Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Svobodné volby

Volby jsme začali připravovat na poslední chvíli. Myslel jsem si, že to bude jednoduchá záležitost, ale byl to omyl.

Vzhledem k tomu, že poslední německé svobodné volby se na Zemi konaly tak dávno, že se nezachovalo dost pamětníků, znamenalo to začínat v podstatě znovu a z ničeho.

Pokusil jsem se založit politickou stranu, ale výsledkem bylo fiasko. Shromáždil jsem na neutrální půdě kavárny proti Rádiu Berlín pár známých, krásně jsme si popovídali o současné situaci, přednesl jsem jim svou vizi založit politickou stranu, aby se starala o poměry v Berlíně, ale k jejímu založení nedošlo.

„Nač partaj?“ oponoval Kurt Werner. „To už tu bylo a k čemu to vedlo? Funkcionářům jen rostly pupky a drzost. Všichni jsme rádi, že už je Nazi-partaj mrtvá.“

„Nazi partaj je mrtvá a podle mě je lépe nechat veškeré partaje být,“ přidal se k němu policejní president Schmidke. „Ani si neumíš představit, jak je nám od ní volněji.“

„Nazi partaj není mrtvá, jen přišla o moc,“ připomínal jsem jim. „Jestli to nevíte, slyšel jsem, že nová Národní strana Německa je bývalá Nazi-partaj. Má podobnou strukturu a jsou tam i stejní lidé.“

„No a co?“ opáčil Schmidke. „Co v ní z té staré zůstalo? Pár bývalých hlavounů, kteří na schůzích žvaní, jaký byl za Hitlera krásný pořádek. Příspěvků nevyberou ani na pořádnou večeři pro partajní šéfy a jejich řeči nikoho soudného nezajímají.“

„Těch pár hlavounů je ale organizovaných. Nikdo jim nebrání přilákat další příznivce, především z Hitlerjugend.“

„Kdybys měl pravdu, byl by to důvod zorganizovat nějakou protisílu,“ řekl Schmidke. „Každý ale ví, co by ten jejich pořádek znamenal. Vždyť oni se tím netají.“

„Víš aspoň, co je jejich programem?“ vyjel jsem na něho.

„Možná by chtěli obnovit Wehrmacht a dobýt starý svět, když už se ukázalo, že jim tady štěstí nepokvete. Ale jakmile zase přijdou s armádou, odvracejí se od nich i kluci z Hitlerjugend. Kdo není praštěný ví, že Američané neměli protivníka. Trochu je zaskočily naše zbraně V-5, budiž, přišli o jednu loď, ale dlouho to netrvalo, byli tady zase suverénními pány. A to tu měli jen dvě letadlové lodi! Kdo by za těch okolností věřil Nazi partajníkům, že je pořád ještě možné starý svět dobýt? Leda idioti se sníženou inteligencí.“

„Oni to jistě vědí také – a přece pokračují s partají, jako kdyby se nic nezměnilo.“

„Ale už jenom z ubrečené lásky k Führerovi,“ pokrčil rameny Schmidke. „Neboj se, mám mezi nimi člověka. Je to můj kamarád, starší než já. Prožil prakticky všechno od začátku – včetně Stalingradu a Arden. Zlákali ho na schůzku, ale on potom přišel a referoval mi jako starému kamarádovi o čem jednali. Nebudu nikomu říkat kdo to je, ale věřím mu.“

„Aspoň že jsi to nepustil ze zřetele,“ oddychl jsem si.

„Beru vážně všechno, jinak bych nemohl být u policie.“

„O čem tam, proboha, jednají?“ zajímal se Kurt.

„Klaní se portrétům císaře Hitlera a princezny Susi, pak někdo začne nadávat na současné pořádky a ostatní se k němu přidávají, nebo nábožně poslouchají. Víte, není špatné vědět, co všechno se jim nelíbí. Můžeme se v mnohém poučit, ale jejich dosavadní aktivity nejsou nebezpečné. Nepodařilo se jim do partaje zlákat ani prostitutky.“

„K čemu by vlastně mohly být partaje dobré?“ zajímal se Kurt.

„Například jako kluby, aby se staraly o budoucnost. Mohou se tam scházet odborníci na různé problémy, diskutovat o nich a nalézat řešení. Strana je pak dá do svého programu a láká na ně voliče.“

„No dobrá, založme takový klub,“ přivolil Kurt. „Můžeme mezi sebe pozvat pár známých. Ale ať zůstane jen u klubu! Zakládat novou partaj s příspěvky, s byrokratickým aparátem a s partajními hlavouny – brr!“

Doktor medicíny Heinrich Ascher měl ještě před nástupem Hitlera začínající soukromou lékařskou praxi v Bavorsku. Ke své škodě se dostal do sporu se zdejšími představiteli Nazi. Nepostavil se jim otevřeně, jen jim krátce před nástupem Hitlera k moci, z mladické neuváženosti dal jasně najevo, že jejich ideály jsou mu cizí.

Bohužel měli dobrou paměť. Doktor medicíny by se měl po nástupu k armádě dostat jako lékař do nejbližšího lazaretu. Ascher svou vojenskou kariéru začal jako řidič tanku. Ve stepích u Kurského oblouku jediný z osádky přežil zásah ruským kanónem. Německé tanky používaly jako palivo velice hořlavý benzín, takže Ascher vylezl z hořícího tanku krátce před výbuchem munice s popálenýma rukama a ohořelým obličejem. Uzdravil se, ale zůstal mu obličej bez rtů a bez nosu. Děti se ho děsily, dospělí odvraceli oči. Hlavouni z Nazi-partaje ho ale uznali schopným a vrátili do armády. Stačil jim k tomu jediný nacista – doktor medicíny – u komise.

Pak se štěstím unikl zubaté u Ostravy. Rudá armáda dobyla československé pohraniční pevnosti, kde se Wehrmacht uchytil, až po těžkých ztrátách. Ascher byl na samém počátku bitvy těžce raněn, což ho kupodivu opět zachránilo. Kamarádi ho poslali do lazaretu a dál se houževnatě bránili. Byli dobře chráněni pevnostmi a postříleli spoustu Rusů, jenže jim došla munice a nezbylo jim než se vzdát. Rusové byli strašně rozzuření masakrem, který mezi nimi Němci způsobili, takže zajatce nebrali a vzdávající se vojáky postříleli. Na Ostravskou operaci zbyla Ascherovi další památka – pahýl místo levé ruky.

To by snad mohlo k pomstě stačit, ale ani teď se Ascher do civilu nedostal. Přidělili ho jako ordonanci majoru Prietschkemu, prý jednomu ze slušnějších důstojníků. Paradoxně mu to zachránilo život. Jako válečný invalida by byl odsouzen k pomalému umírání hladem na nedostatečné příděly potravin, kdežto v oddílu se dostal do kolony, ustupující do Bavor. Krátce před cílem zabila majora Prietschkeho americká letecká puma. Doktor Ascher vyvázl živý, ale ostrá štěpinka z roztříštěných trámů stropu zasaženého domu mu vypíchla pravé oko. Navzdory čerstvému zranění dovedl zdecimovaný zbytek kolony, ale zejména tašku s dokumenty podle majorovy mapy na určené tajné shromaždiště, kde všechno předal jinému slušnějšímu důstojníkovi, se kterým se nakonec ke svému štěstí dostal až do Nového Německa.

Po příchodu si vychutnal krátké období míru s Kopffüsslery. Připadalo mu jako rajský sen. Implantovali mu totiž tacuky, takže mu nejen doléčili zranění, ale narostla mu nová ruka i oko a celý obličej se mu vrátil do původního stavu. Stal se z něho opět člověk a nebylo divu, že byl těmto bytostem vděčný.

Když vypukla válka s Kopffüsslery, Heinrich Ascher proti nim odmítl cokoliv dělat. Měl štěstí, že měl mezi důstojníky Wehrmachtu kamaráda, který se za něho postavil, ale nemohl pro něho udělat nic víc, než ho pro pokročilý věk odmítl vzít do armády. Zachránil ho tím před kulkou, kterou by si Ascher vysloužil při prvním nesplněném rozkazu. Škoda, že jeho vliv nesahal až do civilu. U Gestapa sloužil jeden z jeho trýznitelů a k bývalému doktoru medicíny se dál choval jako k nepříteli.

Doktor Ascher přečkal několik krutých výslechů, strávil skoro dvacet let strávil v kriminále a když ho nakonec propustili, nenašel v celém Novém Německu jinou práci než jako topič v elektrárně.

Podobné osudy mě nenaplňovaly hrůzou – my Češi jsme byli na podobné zvrhlosti také dlouho zvyklí. Ale cítil jsem vůči doktoru Ascherovi sympatie, s jakými se ve zdejší společnosti setkával jen zřídka. Není divu, že jsme se skamarádili. Doktor Ascher pochopil, že se Nazi partaj nesmí nikdy vzpamatovat. Jedinou možností bylo úplně zlikvidovat samo podhoubí té jedovaté plísně. Doktor Ascher se za to vřele přimlouval.

„Naprosto souhlasím, že jste postříleli bestie na Gestapu,“ řekl s chápajícím úsměvem. „Jen škoda, že jste nezlikvidovali i gestapáky v Magdeburku. Mám tam na jednoho velice nepříjemné vzpomínky.“

„Poznal byste ho?“ podíval jsem se na něho tázavě.

„Určitě,“ řekl. „Ale to nemá cenu. Doba se změnila, je pozdě.“

„Nemyslím si, že by bylo pozdě,“ řekl jsem. „Zajistili jsme materiály Gestapa. Můžeme je najít a spustit soudní proces.“

„Už je to promlčené – odehrálo se to před více než dvaceti lety,“ zavrtěl hlavou.

„Jeden z nejdůležitějších zákonů, přijatých po válce, chápe zločiny proti lidskosti jako nepromlčitelné.“

„Já to tak nevidím,“ zavrtěl hlavou. „Zlo se musí přerušit, jinak bude narůstat.“

„Já zase říkám, že zlo musí být potrestáno, jinak nepřestane.“

„Na tom se zřejmě nedohodneme,“ usmál se doktor. „V tomto konkrétním případě ale bude po mém. Nikdo neví o koho jde, kromě mě a gestapáka, který mi všechna ta příkoří působil. A já budu mlčet. Už jsem se tak rozhodl.“

„Jak myslíš,“ ustoupil jsem. „Možná máš pravdu, ačkoliv si myslím, že by se to zjistit dalo.“

„Já si myslím, Oto, že bys měl ve funkci starosty vyhlásit pro všechny jednu velikou amnestii,“ pokračoval Ascher. „Vím, že dávné lumpárny prohlásili na Zemi za nepromlčitelné, ale já myslím, že bude lépe udělat za vším čáru a přestat si takové věci pamatovat.“

„Národ, který zapomene své chyby, si je obvykle zopakuje,“ namítal jsem.

„To znám, ale – je lépe získat přítele, než zničit nepřítele,“ řekl na to s klidem doktor Ascher. „Ti, kdo se kdysi na Zemi provinili, teď půjdou proti tobě. Kdybys je omilostnil – právo na to máš a stačilo by, aby to platilo na půdě Nového Německa – získáš si jejich vděčnost.“

„Nezdá se mi to – ale budu o tom uvažovat,“ slíbil jsem mu.

Náš klub se rozrůstal pomalu, ale přibývalo nás.

Připojil se k nám i profesor Maxmilián Hurtig. Jakmile jsem ho poznal, vyčetl jsem mu, že mě po našem rozhovoru v berlínské knihovně udal Gestapu.

„Vidíte – a já už si myslel, že jste udal vy mě,“ řekl Maxmilián Hurtig. „Ještě jsem si říkal, že bych to od tak rozumně vyhlížejícího Čecha nečekal. Zavřeli mě na dvacet let, seděl jsem v kriminálu až do osvobození Berlína a mohl jsem mluvit o štěstí, že mě nepopravili.“

Z toho ale vyplynulo, že nás musel udat někdo třetí. Ukázalo se, že v berlínské knihovně byly ve stolcích mikrofony, obsluhované ukrytými muži od Gestapa. A bylo jasné, kdo podal to oznámení.

Nezbylo mi než se profesoru Hurtigovi omluvit. Naopak on se omluvil mně – a mohli jsme nadále zůstat přátelé. Mikrofony jsem dal samozřejmě vytrhat a zničit. Čekal jsem, že se Hurtig brzy skamarádí s Asherem – měli dost podobného – ale netušil jsem, že pak budou na mě dva a jejich přemlouvání získá na intenzitě.

Z bývalých známých se ke mně nehlásil jen Karl. Vděčil mi za život, navrhoval mě kdysi na rytířský kříž, ale asi neměl čisté svědomí. Hlavonožci ho nazývali vrahem a ani jeho skutečné příjmení jsem se nedozvěděl. Pokud se mi chce vyhýbat – ať se schovává, pátrat po něm přece nebudu, řekl jsem si nakonec. Osobně proti němu nic nemám, on mi také nemá co vyčítat. Jsme se tedy kvit.

Kdybych jen tušil, kde a jak se s ním nakonec setkám!

Pomalu jsme začali připravovat program další činnosti, který bychom mohli nabídnout voličům. Měli jsme proti našim eventuálním protivníkům výhodu, neboť část našeho programu přinášela výsledky už dnes. Především skončilo zabíjení, které v poslední době viselo nad všemi jako Damoklův meč. Vleklá, nekončící a bezvýsledná válka přinášela lidem jen slzy a většina její skončení ulehčeně přivítala.

Pohlaváři Nazi partaje nás obviňovali, že jsme ukončili válku za cenu potupné kapitulace Německa a ztráty těžce dobytých území, což bude podle jejich slov v budoucnu znamenat katastrofu.

Když se ale ukázalo, že enkláva Berlín spolehlivě uživí milion lidí bez nutnosti obdělávat všechnu půdu, většina si konečně oddychla od válečného napětí a nechtěla se vracet k minulým pořádkům.

Nakonec jsem podlehl zastáncům smíření. Ustoupil jsem jim a jako starosta vyhlásil globální amnestii. Nedělal jsem ji úplně podle svého přesvědčení, ale na argument, že tím ztratím část nepřátel, jsem neměl pádnou odpověď. Amnestie pomohla vyřešit nespravedlivé rozsudky z Denveru. Ascher s Hurtigem za mnou přivedli hned dva právníky, kteří se mě pokusili přesvědčit, že jiná cesta k nápravě křivd prostě není a nebezpečí, že při amnestii nechtěně pomohu darebákům, je zanedbatelné. Ve vězení ostatně neseděli žádní velcí zločinci – jen pár nácků, kteří se porvali, ale nikdo z nich nebyl obžalován z vraždy. Tušil jsem, že si tím koleduji o problémy na Zemi, ale – kolik mohlo být takových, kdo se tam dopustili válečných zločinů? Nesmiřitelní padli v řadách Gestapa – a menší ryby?

Amnestie ale vzbudila rozruch jen krátce. Partajníci od Nazi ji brali div ne jako urážku – k čemu amnestie válečných zločinů? Němci se přece žádných nedopustili! Ti soudnější pokývali hlavami, nanejvýš se ozvali, že je to dobře. K čemu nenávist po tolika letech? Nakonec mi Němci přiznali jako zásluhy především to, že do Nového Německa po tolika letech opět přišel pokrok.

Rezonanční stroje hlavonožců způsobily nečekaný převrat ve stavebnictví. Výstavba prstence obytných domů kolem centra Berlína probíhala velmi rychle a obyvatelé vyklizených měst se sem stěhovali bez problémů. Tramvaje nahradila podzemní rychlodráha a snadnost používání identifikačních a platebních mobilů všechno jen podtrhovala. Berlín byl soběstačný, nepociťoval nutnost spojení se starou Zemí.

Měl jsem neuvěřitelnou výhodu, že veškerý zahraniční obchod procházel mýma rukama. Vyhlásil jsem, že musíme nejprve ustanovit demokratickou společnost a pak teprve se připojíme k Zemi. Vskrytu duše jsem doufal, že se mi tady podaří prosadit principy, jaké se na Zemi v žádném státu zavést nepodařilo. Jednotný platební systém bez oběživa už mi fungoval, zánik státní prostituce v podobě Domů Matek vedl k pomalé, ale přece jen k obnově tradičních rodin. Nemálo tomu pomohla propaganda rádia Berlín. Měl jsem vněm dva neocenitelné zástupce: manžele Kurta a Gertu Wernerovy. Stali se částí německého povědomí a jejich i letmo vyřčené názory ovlivňovaly zejména jejich vrstevníky. Do našeho klubu docházeli od začátku, ještě když jsme tomu tak neříkali.

Samozřejmě vznikaly i problémy. Systém Svobodných Matek byl německy důkladný. Matky v dokumentech dětí zapsané byly, ale otce už nebylo možné zjistit, neboť se nezaznamenávali. Děti jedné matky mívaly zpravidla jiné otce, takže v konečném důsledku neměly otce vůbec a bylo dnes nemožné tyto propletence rozmotat a chtít, aby si matky své děti rozebraly. Chtěl jsem zjistit, jak měli tento systém zabezpečený proti příbuzenským svazkům z nevědomosti. Jak se dalo čekat, neměli. Původní ideologové zůstali na Zemi a ti, co to nadšeně rozvíjeli, se s něčím okrajovým jako incest nezatěžovali. Chlapci byli oddělení od dívek, sourozenci se neznali. Koho by pálilo, že genetici příbuzenské svazky nedoporučují? Německá rasa je přece dokonalá!

Nepatrně světla do toho vneslo přidělování jmen při změně identifikace. Příjmení Hitlerových dětí nešlo odvozovat podle otců jak bývá zvykem na Zemi, ale podle matek, které se v dokumentech přece jen dařilo nalézt. Programy dostaly algoritmus vyhledávání, který měl alespoň částečně odstranit nebezpečí sourozeneckých svazků. I teď se mohlo stát, že se vezmou bratr se sestrou, aniž by o tom měli tušení, ale už jen po otcovské linii. Nezbylo než doufat, že pro jednu generaci to snad vadit nebude a později už v tom bude opět pořádek. Výchova dětí se ale měla vrátit do rodin a škol. Domy Hitlerjugend měly zůstat jen pro děti bez otce i matky. Přestaly se nazývat podle fýrera a vrátily se k názvu sirotčince. Doufal jsem, že v nich časem zůstanou opravdu jen takové děti, které o rodiče přijdou nešťastným způsobem – a že jich bude co nejméně. Museli jsme tam ovšem vyměnit většinu personálu – zejména vojenské vychovatele za civilní. Když jsme o tom uvažovali, výsledků naší práce bylo tolik, že se nikdo nemohl chlubit lepšími.

Aby byly volby spravedlivé, museli kandidáti dostat příslušné místo ve vysílání. Znamenalo to, že všichni musí měsíc před volbami vyložit karty. Týkalo se to všech stejně, neměli jsme důvod vidět v tom chybu. Během předvolebního období jsme mohli sledovat, s čím na voliče přišli naši protivníci.

Kupodivu jich bylo dost.

Bývalá Nazi-partaj, nyní Národní strana Německa, vytáhla do pole s plakáty a hesly o promarněné historické šanci německého národa, o nutnosti napravit nezaslouženou a nespravedlivou katastrofu prohry a o věrnosti ideálům národa Nibelungů. Setkala se s nezájmem Němců, kteří už měli války opravdu dost.

Dvě na sobě nezávislé skupinky, které se vynořily krátce před kampaní, Německo Němcům a Vzkříšení Německa, hlásaly hesla mírnější. Nehovořilo se v nich o zradě a katastrofě, jen o povinnosti zastavit výprodej Nového Německa Američanům. Šlo zřejmě o reakci na mé obchody, o kterých tady kdekdo věděl. Zaměřili se na rádio Berlín, kde podle jejich názoru seděli moji agenti.

Heslo „Německo Němcům“ bylo stejně nacionalistické jako hesla Národní strany Německa, ale pro Němce bylo přitažlivější.

Nejprve jsme udělali průzkum, při kterém se lidí ptali, koho by kdo volil. Proběhl rychle. Ráno byly tyto „cvičné volby“ vyhlášeny, odpoledne centrální databáze hlásila, že má hlasy ode všech voličů.

Nevěřili jsme očím. Kandidáti Národní strany Německa by získali devět procent hlasů, byli tedy naprosto mimo šance. Výsledky naší skupiny se ale pohybovaly jen od pětadvaceti do třiceti procent, o zbytek hlasů se dělili kandidáti Vzkříšení Německa a příznivci strany Německo Němcům. Nejvíce hlasů se sešlo pro Schmidkeho. Uznávali ho všichni, od vojáků po posledního nezaměstnaného. Měl volební heslo prosté a účinné: Udržet v Německu pořádek. Všichni věděli, že za jeho vedení policie perfektně zvládla totéž co hitlerovská, ale beze strachu z Gestapa. Schmidke by získal až sedmdesát procent hlasů – ale to byl jediný úspěch naší skupiny. Mě by jako primátora podpořilo sotva sedmadvacet procent voličů. Stačilo by to na zvolení, kandidáti opozice dostali pod pětadvacet procent, ale nečekal jsem, že to bude tak těsné.

„Co bys dělal, kdyby tě přece nezvolili?“ ptal se mě opatrně Schmidke, jehož pozice byla z nás nejlepší. Také on zvážněl, když viděl výsledky. Jak mi předtím oponoval, tak teď připouštěl, že jsme nebezpečí zavedených partají nejspíš podcenili.

„Předal bych kancelář primátora svému nástupci,“ usmál jsem se klidně. „Pokračoval bych v tom, co mám rozpracované. Měl bych na to aspoň víc času.“

„Ty bys vážně přenechal pozici nejvlivnějšího muže Německa bez odporu někomu jinému?“

„Tak to chodí v demokracii,“ řekl jsem. „Demokracie je vláda většiny. Nelíbím se jí, zvolí si jiného. To je v demokraciích normální.“

„Hitler kdysi vyhrál volby naprosto regulérně. Co když ti druzí strhnou na sebe moc definitivně?“

„To bude záležet na tobě,“ zvážněl jsem. „Nesmíš dopustit, aby se policie dostala do rukou někomu, kdo by ji opět zneužil. Kdyby byli zvoleni jiní, brzy uvidíme, jak jim to půjde. Za čtyři roky budou další volby a tam se uvidí. Doufám jen, že se Němci z Hitlera poučili a podruhé nikomu nenaletí. Vláda, která by vyhlásila hlavonožcům válku, by způsobila zkázu Němců v tomto světě a to si každá rozmyslí. Ani na dobytí starého světa Německo nemá. Špatná vláda by dokázala nanejvýš znepříjemnit život většině místních Němců.“

„Mohla by ale i tak napáchat mnoho zla.“

„Poslyš, Alfréde – každý národ má vládu, jakou si zasluhuje,“ řekl jsem. „Kdyby si Němci opět zvolili diktátora jako byl svého času Áda Hitler, dalo by se už mluvit o trestu Božím. Přeber si to jak chceš. Jeden Čech milion Němců nezvládne, nebudou-li ho sami chtít.“

Ačkoliv jsem pokračoval jakoby se nechumelilo, něco bylo jinak než na počátku. Měl jsem jen měsíc jistoty. To se dá v politice očekávat. Přátelé za mnou pořád stáli, ale všichni byli zaražení.

Kurt to řekl lakonicky: „Nevděk světem vládne.“

„Na vděku se stavět nedá,“ namítl jsem. „Němci se vždycky chtěli prosadit a pomyšlení, že jim vládne Čech, nebylo pro ně nikdy přijatelné. Když mě většina nebude chtít, nemám tu co dělat.“

„I když jim připomínáme, co všechno mají jen díky tomu, že jsi svrhl Hitlera?“

„Musíš zvažovat také nevýhody. Svobodné Německé Matky přišly o bezstarostný život a musí se o sebe starat samy. Navíc jsem je zbavil snadného způsobu obživy. Vojáci zase musí pracovat. Nehrozí jim nebezpečí jako ve válce, ale na vlastní kůži jsem zažil, že civilisté na tom byli v případě nebezpečné situace hůře než vojsko. Ztratili teď pocit síly a výlučnosti – jen si vzpomeň, jak měli dřív všude přednost. Přívrženci Nazi-partaje přišli o totéž, navíc o milovaného Vůdce – no a také o prebendy, které jim z funkcí plynuly.“

„Můžeme přece na své spoluobčany apelovat, aby se nedali ovlivnit sliby, ale tím, co se už stalo.“

„Ti druzí tvrdí, že totéž by se stalo i za jejich vlády a navíc lidem hravě vypočítají, co by mohli mít navíc.“

„Vždyť to není možné! Vzkříšení Německa slibuje všeobecné snížení daní a současně zvýšení sociálních podpor. Z čeho to chtějí platit? Nebudou na to mít!“

„Buďto nesplní zvýšení podpor, anebo zvýší daně. Však oni si najdou důvody, proč to nepůjde splnit. Nebudou první ani poslední, kdo takhle slibují.“

Navzdory mému klidu vládla v našem klubu chmurná nálada a někteří začínali uznávat, že myšlenka založit novou partaj se vším všudy nebyla úplně od věci.

„Nebojte se,“ konejšil jsem všechny. „Mám ještě více plánů a mnohé z nich bych mohl realizovat, kdyby se mi jako na zavolanou uvolnily ruce.“

Mluvil jsem vesele, ale starosti jsem měl také. Už ve volební kampani vyhrožovalo Vzkříšení Německa rádiu Berlín, že mu sebere vysílací licenci, bude-li dál propagovat moje protiněmecké plány. Měl to být dokonce první krok primátora a radních po obsazení radnice. Kdyby se jim to podařilo, ovládli by úplně éter – ale nemuselo nás to bolet. Budova studia nové kabelové televizní stanice se dokončovala, za šest týdnů začneme v Berlíně prodávat japonské televizory. Kabely byly položené s počítačovou sítí a patřily mi. Vybavení studia jsem financoval a dohodli jsme se, že Kurt bude ředitelem televize a Gerta ještě oblíbenější hlasatelkou než dosud. Až noví vládci obsadí Rádio Berlín, přejde s Kurtem do televize většina jeho personálu. Na kabely neměla licence vliv a z budoucnosti jsme nemuseli mít obavy.

Finančně jsem na tom samozřejmě nebyl nijak zle.

Vlastnil jsem klíčové podíly ve firmě Medizine Niederle a měl jsem dlouhodobé smlouvy s farmáři na dodávky küfferle, mohl bych si tedy žít celkem v pohodě. Z výtěžků jsem zakoupil některé hotely v Berlíně. Když se obyvatelé sestěhovali do jednoho města, staly se hotely zbytečné, ztrátové a - vlastně bezcenné. Podařilo se mi výhodně je skoupit, včetně největšího hotelu Rote Fahne, jehož hlavní sál teď sloužil jako koncertní síň. Měl jsem dost peněz, abych hotel udržel vchodu, než nastane příval turistů po otevření Nové Země světu za propustí. Zatím jsem ve svých hotelích pořádal kromě koncertů kursy angličtiny. Kdo měl zájem, dostal možnost naučit se kteroukoliv řeč. Zaplatil jsem lektory a snažil se, aby se mi personál nerozběhl. Naopak jsem přijímal další – přednostně ženy, aby obsluha nebyla výhradně mužskou záležitostí. Finančně jsem byl tedy zajištěn.

Proto mě ani nepřekvapilo, když se pouhý den před volbami kandidáti seskupení „Německo Němcům“ stáhli a voličům navrhli dát hlas kandidátům Vzkříšení Německa, kteří mají stejný program.

Někteří to prohlédli, většina ne. Když začaly volby, zdálo se, aspoň podle dopisů přicházejících do rádia Berlín, že se někteří cítí podvedení, ale konečný výsledek byl známý brzy – a byl jasný.

Dostali jsme více hlasů, než v předchozích cvičných volbách, ale kandidáti Vzkříšení Německa na celé čáře zvítězili. Získali post primátora a většinu míst v Radě. Nám zůstalo jediné křeslo: funkci policejního presidenta obhájil s ještě větší převahou Alfréd Schmidke.

Byla to i pro mě, proč to zastírat, studená sprcha. Uvažoval jsem o tom už dříve, ale spíš akademicky, jako jednu z možností, které bych měl předvídat. Teď tato možnost nastala. Ustoupit? Nic jiného mi nezbývalo. Šlo jen o to, jak. Mohl jsem ustoupit klidně a se ctí, nebo to protahovat – a přijít o sympatie těch, kdo mě ještě podporovali. To druhé by bylo jistě horší a proto jsem se rozhodl rychle.

Aniž bych dal protivníkům čas na bouřlivé oslavy, svolal jsem je na radnici, kde jsem předal kancelář primátora hlavnímu ideologovi Vzkříšení Německa Hansu Köppkemu.

„Ať se vám tady vede dobře,“ popřál jsem všem, ale hlavně Schmidkemu hodně štěstí.

„Uvidíte, jak Německo pozvedneme!“ kasal se novopečený primátor Köppke. „Můžete hned vyklidit rádio Berlín. Od zítřka v něm začneme vysílat my.“

„Hitler chtěl kdysi svěřit Německo na deset let a také tvrdil, že je nepoznáte. Po těch deseti letech zbyly z Německa na Zemi ruiny,“ odtušil jsem. „Opravdu si přeji, aby se vám nepodařilo udělat totéž s Novým Německem. Do měsíce uvidíte, že Rádio Berlín bude vaším prvním Pyrrhovým vítězstvím.“

Potom jsem v klidu opustil radnici. Musel jsem projít špalírem příznivců Vzkříšení Německa. Rychle a v hojném počtu se dostavili oslavovat před Radnici vítězství. Nevadily mi posměšky, metané na mou adresu. Na mnoha místech stáli v ulici Schmidkovi policisté, už pouhá jejich přítomnost by odradila dav od nejhoršího. Usmíval jsem se, když si mě Kurt Werner natáčel úplně novou videokamerou. Budou to jednou zajímavé dokumenty, pomyslel jsem si. Možná dřív, než se Hans Köppke vzpamatuje.

Posměšky na nás ale jen pršely a kdosi z větší dálky vykřikl i starodávné heslo: „Svinskou smrt podřadným – Čechům!“

Ohlédl jsem se, ale nepodařilo se mi zjistit kdo to byl. Naštěstí se mu nepodařilo strhnout více lidí. Tušil jsem, že tady takoví budou. Amnestie pro ně nebyla vstřícný krok, ale důkaz české slabosti. Že jich bude hodně, mě trochu nemile překvapilo, ale nešť. Uvidíme, zda a jak je uspokojí novopečený primátor Hans Köppke.

Dav opilý vítězstvím – a částečně už i pivem – jásal.

Errata:

10.08.2021 21:04