nijak moc netvářil, ale zmínka o Flotile ho zřejmě rozrušila.

„Potřebujeme středisko,“ řekl Therlowe, „Na chráněném místě, kam se nikdo z nepřátel nedostane. Máš nějaký nápad?“

„Jediná možnost je na jihu. End City nebo Údolí Ohně. Pokud nevybudujeme úplně nové město jen pro to zařízení.“

„Ano, přesně to jsem si představoval. Je to vaše místo bezpečné?“

„No... při běžném provozu...“

„Ne! Je bezpečné v případě, že se to dozví vláda a vyšle ne několik pitomých agentů, nýbrž armádu? S tanky a vrtulníky?“

„End City se bránit nedá. Údolí Ohně... pochybuji. Museli bysme postavit nějaké Sídlo hluboko v horách... neumím si představit, kde.“

„Jo, chápu. Zamyslíme se nad tím.“

„Myslíš, že by na nás vláda zaútočila?“

„Zaútočí na nás docela jistě, pokud budou mít pocit, že jsme nebezpeční. Zatím nás neberou vážně, jsme atrakce pro turisty. Ale hlídají nás velmi pozorně! Bára na svých cestách často narážela na agenty, kteří ji sledovali. Ne soustavně, ale namátkou. Obvykle to dělala tak, že se nechala hlídat a vážnou práci svěřila některé holce z Gardy.“

„Agenti Draggonovy vlády?“

„Nesmysl. Lidé, kteří příliš dobře vědí, kdo jsme. Máme informace, že je jich několik druhů. Z různých organizací a... snad i z několika světů.“

„O co jim jde?“

„O to kyvadlo osudu, o kterém jsme mluvili. V jejich světě se vychýlilo v jejich neprospěch; tak se snaží vyeliminovat konkurenci, to jest nás. Ale zase jiní se pokoušejí nás posílit a zvrátit osud, aby uškodili těm prvním. Jestli to nechápeš, zůstaň klidný. Ani já ne.“

„Co s tím můžeme dělat?“

„Hrát dál, jak nejlíp umíme.“

„I když nemůžeme vyhrát?“

„Pořád ještě můžeme.“ řekl Khazd.

Bruce se zarazil. Jeho hlas byl hluboký a zněl nepříjemně. Ne moc lidsky.

„Viděl jsi někdy hořet vesmír, chlapče? Já ano.“

Bruce se zachvěl. „Hořet vesmír?“ opakoval.

„Sloužil jsem na Nauru. Jedna z největších lodí Flotily. Byl jsem zástupce šéfa hlavní strojovny. Potom jsem velel záchrannému člunu, ve kterém odletěli ti, co přežili jeho zánik.“

„Co to bylo za loď?“

„Kosmická základna. Přístaviště pro Válečné ptáky i nákladní lodě. Přes tři tisíce členů posádky. Lidí, elfů, trpaslíků i... jiných. Tehdy se nás zachránilo... čtyřiadvacet. Možná i nějací další, v jiných člunech. To jsem nevěděl. Většina našich byla raněných. Po cestě umírali a nikdo jim nedokázal pomoci. Sám jsem strávil tři měsíce v živném roztoku, kde se mi snažili dát tělo do původního stavu...“

Bruce mlčel, jen kulil oči. V duchu vzpomínal, co slyšel o trpaslících. Neradi cestují, zvlášť do vesmíru. Nesnášejí otevřený prostor. Ovšem pokud se tenhle držel ve strojovně, mohlo se mu tam líbit. Khazdové se vyznají ve všelijakých strojích.

„Nauro znamená bytost, která se proměňuje. Vlkodlak. Lidé používali název Gilead. Elfové jí říkali Mylia, Stín z Temnoty. Byla to skvělá loď!“

„Kdo byli vaši nepřátelé? Nějaké příšery?“

„Ne. Myslím, že bytosti jako my. Jenom z jiného času a prostoru. Museli nás zničit, aby jejich světy přežily.“

„Proč se světy musí navzájem ničit?“

„To nevím. Já jsem Flotile nevelel, jen tam sloužil. Existují hranice. My napadáme jejich základny, oni naše. Nějaká politika...“

„Nemůžeme se s nimi dohodnout?“

„Obvykle se dohodne nějaké příměří. Jenže když se uzavře mír mezi dvěma armádami, najde se třetí, která jej poruší. Lidé jsou nenapravitelní.“

„Trpaslíci mají víc rozumu?“

„Víc času si rozmyslet, co dál. Ne, nemáme víc rozumu. Mohlo by se říct, že jsme mírumilovnější, ale... když bojujeme, bojujeme dobře.“

„Máte ještě pořád válečné sekery? Dlouhé vousy už, jak vidím, nenosíte...“

Khazd přimhouřil oči. Rozhrnul si košili a ukázal amulet v podobě sekery, který měl na krku. Při té příležitosti si Bruce povšiml jizev a popálenin na jeho těle, zřejmě památky na časy války.

„Vousy jsme přestali nosit už ve Flotile. Hodně nás mělo kníry...“ Podle jeho náznaku nejmíň metrové. „Tady jsme se jich taky vzdali. Mladí říkají, že na svoje posvátné odznaky budeme mít právo, až se vrátíme domů.“

„Chcete se vrátit?“

Khazd znovu zkřivil tvář do zlé grimasy. „Jednou si postavíme novou loď. Ještě větší a mocnější, než byla Nauro. Pak se vrátíme do toho času a prostoru. Jestli se to povede, rozsekáme ty lumpy na fašírku!“

Bruce se otřásl. „Ještě že mě se to netýká!“

„Budeme potřebovat posádku. Možná i lidi, i když jsou... vznětliví. Třeba půjdeš s námi. Nebo někdo z tvých dětí...“

„Moje děti se narodí v Líhni. Kdo ví, jestli je někdy uvidím...“

„Svět, chlapče, je větší a rozsáhlejší, než myslíš. Mnoho variant. Ani já všechny neznám. Ale ty máš naději...“

Bruce si jen povzdychl.

„Dobře,“ rozhodl komthur Therlowe, „Myslím, že jsme se dohodli; od zítřka nastupuješ. Přeju ti hodně úspěchů.“

„Ale ne, Gladys! Ty už seš zpátky? No počkej... byla jsi vůbec v Arminu? My jsme všichni čekali, že přijedeš oholená a potetovaná – a ty...?“

„Ale jděte, holky! Už to tam není, jak to bejvalo! Já teda taky čekala, že mě při nějaký příležitosti zblbnou hlavu, abych se dala ostříhat jako všecky turistky, co tam byly přede mnou; po pravdě docela jsem se dost těšila. Jenže nic; vlastně si mě vůbec nikdo nevšímal.“

„Počkej! A bylas i na jihu?“

„Jasně. V tom Údolí Ohně. Chcíp tam pes, nikde se nic neděje. Všude plno turistů, z domorodců akorát obsluha. Každej jen kouká, jak tě uhnout o nějaký peníze. Nikde žádná čarodějka. Obchody samozřejmě přecpaný suvenýrama, ale... já nevím, jak to říct. Takový mrtvý!“

„Tak se ti tam nelíbilo?“

„Ale jo; všecko co píšou v průvodci, tam doopravdy je. Ale víc nic.“

„Co bys chtěla víc?“

„To, o čem se povídá mimo program. Ty nádherný, okouzlující věci. O ničem takovým se tam už ani nemluví.“

„To ses tam ani nevdala?“

„A za koho, ty vado? Leda za nějakýho jinýho turistu, to bych mohla mít i doma. Žádnej krásnej svalnatej domorodec, co by si ze mě udělal hříčku svejch nespoutanejch pudů! Jasně, byli tam nějaký vometáci jako všude, ale to bych musela bejt blbá! Nebo by tam musela bejt čarodějka, co by rozpoutala noc plnou vášní; jenomže ty kecy o orgiích jsou asi jenom kecy! Jistě, byla jsem na různejch diskotékách a lidi se tam po sobě všelijak plazili, asi se někdo s někým i vyspal, ale nic tak extra! Prostě...“

„A ty ses chudinko těšila, že tě vezmou do některýho šlechtickýho klanu a tvoji manželé si tě budou půjčovat od jednoho k druhýmu...“

„Kecy. Povídá se, že prej princ řetězový sňatky zakázal. Taky se povídá, že vůbec omezil veškerou nemravnost. Prej se trpce zklamal v nějaký holce; dřív byl děsně protivnej, teď je přímo nesnesitelnej. A dokonce se říká, že vůbec žádnej princ neexistuje. Že to je nějakej kluk, kterýmu jejich vláda dává pár šestáků, aby toho prince hrál. Ach jo!“

„Takže říkáš, že už tam nic zábavnýho není?“

„Jestli jo, tak já jsem to nenašla.“

„Tak fajn. Chtěla jsem tam jet příští prázdniny; ale když je to tak, radši pojedu jinam. Co třeba Rio de Janeiro?“

„Jak hodláš naložit se svým životem?“ zeptala se Lady Morrigan.

Denis vycítil otázku jen o chvíli dřív, takže překvapený výraz jeho tváře byl celkem autentický. Neodpověděl; odvrátil hlavu a hleděl přes vodní hladinu na zelené zalesněné vršky, pod nimiž se celkem úspěšně skrývaly luxusní chaty zbohatlíků. Morrigan vnímala jeho myšlenky, takže neříkala nic; byla si vědoma, že si to musí rozmyslet.

Seděli na střešní terase luxusní restaurace Paluša v místě zvaném Bystrc, zábavní čtvrti Brna, hlavního města Říše Velkomoravské. Morrigan měla toto město ráda. Denis tady už několikrát byl, ale nebyl si jist, zda by se měl plést do zdejších poměrů. Stačila mu péče o vlastní svět.

V jeho paměti byla Bystrc bezvýznamná předměstská čtvrť, vklíněná mezi přehradu Prýgl a zoologickou zahradu na Mniší hoře. Byl tu kostelík, hodně domků z období mezi dvěma světovými válkami, nějaké obchody a hospody, vše značně omšelé a čekající na likvidaci nebo na zázrak. Prýgl a zoologická zahrada existovaly i v této realitě, ovšem daleko načančanější a přiměřeně dražší; hospod bylo podstatně víc, herny, bordely a všemožná další zařízení, nepochybně též zapadáky drogových dealerů a tajné sázkové kanceláře, do nichž by vložil své peníze jen naprostý šílenec. Po ulicích pobíhala řada pochybných existencí, fungovaly gangy Tatarů a dalších pronárodů, jejichž příslušníci pronikli přes hranice Velké Moravy, požádali o politický azyl a teď dlouhá léta čekali na vyřízení. Policie samozřejmě pořádala na ilegální imigranty hony, ale jako obvykle marně.

Ovšem Paluša byl slušný podnik, kam by nějaký šikmooký Tatar s taškou plnou drog nepronikl přes mohutné vyhazovače. Taky bylo dosud světlo; členové gangů se vynoří až se soumrakem a v některých uličkách Bystrce bude daleko víc nebezpečno, než kdyby vypustili ze ZOO lvy a tygry. Morrigan se usmála té přestavě. Nicméně chápala, že Denis se vší mocí snaží najít odlehčené téma, aby nemusel odpovědět na její otázku.

„Jsem unavená.“ řekla nahlas, „Uložím se ke spánku.“

Na jak dlouho? pomyslel si mimochodem.

Stačilo mu, aby se jí podíval do očí. Věděl, že v posledních měsících se zúčastnila řady akcí; možná by mu řekla, kde to bylo a proč, ale nechtěl to vědět. Bylo mu jasné, že tam, kde se vyskytla, zemřelo několik lidí, kteří původně měli žít. Možná taky přežil někdo, kdo měl zemřít. Byla ta, která splétá předivo Osudu. Denis o tom věděl dost, aby nechtěl vědět nic víc.

„V této zemi mi říkají Morana. Rdousička dětí.“

„Zabíjíš děti?“

„Ne. Ale oni si to myslí.“

Velká Morava nebyl ani zdaleka idylický stát. Možná kdysi dávno, ale teď se říše zmítala ve spoustě problémů, hospodářských, politických i dalších. Na jedné straně byla nejmocnější (a značně spolehlivý) spojenec Byzantského císařství, na druhé přímo sousedila s drobnými západními státy, pozůstatky Svaté Říše národa Německého. Velké Německo bylo sice už téměř sto let minulostí, ale momentálně se v něm projevovaly tendence k novému sjednocení. Na hospodářském základě, samozřejmě, ten vojenský pokus neuspěl. Byzanc i její spojenci by byli v daleko větším nebezpečí ze západu, kdyby z východu nepronikaly přes slabé a rozvrácené Ruské carství nejrůznější elementy, většinou muslimské víry. Státy a seskupení na jižním okraji Carství neustále vznikaly a zanikaly, válčily mezi sebou i s carskými Kozáky a jejich příslušníci pronikali kamkoliv do Evropy, kde se živili zločiny všeho druhu.

Velmoci Evropy (Velké Skotsko, Francouzská Republika, Papežská Itálie a Hispánské království) považovaly Velkou Moravu za pevnou hráz proti zločineckým gangům. Podporovaly ji značně a mohly by víc, kdyby nebylo rozkolu v náboženství: Morava patřila k církvi Byzantské, zatímco Evropa byla zcela pod vlivem papeže. Oficiálně. Ve skutečnosti na Moravu pronikaly kacířské myšlenky jak ze Západu (hlavně České provincie), tak z Východu (islám). Vláda to nerada viděla, zejména ji netěšily výtky a pokyny, které pravidelně posílal svatý patriarcha z Olomouce vládě v Brně. Kritizoval hříšnost obyvatelstva, ale také stále sílící bezvěrectví a vlažnou víru většiny. Což Kingoš (král/kníže) striktně odmítal.

(Drobná oprava: Kingoš Mojmír XII. byl sice formální hlavou státu, ale na politiku měl vliv asi jako na pelichání ledních medvědů na severní točně. Praktickou politiku prováděli ministerští předsedové; momentální premiér Špica byl mimořádně neschopný, kazil co se dalo a jeho neuvěřitelnými grimasami v televizi se bavil celý národ. Ti před ním nebyli o moc lepší. Také Olomoucký Patriarcha byl hodný starý pán, který nikdy nikomu neublížil; ty petice ovšem sepisovali jeho podřízení, daleko méně ohleduplní.)

Morrigan lžičkou uloupla část šlehačkového dortíku, vsunula si ji do úst a labužnicky vychutnávala. Poznamenala:

„Pokusili jsme se předem eliminovat veškeré chybné události z historie. Ovšem nadělali jsme řadu jiných, možná ještě horších.“

Měla pravdu. Například v tomto světě vůbec neexistovali Cikáni. Skupinky kočovných Domů, kteří kdysi uprchli z Indie před terorem místních vládců, bez nesnází zlikvidovali během cesty Tataři; předáky pobili a zbytek, hlavně ženy a děti, zaintegrovali do svého kmene. Tím dokázali svou způsobilost chránit Evropu proti nebezpečí z Asie, takže je v průběhu času začali evropští vladaři najímat jako žoldáky a posílali všude, kam se nechtělo jejich lidem. Členové šlechtických družin se samozřejmě usídlili poblíž pána; komu by vadilo pár Tatarů, kteří ani neumějí místní řeč, odlišují se vzhledem i vírou a žijí vlastně z milosti pánů? Po pár staletích už byli všude, nikde nepracovali, takže kradli, šmelili s kdečím, prodávali drogy, kontrolovali prostituci a hazardní hry... a vůbec. Ovšem vyhladit je nešlo, během času získali občanská práva a hlučně se jich dožadovali, kdykoliv je někdo chtěl zkrotit.

Velká Morava byla velmoc, jedna ze tří východoevropských. Obrovské Rusko a vznešená Byzanc setrvávaly na ortodoxní staré víře, Morava se postupem času otvírala novým trendům ze západu. Podřízené provincie, Polsko na severu a Panonie na jihu se hlučně dožadovaly autonomie, taky proto, že jejich obyvatelstvo se čím dál víc přiklánělo ke katolicismu. Průmyslové Čechy by se nejradši odtrhly a přidaly k německému volnému soustátí; už nyní obchodovali s Bavorským královstvím víc než s Brnem. Rakouská vévodství Habsburků taky pošilhávala po Germánii. Opozice připomínala, že Velká Morava byla v dějinách skoro sto let republikou, než demokracie definitivně zkrachovala a vlády se opět ujali Kingošové, i když silně omezení ústavou a parlamentem. Co bude dál? Bůh suď.

„Chceš tady snad zůstat a lepit to dohromady?“ ušklíbla se Morrigan.

Denis trochu upil silně kořeněné kávy. Byla nezvyklá, ale chutnala mu. V tomto světě byla řada věcí, na které by si docela rád zvykl. Například málo lidí už jezdilo automobily, většina létala na mobilech využívajících odstínění gravitace. Zatímco na zemi bylo poměrně bezpečno, v nízkých hladinách do padesáti metrů docházelo k častým haváriím, zvláště když mládež neměla rozum a létala zakázanou rychlostí. Technici přicházeli stále s novými typy mobilů, rychlejšími a snadněji ovladatelnými, někteří mladí si je ještě upravovali a nedbali na výstrahy. I teď každou chvíli prosvištěl kolem terasy nějaký šílený stroj řízený ještě bláznivějším řidičem.

„Uhnuli jsme od tématu.“ připomněla Morrigan.

„Ano, ovšem.“ řekl Denis. Povzdychl, odvrátil zrak a sledoval mobily, jak slétají tak nízko k vodní hladině, aby se jim tam podařilo rozkývat stěžně plachetnic a vyvolat vztek a nadávky majitelů. Uvažoval...

Přinutil se srovnat myšlenky. „Říkala jsi, že půjdeš spát.“

„Mám jedno místo, kde mě nikdo nenajde. Sklepení v podzemí hradu, který už dávno neexistuje. Opravdu spím v rakvi. Tedy sarkofágu.“

„A piješ krev malým dětem?“

Ušklíbla se, byl to nesmysl. Pravda je, že děti moc ráda neměla.

„Měla jsem jen jednoho syna. Byl to zmetek. Další experimenty...“

Denis přimhouřil oči. Několikrát v historii se pokusila získat oplodnění od některého z Baarfeltů. Neuspěla u Tomáše. S Denisem se nedostala do vhodné situace a dneska už bylo dost pozdě, ale kdyby přišla před dvaceti či třiceti lety, možná by nebyl proti. Když se miloval s démonkami, určitě by neodolal chladné, až frigidní krasavici s příšernou pověstí...

Já nejsem frigidní! urazila se.

„Promiň.“

„Jsem citlivější, než si myslíš. Nejsem nedotknutelná. Můžu být unavená, smutná... výjimečně i šťastná.“

„Možná proto chápeš, jak se cítím já.“

„Opakuji otázku. Jak naložíš se životem, který ti zbývá?“

„To samozřejmě nevím. Ani nevím, kolik mám ještě času. Dost jsem zamotal svůj reálný čas, do jisté míry jsem už starší než otec.“

Zmínka o Tomášovi ji nepotěšila, proto se rychle usmála.

„Nejdřív musím pomoci Lerovi znovu získat moc.“

„Stojí o to?“

Denis zafrkal nosem. Oba znali princovy poslední názory. Hlavní byl, aby ho všichni nechali na pokoji a nezasahovali mu do řízení státu. Po návratu ze školení v Mimosvětě považoval všechny staré páprdy za škodnou, která by udělala nejlíp, kdyby vypadla a nepřekážela. Císaře, kardinála, Denise. Asi i archanděly, staré bohy a čarodějky. Démony nenáviděl od začátku. Vůči lidem byl ještě podezíravější než dřív. Snášel pouze mladé, kteří se prozatím nestihli ničeho špatného dopustit.

Ovšem samozřejmě nehodlal vývoj uspíšit. Vzal na vědomí současnou situaci a hodlal ji řešit, jak bude zapotřebí. Dobře, bude to vyžadovat čas. No tak ať. Alespoň bude víc možností, jak se připravit.

Morrigan už u toho nechtěla být. Ať se starají ty mladé holky, Valérie, Julie a její dcery. Co Denis?

„Vydržím, dokud to půjde.“ řekl neurčitě. Ovšem zároveň věnoval vzpomínku své Bílé Paní Ygraine. Tu Morrigan nesnášela od první chvíle, už proto, že je mrtvá. Denis z ní taky nebyl nadšený, avšak nedokázal se jí zbavit.

„Chce tě zabít?“ zeptala se pro jistotu Morrigan.

„Tvrdí to. Rozhodně nedovolí, aby mě zabil někdo jiný. Pochop, samozřejmě se nemohu zabít sám, to snad chápeš. A nikomu jinému to nedovolí.“

„Je vážně tak mocná?“

Zamračil se. Ve skutečnosti nebyla, jen neměl chuť s ní bojovat. Vlastně neměl chuť vůbec na nic; všechny čarodějky mu lezly krkem. Až teď Morrigan nazvala jeho pocit správným jménem: únava.

„Širá země stala se jim těsnou; jejich srdce pocítila únavu a stesk.“ citoval z Koránu.

„To je výstižné,“ přiznala, „Takže chápeš, že tohle je loučení. Už nikdy mě neuvidíš. Možná za sto let se probudím a budu otravovat některého tvého syna. Doufám, že ještě nějakého přivedeš na svět.“

„Já doufám, že ne.“

„Jsi opravdu unavený a smutný,“ řekla vážně. „Takže je na čase, abych ti trochu pomohla. Jako rozloučení. Podej mi ruce.“

Usmál se. Vložil jí ruce do dlaní a ona je sevřela. Pak do něj pustila co nejvíc energie; jak ji předávala, její tvář postupně stárla. On možná mládl a možná ne, to nebylo poznat. Každopádně těžce dýchal.

„Sarkofág mě uzdraví a dodá mi sílu,“ řekla, „Pozdravuj svého prince. Taky všechny, kdo mě znali. Ať mě měli rádi, či nikoliv.“ zaváhala, pak dodala: „Ono jich zas tak moc nebude.“

„Děkuju ti, Morrigan.“ řekl a myslel to vážně.

Přikývla. Byla ještě starší a unavenější než před chvílí.

„Měj se, Denisi.“ řekla a odešla do Nikam.

Chvíli se smutně díval na prázdné křeslo naproti sobě. Pak odpočítal pár sokolů a přivolal servírku, aby zaplatil. S úsměvem poděkovala.

Naposled se rozhlédl po modrozelené hladině Prýglu. Vítr nadouval plachty lodí, čeřil vlny a přinášel odněkud zdaleka čerstvou vůni lesů.

„Ach, Bože můj!“ řekl šeptem.

Potom odešel i on.

V zadní místnosti jedné restaurace se v důkladném utajení sešli vůdcové několika gangů, aby se poradili, jak ještě výnosněji podnikat; přesněji jak vydřít ještě víc peněz z pošetilých turistů, případně ještě hloupějších domorodců. Od chvíle, kdy je přestala ohrožovat Leopardí garda, jim výrazně stouplo sebevědomí a chystali se k velkým věcem.

Svoje tělesné strážce ponechali v restauraci pro běžné návštěvníky, aby se zbytečně nedozvěděli příliš mnoho. Těch hostí nebylo moc a svalnatých chlapíků s vyboulenými saky si nevšímali. Číšníci leccos věděli, ale taky jim bylo jasné, že by si toho neměli všímat.

Do restaurace vstoupili další hosté, usadili se ke stolu a začali se dohadovat, co si dají. Pár okamžiků poté vpadlo komando zabijáků; současně se vzadu roztříštila okna a další muži jimi proskočili. Bodyguardi vyskočili; vzápětí je skosila palba nenápadných hostí. Útočníci stříleli, dokud v některém zbývala jen stopa života.

Tou dobou už vůdcové gangů stáli se zdviženýma rukama u stěny a s úžasem zírali na postavy v běžném oděvu zásahových jednotek: tmavé kombinézy, kukly skrývající tvář, dokonce i nápis POLICIE na zádech. Neměli leopardí masky, ale chovali se stejně.

„Dopustili jste se zločinů proti státu,“ pronesl velitel; ničím se ovšem neodlišoval od ostatních, „Přestalo nás bavit vás pořád sledovat. Všichni jste odsouzeni k smrti.“

„Cože, já taky?“ zapištěla milenka nejvyššího šéfa, „Já jsem nic špatnýho neudělala, jsem tady náhodou...“

„A co? O jednu kurvu víc nebo míň... zastřelte ji taky!“

„To není možný! Takhle se Leopardí garda nechová!“

„My taky nejsme. Jsme Bílí Tygři.“

Možná někdo chtěl ještě něco namítnout, ale střelci už namířili samopaly a pustili do nich dávku. Velitel zkontroloval, zda jsou spolehlivě mrtví.

Vraceli se přes restauraci, kde se nezúčastnění hosté třásli strachy.

„Zavolej policii,“ nařídil velitel vrchnímu, „A pohřebáky. Aby uklidili ten svinčík. Doufám, že ti zaplatili předem. Jinak máš smůlu.“

Potom odešli. K vrchního nemalému překvapení se policie dostavila, sotva položil telefon, jako by už čekali venku.

Tak ohlásilo světu svou existenci nové komando Bílých Tygrů. Na rozdíl od jižanských assassinů zločince nepronásledovali a neděsili, ale rovnou stříleli. Netajili se úmyslem zavést v Arminu klid a pořádek.

Občané rychle pochopili, že to zřejmě bude organizace strany Bílých. Bylo před volbami a jevilo se nezbytným ukázat, že vládní strana pečuje o klid a bezpečnost ve státě. Nebo si snad myslíte něco jiného?

Někteří humanisté jakési námitky měli; ovšem jak je v zemi zvykem, říkali je jen velmi tiše a v přísném utajení. Monty Draggon zakroutil hlavou, ale Abner Léger mu vysvětlil, že je to v podstatě užitečné a správné.

A občané byli rádi, že jim se nic nestalo.

Volby se blížily. Jak se krátil termín, zahájila vládní strana Bílých intenzivní kampaň k přesvědčení dosud nerozhodnutých voličů. V televizi, tisku, spoustou letáků, které dostal v poště každý občan. Celé město bylo oblepeno plakáty s portréty kandidátů a různými primitivními hesly.

Co udělali Černí? Nic. V podstatě zcela vyklidili bojiště; pokud se někde objevila jejich agitace, pak matná a nevýrazná, jako by jen chtěli naplnit jakousi povinnost. Intenzivní kampaň měli pouze Červení, tj. RASAC; snad díky tomu obsadili ve sněmovně několik křesel.

Jak volby dopadly? Nerozhodně. 42 % Bílí, 41 % Černí, zbytek Červení a nezávislí. Za těchto okolností bylo jasné, že sněmovnou nemůže projít žádný zákon či opatření, protože je opozice stačí kdykoliv zablokovat. Sestavením vlády byl opět pověřen Monty Draggon a ve funkcích zůstali téměř všichni ministři; sněmovna odhlasovala vládě důvěru, ale to bylo taky jediné, co pro ni byla ochotna udělat. Jinak vládu v podstatě paralyzovala; občas to vypadalo, že si z ní poslanci dělají srandu.

To ovšem není pravda. Cílem drtivé většiny politiků bylo obsadit křesla v parlamentě a pět let pobírat poslanecký plat. Pokud se nestane nic natolik mimořádného, aby to vyvolalo předčasné volby; o to však nikdo nestál. Že by je někdo zvolil podruhé, nemohli doufat; bylo tedy zapotřebí si nakrást dostatek prostředků na zbytek života. A tu možnost poslanci měli, zvláště když měli otevřené oči a dokázali správně využít svého vlivu k prosazení obchodních výhod. V tom jim celkem nikdo nebránil, občas se sice noviny rozčilovaly nad rozsáhlou korupcí a podvody, ale nikdo se nepokusil je vážně zastavit.

Občas se v kuloárech opatrně diskutuje, co by se asi stalo, kdyby se někdo přespříliš angažoval. Mírná angažovanost je vítána, konec konců poslanec musí předvést svým voličům, jak bojuje za jejich zájmy. Kdyby to ale přehnal, hrozí na jedné straně nelibost vládních komand (Bílí Tygři), na druhé princovi assassini. Mezi ty dvě party je lepší se neplést, obě jsou stejně nebezpečné. Opravdu; tvrdé jádro Bílých Tygrů už tvoří mladí Armini, narození po válce či přecvičení ve vládních sirotčincích. Často vzdáleně spřízněni s těmi z jihu, takže si dělají nárok na společné tituly, pozemky a jmění. Navzdory tomu se navzájem nenapadají, o to víc likvidují přívržence soupeře. Už chápete, proč je lepší se mezi ně neplést?

Významnou osobou strany Bílých byl Richard Baarfelt. Nekandidoval sice do žádné funkce ve vládě ani v parlamentu, ale o všem věděl a do všeho kecal. Pevně držel v ruce rodinný majetek a nebyl ochoten z něj dát nikomu jediný šesták; snad staršímu bratrovi Denisovi, ale ten nic nechtěl. Všichni ostatní jsou levobočci, nelegitimní děti starého kardinála. Jak by tedy mohli něco chtít? Ba naopak, kdyby se přihlásili, Richard by jim sebral ještě to, co považují za svoje. Zejména nenáviděl nevlastního bratra Christiana; sice je nanejvýš pravděpodobné, že za války padl jako ostatní, avšak tomu Ríša nevěřil a neustále po něm pátral.

Když měli šlechtici tak skvělý vzor, není divu, že se nechali inspirovat k následování. Mnozí si činili nároky na tituly a majetek na jihu; ale ty měl v legálním držení někdo jiný, často jejich vzdálený příbuzný. Řešení je obtížné; nejúčinnější by bylo ho rovnou zabít, ovšem to by narazilo na nesouhlas prince a jeho věrných. To nehrozí, pokud se dotyčný vypraví do světa něco vyřídit a tam padne či zmizí; v tom případě přejde právo zcela legálně na zbylého příbuzného, ačkoliv žije na severu a je přívržencem Draggona. Takže stojí za to takového podporovat v jeho zájmech, dokonce mu třeba pomoci vyrazit na toulky a zatím hlídat majetek.

Šlechtici z jihu (strana Černých) mají eminentní zájem o sjednocení, tedy obsazení severní části země. Bílí tento zájem rozhodně nemají, těm naprosto vyhovuje rozdělení, dokud mohou přes hranice všelijak kšeftovat. Hodně věcí z jihu se dá na severu výhodně prodat, na jihu pak ještě víc. Taky ne všichni jižané touží po tom, aby sjednocení proběhlo hned a rychle; i oni na obchodech vydělávají a vědí, že při princově povaze by kšefty hodně rychle skončily, kdyby ovládl celou zemi. Ne každý jižan absolutně pohrdá veškerým ziskem, i když to samozřejmě tvrdí. A jsou tací, co už mají slušná konta v zahraničních bankách, ti ještě opatrnější připravený kufřík k urychlenému odchodu.

Tyto delikátní vztahy těžko chápali cizinci, ještě méně pak ženy, které se za dotyčné šlechtice někde provdaly a teprve později pochopily, co se od nich požaduje. Také jim až se zpožděním docházelo, kdo všechno jsou jejich příbuzní. Ono se i v Evropě stává, že někdo z příbuzných straší na věži rodinného sídla, neboť při své smrti před pěti sty lety jaksi zapomněl zemřít definitivně, ale v Arminu ty osoby nadále zasahují do současného dění a těžko doufat, že by toho nechaly. Pestrá směsice osob a bytosti, s nimiž se tu lze setkat, může ne dosti varované šokovat.

Ještě štěstí, že většina pochybných zjevů ze hry vypadla a přestala se vměšovat. Staří bohové, démoni, mimozemšťané, strašidla atd. se vyskytnou už pouze ve filmech, které se točí na jihu. Ačkoliv, i těch ubývá; trh je prozatím dostatečně nasycen a producenti se zdráhají vrážet peníze do dalších ambiciózních projektů. Točí se převážně pokračování dříve úspěšných seriálů; ale úpadek je vidět všude.

S jednou výjimkou: televize Sheol pokračuje v natáčení pornofilmů. Ono je těžké ten obor přesně definovat; pro většinu obyvatel Arminu je přirozené svlékat se, pokud to má smysl. Například kdo by nosil plavky při koupání? Lidé sice vědí, že v cizině a na severu se chodí do vody v nějakých šatech, ale na jihu pouze když je tam někdo hodí. Nazí se koupou, sportují, obvykle se svléknou k fotografování a rádi se nechávají fotit i při milování. Později nafilmovat. Ovšem něco jako striptýz nechápou.

TV Sheol tedy natáčela převážně s cizinci, kteří byli v Arminu na krátký čas a potřebovali si vydělat. Důvod? Měli větší pochopení pro rafinovaný sex, předváděný pro potěšení diváků. Nebyli vyspělí ve filosofických otázkách, necítili žádnou zodpovědnost vůči Bohu a jeho významným služebníkům. Vlastně nepřemýšleli vůbec o ničem. Stačilo jim, že se o tom nedozvědí doma a v titulcích budou uvedena cizí jména.

Většina filmů je pro dospívající mládež, mají jednoduchý scénář a hlavním účelem je, aby se vystřídal každý s každým. Hloupé vtipy, nijak zvlášť dramatické konflikty a pochybné důvody k rozvíjení děje. Obvykle se vyskytují směšné vedlejší postavy: úchylný stařík (učitel, šéf), rozverná mladší sestra, která se marně snaží zapojit do sexuálních hrátek, ačkoliv jí to nikdo nechce dovolit. Občas se jí to dokonce povede.

TV Sheol filmy začala natáčet, když se od nich odvrátili na severu i na jihu. Vládě severu se nelíbily od začátku; na jihu skončily, když jeden náhodou zhlédl princ Lera a vyjádřil se nelibě. Což neznamená, že by něco zakázal; on vlastně neřekl vůbec nic, jenom zabručel a mávl lhostejně rukou. Což někteří podřízení pochopili, jako že se mu to nelíbí. Takže další natáčení tiše omezili, až dospělo k nule.

Další důvod: odešly čarodějky, které obvykle o všem rozhodovaly. Často zasahovaly do scénáře a když se jim cokoliv nezdálo dokonalé, soustředily se na režiséra či producenta, až dosáhly nápravy. Takové nápady jako zfilmování Íliady či Mahábharáty již nepřicházely v úvahu. Přesněji, odkládaly se na dobu, kdy se Vznešené Dámy vrátí. Což mohlo znamenat za deset let, za sto let nebo možná nikdy.

Ale abychom byli spravedliví, jedna zůstala. Jako všechny hodně zvláštní. Například nikdo neznal její skutečné jméno; říkali jí pouze Čarodějka. Dále nebylo jisté, kde žije a jak ji nalézt; snad neměla žádné trvalé sídlo, nebo tak utajené, že je nikdo nedokázal najít. V případě potřeby se objevovala a zas mizela; byla ochotna spolupracovat s princem, Mistrem Denisem a pověřenými členy vlády, ti ji asi také dokázali přivolat, ale zase nebyli ochotni diskutovat s níže postavenými.

Popis: mladá žena, velice štíhlá až éterická. Nosila blonďaté vlasy různé délky, nikdy si hlavu neholila jako mnoho jiných. Oblečení spíš méně, různé průhledné řízy atd. Povaha nevyrovnaná, značně náladová; většinou lidí pohrdala, ale když byla ve společnosti někoho významného nebo měla dobrou náladu, dokázala být i příjemná. Chladné modré oči se náhle rozzářily, když byl v dosahu nějaký významný muž; tehdy zázračně zkrásněla, jako by v ní někdo rozsvítil lampión. To dělaly WZ běžně, ale Čarodějka se rozhodně nevyspala s každým, spíš se vyžívala ve hře stylu nalákat/odmítnout. Mírně ji potěšilo, když jí zájemci přinášeli dary, plazili se jí u nohou a škemrali o její přízeň. Obvykle jim nedala. Nicméně byla ochotna kdykoliv se pomilovat s Denisem, byl nadřízený. Dala by asi i princi Lerovi, ovšem ten o nic nikdy neškemral. Byla chytrá, takže v jeho přítomnosti zásadně vystupovala nepřístupně, jako ta nejrozumnější ze všech; to oceňoval.

Její mladší sestra Lass byla zcela opačného ražení. Nebyla tak výjimečně inteligentní, spíš dobromyslná, laskavá a něžná. Trochu podobná sestře byla, ale ne až natolik, že by vypadala jako její kopie. Možná měla jiného otce? Nebo vůbec nebyly spřízněny a Čarodějka ji někde sebrala?

O své minulosti nemluvila, kolovaly jen různé pověsti. Je vychována na Atanoru, ale to všechny. Pravděpodobně odtamtud odešla po řadě konfliktů s jinými dívkami, nějakou dobu se živila jako komerční WZ. Valérie si jí vážila a uznávala ji. Během války účinně bojovala, byla zraněna a odešla na jih, kde už zůstala. Cvičila i nějaké žákyňky, ale častěji prováděla jen zkoušky žákyň jiných mistryň. A byla velice přísná.

Možná ten popis vypadá na bytost zlou a nepřístupnou, ale měla taky dobré stránky. Například tvrdě hájila zájmy státu, za všech okolností a proti komukoliv. Byla značně předvídavá a když postřehla ohrožení, zasáhla dřív, než si toho všiml kdo druhý. Telepatka pravděpodobně nebyla, ale možná měla instinkt. Jak už řečeno, s nikým se o ničem nebavila.

Právě teď zvažovala výsledky voleb. Vlastně promýšlela budoucnost státu, jak při současném rozdělení, tak v budoucím sjednocení. Nesvěřila se, co o tom soudí. Spokojená nejspíš nebyla. Ten rozbor prováděla pro Denise, kdyby byl zvědav na její komentář.

Jako všichni Armini, i šlechtici strany Bílých byli vrcholně zbožní. Když vyvstala nutnost odlišit se od Černých, rozhodli se zdůraznit, že na rozdíl od jižanů jsou dobří křesťané, tedy tvrdí fundamentalisté. To bylo nesmírně důležité; čarodějka měla řadu špatných zkušeností.

Křesťanství se za dva tisíce let vývoje rozčlenilo do tří tisíc církví, společenství a sekt. Některé jsou velké, jiné malé, každá má svoji pravdu a tu hodlá hájit do posledního dechu. Arminská církev se za kardinála Baarfelta řídila ideou panteismu, připouštějící veškeré světové dění jako záměr Boží; velmi málo se hovořilo o hříchu, někteří spíš soudili, že člověk není schopen spáchat vážný hřích proti Bohu a všechny ošklivé činy jsou pouhá dětská nerozvážnost.

Bílí naopak viděli hřích ve všem; zejména byli proti čarodějkám, které se paktovaly s démony, starými bohy a všemožnými podivnými bytostmi, na jaké narazily při svých astrálních toulkách. Ježto už žádné nebyly, nemohly se účinně bránit, takže se na ně svedlo vše špatné, co šlo. Čarodějka cítila jako povinnost Sestry bránit, například poukazovala, že většina přátelsky komunikovala i s křesťanskými svatými patrony, dokonce mezi nimi měly osobní přátele. Problém byl ovšem v tom, že nebyla ani zdaleka nejzkušenější a sama tyto známosti neměla.

Takže když přemýšlela, jaké skutečně jsou vztahy mezi křesťany a pohany na vyšší úrovni, nebyla si jistá. Že mezi nimi trvale probíhaly potyčky, to věděl každý; ovšem bytosti v podstatě nesmrtelné mají k bojovým hrám docela jiný vztah než křehcí lidé. Třeba Kateřina je křesťanka zcela jistě; rovněž Johanka a všechny její bojovné kamarádky. Obě Čarodějka viděla na Atanoru, ale zdržely se jen krátce a jednaly převážně s Valérií. Co se týče významných mužů, obvykle přicházeli zjevením přímo na místě, vyřídili svoje záležitosti a zase mizeli. Z toho důvodu o jejich pobytu nebylo věrohodných záznamů a někteří severští teologové tomu ani nevěřili.

Vztah kardinála Baarfelta k hříchu byl rozporuplný. Při velkých obřadech byl ochoten odpustit komukoliv téměř všechno, jsa si vědom, že sám není bez hříchu a vzdálil se od slávy Boží. Byl moudrý, laskavý a uvážlivý; ovšem mnozí podřízení mu vyčítali, že je příliš měkký.

A to tedy oni nebyli. Aby Bílí Tygři dali najevo, co si myslí o hříchu, provedli demonstrativní akci: plamenomety zapálili přízemí jednoho věhlasného bordelu a pak přihlíželi, jak vyděšené děvky skáčou docela nahé z oken a jejich zákazníci za nimi. Když si někdo při dopadu něco zlámal, ještě se mu smáli a záchranku zavolali až při odjezdu. Proč? Cožpak nevíte, že všem hříšníkům je souzeno shořet v pekle?

Čarodějka potřásla hlavou. Nehodlala tento spor řešit. Nehodlala ho vůbec předložit princi Lerovi, ježto se obávala, že by se zásahem souhlasil. Ani on neměl velké pochopení vůči prostituci, ale z jiného důvodu: hnusil se mu každý, kdo za úsluhy požadoval peníze. Princ nebyl nezdravě lakomý, pouze měl jasnou představu, za co se sluší utrácet a za co ne. Lidé marně přemýšleli, co patří do první skupiny; většina pokusů žádat peníze jej přiváděla do stavu nepříčetnosti.

Jednou z jeho vášní (?) byla užitečnost. Kdysi se vyjádřil, že se mu líbí věci, které slouží nějakému účelu. O čemž pochybovala; princ byl poslední, kdo něco někdy pochválil. Ale nevylučovala, že se vyjádřil opačně: že velmi nenávidí bezúčelné věci a činnosti. To snad dokonce slyšela osobně. Věděla to o něm spousta lidí a okamžitě vytvořili dohlížecí systém. Třeba ohledně reklamy.

Když nějaká reklamní agentura nechala postavit ubytovny pro chudé, mohla si na jejich stěny namalovat, co se jí líbilo. Princ souhlasil, dokonce na stavbě ulpěl pohledem a řekl spokojeně: „Grrhhum!“ Ale když tatáž firma postavila u silnice bilboard s reklamou a princ ho náhodou spatřil, řekl velmi nespokojeně: „Grrrm!!“ Načež jeho přívrženci zahájili ostré vyšetřování, obvinili pachatele ze zneužívání dobroty Boží k bezúčelnosti (neboť veškerá hmota je původně majetkem božím) a vyměřili mu pokutu ve výši trojnásobku výdělku z tohoto počínání. Nebo zjistili, že si nechal natisknout reklamní letáky, spočítali kolik stromů padlo na výrobu papíru a za každý mu vyměřili pokutu milión dolarů. Nebyli proti kácení stromů, pokud to bylo nezbytně nutné; ovšem míru nezbytnosti posuzoval princ osobně.

Některé lidi udivovalo, že tak činil v zemi, kde je rostlinstva víc než čehokoliv jiného. Samozřejmě nikomu nic nevysvětlil; ale kdosi poukázal na existenci zemí, kde je zeleně málo a byli by rádi, kdyby jí měli víc. Co mu po takových věcech bylo? Kdosi naznačoval, že Lera se možná řídí magickým významem stromů; víc energie koncentrují staré, krásné a významné stromy na vhodných místech, než jiné. Ovšem to vyžaduje magické myšlení.

A je jisté, že Lera ho nemá? Čím se ve skutečnosti orientuje při rozhodování? Náhle znenadání položí nějaké otázky, nad nimiž ještě nikoho nenapadlo se zamýšlet, vyčká odpověď a vzápětí vymrští nařízení. A ježto má spoustu přívrženců a obdivovatelů, ti to okamžitě provedou. Neexistuje žádné odvolání, není komu vysvětlit, že to tak nemysleli.

Co by princ dělal, kdyby ho jednou neposlechli? Vyslal by assassiny, nebo třeba tygry či leopardy? Naštěstí takový případ ještě nenastal; jeho lovci hlav jen čekají, až je pustí ze řetězu. Kdyby jim dovolil, znepříjemnili by protivníkovi život tak, že by se zabil sám; jenže princ nedovolí, není sběratelem lebek svých nepřátel. Jeho koncepce... k sakru, kdo jiný by měl být informován o jeho záměrech, než jeho dvorní čarodějka? Bohužel není, jen se domnívá, že něco ví.

Radí se alespoň s Denisem? Měl by. Taky to kdysi dělal. Ovšem teď... jsou spolu někde v cizím světě. Důvod: Lera si přeje poznat odlišná prostředí. On si dokonce přál odsloužit alespoň rok v Kosmické Flotile (že by se chtěl podívat, zda se mu opravdu narodily nějaké děti?), ale tentokrát se ostře proti postavily jeho šelmy. A na ty on bohužel dá. Takže cestuje pouze na krátký čas a na místa, která se kočkám zdají vhodná. Další problém; mohou vědět, co se děje v jiných prostorech? Jistě nemohou, ale už několikrát to vypadalo, že jsou informované velmi přesně. To bychom museli začít přemýšlet, zda tygři a lvi mají vlastní čaroděje. Leopardi mají tu funkci zcela určitě; jaguáři možná. Valérie znala poslední velkou čarodějku lvů; taky se říká, že se dokázala tělesně i mentálně propojit s každou šelmou, když to potřebovala. Kdyby to dokázala ona, měla by po spoustě starostí. Ale to by se musela umět transformovat na šelmu.

Rozmrzele vstala a šla si nalít nový šálek čaje. Nepila kávu jako Denis, zato si vařila lektvary, po jejichž ochutnání se rozpouštěly zuby. Napila se, oklepala a vrátila se k práci.

Ano, princovi přívrženci. Sotva polovina pochází ze starousedlíků, a to ještě ti umírněnější. Tvrdé jádro tvoří přistěhovalci, kteří prince nikdy zblízka neviděli. Ti také šíří většinu pověstí o jeho úžasné genialitě; kdyby s ním někdy mluvili, rychle by je to přešlo. Ne že by byl Lera nějaký pitomec, to rozhodně ne, ale myslí značně svérázně a postrádá základní informace. Nebo je chce postrádat. Mohl by si nechat věci vysvětlit jako jiní, ale dává přednost lhostejné nechápavosti. Ví, když se k situaci dost rychle nevyjádří, udělá to někdo za něho, obvykle správně. Tak mlčí a čeká; když souhlasí, neudělá nic, a když se mu situace nelíbí, výstražně zavrčí. Většinou to stačí.

Princ není krasavec a v životě se nepokusil nějakou ženu získat. Přesto by mu každá dala, mnohé se snaží přímo vnutit. Vztah s tou holkou z ciziny byl náhlý nečekaný úlet, který jeho popularitu překvapivě posílil. Čarodějka kdysi studovala a pak učila Teorii moci; součástí moci každého diktátora je zvláštní charisma, které posiluje neobvyklé jednání. Vládce nesmí chodit do práce s aktovkou jako obyčejný úředník, musí se zjevovat, nejlépe shůry pomocí vrtulníku nebo nějakým vládním vozidlem. Také není dobře, aby se bez okolků vyspal s každou holkou, kterou potká. Může udělovat sex za odměnu jako Denis, ale to by potěšení muselo být mimořádně velké. Není jisté, zda je toho princ schopen. Pak musí využít druhé možnosti, být asketický a věnovat se spíš svému Poslání. Tehdy se mohou ženy pokusit ho občas rozptýlit a nemohou se hněvat, když se po ukojení ke své práci vrátí.

Běžný člověk ocení, když si najde vyhovující partnerku, kterou nalezne po práci každý den na svém místě, čeká ho tam teplá večeře, vyprané prádlo, pochopení a laskavá náruč. Caanové bohužel takové štěstí postrádají; to by partner musel být mimořádně submisivní, aby snášel jejich nerudné nálady. Čarodějka byla taky osamělá, občas si s někým zasexovala, když měla chuť, občas vyhověla významnému příteli, když měl chuť on. Denis už nebyl mladý ani silný, přesto milování s ním bylo nádherné a dokázal spoustu příjemných věcí prsty a jazykem. A mimořádně krásné bylo mentální spojení; na to se doopravdy a upřímně těšila.

Problémem císařství bylo mnoho lidí s velkými schopnostmi a mocí. Podle jedné teorie existují lidé bytostně agresivní, obdivující násilí, a lidé od přírody mírumilovní. Blbost. Každá živá bytost, pokud není úplně pitomá, je schopna se bránit, když jsou ohroženy její životní zájmy. Výjimku tvořil pouze pták Dronte Mauricijský, zvaný též Blboun nejapný; jen si vzpomeňte, jak to s ním dopadlo. Arminská kultura se snažila lidi vychovávat, aby svou agresivitu zvládali a omezovali na míru nezbytně nutnou; přesto oblíbená činnost většiny byly rvačky, zábava a sex. Mladí bojovali často a rádi, v mnoha střetnutích: Zimní válka v Evropě, Africké tažení, potyčky v Americe, jižní Asii, na Středním východě a leckde jinde. Ačkoliv většina nemilovala krev a zabíjení a toužila se usadit na nějakém klidném místě, kde by mohli žít bez obav a spokojeně vychovávat svoje děti, velmi rychle se začali nudit a dříve či později vyrazili do světa za dobrodružstvím. Je celkem jedno, do jakého světa. Mnozí v něm taky nenávratně zmizeli.

Tato stará vojenská šlechta byla intenzivně vychovávána, aby své převahy nezneužívala. Při střetnutí v boji byli nelítostní, ale když bylo po válce, chovali se přívětivě a neměli ve zvyku napadat nevinné či dokonce nezúčastněné. Když uzavřeli s bývalým nepřítelem mír, dodržovali ho a zdůrazňovali čestnost svých zásad, což ocenil i protivník.

Teď vzniká nová vojenská šlechta. S pochybným výcvikem, zcela bez výchovy v duchu kodexu cti. Už Leopardí garda se chovala často pochybně; sotva byla její činnost utlumena, nastoupili na její místo Bílí Tygři. Seveřané, tedy přívrženci nepřítele, jistě; ale určitě dříve či později proti nim vystoupí nějací Černí Tygři nebo jiná bojechtivá organizace. Mnozí hrdinsky padnou, ale určitě jich hodně přežije, a budou požadovat odpovídající odměnu. Dost jich obsadí funkce ve státní správě, ale určitě nezbyde na všechny; ti přebyteční se tedy budou flákat, kritizovat a vyvolávat rozbroje. Čarodějka si uměla představit, jaká bude situace po vítězství. A nebyla nadšená.

Zároveň s ofenzívou proti zločincům zahájil kdosi (nejspíš BT) ofenzívu psychologickou, v různých tiskovinách. Například se pokoušeli odpovědět na otázku, kam zmizela ta spousta čarodějek, co neustále cvičily na Atanoru. Povídali o tom nejrůznější věci, některé i pravdivé. Čarodějka se při tom pomyšlení zasmušila; ona o tom ledacos věděla.

Na Atanoru žily tři generace: matky, dcery a vnučky. Ona patřila věkem někam mezi dcery a vnučky, kamarádila s oběma. Matky byly generace Valérie a Julie, staré, zkušené a předvídavé. Dcery se narodily převážně z příkazu císařovny Diany po příchodu do Arminu. Většinou telepatky, cvičené od mala ve všem, co matky objevily. V pubertálním věku se ostře vymezily proti svým matkám, kritizovaly jejich chyby a vyhrožovaly, že ony budou lepší. Vesměs dodržovaly zásady: co nejdřív se vdaly, přivedly na svět děti jako Výkupné a teprve potom se vydaly za dobrodružstvím. Ty děti byly od počátku vysoce vyspělé: díky vrozené telepatii znaly vše, co starší generace. Neuměly číst a psát, obvykle odmítaly i mluvit a vyjadřovaly se v celých blocích obrazů. Mnohé byly míšenci vyšších ras, často byly do jejich struktury vkříženy též zvířecí geny pro zlepšení tělesné konstrukce. Necítily potřebu vymezovat se proti komukoliv, s generací matek se většinou míjely, Valérie a dalších si vážily jako ctihodných stařenek. Dění v Arminu je téměř nezajímalo, ovládaly časoprostorové Brány a volně procházely kamkoliv. Měly tam kamarády. Samozřejmě se vracely domů, ovšem nebylo jisté, za jakou dobu. Jejich matky byly zpravidla nekriticky pyšné na jejich schopnosti; snad kritizovaly neposlušnost jiných, vlastním neřekly zlého slova. Mnoho dětí ve světě zmizelo a není jisté, zda definitivně; je možné, že pouze někde uvázly a vrátí se později.

Těsně před válkou už to Valérii přestalo bavit, vydala několik důrazných výzev, aby se děti vrátily alespoň k registraci, a některé to dokonce udělaly. Problém byl v jejich chápání pojmů okamžitě a na toto místo. Pokud se umíte pohybovat na více časoprostorových osách, můžete takový pokyn nebrat na vědomí. Možná se chtěly vrátit, jenže mezitím proběhla válka a Brány byly uzavřeny. Nebo někde vyčkávají. Nebo slouží ve Flotile, případně jinde na ještě důležitějším místě. Nejspíš při tom přestaly být lidmi. Pokud je vůbec kdy bylo možno označit za lidi.

Protože ony nechtěly... ne, to je nesmysl. Bylo jim jedno, zda jsou lidé či cokoliv jiného. Dokázaly se snadno transformovat na jakoukoliv bytost, dokonce i na předměty. Nemusely jíst, celé dny se dokázaly živit energií ze slunce či přímo z kosmu. Soustavně vyhledávaly úzkou hranici mezi udržením duše a těla pohromadě a celkovým rozpadem struktury; počítaly se zánikem vlastního těla od malička, od dětských potyček s Nesmrtelnou příšerou a jinými vymyšlenými nepřáteli. Neobávaly se smrti; věděly jistě, že dříve či později někde zahynou, šlo jen o to, kdy a jak. Jak dlouho se tomu vydrží bránit. Matky a sestry samozřejmě nechtěly, aby ohrožovaly svůj život, ale nebylo síly, která by tomu dokázala účinně zabránit.

Tak se čarodějka ptala sama sebe: Umírá náš svět? Je nezbytně nutné, aby všechno takhle skončilo? Zvítězí nad námi Draggon? Nebo dokonce okupační armáda? Jsem poslední, kdo má šanci něco udělat?

A plakala při tom.

Errata:

30.05.2021 11:42